Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Karel Havlíček Borovský: „A vlastencem může být v Čechách každý tvor, rozumný nebo nerozumný, jen když písně české zpívá, z korbelíčku si nalívá, přitom ne­zná větší slast, nežli milovati vlast!!“

Z Úvodu právě vyšlé knihy: „Nynější vládě nelíbí se pouze způsob našeho psaní, jí se též nelíbí naše zásady, a kdybychom dnes polovičku svých zá­sad za oběť přinesli, domnívajíce se tím získati přízeň vlády, zas by nás hned zejtra již s tou polovičkou, která se jim dnes líbila, přec jen považovali a vyhlašovali a pronásledovali tak jako dříve.“

Autor, jemuž budou věnovány následující řádky, upozor­ňuje na skutečnost, kterou jsme měli příležitost často zažívat na vlastní kůži. Násilnický režim se obyčejně probíjí k moci zákeřnými prostředky. Vzbuzuje v lidech dojem, že stačí jen trochu přibrzdit, trochu ubrat na ostrosti názorů, a bude zase všechno dobré. Režim je samozřejmě schopen vzít hlasatele nepohodlných zásad na milost. Podmínkou, aby se zachránili, je, že se sami a dobrovolně, byť třeba postupně (ale nesmí to trvat zase až moc dlouho), o své zásady oholí, a to o všechny. Touto cestou šli někteří Havlíčkovi spolupracovníci z Praž­ských a Národních novin, Josef Jireček nebo Václav Vladivoj Tomek. Jenomže to je široká cesta do pekel. To, co z člo­věka zbude, když se svých zásad vzdá, nestojí už za to, aby bylo zachraňováno. …

… Svobodná společnost se nebojí přiznat si své chyby a hří­chy a otevřeně o nich hovořit. Je schopna tolerovat nepří­jemné, kritické názory, protože ví, že pokud jsou oprávněné, vyplatí se to, a pokud ne, nejlíp se to pozná ve svobodné ve­řejné rozpravě. Také ví, že nepříjemné, kritické názory zastává zpočátku jen velmi málo lidí. Havlíček šel v té věci příkla­dem vstříc. Samozřejmě, že při tom chyboval a mýlil se (kdo taky nechybuje a nemýlí se?) a že je o těch chybách a omy­lech třeba otevřeně hovořit. I když je odpočteme, zbudou tři věci, tři pojmy, tři hesla: demokratismus, politický realismus, kriticismus. Na nich může česká politika, bude-li chtít, stavět i dnes (zdá se, že sejí ovšem moc nechce). V této knize se budu snažit, abych nechal mluvit především Karla Havlíčka samotného. …

… V roce 1844 vydal J. K. Tyl novelu Poslední Čech. Je to dílko pro dnešního čtenáře dosti legrační, sentimentální roman­tický propletenec, v němž se každá osoba, vstupující na scénu, ukáže nakonec být příbuzná s těmi, co tam už jsou. Hlavní po­stavou je starý hrabě, který se v hluboké depresi domnívá, že je posledním Čechem. K jeho i všeobecné spokojenosti se nako­nec ukáže, že tomu tak není, že národní věc si stojí dobře. Jed­nou z dalších významných postav je italský tenorista. I z něho se pochopitelně nakonec stane český vlastenec. Syžet vypadá, jako by byl vytvořen v generátoru nepravděpodobných situ­ací. Je prokládán naučnými výklady o českém písemnictví, o kráse a potřebnosti českého jazyka a disputacemi vlastenců s nevlastenci, z nichž vlastenci vycházejí vždy vítězně. Havlíček reagoval počátkem července v České včele, lite­rární příloze Pražských novin. Recenze byla delší, takže vzhle­dem k omezenému rozsahu přílohy musela vyjít na pokračo­vání (tak ostatně vyšlo v Pražských novinách později mnoho zásadních Havlíčkových článků). Havlíček kritiku Tylova dílka považoval za velmi zásadní věc:

„Bystré, požehnané vzrůstání naší literatury povinnost nám ukládá, bychom si již přece zošklivili obyčejnou až posud kritiku, která uznává každou rýmovačku za báseň, každé vypravování, v němž se někdo ožení aneb oženiti nemůže, za novelu, a ježto vůbec každou tištěnou věc ihned milým, potěšitelným kvítkem na poli naší literatury nazývá [...] Každému řádnému muži více na tom záleží, aby měl jeho národ důkladné spisy, než aby on sám byl obdivován co spisovatel; suďme se tedy přísně, nesedejme již tak záhy na vavříny! Osmělujeme se mí ti přesvědčení, že se máme napřed ve světě mnohému naučiti a pak teprv něco psáti, že máme do knih vložiti jen ony své myšlenky a zkuše­nosti, které větší část našich krajanů posavád neznala, a že má být každý výtvor pěkné literatury novým, důkladně a umělecky provedeným celkem.“

Následuje drtivý rozbor novely a Ha­vlíček pak uzavírá:

„Ale i nám, sprostým lidem, začíná již být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích . a vlastenkách, kterými nás veršem i prózou naši spisovatelé, a nejvíce Tyl, již drahně let nemilosrdně pronásledují. Byl by již čas [...], abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili, neboť pro samé povzbuzování k vlas­tenectví zapomínáme na vzdělávání národu. Kdybychom čas a práci, které nakládáme na přemlouvání lidu našeho, aby místo lepších cizích spisů čítal z vlastenectví naše špatnější, - kdybychom, pravím, ten čas a tu práci vynaložili raději na to, aby byly naše spisy lepší než cizí, moudřeji a prospěšněji by­chom jednali. Já ale, co se mého osobního mínění týče, jsem přesvědčen, že jest snadněji a veseleji za vlast umříti než to množství jednotvárných spisů o vlastenectví přečisti.“ …

… „Nepohrdej také, milý synu, těmi, jenž mnoho nesepsali: mnohý, který by již spisovati mohl, raději se ještě dále učí, a mnohý, který by se ještě učiti měl, již spisuje.“

A pokračuje už ve vážném tónu:

„Všeobecné jsme našli mínění, že se žádná česká kniha haněti nemá a ne­smí, jako by to naší národní věci škoditi mohlo. Což myslíte, vy dobří, ale nerozumní pánové, že žádný Čech špatnou no­velu sepsati nedovede? Má být každý Čech proto, že je Če­chem, zavázán držeti špatné spisy za dobré? Ne, kdo nemůže být v cizině prorokem, ať ním ani doma nechce býti. Není-liž to moudřejší, když si sami dříve o svých vadách povíme, než aby se nám později cizinci vysmáli, že jsme o nich nevěděli?“

K tématu „kritika“ se pak Havlíček vrátil v srpnu následu­jícího roku v úvodu recenze na pohádky Boženy Němcové:

„Kritika, ostrá hanící kritika, může, jak nepochybujeme, mno­hého autora a jeho přátele uraziti a k prudkostem popuditi, o čem v nejnovějších časech patrné máme důkazy. Myslíme však, že moudrého, o vzrůstání umění a věd opravdu pečli­vého spisovatele mnohem více a spravedlivěji zarmoutí po­chvalná, abychom řekli omaštěná kritika, když se z ní patrné jeví, že pan kritik ani onen spis, který vychvaluje, nečetl a je­nom jako žvatlavý kolibri rozličné, bůhví kde nabrané a bůhví kam patřící všeobecné fráze, obyčejné obraty a vytřelé kom­plimenty na ubohého spisovatele nasejpá. Přiznávám se, že by mi byla každá, i nejostřejší hana mnohem milejší a také čestnější než taková dětinská chvála.“ …

…„Především ne­smíme si tajiti mrzutou pravdu, že je v Čechách (také na Mo­ravě a na Slovensku) z dopuštění božího každý spisovatel také zároveň vlastenec; a tato bytost vlastenecká jest v něm s by­tostí spisovatelskou nerozdílně spojena. To se zdá být sice na první pohled nepatrná věc, ale každý kritikus nejlépe ví, jaký to je zpropadený háček. - Některý spisovatel vydá knihu, některý kritikus napíše, že ta kniha nestojí za nic. Kdyby byl onen spisovatel jenom spisovatel, neměl by proti tomu úsudku žádný nic; ba ostatní spisovatelé by se v tom mínění všichni z bratrské a kolegiální lásky také shodli. Ale onen spisovatel je také vlastenec, a proto jev jeho osobě uražena sama vlast a všichni vlastenci napořád; a následovně se onen kritikus od té doby nesmí opovážit v létě po deváté a v zimě po šesté hodině z domu vyjiti bez hole. To je ale všechno ještě málo: kromě toho jev Čechách (také na Moravě a na Slovensku) každý vlastenec také (ach bože!) spisovatelem. A vlastencem může být v Čechách každý tvor, rozumný nebo nerozumný, jen když písně české zpívá, z korbelíčku si nalívá, přitom ne­zná větší slast, nežli milovati vlast!! Pak sepíše nějaké spisy a kritika o nich nesmí říci, že jsou špatné, z příčiny svrchu uvedené! Takový je stav kritiky české!“

A Havlíček požaduje racionální, zdůvodněný kritický soud:

„Samo sebou se již ro­zumí, že pod pravou kritiku ani kritik jméno své podepsati ne­musí, protože na tom nic nezáleží, od koho úsudek pochází, když důstatečně odůvodněn jest.“ …

* * *

Tolik malá ukázka z prvních 24 stránek z celkových 130. Kniha je velmi aktuální a potřebná. Karel Havlíček by ani dnes nemusel své názory a svoji kritiku moc měnit. Vydalo ji nakl. ARGO a stojí 258,-Kč.

Jan Šinágl, 30.12.20132

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)