Kyperský autostop – Ruský tank zahnán na útěk bez jediného výstřelu
Náš příběh se začal 21.srpna 1968. Bylo mi tehdy 17 let a naším městem projížděly ruské tanky. S kamarádkou jsme seděly u silnice a nic nechápaly, jen jsme tušily něco nedobrého. Chtěly jsme si něčím spravit náladu a tak jsme v Mladém světě četly inzeráty a hledaly nějaký originální. Mě zaujal jeden se značkou - Sňatkový podvodník. Nelenily jsme a odepsaly. Já jako sňatková podvodnice, která by si chtěla vyměňovat zkušenosti. Po čase přišla odpověď. Zajímavé psaní a francouzské jméno – René Segot. Jako pravý podvodník mi pod falešným jménem psal dost dlouho a kupodivu mu mé dopisy chodily.
Měl kamaráda písaře, který rozděloval poštu. Ale naše dopisování přerostlo na lásku na dálku a tak se mi přiznal, jak se jmenuje doopravdy. Já byla na internátě v Liberci a on na vojně v Č. Budějovicích. Je to pěkná dálka a naděje, že bychom se setkali malá. Jednou mě volali na vrátnici internátu, že mám návštěvu. Trochu jsem doufala, že je to můj voják. Ale byli to redaktoři z novin Obrana lidu. Prý mě vylosovali v anketě do které napsal můj chlapec. Jmenovalo se to: Ten váš ta vaše. Voják napsal, že by ho zajímalo, co dělá jeho dívka a naopak. On tam napsal. Redaktoři si vyposlechli, jak jsme se seznámili, šli se mnou na intr, na praxi do mlékárny a do hudební školy, kam jsem chodila na zpěv. Hodně fotili a za čas vyšel článek na celou stránku. Ale co to bylo platné, když jsme se osobně ještě neviděli. Napadlo mě napsat veliteli roty, u které Milan sloužil, zda by ho za mnou nepustil, když jsme tak slavní. Moc jsem nedoufala, že ho pustí.
Domů do Děčína jsme jezdili pravidelně jednou za 14 dní. Jeden víkend ale byla vyjímka, jeli jsme po týdnu. Co se nestalo, zrovna na tyto dny dostal Milan volno a jel za mnou do Liberce a já byla v Děčíně. Musel tedy pokračovat dál. Mamince jsem se zmínila, že si píšu s vojákem a dávala jí číst článek. Zrovna se dívala z okna a povídá: Není to ten tvůj voják, co běhá po ulici a někoho hledá? Vyšla jsem ven a na první pohled jsme si byli jisti, že jsme to my, ač jsme se znali jen z fotek. Přivedla jsem ho domů, přespal u nás, ráno jsme šli na procházku a také se poprvé políbili. Teď to bylo to pravé zamilování. Ale volno skončilo, já jela na Liberec a on do Budějovic. Veliteli jsem napsala poděkování, že pomohl veliké lásce. Vojna uběhla a měl přijít civil. Teď jsem zase chtěla překvapit já a jet za ním domů a být tam, až se vrátí. Datum návratu jsem věděla, naši mi dali na cestu a já jela do neznáma. Od vlaku to bylo 5 km pěšky a na náměstí jsem se ptala kde bydlí Milan. Poslali mě k rybníku. ,,Ale já nevím,kde je rybník“. Tam co je kovárna. Ani to jsem nevěděla. Nakonec mi to vysvětlily a já zvonila na správný dům. Nejdříve vyběhli dva psy, pak vykoukla mužská noha a za ní otec. Na otázku co chci jsem odpověděla, že hledám Milana. Tady nikdo takový nebydlí. Měla jsem v ruce dopis, ale to už zavřel a mě se chtělo plakat. Otočila jsem se, že půjdu zpět na nádraží, ale naštěstí vyšla matka a politovala mě. Potvrdila, že dopis je od jejich syna, jen že se nejmenuje Milan, ale Miloslav. No co byste chtěli od sňatkového podvodníka. Pozvali mě dál a řekli, že Míla psal, že přijede až zítra ráno. Nechali mě přespat a šli do práce.
Moc jsem toho nenaspala a nervózně jsem vyhlížela teď už Mílu a ne Milana. On cestou potkal matku a ta mu řekla, že má doma překvapení. A byl hodně překvapen, když mě uviděl. Strávili jsme pěkný víkend s koupáním a procházkami. Poznávali jsme se konečně osobně a také jsme se poprvé milovali. Nechtělo se mi domů, ale musela jsem. Psali jsme si a Míla byl také u nás. Po třech měsících jsem mu oznámila, že jsem těhotná. Oba jsme se radovali, ale já měla před zkouškami. Bydlení se plánovalo u něj v domku, který se přistaví. Svatba byla u nás a byla jsem vdaná školačka. Míla mi dokonce podepisoval žákovskou. Zatím jsem byla u rodičů, chodila do školy a písemné zkoušky jsem udělala s bříškem, praktické po narození syna. S pomocí rodičů jsme to zvládli. Na Vánoce už jsme byli v novém domově.
Ocitla jsem se 140km od domova, našla tu kamarády, práci a dokonce jsem nezanedbala ani zpěv. Hrála jsem v divadle, zpívala s kapelou a také porodila druhého syna. Začali jsme chodit na dálkové pochody, hodně jsme cestovali a cestujeme. Lákají nás hory, cyklistika a voda. Brali jsme naše děti s sebou, když to šlo a nyní učíme lásce k přírodě naše vnoučata. Máme jich šest a doufáme, že někdo z nich půjde v našich stopách.
S tím sňatkovým podvodníkem už žiji 45 let.Snad už mě ničím nepřekvapí.
* * *
Kyperský autostop
Jsme s manželem staří dobrodruzi. Nejsme nejmladší, ale to nám nebrání ve vyhledávání náročných cest po ostrovech a horách středomoří. Už v lednu jsme koupili laciné letenky na Kypr a plánovali jsme jak budeme cestovat formou treku a stopem. Hlavně nemarodit a vydržet do jara. Povedlo se a odletěli jsme. Na zádech batohy o váze 20kg a v srdci naději na dobrotu lidí a veliké štěstí. Samozřejmě jsme měli vypracovanou variantu na smůlu. Cestovat autobusem. Ale měli jsme neskonalé štěstí na dobré lidi a zažili jsme neuvěřitelné věci. Bylo by to na seriál, ale dovolte vzpomenout na několik kuriózních zážitků.
Jednak bylo velice těžké si zvykat na to, že auta jezdí vlevo. Mávat levačkou a při tom stepovat a koketovat jsem musela natrénovat. Představte si u silnice dva postarší vandráky s ohromnými bágly. Nic jsme neskrývali a otevřeně jsme ukazovali, co řidiče čeká. Nebudete tomu věřit, ale nestalo se, že by nám nikdo nezastavil. Osobní auta, náklaďáky, autobusy. Řidiči nám otvírali zavazadlové prostory, i když nás vezli třeba jen pár kilometrů. Ne jednou jeli na opačnou stranu a vraceli se pro nás. Už jsme začínali mít dojem, že řidiči si mezi sebou domluvili, jako: Ty jsi ještě nevezl ty dva staré blázny co tu jezdí křížem krážem po ostrově?
I když trošku vadila neznalost jazyka, pokaždé jsme se domluvili. Jednou jsme stoply lidi, kde řidič mluvil anglicky, jeho přítelkyně japonsky a vzadu seděl malý chlapec a ten mluvil rusky. S ním jsem se domluvila, a on překládal do angličtiny a pán do japonštiny pro dívku vedle něj.
Jedna opravdová anglická lejdy kvůli nám otočila vůz a jela úplně na druhou stranu než měla v úmyslu. Po jednom velice dlouhém a únavném pochodu napříč ostrovem nám nikdo nezastavil, protože nikdo nejel. Bylo poledne a vedro. U kostelíku tekla voda a stálo tam auto s mladým párkem a dítětem. Byli to Rusové na dovolené. Sami se nám nabídli, že nás převezou 30km do Pafosu. Byli velice milí. Stali se našimi dobrými duchy, protože ještě jednou bylo nejhůř, siesta, žádné auto a najednou v protisměru auto, otočilo a staví u nás. A oni naši mladí Rusové. Končila jim dovolená a tak se jen tak projížděli a konali dobré skutky.
Ovšem završení našeho putování stálo za to. Po náročném pobytu v horách, kde jsme zažili kroupy a vyplavený stan, po nocích na divoko v přírodě a s pocitem, že ten batoh je součástí našeho těla jsme měli dva poslední dny a ty jsme chtěli věnovat jen a jen koupání a odpočinku. Letiště je v Larnace a tak jsme chtěli být blízko. Šli jsme podél pobřeží a mávali jako o život. Všude ale petrolejářský průmysl, tanky a cisterny, nikde volná příroda a přístup k moři. Ještě ke všemu dopravní špička, kolona aut a dvou stopařů si nikdo nevšímá. V prachu cesty mám už rozkousané rty, ale jdu s hlavou dolů a očima hledám jen malý kousek, kde by se dalo přespat. Po 15 km se pomalu stmívá a vedle nás staví červený a otlučený džíp. Řidička je velice rozesmátá Ňemka. Ptá se kam jdeme. Už nás míjela když jela do města a teď nás vidí zas a my stále jdeme a jdeme. Vysvětluji jí, že hledáme nějakou přírodu na postavení stanu. Ochotně nám nabízí, že o něčem ví. Nasedáme na korbu a jedeme. Cestou se stále směje a ptá se, zda nám nevadí zvířata. Napodobuje prase, koně, slepice a jinou domácí havěť. Při tom stále stoupá do hor, je tma a nedá se poznat kam jedem. Trošku máme strach, zda není šílená. Dokodrcali jsme před nějakou farmu. Veliká brána s nápisem Ranč. A za plotem se ozývají hlasy zvířat. Valeri, tak se jmenuje tu má ustájené své koně, které přivezla z Ňemecka. Domluvila s majitelem, že smíme přespat u koňské ohrady. Ráno prý pro nás přijede v 7. Odjíždí do tmy. Stan jsme postavili za chviličku. Uléháme s myšlenkou, jak asi prožijeme poslední dny. Když nepřijede, tak pěší túrou z hor po cestě, kde nic nejezdí.
Uspávají nás zvuky z farmy a ráno nás budí slunce. Pohled za plot ukazuje několik druhů zvířat. I pštrosy. Máme sbaleno a s nadějí se díváme na cestu pod námi. Před 7 hodinou v prachu serpentin vidíme červenou tečku džípu jak se přibližuje. Dodržela slovo. Jsme šťastni. Jedeme k moři. Valeri opět vesele švitoří. Hlavně je ráda, že si může popovídat německy. Ve městě jí zveme na kávu. Takovou zajížďku, kterou kvůli nám udělala nemůžeme ani ocenit. Díky,Valeri.
Poslední dny jsme si opravdu užili u moře. Na autostop na Kypru nedáme dopustit. Je pravda, že jsme nikoho jiného stopovat neviděli. Tak asi proto si nás hleděli.
Saša Šrédlová
* * *
P.S.
Manžele Šrédlovi znám roky. Jsou mistři turistiky už od roku 1988, možná jediní na okrese Beroun. Titul obdrželi nejen za sportovní, ale i mnohaletou organizační činnost. Míla jako pořadatel a organizátor mnoha turistických akcí v ČR a v zahraničí odvádí poctivou, dokonalou práci. Když např. dělal zkoušky na mistra turistiky vyžadovala tehdejší pravidla i ujetí dlouhé cesty autem. Míla to samozřejmě odjel na kole a na kontrolních bodech se nechal vyfotografovat v autě. V podstatě každý týden plánuje turistickou akci, jednodenní, vícedenní, včetně akcí v zahraničí – např. sjeli na kolech (na 3x) celý Dunaj! Včera jsme byli opět v Brdech – z letáčku na akci vidíte sami kvalitu jeho práce. Domů jsme přišli až v půl dvanácté, jednak díky Rallye, kdy jsme museli prodloužit pěší trasu na cca 25 km a jednak „zdržení se“ v početných, kouzelných brdských a podbrdských hospůdkách. V jedné nám Míla vyprávěl tuto neuvěřitelnou příhodu z doby, kdy sloužil na vojně v roce 1968:
Měl službu u brány, přijel ruský tank, volá veliteli: „Je tu ruský tank“!“ Velitel: „Zastavte ho!“ Míla: „Čím?“ na to se vyřítil rozzuřený velitel, začal strašně nadávat na vylézajícího ruského vojáka z tanku, vytáhl pásek od uniformy a zahnal jím vyděšeného ruského vojáka zpět do tanku. Tank se na místě otočil a rychle zmizel. Jistě si posádka představovala poněkud jiné přivítání „osvoboditelů“. Je to asi jediný případ v dějinách, kdy byl plně vyzbrojený tank donucen k ústupu páskem vojenské uniformy! Pravda, sluší se dodat, že dotyčný velitel si rád „přihnul“. Jeho odvaha tak mohla mít i poněkud jiný „rozměr“. I tak je třeba smeknout. Být ministrem obrany, vyznamenal bych tohoto velitele i dnes.
Manželé Šrédlovi seznamují a spojují nemalé množství lidí po celé republice. Jejich tradiční Vánoční Pastorále a Novoroční pochody jsou nezapomenutelné. Oba patří k tomu druhu lidí, jejichž skutečnou hodnotu pro společnost a naše životy poznáme až když už nejsou mezi námi. Sašo a Mílo, ještě mnoho cest, prošlapaných bot a krásných zážitků. Děkujeme!
Srdečně a v úctě
Honza, 27.4.2014
* * *
P.S
Vnučka Saši Kristýna, napsala článek Osudová cukrárna – vypravování. Nepochybně bude zdatnou pokračovatelkou své babičky!
Read more...