Největší masakr na území České republiky ve XX.století, spáchaný vojáky Svobodovy armády v době míru. Mezi povražděnými byly i tři batolátka ve „věku“ tří, šesti a osmi měsíců… - Premiéra dokumentu BEZ ŠANCE - Průběh nočního masakru– Facebook: POMNÍK NA ŠVÉDSKÉ ŠANCE
Ekumenické setkání začalo v sobotu, dne 20.června v 11:00 hod. Přesné místo hromadného hrobu je dosud neznámo. V jeho okolí se rostlinám nedaří… I země má svoji paměť, půda paměť neztrácí. Lidické děti mají svůj pomník - popel 74 dětí ze Švédských šancí, včetně popela třech kojenců, se nalézá na bezejmenném místě olomouckého hřbitova… Bude také v Přerově zřízeno muzeum jako v Lidicích? Co jsme to za zemi, která se bojí plné pravdy o své minulosti i po 70.letech?! Deklaraci města Přerova přečetl náměstek primátora ing. Vladimír Měřínský (Hnutí ANO, vítěz voleb v Přerově). Děvče na konci videa je autorka ilustrace Pamětního listu a titulní stránky knihy, Anna Sypěnová. Vyslala silné mravní gesto. Symbolizuje nadějí, že budoucí nastupující generace se s naší utajovanou minulostí už dokáže vyrovnat a vypořádat - i za ty, kteří toho nejsou dodnes schopni. Co může čekat národ, který se stále brání pravdě o svých vlastních zločinech?! Videa z pietního aktu na přerovském hřbitově a z presentace knihy o masakru „Krvavá noc na Švédských šancích nedaleko Přerova 18. a 19.června 1945“, následují zítra. Primátor Přerova Vladimír Puchalský (Společně pro Přerov): „Je na čase, podívat se kruté pravdě do očí.“
„Vidíme-li nespravedlnost a mlčíme-li k ní, pášeme ji sami“. J.J.Rosseau
* * *
Průběh nočního masakru (ukázka z knihy)
Největší a nejhrůznější bleskový vražedný akt na území Cech, Moravy, Slezska a Slovenska v průběhu druhé světové války započal v jednu hodinu po půlnoci dne 19. června 1945. Hlavními aktéry byli por. Karol Pazúr, četař aspirant Bedřich Smetana — Friedrich Schmitzer, jejich třináct podřízených vojáků a František Vaculík, který v té době vykonával základní vojenskou službu v přerovské posádce a osudné noci zde zastřelil 3—4 oběti. Sám o tom ve výpovědi ze dne 2. července 1947 řekl:
„Když byla přivedena poslední skupina a mezi nimi bylo asi 8 až 10 mužů, kteří museli házeti mrtvoly do šachty a kde byla asi polovina žen, tedy celkem asi 20 lidí, a když byli již tito postaveni k jámě (tato skupina nebyla vysvlečená) a odebrány jim průkazy a cennosti, řekl mi rotný, jehož jméno neznám, abych si také střelil. Za tím účelem odebral rotný jednomu z vojínů automat, který mi předal. Uvedená skupina osob stála ve dvou řadách asi po deseti, a to tak, aby mezi jednotlivými osobami nevznikla mezera, jeden vpředu a druhý vzadu. Já jsem se postavil druhý zleva mezi sedmi vojáky, kteří jsme stáli v řadě za uprchlíky, asi jeden metr za nimi. Stáli jsme na vyhozené hlíně a mířil jsem uprchlíkům pod ramena mezi lopatky. Vedle mě stál po levé straně onen rotný s pistolí a všichni ostatní jsme měli samopaly. Rotný dal rozkaz palte a já jsem vystřelil a přitom se mi v automatu vzpříčil bubínek a rána nevyšla. Asi během jedné nebo dvou vteřin jsem dal automat do pořádku přitlačením na bubínek, zmačkl jsem spoušť a vyšla salva, při které jsem odstřelil ranami zezadu ze vzdálenosti asi jednoho metru 3 nebo 4 muže ranami umístěnými pod ramena u lopatek. Každý muž dostal ode mne více ran a ihned všichni upadli na zem, takže jsem musel pak jejich mrtvoly hoditi do jámy. Pamatuji si, že při této poslední střelbě utekla jedna žena, avšak tato byla ze vzdálenosti asi 20 m jedním vojínem na útěku zastřelena."
Pazúr a Smetana byli osnovatelé této genocidy karpatských Němců a jiných národností slovenského obyvatelstva a současně nejvíce ze všech vrahů okradli oběti o nejvíce peněz, šperků a vkladních knížek.
Lověšický občan Alois Svojanovský, který byl vybrán kopat hromadný masový hrob a musel zůstat až do rána na místě poprav, popsal následující scénu z této noci:
„Sám jsem byl přítomen při popravě prvé skupiny a viděl jsem, jak poručík nařídil, aby se svlékli a na cestě ve vzdálenosti asi 2 metrů od hrobu museli naházeti na hromadu své svršky. Bylo tam 13 vojínů se samopaly. Když byli ve spodním prádle, vlastně ještě než se svlékli, tázal se jich poručík, kdo z nich byl v Hlinkově gardě. Nepřihlásil se z nich nikdo a poručík jim řekl, že budou všichni zastřeleni. Na to jich osm vystoupilo a prohlásilo, že byli členy Hlinkový gardy. Poručík nařídil, aby tito odstoupili stranou a zbytek asi 12 osob (mužů) postavili do řady již ve spodním prádle, za ně se postavili vojáci, za každého z nich jeden, a najednou všichni vojáci ve vzdálenosti asi 1 metru zezadu stříleli každého, který stál před nimi, do týla. Tito byli ihned mrtví… V detailu si pamatuji, kdy poručík se ptal, kdo byl v Hlinkově gardě a nikdo se nepřihlásil, že přišel k jednomu dobře oblečenému muži a řekl mu, když tento řekl, že není vinen: „Ty dacane, tys byl nejhorší chlap pod sluncem, když moje žena s dvěma dětmi klečela před tebou na kolenou, abys jí daroval život, daroval jsi jí ho?“ Muž na to již neodpověděl a klidně se začal svlékati“.
Čeněk Tomšík z Lověšic tragickou atmosféru před popravou vylíčil následovně:
„Muži před odstřelením prosili a spínali ruce, aby byli ušetřeni, avšak ženy nepronesly ani slova, ale jedna z nich vykřikla „Heil Hitler!“ a druhá zase „Heil Kristus!“
Třetí lověšický občan, Josef Černoch vypověděl, že při rozhovoru s tam přítomným rotným se od něho dověděl, že vojáci osobně znají tyto karpatské Němce a Slováky, kteří „vraždili slovenské vlastence.
Srdcervoucí bylo sdělení lověšického občana třiasedmdesátiletého Arnošta Kubika, který popsal zoufalé jednání matky dvou dětí před popravou:
„Ženy vesměs plakaly, jedna měla dokonce dvě děti v náručí, jedno jednoroční, druhé asi tříleté v pravé náruči a u hrobu prosila, nevím, zda česky, nebo slovensky, aby nejdřív zastřelili její děti a potom ji. Voják, který se za ně stavěl, ji okřikl slovy, mlč, načež ji střelil do týla. Zena s dětmi spadla do hrobu. Vzápětí na to, což trvalo jen okamžik, šel podle hrobu poručík Pazúr a posvítil si, kdo jest ještě živ, nebo se aspoň hýbe, a nyní střelil i ty dvě děti, které byly dosud živé a plakaly“.
Tristní byl i případ, kdy u jámy stála žena s šestiletým dítětem. Když ji zastřelili a spadla do hrobu, dítě prosilo, aby bylo také zastřeleno. K dokreslení situace při této masové vraždě se Arnošt Kubík zmínil o skupině čtyř dívek ve věku 18—20 let, které těsně před popravou nepromluvily ani slovo a také nezaplakaly, a také o ženě, která ještě žila a z jámy volala:
„Zastřelte mne, nejsem ještě mrtvá! Jedna z žen se snažila na závěr vraždění utéci. Byla však na útěku zastřelena a její tělo hodili vojáci napříč položených obětí v hrobu. Takto bylo nalezeno později při exhumaci“.
Jak ustrašené ovzduší bylo v těchto dvou dnech, svědčí další slova Arnošta Kubika:
„Já jsem se zúčastnil kopání hrobu jen proto, že jsem měl strach, že kdybych tak neučinil, že bych snad byl také zastřelen. Na druhý den se dokonce po obci vyprávělo, že poručík chtěl dokonce i nás, kteří jsme hrob kopali, postřílet, aby nebylo žádného svědka tohoto činu.“
Neméně otřesné bylo další Kubíkovo sdělení o tzv. „domovině“, která byla vybrána Pazúrem z uvedeného transportu civilistů, ve které bylo 20-30 mužů, kteří od prvopočátku měli za úkol ukládat zastřelené i napříč uvnitř hrobu. Když akt msty byl vykonán, nechal seřadit „domovinu“:
„a nyní jim řekl, že mají jiti domů. Uprchlíci – „domovina“ se nyní obrátili a kvapem chtěli z místa prchnout. V tom okamžiku začali do nich vojáci, kteří stáli opodál, střílet z kulometu, a to vesměs do dolních končetin, takže hned ochromli a lehli na zem. Nyní vojáci šli k nim, spolu ještě s poručíkem, a jak tu leželi na zemi zranění, tak je dostříleli. Nyní vojáci i tyto postřílené zatáhli do hrobu. Nyní nám nařídil poručík, abychom hrob zaházeli. Nejprve očistili okolí hromadného masového hrobu, krev a části lebečních kostí seškrabali lopatami a přiložili k obětem. Až po tomto úkonu navršili na hrob asi 30 cm vysokou vrstvu hlíny. Když poručíkovi jeden z mužů řekl, že by se nejprve měly mrtvoly posypat vápnem, tak ten jen mávl rukou a řekl, že toto se provede později.“
* * *
Přerovský zámek 19.6.2015: Premiéra dokumentu BEZ ŠANCE
Tento dokument bude nabídnut autorkou slovenské a české veřejnoprávní televizi. Věřme, že bude brzy odvysílán. Nevinné oběti jsou stejně nevinné, bez ohledu kde a kým byl zločin spáchán. Zasluhují si stejně úcty a piety.
Maminky prosily vrahy, aby nejprve zastřelili jejich děti, aby měly jistotu, že se nebudou trápit a aby se nemusely dívat na jejich smrt, přesto se některé děti instinktivně, v poslední křeči plazily ke svým maminkám a vztahovaly ruce!!! Jeden chlapec křičel „Zastrelte ma“, když mu zavraždili maminku. Mnoho hodin po masakru se ještě zem nad hromadným hrobem hýbala! Jedna porodní asistentka, která dle starého zvyku křtila dítě, kterému pomohla na svět, poznala náušnice, které patřily zavražděnému kojenci, jejímu vnoučeti !!!
Donekonečna budeme celorepublikově vzpomínat utrpení dětí z Lidic, kterého se dopustili nacisté, ale stejně připomínat daleko větší zrůdnost, kterou jsme spáchali my sami na vlastních dětech, si stále netroufáme. Jak malé, zbabělé a podlé, kdy svojí neúčastí a mlčením naši politici to jen stvrzují.
Nelze nepřipomenout, že zrůdě Pazúrovi udělil Gottwald milost. Zrůda pomohla zrůdě. Soudce JUDr. Anton Rašla, který odsoudil Pazúra, si odseděl několik let v komunistickém kriminálu. Soudní spis Pazúra je nepřístupný z důvodů ochrany osobních údajů. Souhlas může vydat osoba, které se spis týká, nebo jeho příbuzní.
A tuto zrůdu a zrůdnosti „uctívá“ každý rok v únoru poslankyně Semelová na Olšanech. Je tak sama zrůdou. Těžko o tom vypráví dětem jako učitelka!!! Není to její hanba, komunisté neznají stud, hanbu a pokání. Je to naše hanba a ostuda, že jsme dopustily, aby tato zrůda byla členkou Parlamentu země, která se považuje za demokratickou, stejně jako komunistická strana, která se zločinů proti lidskosti dopouštěla programově a na svoji zločinnou minulost je stále hrdá!
Právě v sobotu se konal v Německu první celoněmecký Gedenktag (Den uctění památky obětí útěku a vyhnání). V Berlíně se, ve velmi důstojném rázu pietního aktu zúčastnili spolkový president Joachim Gauck, ministr dr. Thomas de Maizière a president Svazu vyhnaných dr. Bernd Fabritius. Je to stále aktuální téma. Ještě nikdy celosvětově nebylo tolik lidí na útěku jako dnes – více jak 60 milionů lidí. Proto je myšlenka tohoto dne aktuální jako nikdy.
Můj podnět k rukám Vlády ČR o zavedení Dne vyhnaných v ČR zůstal bez odezvy. Je smutným svědectvím o naší zemi, že jsou přesto schopny tisíce lidí odjíždět na dovolenou do zemí, kde každým dnem přibývají utečenci a přitom být schopni si bezstarostně užívat dovolenou…
Jan Šinágl, 21.6.2015
* * *
Facebook: POMNÍK NA ŠVÉDSKÉ ŠANCE
* * *
Pietní akt u pomníčku obětem na Švédských šancích na přerovském hřbitově
Kopat hromadný hrob muselo 27 mužů z Lověšic
Křest knihy „Krvavá noc na Švédských šancích nedaleko Přerova 18. a 19.června 1945“
Krvavá noc na Švédských šancích nedaleko Přerova 18. a 19.června 1945
* * *
P.S.
Uvítám informace o dalším utajovaném masakru v Rychnově nad Kněžnou po skončení války. Místní lesní dělníci, hlásící se k německé národnosti, byli při práci zajati a odvezeni k soudci. Soudce měl říci: „Vždyť jsou to neviní lidé.“ Byli odvezeni do lesa na nákladním autě a všichni postříleni. Další z mnoha ještě neodhalených hrobů a zvěrstev, kterých jsme se dopustili na nevinných spoluobčanech. Děkuji. J.Š.
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.