Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

TGM: „Jsme národ Husův a rádi se tak zoveme — avšak jsme tím národem Husovým doopravdy a ve skutečnosti? Nejsme. Ještě nejsme.“  

Problém našeho národa zůstává stále stejný – mravní. Trvá už po staletí a nutí k zamyšlení o podstatě charakteru a povahy našeho národa. Obávám se, že si nikdy nedokážeme sami vládnout a že to nejlepší z nás dokážeme dát světu, když vládu převezmou jen ti, co na to mají charakterové předpoklady. Doba nemravných občanů zákonodárců musí jednou skončit, nechceme-li si zopakovat minulost a ztratit naději pro budoucnost či i na existenci naší země. I dnes by Hus stejně kázal, ale proti zpupnosti, nemravnosti a zlodějinám politiků. Za komunistů by dopadl jako kardinál Josef Beran či kněz Josef Toufar. Bez nových „Husů“ to nedokážeme. Nejsou to ti, co jen moudře mluví, ale činu, riziku a oběti se nikdy neodváží. Nepochybuji, že při dnešních slavnostech zazní mnoho stále stejných, nudných projevů politiků a historiků. Stejně nepochybuji, že zásadní myšlenky, zde uvedené, budou opět zamlčeny. I proto, že by z jejich úst působily zcela nevěrohodně a trapně. U většiny z nich jejich život představuje opak toho o čem Jan Hus kázal. J.Š.

Pravidlo Husovo: »Od prvé doby svého studia, ustanovil jsem si pravidlo to, že rád a pokorně od mínění svého upouštím, kolikrátkoli bych nalezl poučení lepší v oboru kterémkoliv; vímť, že co víme, je pra­malé ve srovnané s tím, co nevíme.«

Mistr Jan Hus: „Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a střírbra. Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství. Se vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě? Zaplať! Chceš loupit a vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno. Ale pak, kdyby sám ďábel zaplatil, vstoupil by na nebesa? A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny kožichy drahé věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil. Však poznejte se, vy zloději chudého lidu, neboť Bůh i lid vás vidí.“

TGM: Myslit o našem národě, znamená myslit také o Husovi. Mravní poměr Husův k českému studentstvu posud vyznačen je platně v t. zv. závěti, kterou Hus psal r. 1414 na podzim svému žákovi Mar­tinkovi z Volyně: v ní skutečně máme Mistra Husa celého. - Doporučuje svému žákovi především a důrazně čistotu, napomíná ho proti lakotě a nepořádnému životu, aby neprojídal statků v ho­dech, aby upustil od krásných šatů a nadbyteč­ných. Rozumí se, že nelze pojímat národnosti vtom smysle jen biologickém; národ­nost je idea, je cit. Národnost je mravní idea. Národnostní idea na konec je láska, vzájemnost podle jazyka a rodu, idea mravní, a tato idea právě reformací a zejména Husem byla posilněna a posvěcena. - Dnes národnost příliš často stává se národností slovní, tím, proti čemu Havlíček tolik bojoval - Nejčistší idea hu­manity nezakazuje, nemůže zakazovat obrany. - Pravá mravní hodnota jednání závisí na mo­tivech, které je určují. V každém sporu, v každé válce záleží na tom, abychom věděli, kdo ohro­žuje a útočí a kdo se brání. Právě proto se uva­žuje o otázce první odpovědnosti nyní tak hor­livě a pozorně.

* * *

TGM: „Jsme národ Husův a rádi se tak zoveme — avšak jsme tím národem Husovým doopravdy a ve skutečnosti? Nejsme. Ještě nejsme.“ – „Nacionalism ohrožuje nás více, než se domní­váme. Díváme se na naše národní žiti příliš negativně — pokládáme za svůj historický cíl věčný antagonism proti Němcům a nedovedeme náležitě pochopit a cenit své poslání vlastní, posi­tivní, nedovedeme pracovat bez ohledů na cizinu.“ - „Neníť probuzení, není nápravy bez vzdělanosti a pokroku, není nápravy mravní bez ustavičné práce osvětové. Všecek po­krok vzdělanosti sloužit musí opravě mravů a života.“ – MJH: „V tom není zlo, že se pro pravdu rozestupujeme na různé tábory, ale je v tom, že tábory si zosobuji samospasitelnost pravdy absolutní a že ve jménu té pravdy sahají k meči, usilujíce o jednotu mechanickou, na místě jednoty v duchu a pravdě.“ – „Běží o to, co komu oslava Husova skutečně je — zdali duchovním činem, nebo formalitou. Proto dnes budou oslavovat Husa, zítra biskupa Brynycha a obakrát budou stejně rozjařeni, nadšeni a po pří­padě hlomozní.“ - „…ale neběží dnes o bratříčkování, nýbrž o to, aby­chom za bratra uznali každého, a zejména také ty, jež od kulturního obcování jsme vydědili“ – „Velikému, příliš velikému procentu českých lidí náboženství je v pravém slova smysle obchodem, jen čaroděj­ným…“ - „A na té náboženské úrovni je ohromná většina českých lidí. Také vzdělanci! Lidem těm náboženství je čárami, kterými bůh anebo jeho některý svátý, má být pohnut, nebo přímo donucen k zázraku pro osobu; je-li to, čeho si takový pohan přeje, mravné nebo nemravné, je mu otázkou vedlejší.“ – „Kdo náš český život skutečně pozoruje, musil, ten český fetišism poznat a pochopit.“ – „V Husovi také poprvé vidíme, jak vítězí to svě­domí uvolněné — padl, ale zvítězil. To uvolnění individuálního svědomí náboženského a mrav­ního, ten boj pro pravdu: »Stůjtež v poznané pravdě«, to je význam Husův a jeho díla. To je význam reformace.“ - K.Mrzílek: „Když už se všude píše o UPÁLENÍ mistra Jna Husa, mělo by se psát také o OBĚŠENÍ dr. Milady Horákové. Píše se pouze o jejím odsouzení.“ - Pět bodů, jak by řešil dnešní marasmus ve společnosti Karel IV.!

V našem národním usilování je veliký nedo­statek vnitřního života, života duchovního; vě­domí toho, že náš obrodní program má být po­kračováním tradicí reformačních, je slabé. Jsou to zajisté podivné symptomy, že nad Palackého výklad české reformace téměř nic se v naší histo­rické vědě nepokročilo, nemáme posud dějin na­šeho vývoje církevního, ani dějin protireformace, že nevydány ve vlasti Husově Husovy spisy, že vůbec cizina o životním díle Husově pracuje; jak se také vleče jednání o Husův pomník – to všecko na národ Husův vrhá světlo podivné!

* * *

Náš národní_; český ideál huma­nitní není totožný s humanismem revolučním; z nepoznání toho rozdílu prýští naše neschopnost správně navázat na vlastní minulost a pokra­čovat v duchu opravdu českém.

* * *

Úpadek náš byl přece v prvé řadě a hlavně úpadek mravní, obroditi se musíme především mravně — a právě pro tento úkol liberalism je neschopen. Tak jak politicky pokračoval v díle protireformačním, vnucuje nám násilně cizí jazyk, tak poškozoval nás vniterně: spokojuje se filosofickou negací a mravním a sociálním příštipkářstvím.

* * *

Úkolem českého člověka myslícího jest, neztratit z mysli a srdce základního rázu naší české reformace, neztratit jejího podkladu nábo­ženského a tím také postihnout pravý základ na­šeho národního programu obrodního. Husova re­forma právě proto, že byla náboženská, měla tak hluboký a veliký dosah a takový vliv; myšlenka Husova konec konců proto zvítězila, třeba s po­čátku všichni byli proti ní, všichni proti jednomu.

* * *

Jako Hus a Komenský tak i naši buditelé nás křísili vědomostmi a usilovali o vzdělání. Do­brovský zakládá slavistiku a budí nás dokonce jazyky cizími, latinským a německým a Kollár v theorii zakládá svůj národní program na filosofii dějin, po Kollárovi, a jako on, všichni (Šafařík, Palacký, Havlíček) dovolávají se Herdera, Kanta, Bolzana, pozdější Hegla atd. — vzdělanost našim obrodičům jako reformátorům byla i cílem i hlavním prostředkem nápravním, Neníť probuzení, není nápravy bez vzdělanosti a pokroku, není nápravy mravní bez ustavičné práce osvětové. Všecek po­krok vzdělanosti sloužit musí opravě mravů a života. Hus stál o obrození mravů a všeho života vůbec. Reformace měla cíl ethický. Za tímto cílem Husovi následníci, Bratří, směřovali, a tolikéž hu­manitní ideál obrodní měl vedle dosahu osvícen­ského svůj obsah a cil mravní a náboženský.

Právě obrodní úsilí ethické je význačným cha­rakterem naší reformace. Naše reformace byla obrazováním správy a praxe životní. Hus byl především reformátorem, nikoli bohoslovem. A právem: konečný cil člověka a smysl života je ethický.

Tím není řečeno, že postrádala reformace směru theoretického: reformy mravů bez nových myšlenek není. Hus sám, třeba jako bohoslov, nevynikal jako jeho učitel Wiklif, byl činný i vě­decky, a po něm Bratří vynikali jako učenci a a vzdělanci — ovšem ani oni školu svou neoddělovali od života.

Reformace každého jednotlivce nebyla by bý­vala možná bez svobody společenské, tedy církevní a politické. Proto Hus postavil se proti autoritě církevní a papežské, která tehdy ještě, ačkoli již padala, byla všemocná. Svoboda svědomí, svoboda náboženství přirozeně a důsledně vedla k osvo­bození od příliš vnější a mechanické autority cír­kevní. Reformace osob vedla k reformě spole­čenského řádu — jen reforma osob vůbec je refor­mací. Proto učeni o církvi Hus věnoval svůj spis nejobšírnější a nejučenější. Hlavní jeho myšlenka je: církev jest obec vyvolených, tedy křesťanů ne dle jména, ale skutečných.

* * *

Církev pravá, církev neviditelná vnější autoritě světské podřízena není a být nemůže, svědomí žádné vnější autoritě nepodléhá a podléhat nemůže.

* * *

V běžném nyní smysle Hus ovšem národní nebyl. „Více miluju dobrého Němce, nežli špatného Čecha“, napsal a právě tak říkal „Nepřátelé nejhorší jsou domácí nepřátelé“. Mínil tím nepřátele díla svého.

* * *

Reformační úsilí přirozeně vyvolalo hnutí protireformační. Nové myšlenky, myšlenky sebe správnější a oprávněnější překonali musejí my­šlenky staré a zastaralé — myslit, a napravovat znamená bojovat pro pravdu, znamená překonat překážky, které se pravdě stavějí v cestu.

Bojovat pro pravdu znamená pro pravdu pra­covat, pracovat duchem, pracovat pravdou. Pro­tože však proti sobě nestojí pravda a nepravda, ale lidé pravdy hledající, často a často pravdy ne­slyšíme, neučíme se jí a nemilujeme, ale potla­čujeme toho, kdo pravdu drží. I to se stává, že v nedočkavosti a netrpělivosti pravdě dopomoci chceme nepravdou, neučíme pravdě, ale ve jménu pravdy činíme násilí.

* * *

V tom není zlo, že se pro pravdu rozestupujeme na různé tábory, ale je v tom, že tábory si zosobuji samospasitelnost pravdy absolutní a že ve jménu té pravdy sahají k meči, usilujíce o jednotu mechanickou, na místě jednoty v duchu a pravdě.

* * *

Palacký svou ideou federačního Rakouska vě­domě čelil centralisačnímu úsilí netoliko germanisačnímu, ale i protireformačnímu; federace Rakouska znamenala mu upravit všecky národy a země rakouské na ideálu humanitním, naše národní idea humanitní netoliko nám, ale i ná­rodům ostatním může a musí být pevným základem. My Čechové nemůžeme se vzdát své podstaty národní, nemůžeme nežiti smyslem své historie, a proto přirozeně i v politice mezinárodni a zahraniční stavěti musíme na idei své. Že Cech průtireformačnímu Rakousku přiřknul ideu svou a novou, je přirozené — protireformace reformací musí být překonána, jen v naší české idei mnoho­národní Rakousko má pro dobu novou smysl a své právo existenční.

Bílá Hora byla jen zpečetěním úpadku dřívěj­šího a starého, protireformační Vídeň za oběť tří set žoldáků zmocnila se celých Čech a tím bezmála celého světa. Na Bílé Hoře doražen byl náš Úpadek mravní, následující hromadná protireformace byla trest za zpronevěru na díle reformačním. Nepadli jsme pro své ideály reformní, ale padli jsme proto, že jsme se jich nedrželi a jich se vzdávali.

* * *

Havlíček ve všem a stále dbal ne­toliko svobody ducha proti tlaku reakčnímu, jímž se pokračovalo v protireformaci, ale on zejména pochopil význam náboženství pro všecek život a také pro politiku a proto tak důsledně a neúnavně všímal si církevního a náboženského vývoje. »Cír­kevní absolutismus jest poduška světského«, zní Havlíčkova formule pro poměr církve a státu, ná­boženství a politiky). »Epištoly Kutnohorské« podávají výslovný důkaz toho, jak Havlíček cenil význam náboženské otázky nejen pro člověčen­stvo všecko, ale (jak hned v předmluvě praví) zejména pro náš národ: »Epištoly« jsou vůbec soustavnou a dosti úplnou filosofií náboženství.

* * *

A i to je pochopitelné; po dvoustoletém du­chovním spánku národním touha po vzdělanosti je tím živější a jistě i oprávněna; v tom chyby není, pouze v té jednostrannosti, že se pro samý rozum snadno zapomíná na duši a její žití mravní a náboženské, a to znamená, že to osvícené úsilí nebylo dost hluboké, spokojujíce se namnoze povrchním leskem. Hlavně v tom byl již v době Jungmannově a je posud náš národní nedostatek: protireformace porušila svým duchovním násilím český charakter, porušila českou duši, český člo­věk naučil se skrývat své nejvnitřnější přesvěd­čení, — Jugmann se svými »Zápisky«, tajenými před nejdůvěrnějšími přátely, jednal právě v du­chu a tradici této násilné protireformace. Obro­zení naše musí být obrození duše, — obrození musí být novým životem celého člověka, musí­me opět a cele hledat pravdy, slyšet pravdu, učit se pravdě, milovat pravdu, pravit pravdu, držet pravdu, bránit pravdy až do smrti.

* * *

Nacionalism ohrožuje nás více, než se domní­váme. Díváme se na naše národní žiti příliš negativně — pokládáme za svůj historický cíl věčný antagonism proti Němcům a nedovedeme náležitě pochopit a cenit své poslání vlastní, posi­tivní, nedovedeme pracovat bez ohledů na cizinu.

Tím se pak stává, že právě tím antagonismem podléháme tomu vlivu nejvíce, kterému si pře­jeme vyhnout — kdo žije v ustavičném pozoro­váni svého odpůrce, chtěj nechtěj řídí se tímto svým jediným příkladem. Ukázal jsem, jak se to jeví v našem posuzování germánské bojovnosti a jak se máme odhodlat k národní a kulturní, jak bych řekl, autosuggesci (srv. Českou otázku 78). Musíme konečně žiti sobě, žiti positivně (tamtéž 176), beze strachu, bázně a ohledu jiti cestou svou vlastni, cestou svou českou.

Jen tak zbavíme se také toho strachu před svou malosti, která jako hlodavý červ sedí v samém nitru české duše, pokud nepochopila plnosti a velikosti našeho poslání, naší ideje české. Proti svým nedostatkům, proti své malosti kulturní můžeme a musíme toužit s Kollárem, ale to je něco jiného nežli ten pocit malosti, který vyrůstá z nacionalismu.

Z materialistického nacionalismu rodí se ze­jména také ono neživé slovanství, onen »slovan­ský kosinopolitisin« Havlíčkovi tak odporný, ona víra ve velikost politickou, státní a národovou, před níž v prachu se kořili ti Hankové a před níž se koří po nich všichni, kdo žijí tělem více nežli duchem. Lidé ti utápějí své české svědomí v tom prázdném politicismu, živíce svou vyprahlou fan­tasii vidinami politické slávy. Je to žití cele ne­české, neslovanské. Čech, Slovan pravý chce být světový, ale ne světský; pravý Čech, pravý Slo­van nikde nebude hledat slávy, ale pravdy. Jak nečesky jednali proto Hanka a jeho pomocníci, když místo vniterného obrození hledali literární slávy, neštítíce se podvodů a podvrhů! Huma­nitní ideál český vede nás k práci, jen na ni za­ložíme si také politickou taktiku svou.

Je pochopitelno (opakuju), že po tak dlouhém spánku duchovním vrháme se s dychtivostí k bo­hatému stolu světové kultury a jejích vymožeností. Chceme uniknout své nedostatečnosti a malosti, a proto hladově přejímáme, co práce a konání cizí nám podává. Avšak kdo dlouho lačněl, živiti se musí pozorně, rozvážně. Eklekticism ohrožuje naši samostatnost a samobytnost od samého obrodního procitnutí. Slabému eklektická synthese sama sebou se poskytuje jako životní methoda. Proto u nás tolik je eklekticismu, tolik závislosti na cizích vzorech a to netoliko v theorii, ale i v praxi, politice. Proto je u nás tak nesamo­statné novotářství.

Nezbývá než přesná kritika, umožňující nám srovnání cizího a vlastního, kritika podmiňující organické osvojováni všeho toho, co není v odporu s naší českou ideou. To je ovšem úkol nesnadný a bude vždy těžší tou měrou, kterou rosteme a ro­stou národové jiní — proto celost českého ducha dnes jen hlubším a kritickým vzděláním filoso­fickým je možná, národní vědomí musí být vě­domím, uvědoměním skutečným.

Kdo se béře touto cestou, nepropadne také upřílišenému historismu, nekritickému historickému empirismu. Nesmíme, nemůžeme zavrhovat své historie, své minulosti — naopak musíme ji po­znávat pořád lépe a lépe. Ale jak přítomnost nám podává naše i cizí a jak jen kritický znatel dovede si vybrat, co svědčí jeho duchu, tak i minulost po­dává nám naše i cizí v neladné směsi, z níž právě tak kriticky musíme vybírat, co je nám pravého a právem našeho. Naše navázání na minulost, náš návrat k ideám reformačním nemá být návratem slepým; i své přijímáme, držíme a hájíme proto, že je to správné a dobré, správné a dobré nám všem.

* * *

Katolicism u nás právě proto, že jsme prožili reformaci a protireformaci, vždy bude mít poslá­ní nesnadné a že jsme jako národ katolicismu se vzdali — tu upomínku nelze zahladit. Kardinál Schwarzenberg proto z obavy před husitismem rozpakoval se prohlásit v Čechách nové dogma o neomylnosti. Není mým úkolem předpisovat, jak katolická politika z Čech má a může postu­povat, ale církevnický zeiotism jistě je taktika po­chybená. Ostatně máme pro svůj církevní vývoj zajímavou analogii v národě německém. Národ německý rozpolcen je na dvě části, na větší ka­tolickou, na menší evangelickou; není pochyb­nosti, že tím rozdělením národ německý du­chovně neutrpěl, naopak má v tom duchovním antagonismu značnou kulturní sílu. Co Němci mají vedle sebe, my máme více po sobě; naše re­formace je v minulosti, v přítomnosti je národ převážnou většinou katolický. Tím ovšem lišíme se od národa německého a od národů všech. Žádný národ, ve své převážné většině a jako celek, ne­vzdal se víry a církve reformní jako my — odsud právě ten zvláštní rozpor mezi naší minulostí a přítomností a odsud myslícímu Cechu katolíkovi úkol, rozpor ten ve svém nitru odstranit. Pouhý historism tu nestačí.

* * *

Jádro našeho národního charakteru je a musí býti náboženské. Všichni naši buditelé zabývali se problémem náboženským více při své konkrétní práci vědecké a literární a jiné, zejména Palacký dal nám svou historií českého národa českou filosofii nábožen­ství. Ale mnozí této filosofie v Dějinách nevidí, mnozí ovšem, a obzvláště gros t. zv. vzdělanců, otázce se vůbec vyhýbají. To, kdo rozumí tomu, co čte, vidět může také ve většině naší belletristické i historicko-vědecké tvorby. Je to podívaná odporná, každý i ten poslední Hlavinka, mající odvahu svého přesvědčení, alespoň mně je stokrát milejší. Ale v tom právě tkví zlo a problém, v tom právě tkví jádro našeho domorostlého liberalismu, že se v nejdůležitějších otázkách životních spokojuje pohodlným empirismem a historismem. Český liberál myslit neumí a myslit nechce a český liberál zuby nehty se bude vzpírat filosofii české. Česká filosofie ovšem právě problém nábožen­ský řešit bude.

* * *

Chtíti musíme, doopravdy chtíti musíme, co chtěli obrodní pokračovatelé Husovi a Bratří: Humanitu! V každém člověku ctíti musíme sobě rovného — to je humanitní ideál našich buditelů, to je to jejich »čisté člověčství«, jímž dovršiti máme, čeho předkové nedokonali, a jímž odčiniti máme osudný rok 1487.

Obrodní práce, ne pouze theorie, znamená stálou a vytrvalou reformní práci pro lid český všecek a stejně pro lidstvo všecko. Hus zemřel pro nás, ale také pro všecky ostatní: Česká idea Bratrství, česká idea humanitní, toť vůdčí idea celému člověčenstvu; Hus také celým světem je ctěn, a Komenský stal se učitelem celého světa.

Náš úkol reformační a obrodní, náš úkol ná­rodní, naše idea česká je po výtce sociální — je právě Bratrství. A kde že jsou nám ti naši bratři? S pány a bohatými netěžké je bratříčkování — ale neběží dnes o bratříčkování, nýbrž o to, aby­chom za bratra uznali každého, a zejména také ty, jež od kulturního obcování jsme vydědili. Naše české bratrství, naše obrodní idea huma­nitní není bratrství sentimentálnosti, ale bratrství práce a opět práce, jest ono »náboženství čisté a neposkvrněné,« jehož smysl nám apoštol stručně vypsal slovy: »Navštěvovat! sirotky a vdovy v sou­ženích jejich a ostříhali sebe neposkvrněného od světa«. Abychom uskutečnili tuto naši ideu českou, rozmetali musíme hranici Kostnickou, hranici předsudků a nelásky, rozmetali musíme hranici, jíž neživí již sancta simplicitas, ale indifferentism a panovačnost.

* * *

Toto vědomí o důležitosti náboženství a naší reformace ozývá se netoliko ve filosofických a historických pracích našich buditelských vůdcův, ale také v krásné literatuře od Puchmajera počí­najíc až podnes a to i u básníků, kteří cele aneb většinou cítí a myslí liberálně. Hned Puchmajer sám, o jehož liberalismu v České otázce jsem už mluvil. Když tento vůdce našich eklektiků zpívá o Žižkovi, oživuje se, ba dokonce dovede se na okamžik svého liberalismu zříkat (Hlas Čecha):

Zde mudroň hledí, by ien vtipem svítil a pěkně psal a živě světu cítil.

Kdež Bůh a ctnost? Ach osvícení nyní jen světlý mozk a srdce tmavé činí.

Veliké váhy ovšem takovým hlasům, jako po­dobným záchvatům Hanky, Jungmanna (jenž dokonce překládal Miltonův Ztracený Ráj) a j. nepřikládám, ale charakterisují právě umělce libe­rály, že totiž hledají pro svůj liberalism nějaký silnější prvek český a původní, sic jinak by se byli úplně ztratili v ideách cizích. Vím ovšem, že právě kruhové liberální si udělali svůj literární základ rukopisný; ale právě proto co do obsahu filoso­fického všem opravdovějším umělcům našim sku­tečně český obsah a ideje poskytovala doba refor­mační. Vezměte na př. Nerudu. Neruda byl co do své filosofie dosti skeptický a neurovnaný, zů­stalo mu všelico Heinovskeho — ale čtěte jen pozorně a uvidíte, jak právě náboženský problém jej rozčiluje, a jak nejmocnější akkordy české u něho zvučí, když vzpomíná na dobu refor­mační. Vizte na př. ze Zpěvů pátečních: »V zemi kalicha«—tak hluboce česky Neruda, kdyby byl na naši reformaci pohlížel jen jako liberál, nebyl by cítil!

V té příčině musily by se ovšem i v literatuře rozlišovat různé individuality, jak totiž dovedly v sobě více méně jednotně zpracovat kulturní prvky liberální a české. Až českost nebudeme vidět pouze ve zvučných heslech vlasteneckých, až si zvykneme ve svých básnících a všech lidech vůbec hledat a poznávat tu pravou českou duši, pak se i na svůj vývoj literární budeme dívat neliberalisticky, budeme od své literatury více žádat než zvučné fráse, chvilkové nálady, jednotlivé vlastní nebo cizí ideje a reflexe, a mechanickou dovednost slovní a veršovní. Ovšem pro poznání duše skutečně české nestačí ta vlastenecká míra a váha, na které své milosti udělují opět a opět ti různí Rokycanové.

* * *

Náš veliký úkol národní — to je moje reali­stické přesvědčení a snažení — leží před námi; naše minulost slavná, naše minulost veliká je malá v poměru k tomu, kam nám ukazuje. Historie nezjevuje nám pouze našich předností, ale od­krývá i naše vady. Komu jde o pokrok, poznávat musí obojí, aby se těmto vyhýbal, v oněch utu­žoval.

My jsme posud své české idei nedali výrazu plného; my posud jsme samobytné kultury české ve vší úplnosti nevypracovali, i v nejlepším úsilí svém podléhali jsme posud vlivům cizím. To právě naši buditelé poznali.

Šafařík napsal v »Rozboru staročeské literatury« (1841, str. 111): »Litera­tura česká, jakož již za oné dávní doby, tak í za nynějška, nikdy k oné výšce všestranného, svo­bodného, podle osvědoměných zákonův k jistému vznešenějšímu, ideálnímu cíli směřujícího půso­bení, v němž obyčejně život velikého, samostatného národu se jevívá, se nepovznesla, nýbrž na­opak stísněna jsouc nepříznivými okolnostmi, doma i vně na ni tlačícími, pokaždé byla před­mětem lásky a péče jen malého počtu jednotli­vých milovníkův, zhusta služkou, mešnímu pánovitému vplyvu podrobenou, někdy pouhou hrou náhody, a tudy vždy přirozeně zůstala kusá a zlomkovitá.«

Co tu Šafařík praví o literatuře, platí obdobně o ostatní kulturní práci v oborech všech a platí to ještě dnes. Je na nás, abychom si tento sku­tečný stav uvědomili, a uvědomit si to znamená, probudit se k práci další a nehypnotisovat se ne­hybným upíráním zraku do minulosti; znamená, neztrácet se v bohatosti myšlenek a vymožeností cizích a dokonce neznamená, nežiti duchovním životem svým a spokojovat se neorganickým eklekticismem, cizí almužnou, ba dokonce i ne­čestným cizopasňictvím. Hloub a dál!

* * *

Proti povrchnosti a stranickému zneužívání jména Husova nelze dost důrazně protestovat.

* * *

Mnohým, kteří Husa oslavují, neběží pouze o ten neb onen názor Husův, neběží jim o tu neb onu podrobnost; oni oslavují charakter Husův, oslavují příklad, který nám dal, oslavují vyznavače pravdy. Kdo nepocítil ve svém nitru účinek té vroucné zbož­nosti těch našich českých matek před obrazem ukřižovaného? A přece neznají nových a nejno­vějších theologických výzkumů Ježíšových bio­grafů a vykladačů; a podobně v českém lidu bylo a je pochopení pro vlastní význam Husův, a také novější oslavy Husovy nevztahují se na rektora a professora, ale na svědka pravdy. Oslavy Husovy mají nás nábožensky povznést, mají nás s Husem duchově spojit právě v tom jeho životním činu největším, že položil život za své přesvědčení. O tomto významu Husově nemůže být žádných pochybností a také nebude, jestliže se odhodláme, mít ve věcech náboženských přesvědčení a pře­svědčeni to, kde a kdy toho je potřeba, vyznávat, osvědčovat. Avšak právě proti tomuto nábožen­skému významu slavností Husových zdvihá se odpor. Prof. Kalousek je mluvčím těch, kteří nám říkají, že dnes Husova přesvědčení není vlastně již potřeba, protože poměry jsou jiné a lepší, než byly za Husa; zejména prý církev koncilem Tridentským napravila, co Hus vytýkal a proč se dostal s církví do osudné kollise. Proto prý, dále, je nevčasné vést boje, v kterých zápasil Hus; prof. Kalousek dovolává se přímo potřeby národní.Zapišti si tu pro svůj rozbor vlastní slova hi­storikova.

»Hus za svého času znepřátelil si většinu du­chovenstva proti sobě, poněvadž horlil proti ně­kterým obyčejům a zřízením církve katolické, ježto nadržovaly u kněžstva špatným náklonno­stem povahy lidské. Kdyby Hus nyní žil, o tuto věc nebylo by sporu mezi ním a nynějším kněž­stvem katolickým, poněvadž oprava oněch špat­ných obyčejů a zřízení církevních, o kterou Hus svého času nadarmo usiloval, byla po půldruhém století skutečně nařízena koncilem Tridentským... Některá část nařízené reformy provedla se hned, některá prováděla se později a nyní jest již pro­vedena skoro naveskrz. Kdyby Hus žil nyní, byl by nepochybně spokojen s nynější správou církve katolické, když se zreformovala podle jeho přání (ačkoli by na nynější úpadek víry a kázně mezi křesťany naříkal ještě více, než za svého času)... Po této reformě jest nevčasné, vésti dále hádky a boje, v kterých zápasil Hus. Nesluší se, vytýkati nynější církvi to, co tehdejší církvi spravedlivě vytýkal Hus; ale nesluší se také s druhé strany tvrditi, že Hus neměl brojiti proti zlořádům v církvi, poněvadž prý jich nebylo. Byly, ale minuly! Koncilium Txidentské prakticky dalo za pravdu reformačním snahám Husovým. Tělo jeho jest zahubeno, ale lepší část ducha jeho po smrti zvítězila, nejvíce v té církvi, která jinou část nauky jeho odsoudila.

To vše jsou události dávno dokonané, boje dávno vybojované, a není potřebí, abychom v nich po­kračovali a dále o ně zápasili. Není žádná potřeba, aby národ český dělil se v přátely a nepřátely Husovy a aby ty strany navzájem se potíraly. Jest v přítomnosti dostatek různých prospěchů, které se hlásí k platnosti: prospěchy hospodářské, spo­lečenské, stavovské, o které se dělíme v přirozené strany a jest tu veliká potřeba národní, která nás všechny bez rozdílu volá ke svornosti, ke společné sebeobraně proti útokům, jež směřují nejprve k našemu odstrkování v každém ohledu hmotném i duševním, a v posledním konci k našemu národ­nímu zahubení... Nedrásejme staré rány již za­celené. Nestavme do popředí to, co nás dělí, a hleďme si toho, co nás spojuje. Neklaďme po zpátečnicku hlavní váhu na věci minulé: starejme se o potřeby přítomnosti a připravujme lepší bu­doucnost národu — svorným postupem všech národních stran za společnými cíli!

Jsou-li Pogiovy dopisy pravý nebo nepravý, jistě má literární důležitost, a prof. Kalousek do­cela právem dokazuje, že ty dopisy jsou nepravé a že se jich tedy nemá užívat pro oslavování Husa. Ale mnohem důležitější je. pro každého člověka otázka, má-li Hus v tom pravdu, aby ve věcech náboženských rozhodovalo Písmo a rozum a tudíž na konec vlastní svědomí. Kdo se rozhodne pro svědomí, ten nebude přijímat autority církevní a ten tudíž bude s Husem spojen duchovně právě v nejdůležitější otázce životní, ve svém přesvěd­čení náboženském. Kdo $e rozhodne pro autoritu církevní, ten ovšem bude duchovně stát proti Husovi, třeba že ho bude oslavovat slovy. Běží o to, co komu oslava Husova skutečně je — zdali duchovním činem, nebo formalitou. Proto dnes budou oslavovat Husa, zítra biskupa Brynycha a obakrát budou stejně rozjařeni, nadšeni a po pří­padě hlomozní.

* * *

Svornost! Kdo by nechtěl být svorným? Ale kdo porušil v Čechách za Husa a po Husovi svor­nost? Hus a Husité a nebo ti, kdo se na Husovi do­pustili duchovního a fysického násilí? Ten, který o sobě právem směl říci, že je tichý a pokorný srdcem, učí nás také: »Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl, ale meč. Přišel jsem zajisté, abych rozdělil člověka proti otci jeho, a dceru proti ma­teři její, a nevěstu proti švegruši její. A nepřátelé člověka domácí jeho.« Tomu pořád a pořád tak málo lidí dovede, tak málo lidí chce rozumět. Také prof. Kalousek nepochopuje, že jeho volání po svornosti prýští nejen z duchovní passivity, ale také ze zákonnické pýchy!

Také my jsme pro svornost, ale jsme přesvědčeni a pro to své přesvědčení uvádíme důvody, že pravda je na straně Husově a jeho opravdových ctitelů5 proč prof. Kalousek této pravdě odpírá? Hus je v naší historii kámen, o nějž se charakterové rozrážejí.

Nemůže být nejasno, čím Hus nám byl a je. Předně. Husovo životní dílo byl boj za reformu náboženskou; Hus byl náboženským reformáto­rem. Toť obsah jeho života a smrti, a proto nám je vzorem náboženské opravdivosti. Kdo se chce dovolávat Husa plným právem a doopravdy, musí se ho dovolávat jako vzoru učitele ve věcech náboženských.

Druhé. Budeme se Husa dovolávat pro věc hlavní. Nebudeme tedy věřit v jednotlivostech, co věřil ještě on, neboť v těch věcech jsme nad něho a jeho dobu pokročili; ale budeme se od něho učit, stát v poznané pravdě, mít pevné a nezlomné pře­svědčení životní, přesvědčení náboženské.

Třetí. Od Husa budeme se učit nespoléhat ve věcech náboženských na vnější autoritu církevní, nýbrž na Písmo a na pravý rozum.

Čtvrté. Smrt Husova a osudy národa našeho v dobách reformace a protireformace musejí nás poučit, že nikdo na světě nemá práva náboženské přesvědčení znásilňovat. Opravdoví ctitelé Husovi budou pro svobodu náboženskou, pro svobodu přesvědčení.

Od Husa a jeho reformy není k Sv.-Václavské záložně daleko. Sv.-Václavská záložna a její úpa­dek potvrdil mně jen to, co vidím v pražských krámech napořád. Nepřemýšleli jste ještě o »S Bo­hem« — »Mit Gott«, o těch různých obrazích Svatých a lampičkách před těmi obrazy, jak to nalézáte ve zdejších krámech? Nezarazila vás často nesolidnost právě takových krámů? Velikému, příliš velikému procentu českých lidí náboženství je v pravém slova smysle obchodem, jen čaroděj­ným do ut des a ničím jiným; takovým čarodějstvím byl lidem už titul »Sv.-Václavská« a bylo ovšem vkládání peněz do té »Svato-Václavské«: a ti nesvědomití světští a kněžští správcové stejně očekávali od »Sv.-Václavské« zázraky. V takové náladě italští bandité dávají na modlení, aby se jim podařil lup; italský zloděj podkopávaje se do cizího domu, strká do podkopu obraz panny Marie, aby se za ním šťastně dostal tam a ven. A na té náboženské úrovni je ohromná většina českých lidí. Také vzdělanci! Lidem těm náboženství je čárami, kterými bůh anebo jeho některý svátý, má být pohnut, nebo přímo donucen k zázraku pro osobu; je-li to, čeho si takový pohan přeje, mravné nebo nemravné, je mu otázkou vedlejší.

Kdo náš český život skutečně pozoruje, musil, ten český fetišism poznat a pochopit. Církev do­pouští se právě toho hříchu proti duchu, že ná­boženství od tohoto fetišismu neodlišuje, naopak ten fetišism všemožně podporuje a sílí; ale ovšem to je kletba katolicismu, že atheism a náboženství od polytheismu a fetišismu ještě nedovedl očistit. Hus musil vystoupit proti zlořádům odpustkovým a proti pověře o krvi Kristově — kurátoři Sv.-Vá­clavské záložny kradli a šidili a při tom stejně hle­dali a nalézali posilu v náboženství, jako poutníci za doby Husovy do Wilsnacku; ten onen sám sloužil i mši v úmysle, aby bůh mu pomohl v krá­deži k lehkému životu... Není každé náboženství mravní. Tomu rozuměl Hus, a proto jeho úsilí o reformu mravní a ovšem především v církvi in capite et membris. Věčný ty Huse český!,..

Pravda, o tom našem Husovi názory se roz­cházejí; avšak nelitujme toho, je dobré, že názory o něm jsou, a je dobré, že se rozcházejí, poznání a následování Husá tím jen získá.

Dva názory dnes stojí proti sobě. Jedni vidí v Husovi a jeho reformě dílo po výtce a hlavně náboženské, druzí dávají Husovi a české refor­maci význam národní, národnostní. Je sice těžko pochopitelné, jak lidé, kdo znají život Husův a četli jeho spisy latinské a české, mohou nevidět, že všecko Husovo životní úsilí bylo mravně reformní a náboženské; na druhé straně však je pochopitelné, že tlak národních idejí a citů, tíže národnostního boje novodobého i historiky svádí k tomu, že vidí národnostní ideu ve vší české historii a že zejména význačné události, jako če­skou reformaci, vykládají národnostně.

* * *

»Kde je význam Husův? Zajisté nikoliv v intellektuálním obsahu jeho činnosti; myšlenkový fond boje jeho pochází od Wiclifa. Ale co by byly platný pravdy sebe čistší, pravdy, jichž cílem je polepšeni společnosti lidské, kdyby zůstávaly za­mknuty v učených knihách a nenašly apoštolů silné vůle? Hus však pravdu Wiclifovu, odhodla­nější a důslednější vtom než mistr sám, učinil po­kladem statisíců, hrdina mravní důslednosti přišel ji bránit před koncil a položit za ni život.

A v té pravdě jeho je dvojí stránka pokroková: Prvá je boj proti korrupci hierarchie a tím zároveň boj za křesťanství ryzí, křesťanství v duchu evangelia, křesťanství ne slovy a formou, ale životem — a v tomto směru můžeme, u Husa shledává ti český prvek, český motiv; důraz na praxi křesťanství je základním živlem ve všech dosti se rozcházejících směrech české reformace. A druhou stránkou Hu­sova stanoviska nám drahou je jeho požadavek rozumové kritiky zřízení a učení církevního na zá­kladě původních pramenů, a na základě bible — na daleké cestě, která vede staletími od nesnesitelné a často osobivé autority, přikazující slepě věřiti, k emancipaci lidského rozumu, je Husův smělý boj za myšlenku Wiclifovu první velkou etapou nové doby. A tu ovšem není bezvýznamno pro nás, že to je Čech a horlivý Čech, jenž před tváří křesťanstva vypustil duši za tyto první obrany mravního a myšlenkového obrození v duchu novověku.«

K tomu si pozorně přečteme, co professor Pekař vykládá o významu Husově pro přítomnost. Pro­fessor Pekař zove rozjímání to »několika upřím­nými slovy«; pročteme si slova ta proto tím po­zorněji. »Jsme malý národ, i je pochopitelno, že s pýchou vzpomínáme dob, kdy jsme více znamenali ve světě kulturním i politickém než dnes, že vzpo­mínáme především slavného století, jež ovládá jméno Husovo.“

* * *

Musíme nepochybně hotovit se k obraně — ta ovšem bude záleželi na naší neoblomnosti mravní, na naší síle kulturní a hospodářské —- vzpomínáme-li minulosti, aby­chom posílili se jejími velkými vzory, hledejme to, co opravdu spojuje a posiluje. V tom smyslu volám světlé památce Husově: Sláva!«

* * *

Prof. Pekař sám říká o Němcích doby starší, že jednotného vědomí národního neměli — a my jsme je tenkrát měli? Neměli; neměli, opakuji v tom smysle, ve kterém se pojímá dnes a v nové době vůbec. Ze již ve středověku byli Čechové a Němci a že často spolu zápasili, neznamená, že tenkrát už bylo vědomí národnostní; bylo ovšem vědomí politické, bylo také vědomí jazykové a národní odlišnosti, ale vědomí národnostního v dnešním smysle nebylo. Prof. Pekař vidí v star­ším Německu politický chaos a vládu ciziny — co bylo v Čechách od XIII. a XIV. věku? Byli Lucemburkové národními? Byli národními jejich předchůdcové a jejich výbojná politika, pachtící se po vládě nad kraji německými?

Rozumí se samo sebou, že již před reformaci někteří Čechové (někteří zase ne!) zle nesli usa­zování a nadpráva Němců a že proti tomu bro­jili a se vzpírali; ale v tom bylo více odporu proti cizímu, neznámému a nezvyklému než vědomí národního; bylo v tom vědomí politického a spo­lečenského, ale nebylo národnostního cítění a myšlení. V tom odporu jevil se rozdíl kulturní a jevil se dokonce rasový, ale ani to není vědomím národním. Vědomí národní vzniká teprve v nové době a vyniká hlavně reformací. Ale ani v re­formaci nebylo ještě vědomí národního v našem smysle, jak nejlépe dokazuje všecka historie re­formace a její průběh. Hus přece a celý průběh reformace husitské a bratrské jistě charakterisuje nás jako Čechy, v Husovi a reformaci jistě se projevila naše přirozenost česká.

* * *

Máme zajisté na druhé straně Husovo prohlášení, že jest mu hodný Němec milejší než nehodný Čech, a právě tato zásada spravuje celou reformaci: Hus učí se nejvíce od Angličana Wiklefa, a v průběhu reformace vidíme, jak v národě našem vzrůstají strany nábo­ženské a jak nepřátelsky stojí proti sobě — ná­boženství různilo mnohem více než jazyk a ná­rodnost. To přece vidíme' na průběhu reformace: pokud Němci byli obhájci Říma, stáli Čechové proti nim, když Řím opustili, spojili se s nimi. Luther byl jistě dobrý Němec, a žije později než Hus, byl také mnohem nacionálnější; ale přes to vyznal, že je Husitou, a přijímal nekatolické Cechy ve spojenství, jako zase tito pořád více a více přijímali lutherství.

Professor Pekař uvádí manifest Pražský z r. 1420, neuvádí jej sice zřej­mě za doklad národnostního rázu husitství, ale mohl by tak učiniti a větším právem než uvádí uvedené fakty. Ale i v tom manifestě důraz jest položen na náboženství; o Němcích se praví, že mají odpor proti českému jazyku, ale především se jim vytýká, že jsou ve službách papežových. Vždyť manifest z r. 1420 jest psán proti papežovi a jeho bulle osnující proti Čechům křižácké ta­žení. Němci později a již za bojů Táboři, jistě nemenší Cechové než Pražané, vydali (německý!) manifest (1451) a tam stejně vytýkají Němcům, že slouží papeži a hierarchii a že hájí církevní porušenosti; Čechové prý neradi s nimi vedou boj, ale musejí pro svou obranu. S říší prý by rádi byli ve smíru a společně s Němci chtěli by pracovat k opravě duchovenstva.

* * *¨

Boje s Němci byli následkem reformace. Hus počal horlit pro nápravu českého života a českého duchovenstva když se Řím postavil proti Husovi a jeho českým stoupencům opíraje se o císaře ně­meckého a říši, přirozeně došlo k bojům s Němci, protože byli ve službách Říma. Řím proti nám přirozeně hotovil Němce, protože s námi souse­dili. Ale boje s Němci nebyli Cechům nejhroz­nější — nejhroznější byli jim boje s Čechy kato­lickými, jdoucími ruku v ruce s Němci.*)

Historie česká nemá jen obsahu negativního, odporu proti Němcům: národ náš se vyvíjel po­sitivně a samostatně, a tímto positivním a samo­statným vývojem vznikla Husova reforma a česká reformace vůbec. Vím dobře, že už před prof. Pekařem vyslo­veno bylo mínění, že všecka naše historie spočívá v boji s Německem. Ukazuji právě, že to není pravda. Jest to vůbec formule nejasná a neurčitá. Ze každý jedinec a také každý stát a po případě i národ musí zápasit o svou existenci, jest vlastně truism; neříká to nic, jistě ne mnoho. Němci musejí svou existenci obhajovat, musejí ji obha­jovat Francouzové, Italové atd. -— takové vše­obecné pravidlo nevysvětluje v historii mnoho. Běží vždy o to, za jakých podmínek a jak se boj existenční vede.

* * *

Myslit o našem národě, znamená myslit také o Husovi. Mravní poměr Husův k českému studentstvu posud vyznačen je platně v t. zv. závěti, kterou Hus psal r. 1414 na podzim svému žákovi Mar­tinkovi z Volyně: v ní skutečně máme Mistra Husa celého. Doporučuje svému žákovi především a důrazně čistotu, napomíná ho proti lakotě a nepořádnému životu, aby neprojídal statků v ho­dech, aby upustil od krásných šatů a nadbyteč­ných. Sám vyznává se z poklesku tohoto a viní se, že ve svém mládí v šachy hrával, čas marnil a jiné a sebe tou hrou v hněv uváděl. Napomíná ho dále, aby byl nakloněn chudým a ponížen. Ještě bych snad mohl vybrat poznámku, jakoby zpytoval své professorské svědomí, když mu říká: Jak rád bych Tě naučil, kdybych byl mohl, za jeden den, co jsem věděl. V pozdějším listu shrnuje mu svá napomenutí ve větu: »Co jsi, co jsi byl, co budeš, vždy uvažuj!«

Toto confiteor učitele žákovi je nejlepším ukázáním, co byl Hus, a jaký byl jeho mravní poměr k žactvu, a ke všem, kteří k němu stáli. I jinde se přiznává, že v mládí byl z té »rubriky bláznivé«, ale nastala mu doba vážná, a jeho svědomí již mu vytýkalo, že hrával v šachy. Zajisté rigorism pří­lišný, ale bývají právě okamžiky, kdy i to, co je dovoleno, co je pěkné, musí ustupovat tomu, co je vážnější a důležitější.

Hus před svou smrtí nepamatoval jen na své žáky. Hus i universitě naší zanechal závěť. Bylo to na samém sklonku života v Kostnici (2 7. června 1415), když psal všem mistrům, bakalářům a studentům: »... abyste se milovali vespolek, vymyťovali rozkoly, pilni byli především cti Boží, mě v paměti chovajíce, kterak jsem vždy usiloval zdar university ke cti Boží přiváděti, kterak jsem se zarmoutíval nad nešváry Vašimi a výtržnostmi, kterak národ náš přeslavný chtěl jsem shromáždit v jedno.« Bolí ho, že právě ti, které nejvíce mi­loval, miláčkové jeho přivedli ho k smrti; ale od­pouští jim, dokládaje na konec: »Ostatně, nejla­skavější v Jezu Kristu! stůjtež v poznané pravdě, která nad vším vítězí a mocná je až na věky.« Universitě tedy, professorstvu a žákovstvu Hus praví, abychom se milovali vespolek a rozkolů se varovali avšak na konec: »stůjtež v poznané pravdě«.

* * *

Svornost jest zajisté oprávněné heslo posud a vždy bude, ale svornost v pravdě můžeť býti svornost také v nepravdě, svornost v omylu, ba i ve lži. Proto Hus vyzývá: »Ostatně, stůjtež v po­znané pravdě.« Už řečník přede mnou citoval tu jeho, mohl bych říci, modlitbu o pravdě: »Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti.« A zpívali jsme také již píseň Táboritů, ná­sledníků Husových, kteří nám zanechali heslo: »Blaze každému, kdo na pravdě sejde.« Hus stal se kamenem úrazu při všem svém usilování o svor­nost, a nastalo rozpolcení národa ve jménu pravdy.

To je nám ukázáním velikým, jak postupovat a vždy. Již řečník přede mnou dotkl se také toho, že jméno Husovo a památka jeho shromáždila Vás, studentstvo všech směrů. Vidíme, jak se můžeme shromažďovat v jedno a jak budeme svorni, nerozborni, nezdolní, jestliže budeme stát v poznané pravdě.

Význam Husův a jeho díla již z toho, co jsem pověděl, může a musí být jasný a není jiný nežli že, až do smrti bráně pravdy, stavěl se proti vnější autoritě. Kacíř, arcikacíř, jak mu malovali na hranici na potupnou čepici, usiloval o svornost v pravdě. Byl záhy opuštěn, ale i následován. A byl opuštěn proto, že mnozí ještě nepochopili, že svědomí vlastní musí být nejvyšším rozhodčím, kdykoli a kdekoli jde o pravdu. Lidé byli zvykli mocné autoritě papeže, císaře, doktorů, ale v Hu­sovi poprvé vidíme ten ohromný světodějný kon­flikt mezi autoritou a svědomím, který v době nové se opakuje vždy a stále. Nemůže být jinak. V Husovi také poprvé vidíme, jak vítězí to svě­domí uvolněné — padl, ale zvítězil. To uvolnění individuálního svědomí náboženského a mrav­ního, ten boj pro pravdu: »Stůjtež v poznané pravdě«, to je význam Husův a jeho díla. To je význam reformace.

To je význam reformace světový. Hus hájil ži­votem svým věrně nejvyšších statků všech národů celého světa; a náš národ, že se postavil pro Husa jakožto národ, zahájil tím dobu novou. Otec ná­roda, Palacký, jak ho vděčně nazýváme, ve svém díle životním nám vyložil význam hnutí husit­ského a naší reformace,, ukázal, že je vrcholem našich dějin a dějin posavadních vůbec.

Hus — toť program nám a celému světu. To platí ve velkém i v malém. Ještě nedávno slyšel jsem dojemnou historii, co je Hus u národů jiných a jak po něm poznávají Čechy. Nebožtík Náprstek byl v Holandsku; chodě tam v jednom městě se svými, byl sledován několika zvědavými, kteří patrně nemohli poznat, jakou řečí mluví. Konečně vystoupil jeden a francouzský oslovil Náprstka, aby mu pověděl, v jakém jazyku mluví. Česky. Česky? Holanďan nevěděl, co a že je český jazyk, že a kde bydlí český národ. Čechy? Kde je to? Náprstek vykládal mu celou geografii, ale marně. Až konečně napadlo Náprstkovi: To je ten národ, z něhož pochodí Hus. Áá, Hus! Ted již věděl. Ci­zinec uvedl Náprstka do své rodiny a slavili ho jakožto Čecha, že přináleží k národu Husovu. Je to maličkost, ale je to totéž, co povídá Palacký ve svých Dějinách.

Reformací, pravím, národ celý jakožto národ poprvé vystupuje na scénu novodobé historie. Národnost, idea národnostní úzce s reformací sou­visí, z ní vychází. Rozumí se, že nelze pojímat národnosti vtom smysle jen biologickém; národ­nost je idea, je cit. Národnost je mravní idea. Národnostní idea na konec je láska, vzájemnost podle jazyka a rodu, idea mravní, a tato idea právě reformací a zejména Husem byla posilněna a posvěcena. Tím již, že se překládala bible, která se národům stala knihou knih, a tím, že se ná­rodní jazyk stal jazykem bohoslužebným. Refor­mace národa dala mravní ideál. Hus, ovšem i vě­domě a přímo, kde mohl, stál pro práva národa svého, a takto dílem jeho, takto reformací národní myšlení, národní cítění, národnost naše byla posvěcena a utužena. My dnes velmi často ná­rodnost oddělujeme od jejího přirozeného základu mravního; velmi často podobáme se v národní otázce lidem, kteří ustavičně a ustavičně hledají štěstí. Jsou lidé, kteří od rána do večera přemý­šlejí o tom, jak by mohli býti šťastni — jak živ člověk takový štěstí nenalezne! Na Husovi a celém hnutí reformním vidíme, jak a proč se rozuměla národnost sama sebou — protože měli jsme vy­soké ideály mravní a za nimi směřovali. Dnes národnost příliš často stává se národností slovní, tím, proti čemu Havlíček tolik bojoval.

Pravda — v Husovi jeho odpůrcové vidí pří­činu našeho národního úpadku. Jíž Palacký po­stavil se proti tomuto názoru. Je pravda, my jsme padli také pro reformaci, protože nebyla doko­nalá; ale jen historická lež zakrývá protireformační násilí, jímž o naše bytí ukládáno. Avšak právě naše obrození v minulém a tomto století je důkazem, že nebyla reformace příčinou našeho pádu. Vemte si hlavní naše obrodiče: které byly jejich vedoucí ideje? Prakticky národnost, to se rozumí právě od reformace samo sebou, poněvadž se od té doby usiluje o organisaci člověčenstva na národnosti, kdežto dříve člověčenstvo bylo organisováno jen církevně a státně. Ale tak jako Hus národnost naši založil na náboženství, tak naši největší myslitelé obrodní národnost zaklá­dali na ideji humanitní, tedy na ideji mravní a náboženské, vyslovené nejpřesněji naším Českým Bratrstvím. Palacký nám praví o našich dějinách, že jsou k tomu, abychom se jimi vzpamatovali, aby nám byly „svatou kotvicí“; a vrchol všech našich dějin a dějin vůbec vidí vůbec ve vývoji Českého bratrství. Toto je mu náboženským ideálem.

* * *

Naše obrození má tedy vůdčí ideu mravní a ná­boženskou z naší reformace: humanitní idea našich obrodičů je pokračováním ideje Českého Bratrství.

Obrození neznamená pouze uvědomění jazy­kové, obrozeni znamená uvědomění v tom nej­přesnějším smyslu, uvědomění filosofické, mravní, náboženské. Uvědomění znamená začít myslit, myslit doopravdy. Kdo jednou začne myslit, nazastaví se před žádnými šraňky; ale i rozum musí uznat a uznává ty poslední, odvěké pravdy a ideje, pro které také Hus položil svůj život.

Jest úkolem vás studentstva a nás intelligentů vůbec, pokračovat v uvědomování a ohrožování,- obrození naše není dokonáno, my pořád se obrozujeme a chceme se obrodit. Obrodní úkol náš spočívá v kritickém navazování nejen na naše obrodiče, ale také na obrodiče jejich, na naši mi­nulost vůbec. Já se nebojím slova: kritické na­vazování a podškrtuji slovo: kritické. Řekl jsem už, že naše reformace měla nedostatky. Vidím v ní hlavně nedostatek dvojí. Předně čistě roz­umový, řekl bych filosofický: jakási intellektuální nerozhodnost, která zabíhá až k polovičatosti. To byl utrakvismus, jak nešťastné jméno to nazna­čuje. Lidé dávali život za maličkost, za mali­chernost, z celého ohromného hnutí nemělo zbýt než prázdná a neupřímná kompaktáta! Hrozného něco, jak jsme již tenkrát byli povrchni, v době, kdy jsme nechtěli býti povrchni. Teprv Bratrství vyzrálo v dokonalejší plod reformace; Palacký právě na Bratrství připíná a na ně jako na ideál a vrchol dějinného vývoje světového ukazuje.

Druhá chyba naší reformace byla, že se její obhájcové dopouštěli násilí. Pravda, bránit jsme se museli a měli — ale že jsme také užívali násilí positivního, to byla naše osudná chyba. My po­řád jsme v téže situaci: my se musíme bránit ve všech a na všech oborech a všemi dovolenými prostředky; ale my se musíme štítit násilí se strany své. Nerozhodnost rozumová a tudíž také mravní a záliba v násilí, to bylo silnou spolupříčinou našeho pádu. My dali jsme našim katanům a pochopům výmluvu, že mohli národ náš dusit ve jménu náboženství.

Opakuji, my musíme kriticky se dívat na svou minulost a na svou minulost nejslavnější — nebát se myslit. Již Chelčický se nebál kritisovat Husa a vytýkat mu, co pokládal za nesprávné.

My proto ideje reformační musíme doplnit po­dle pokroků doby nové. Již Kollár, Palacký, Ha­vlíček, Smetana hledali a usilovali najit doplnění k tomu, co minulost, co naše reformační doba nám zanechala. Reformace není nikdy dokonána, reformace znamená stálé reformování, opravo­vání, stálé pokračování reformace, to je jen slovo, pro to, co dnes znamená, když mluvíme o vý­voji a pokroku. Pokrok, toť stálé opravování. Opravování uvědomělé, opravování filosofické, mravní, náboženské.

Otázka česká byla a je otázkou náboženskou. Tomu se dnes nesnadno rozumívá, většinou proto, že lidé vidí jen positivní náboženství domnívajíce se, že náboženství jen v těch historicky ustálených formách je možné, jakoby náboženství samo také se nevyvíjelo a nespělo k vyšším cílům. Tak jak se národ vyvíjí hospodářsky, sociálně, politicky, vědecky a umělecky, tak také se vyvíjí mravně a nábožensky. Pravda, že to dnes mnoho lidí ne­vidí. Pozornost obecná je obrácena na problémy národnostní a sociální, ale kdo se bude dívat hloub, ten postihne, že i zde běží o otázku mravní a tudíž také náboženskou.

Prosím, jen považte: od 14. století až do 18., přes 400 let (můžeme začínat od doby Karlovy až do Josefa a Marie Terezie) stála v popředí našeho vývoje otázka náboženská: já se táži: Jest možno, aby tato otázka, která hýbala národem 400 let, kterou vyzrála naše nejslavnější doba, jak nám říká Palacký, je možno, pravím, aby tento vývoj náboženský najednou byl přerušen, protože dnes máme starosti jiné, hospodářské, národnostní, po­litické? Ne. To není ani myslitelno. Náboženství má vývoj svůj, jako všecky ostatní obory života národního; je naším úkolem hledat směr, kterým se tento vývoj nese. Stručně řečeno, náboženství reformaci především se odcírkevnilo. Hus a re­formátoři náboženství vymkli od panující církve.

Podobně náboženství se odstátňuje, odnárodňuje, osvobozuje se také od filosofie, slovem, pořád stává se samostatnějším. Ne že by nemělo vlivu na církev, stát, národnost a všechen život ostatní, ale historický vývoj vede k lomu, že náboženství ztrácí různé funkce, které mělo v době starší, za to však pořád stává se intimnější, hlubší, vzneše­nější, má být naším skutečným a opravdovým uvědoměním a svědomím, jak už bylo Husovi.

Hus uvolňuje svědomí sobě a celému člově­čenstvu, má svůj význam jako reformátor, ale také jako učitel, filosof. Jako professor. Věda a kritika, rozum, vedly Husa a také musí vésti nás. A běda by bylo, kdybychom se jí vzdávali. Hus spojil činnost reformátorskou s vědeckou. Své učené spisy psával latinsky, svá kázáni a exhorty česky. Podobně každému intelligentu, studentu, professoru dán tento dvojí úkol, vlastně úkol jediný: Usilovat nejenom pro vědu svou, nýbrž vědou pro náš’ lid. V Husovi máme příklad, jak obojí spojovat. »Stůjtež v poznané pravdě, která nad vším vítězí a mocna je až na věky« — to znamená: vším rozumem svým tu pravdu mravní a náboženskou vyhledávat, náboženství intimnější, vyšší; náboženství, jak já věřím, nové, nábožen­skou pravdu nezjevenou.

To neznamená zavrhovat všecko náboženství starší. Právě proto máme pravidlo Husovo: »Od prvé doby svého studia,« praví, »ustanovil jsem si pravidlo to, že rád a pokorně od mínění svého upouštím, kolikrátkoli bych nalezl poučení lepší v oboru kterémkoliv; vímť, že co víme, je pra­malé ve srovnané s tím, co nevíme.« A Palacký dobře právě na této větě ukazuje, jak naše hnutí reformační bylo pokrokové v celém svém základu. Reformace — pokrok, pokrok — reformace. Stát v poznané pravdě! To slovo chtěl bych ještě jednou opakovat a opakovat stále, abychom si je dobře zachovali: »Stůjtež v poznané pravdě!«

* * *

Slavná raclo královského hlavn. města Prahy! Výbor »Spolku pro zbudování pomníku Husova v Praze« uctivě žádá sl, městskou radu, aby pro pomník Husův ráčila dáti místo a to Malé náměstí staroměstské.

Nebudeme sl, městské radě činiti výklady o vý­znamu pomníku Husova v Praze, nebudeme sl. městské radě ukazovati oprávněnost naší žádosti, jež vychází od spolku rozšířeného po všech zemích českých a jehož úkol doma a všude daleko za hranicemi nadšeně se uznává — uvedeme pouze v hlavních punktech, jak v našem výboru o před­mětu bylo jednáno, aby sl. městská rada nabyla přesvědčení, že žádosti naši bez pochybností může vyhověli. Pomníkem Husovým nemá býti ctěn bohoslov, ale charakter. Je nám známo z no­vějších historických badání, že Hus nevyniká jako bohoslov a učitel akademický, nýbrž že jeho význam tkví v nadšeném úsilí, povznesli mravně český lid. Národ český dnes nectí v Husovi aka­demického učitele a učence, ale ctí jeho mravní hodnotu a nedá se v tom mýliti theologickými názory ani svými, ani Husovými. Lid český vidí velikost Husovu ne v intellektu, ale v té veliké milující duši, pracující a umírající pro svůj lid. Hus a s ním všecka česká reformace nevznikla tak z bohosloveckých učení, jako více z velikého mravního nadšení lidového; český lid vždy dobře pociťoval a uznával tento rozdíl od reformací ná­rodů jiných, pochodící z českého slovanského na­bírání na život, a proto přes všecky různosti věro­učného přesvědčení vždycky v uctivosti měl nejen Husa, nýbrž i Komenského a jiné představitele oněch dob, O Husovi pak v tomto smysle historik královského města Prahy napsal, že nepůsobil toliko slovem, »nýbrž příkladem svým.., život jeho byl takový, že ani protivníci jeho nikdy nevytýkali mu žádné ouhony.«*) A vskutku i ten zapřisáhlý jeho odpůrce Štěpán Palec, když viděl Husa v žaláři, proléval hořké slze a přiznal mu, »že těžké jest posuzovati, nadtož odsuzovali po­čínání mistrovo... «

My neobáváme se tudíž, že by pomník Husův v Praze na veřejném místě postavený urážel ná­boženský cit té neb oné části českého lidu. Vždyť přese všecky rozdíly ve vyznání i do školní knihy týž historik města Prahy o Husovi musil napsati: »Byl muž ctnostného života, mravů přísných, ne­hledící na svůj zisk«** — pomník muže, o němž takto se smí učiti v našich školách, urážel by někoho v Čechách v jeho citech?

* * *

A přece Hus svým lidovým směrem postavil se ne proti Němcům a cizincům, nýbrž proti zkost­natělému formalismu, tajícímu vědu a vyučování před lidem.

Ve příčině druhé jest s dostatek známo, že právě i Němci, neutkaní s námi v politickém zápase, dobře a spravedlivě oceňují význam Husův, jako *) Palacký, Die Geschichte des Hussitenthums, 2. vyd. 123., že nedávno známý německý spisovatel přímo učinil návrh, aby Husovi (a Jeronýmovi) v Ně­mecku postavil se pomník. Hlavně však Palacký objasnil a obhájil pravdu, že šlo »Husitům jen o svobodu, která všude jest právem přirozeným, nikoliv pak o nějaké panování.«*)

Husité v tomto zápase, jim vnuceném, nestáli pouze proti Němcům, nýbrž i proti cizincům jiným a ovšem ne více nežli proti svým vlastním bra­třím. »Když pak« — pokračujeme slovy Paiackého — »k rozhodnutí o nejdražších a nejsvětějších zájmech člověčenstva, o náboženství a víře, stalo se bylo pohříchu odvolání k soudci nejnekompetentnějšímu, ke hrubému násilí a k meči krvežíznivému: mohli Cechové vždy kojiti se aspoň tím vědomím, že iniciativa k tomu nevyšla od nich, že oni prví neutíkali se k meči«... A když musili se brániti, pravidlem bojovali lidštěji a mír­něji, jak právě z Palackého jsme již vzpomněli. Fanatismus nepostačuje k výkladu — mluvíme pořád Palackým — toho, co český lid v době husitské vykonal, nepostačuje k výkladu tolika hrdinné odvahy a síly, tolika nadšenosti a věhlasu, tolika obětavosti a vytrvalosti pospolu; neboť fana­tismus »zajisté byl na obou stranách ve stejné míře činným, ba u nepřátel tuším ve větší. Ani pouhá hmotná síla nerozhodovala v boji, ona byla u nepřátel nekonečně větší. Přednosti, kterými osvědčili se Husité, byly duchovního a mravního, ne hmotného způsobu a rázu, aniž zakládaly se na nějaké výsadě přirozené povahy jejich, ale byly nabyté v daných okolnostech zvláštní přičinlivostí národní.“ Byly „protilék nesvornosti česká“ – významné i pro doby naše Palacký shrnuje svůj úsudek o národním významu doby husitské.

* * *

Reformaci české šlo především o mravní zlep­šení jednotlivce. Aby přiblížila věřícího křesťan­skému ideálu, čelila církvi a církví státu, neboť církev a stát tvořily ve středověku theokratickou jednotu. Revolta náboženská musila takto osudově vésti k revoluci politické. Úsilí mravní, důsledné a upřímné, vedlo logicky k reformě, po případě k revoluci politické a sociální.

Svou reformací položil si ponejprv celý národ otázku autority, jak jí rozumíme dnes; a právě o tutéž otázku jde nám v našich dnech — o otázku, která nestrpí odkladu a která žádá stůj co stůj rozřešení. Základem naší reformace je idea humanity: bratrství bylo jméno naší národní církve, církve Českých Bratří byl to také její ideál, Ve jménu humanity a bratrství Petr Chelčický hlásal proti Žižkovi, zakladateli moderní strategie, svou my­šlenku: neodporovat zlu. Celý svět zná toto učení v nové podobě, kterou mu dal Tolstoj, jenž byl sám překvapen, když je našel celé u Chelčického. To jsou nebezpečné krajnosti! Nejčistší idea hu­manity nezakazuje, nemůže zakazovat obrany. Kazatelé táborští měli pravdu proti Chelčickému, když tvrdili, že obrana není násilí.

Jejich učení bylo rozumné a moudré: odsuzu­jeme násilí, nechceme ho užívat a nebudeme ho užívat první. Ale proti násilí budeme se bránit i železem. Palacký správně dokazuje, že Husité se bránili proti násilí, rozpoutanému proti Janu Husovi a jeho žákům.

Pravá mravní hodnota jednání závisí na mo­tivech, které je určují. V každém sporu, v každé válce záleží na tom, abychom věděli, kdo ohro­žuje a útočí a kdo se brání. Právě proto se uva­žuje o otázce první odpovědnosti nyní tak hor­livě a pozorně.

Stůjtež v poznané pravdě — braňte pravdy až do smrti — to je velké naučení Husovo a na­učeni z jeho života, Oslavujeme dnes mučedníka; ale chceme, aby už nebylo mučedníků. Havlíček, nadšený ctitel Husův, to řekl: »Jindy umírali mužové pro čest, pro blaho svého národa, my však z téže příčiny budeme žiti a pracovati«. Ideál humanity — toť život, a ne smrt. Jsme ještě velmi vzdáleni tohoto ideálu. Ale v budoucnosti nebude již nutno vykupovati svobody života a práce smrtí. Smrt ustoupí životu. Tato naděje, tento úkol — to je dědictví české reformace.

* * *

Z knihy: T.G.Masaryk: Jan Hus, naše obrození a naše reformace. 1925, Bursík a Kohout v Praze, páté vydání, redakce V.K.Škrach, vytiskla Unie v Praze.

* * *

Kolik z těchto myšlenek MJH a TGM zaznělo v nových televizních seriálech a dokumentech? Obávám se, že velmi málo, pokud vůbec. Neviděl jsem je a nechtěl vidět. Reakce mých známých i odborníků obavy z nekvalitních děl, to potvrdily. Dne 12. června 2015 měla doc. PhDr. Eva Melmuková-Šašecí přednášku s názvem "Husův aktuální odkaz" ve Sboru církve českobratrské evangelické v Berouně?Také mluvila o zneužití odkazu MJH husity. Přirovnala je k Al Kajdě a připomněla nutnost oddělit Husa od Husitů. Bohužel až příliš často původně dobrý úmysl se zvrhne v primitivnost, barbarství, zasáhnuvší obě strany. Dr. Melmuková ve své přednášce mluvila o třech základních aspektech a aktuálním odkazu MJH dnešní době: 1) Odpovědnost 2) Obecenství bratří a sester 3) Sociální práce.

Problém našeho národa zůstává stále stejný – mravní. Trvá už po staletí a nutí k zamyšlení o podstatě charakteru a povahy našeho národa. Obávám se, že si nikdy nedokážeme sami vládnout a že to nejlepší z nás dokážeme dát světu, když vládu převezmou jen ti, co na to mají charakterové předpoklady. Doba nemravných občanů zákonodárců musí jednou skončit, nechceme-li si zopakovat minulost a ztratit naději pro budoucnost či i na existenci naší země. I dnes by Hus stejně kázal, ale proti zpupnosti, nemravnosti a zlodějinám politiků. Za komunistů by dopadl jako kardinál Josef Beran či kněz Josef Toufar. Bez nových „Husů“ to nedokážeme. Nejsou to ti, co jen moudře mluví, ale činu, riziku a oběti se nikdy neodváží. Nepochybuji, že při dnešních slavnostech zazní mnoho stále stejných, nudných projevů politiků a historiků. Stejně nepochybuji, že zásadní myšlenky, zde uvedené, budou opět zamlčeny. I proto, že by z jejich úst působily zcela nevěrohodně a trapně. U většiny z nich jejich život představuje opak toho o čem Jan Hus kázal.  

Ani dnes by to Jan Hus neměl jednoduché, stejně jako Václav Havel. Měli by to mnohem snadnější, kdyby měli pravomoci Karla IV. Nemyslím si, že by to většině obyvatelstva vadilo. Psáno v den 600.výročí upálení Mistra Jana Husa v Kostnici.

Jan Šinágl, 6.7.2015

* * *

Islámský stát je nebezpečný? Husité byli mnohem horší

List panu Janovi z Chlumu

* * *

600 let od upálení českého kněze a kazatele Jana z Husi

Opět se přiblížilo státem ideologizované datum 6. 7. (1415), které zvláště letos nabývá rituálního významu, neboť jde o 600leté výročí upálení českého kněze a kazatele Jana z Husi v Kostnici před církevním koncilem. Také my monarchisté, z větší části katolíci, se s tímto datem a s touto postavou musíme nějak, co nejpoctivěji vyrovnat.

… Že Jan Hus nebyl Kristem samotným lze poznat již z následujících dějů. Kristovi učedníci se po smrti a vzkřížení svého Pána nechopili zbraní a nešli zabíjet Římany, naopak se chovali pokorně, nechávali se zavírat i zabíjet a jen hlásali Jeho evangelium. Následovníci Husovi se chovali zcela jinak. Situace v Izraeli v době Kristovy smrti byla také napjatá a zralá na revoluci, přesto zde žádná nevypukla. V Čechách ano. V Husově příkladu musela být tedy obsažena chyba (která vyvolala násilí), která v Kristově příkladu obsažena nebyla. Jan Hus byl nakonec mučedníkem, ale jiného druhu. Kristova smrt byla vykoupením lidstva, Husova smrt se stala pokušením řešit vše zbraněmi, po světsku a často velmi hříšně. To prvé vedlo k pokoře, to druhé svádělo k pýše.

… Jan z Husi nikdy k žádné revoluci nevyzýval a byl by se asi zděsil, kdyby viděl, co se jeho jménem děje. V jeho chování a způsobu kázání muselo ale být obsaženo něco, co nakonec k revoluci vedlo. V tomto ohledu postačí srovnání Husa s Františkem z Asisi. František byl také radikálním reformátorem církve, ale začal tak, že vše vztáhl jen na svoji osobu. Kritizoval jen svoji hříšnost a změnil svůj život. Začal se sám chovat podle toho, čemu uvěřil. I on měl učedníky a následovníky, ale on ani oni na církev neútočili, přestože v ní bylo již tehdy mnoho hříšného a zkaženého. Jen využili prostoru, který církevní svět poskytoval, aby začali sami žít podle Krista. Výsledkem nebyla revoluce, ale vznik nového církevního řádu a povznesení církve. František nezačal měnit společnost, ale sebe. Hříšnost spatřoval v sobě samém a vedlo to k omezení hříšnosti v celé církvi i společnosti. Jan Hus spatřoval hříšnost okolo sebe a vedlo to k nárůstu hříšnosti.

… Jan nebyl fanatikem ani dogmatikem, ale fanatiky přitahoval, kdežto František přitahoval blázny pro Boha. Jan vykládal Písmo svaté doslovně a odmítal přijmout fakt, že Bible je Bohem jen inspirovaná a výkladu je zapotřebí. Výklad je ovšem vždy problematický a vždy z části lidský. Pokud při výkladu nepůsobí Duch svatý, je často chybný. Cesta ke správné víře je vždy jakýmsi dohledáváním, které musí být spojeno s modlitbou a prosbou o vedení. Musí být ověřeno zkušeností a následky. Přečíst si písmo a doslovně ho aplikovat je příliš snadné, svůdné a Bůh může v takovém procesu zcela chybět. Doslovná aplikace může vést k zbloudění. To byla jedna z námitek, které koncil k Husovi vznesl. Je v tom možno vidět přízrak budoucího protestantství, jakkoliv se Jan považoval až do smrti za katolíka.

Toto je několik z mnoha důvodů, proč církev zřejmě nikdy neprohlásí Jana z Husi za svatého, i když dnes možná přebývá u Pána velmi blízko. Jan byl uznán za reformátora a za mučedníka.

Na český národ mělo jeho působení devastující účinek. Husitské hnutí bylo nakonec potlačeno a mocensky kontrolováno, ale změnilo myšlení Čechů a jejich postoj k Bohu. Ne, že by hned přestali být křesťany, právě naopak, ale zaselo do nich ono pokušení změnit svět, ne sebe samého. Spatřovat hříšnost a chyby ve světě, ne v sobě samém. A hříšný svět odmítnout, separovat se od něho, udělat se pro sebe, proti všem.

Jan Hus nikdy nekázal, že nebude už králů ani papežů. Jeho následovníci ano. Proč? Kde to vzali, když ne od Husa? Ale ano, vzali to u Husa, jen v jiné podobě. Při veřejném slyšení před koncilem Jan v jednu chvíli vykřikl, že hlavou církve je Kristus a nikdo nemá právo ho soudit, jen Kristus sám. Jan Hus byl možná neuvědomělým zastáncem a propagátorem teokracie, přímé vlády Krále králů, Boha. A v tom se s ním nesejdeme my, monarchisté, kteří věříme, že moc krále je od Boha skrze pomazání, že i král je hříšná osoba, ale Bůh ví, koho vyvolil, aby se narodil ve správném rodu ve správný čas, a ať je král osobně jakýkoliv, Bůh tím něco sleduje a lidem to nepřísluší měnit.

Husovi následovníci se domnívali, že to lidé mají měnit, když je král nebo papež či biskup hříšný. A zde je základ budoucí antipatie Čechů k elitám. Vždycky jsou elity nějak hříšné a lidé to mají soudit, reformovat i měnit, jako by lid byl bez hříchu a neomylný. A stále méně má do toho co mluvit Bůh. A protože nikdo není bez hříchu a nelze nalézt dokonalé elity, nemá tento bludný kruh našich dějin řešení. Jenže začátek byl možná u Jana z Husi, i když ani on by nesouhlasil s tím, kam to došlo.

Proto máme my monarchisté nejblíže právě ke katolické církvi. Snažíme se respektovat Boží záměr a plán, i když král ani papež nejsou bez hříchu. Prezident ale není pomazaný a není prezidentem z Boží vůle, stejně jako onen opěvovaný lid. A když prezident vyvěsí nad hradem českých králů husitskou revoluční standartu, má tím možná na mysli, že nebude králů ani papežů, a že on ví nejlépe, i bez Boha, jak reformovat svět. Jsme stále ve vzpouře, mistře Jene. Líbilo by se ti to?

* * *

Diskutujte: MUČEDNÍCI HUSITSKÉ DOBY (1412–1434)

Oldřich Musil — 2015-06-24

Hus byl pomýlený člověk, který svými dobrými úmysly dláždil cestu do pekel. Netvrdím že neměl ve všem pravdu, že v době ve které žil nebyly v Katolické církvi žádné nešvary.Vycházel však z bludného učení Viklefa, které církev při nejlepší vůli přijmout nemohla. Strom se pozná po ovoci a jaké ovoce Hus našemu národu přinesl to je vidět nejen po jeho smrti do roku 1434, ale až do dnešní doby. Dokud se náš národ od tohoto pomýleného mýtu neoprostí, potud bude pořád jako ten dům postavený na písku, který první bouře smete.

Oldřich Musil — 2015-07-03

Mne nezajímá historie, ale minulost. V tom je rozdíl, protože historie je něco co si někdo upravil podle své libosti a hustil do lidem už od dětství do hlavy. Jako například vám. Kdežto minulost je to, co je skutečně pravda. Koho pravda opravdu zajímá, kdo po ní poctivě pátrá, ten ji najde. Předpokladem je ovšem ochota přijmout ji i takovou, jaká se nám nemusí líbit.Třeba o Albigenských a Valdenských.

* * *

„Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti Božie...“ (Jan Hus, Výklad viery 1412)

* * *

Potká se Ďábel s Bohem: „Nejsi všemocný, nemůžeš nic změnit.“ Načež se Pán Bůh zamyslel a stvořil osmý den - pro historiky.“

* * *

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)