Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

„Pan v. Bismarck nesmýšlel jinak říkaje, že kdo je pánem Čech, je pánem Evropy. Je proč, aby si to Evropa uvědomila dnes znovu!“

CÍSAŘSKÁ A KRÁLOVSKÁ HYMNA A RODINA

Václav Černý: Vývoj a zločiny panslavismu

Panslávie ve světle Slavie politické a de­mokratické

Bude vždy ke cti českého národa, že nepotřeboval cizí pomoci a již na samém prahu svého obnoveného národního života stačil sám rozptýlit neblahé mlhy rodícího se panslavismu.

Vědecky vzato, již sama generace Kollárova jeho iluze rozbíjí: patriarcha českého obrození, zakladatel evropské vědy o Slovanech Josef Dobrovský, společný učitel celé generace Kollárovy, nikdy nebral Kollárovu mýtománii váž­ně. Velká vědecká a kulturní česká jména doby od počátku se dělí do dvou táborů: Šafařík a Jungmann na straně Kollárově, Palacký i Čelakovský na straně odpůrců; k těmto přejde záhy i Šafařík. Do r. 1826 je Kollár především básníkem, od té do­by až do smrti nepřetržitě stavitelem svého chrámu Slavie: ale již v lednu 1827 odmítá Palacký Kolíárovi otisknout v Časopisu Muzea Království českého - byl to v tu chvíli orgán české vědy, a je­diný - pověstnou rozpravu o původu jména Slovan. „Germanizování a frankizování v historii právě tak nepravé a škodné jest jako nemírné slovanění...," píše mu v r. 1830, „toto jest upřímné vy­ložení smyslu mého; vím já, co pravdě a co příteli dlužen jsem. Vědecké vyvrácení Kollárovy pavědy, třebas současné s jejím vznikem a velmi zásluž­né, zajisté však nestačilo; třebas vůbec neobsahoval politického programu a byl zcela politicky nevinný ve svých úmys­lech, Kollárův panslavismus byl politic­kým nebezpečím. Po té stránce je od něho národní život vyčištěn až v druhé půli let čtyřicátých společným dílem ge­nerace Kollárovy a mladší. A zase to byli Čechové sami, kteří dovedli realisticky sáhnout na kořen zla a odhalit - první - v zájmu vlastním a v zájmu Evropy hrozivost nového mýtu ve chvíli, kdy už za hranicemi jejich vlasti kusem světové politiky byl.

Pro každého Čecha, jenž nad tímto kusem národní své historie duchovní a politické přemýšlí, je tato historie plna vášnivého vzruchu a vytváří opravdový případ svědomí. Pro každého Evropana je stejně životně důležitá. Měl by ji ale­spoň znát. Bude mít právo soudit o ní jinak než my. Je to historie, jež trvá do­sud. Vytvořila evropský rok 1918. Vy­tváří rok 1948. Ze stanoviska českého tato sto let stará historie znamená zrození československé politiky, původ prvního českého politického programu národního. Zakládá linku, jež vede k Ma­sarykovi, Benešovi a Československu let 1918 -1948. Vine se podle ní vývoj českého demokratismu a realismu. Ze stanoviska evropského je to historie nejvýznamnějšího kulturně politického démasquage, jímž mohl jejímu zdaru po­liticky prospět malý národ. Toto démas­quage má tři hlavní rysy, jež nesmějí být puštěny ze zřetele: panslavismus je usvědčen českou politikou, ana se právě rodí; usvědčení se děje na základě reálné znalosti Ruska; a uskutečňuje se jménem západní myšlenky demokratické. To jsou tři fakta kardinálního významu.

Přicházeje 5. II. 1843 do Moskvy k déle než ročnímu pobytu, Karel Havlíček, dvaadvacetiletý, není ovšem ještě ničím než chudým českým vlastencem s touhou stát se českým spisovatelem a poznat především velké slovanské Rusko, o němž je naplněn všemi kollárovskými iluzemi. Má tím méně tušení o své budoucnosti politického učitele svého národa, že k po­litice necítí v té době ještě sklonů, je v té chvíli jen a jen pozorovatelem života, pravdychtivým a pravdymilovným di­vákem, jehož ironický vtip a vnímavost i schopnost kritická byly zbystřeny živým stykem s racionalistickou myšlenkou zá­padního osvícenství. Není jisté, že mohl v Rusku za krátkou dobu svého pobytu poznat všechno. Nedostal se ani do Petrohradu. Nestýkal se vůbec s kruhy ruských západníků a progresistů. Ale místo vychovatele v rodině profesora Ševyrjova, jednoho z hlavních zástupců rodícího se ruského panslavismu, je výbornou pozorovatelnou k poznání vše­ho, co poznat bylo pro něho i pro nás nej­důležitější. Ševyrjov, M. P. Pogodin, V. Kirejevskij, A. S. Chomjanov. O. M. Boďanskij, Sněgirjov, Pavlov, kruh kolem revue Moskviťanin (od r. 1841) - to je sám okruh ruského slavjanofilství v ten čas a toto slavjanofilství je záležitost moskevská, věc moskevské univerzity: a do této Moskvy, na tuto univerzitu a přímo do středu tohoto prostředí přichází právě Havlíček jako mezi své. Byl sem doporučen pražskými slavisty, přichází div ne jako jejich vyslanec a naděje. Proměna, jež se s ním v Moskvě udá, plod přímé zkušenosti a poznání Ruska zblízka, podobá se coup de foudre! „Aby jenom Kollár mohl přijet do Ruska místo mne! On by si zoufal za to, čím sám k tomu slovanství dopomáhal! Vám, který jste znal mé smýšlení, než jsem odjel přes hranici, musí být jaksi divně okolo duše, když slyšíte tak zpívat z ji­ného tónu! Jen přijeďte sem! A kdo chce Čechům opravdu dělat dobrodiní, ať je posílá na své útraty do Moskvy!“ Havlíčkovo vyléčení z panslavismu je naprosto radikální.

V petrohradském kruhu literátů-okcidentalistů vidí jen literární im­portéry, „imitatorum pecus" (odmítá i Puškina, později ho bude mít raději), váží si jediného Gogola (bude jeho pře­kladatelem) a o mravním stavu všeho ruského písemnictví píše příteli tento úsudek: „Literatura ruská není v tak dobrém stavu, jako my obyčejně myslíme; ona má před naší českou jenom tu přednost, že jest paní bohatá, že má ,děngi'; kdybychom my měli tolik zlata, dovedli bychom vytřepat z rukávu tolik špatných knih jako p. Rusové. Zato ale chybí ruské literatuře jedna malá věc, ale taková krásná a Bohu milá, že pevnou naději mám, že naší ubohé literatuře po­může na Parnas: myslím nezištnost, pravou, upřímnou, vytrvalou práci a lásku k národu svému. Pochybuji, aby bylo v celé šedesátimilionové ruské říši tolik upřímných vlastenců jako v jediné Praze: bohatství kazí lidi ..." Zde sahá Havlíček na jádro problému, jež je v roz­dílu mezi skutečností a zdáním, pravdou a předstíráním, teorií či propagandou a praxí. „ ... v knihách o Rusku více se píše, co by mělo neb mohlo býti, než co jest. Pravý rozdíl teorie a praxi žádný jiný se nenaučí, než kdo byl v Rusku ..." V témže dopise, pod větu „Celý ten po­měr by se nechal vymalovat asi takto", Havlíček kreslí vztaženou ruku držící knut a pokračuje: „kdo s koho, ten toho. Zákony zde nejsú žádné. Každý je buď chlap, nebo pán, a každý po německu oblečený každému v ruském kroji říká, ty ... Sedláci panští jsú po hovadech první páni v zemi ..."

V Rusku by chtěl Havlíček být, jak říká, nejraději „anglickým koněm". Nevidí, proč by měl měnit absolutismus vídeňský za auto­kracii ruskou. Odpuzován egoismem a nemravností vyšších tříd ruských, uza­vřeností jejich i inertií a neschopností byrokracie činovnické, Havlíček by měl mít sympatie k mužikovi; a také je zpočátku má, než pozná strašnou za­ostalost, zuboženost, ba dokonce zkaženost ruské vesnice. Velmi Havlíčka uráží ruská forma vlastenectví: „Myslím totiž podle svého sprostého rozumu, že milovati vlast je dávati za ni své peníze, práce, štěstí, čest atd., ne pak žvatlat po­řád a vytrubovat, že je doma všechno lépe než jinde, že jsú všichni jiní národové jenom nic proti svaté Rusi... Neračte zapomínat, že tato naše veliká ruská říše hraničí s Kytajem a že podle múdrého zřízení božího není na tomto světě žádný skok, ale všude hezky zvolna přechody od kaše až k oceli, od blechy k slonu, od Michla až k Lessingovi atd. atd. atd. A jelikož... v Kytaji panuje až posud veliká apatie, dřevěnost, hlúpost a jiné ctnosti: tedy i jinače tento netento atd." Co se pak ruského panslavismu týče, ryto dva úryvky říkají všechno: „Přál bych Vám slyšet Boďanského přednášet českou historii: ještě jsem nikdy   neslyšel   veřejně   ex  cathedra chválit Husa jako zde: Rusové již použili slovanství lépe než my: my jsme ho vy­myslili a sušíme hubu, oni ale, ačkoli mu ještě ani nerozumějí, již ho výborně po­dojili: tak kupř. berou s jakousi hrdostí a radostí podíl na celé naší slavné české historii: perou tím Němce do očí, že Slované (totiž my chudáci Čecháčci) vy­myslili reformací dřív než Němci, a mluví o tom tak, jako by to byli oni bývali, an zatím tenkrát ještě žaludy žrali. Podobně se chlubí, že Slované (totiž zase my chudáci Čecháčci) měli dřív konstitucí než Němci, an zatím na ně právě v tu dobu české konstitucí car pro vyražení pouštěl z Kremla medvědy!! Tak vidíte, jak má jeden rožeň a druhý pečení. Není většího chvastovstva než na svaté Rusi! Dejte pozor, že se ještě jed­nou, až budou zas revolucí v módě, zač­nou Rusové chlubit: My Slované (totiž Poláci) máme velikou náklonnost k revolucí. Uvidíte, nos na to sázím!! My ubozí Češi, kteří jsme s bolestí stavěli svou reformací a konstitucí, kteří jsme za ně tolik vytrpěli, nesmíme se nyní ani zmínit o nich, tím méně pochlubit: a páni Rusové, kteří ani maltu nepodávali, mluví o tom, jako by to byli stavěli oni ..." A o měsíc později, ke konci ruského pobytu: „S Ilyry neb snad Jihoslovany nyní nejvíc sympatizuji a naději mám, že budu ještě tenkrát sympatizovat, až se odtuď navrátím. S Poláky a Rusy nechci mít nic. To však je jenom sub rosa mé mínění a teprv za několik let se odvážím tiskem všechno těm pánům do očí opakovat a proti celé Kollárové ideji proti Slovanstvu bouřit. Jsem totiž v sta­vu a mám chuť dokázat, že Rusové a mutatis mutandis Poláci nejsou naši bratři, jak je jmenujeme, ale mnohem větší nepřátelé a nebezpečnější naší národnosti než Maďaři a Němci. Jazyky jejich a literatury mužem použit, jak chceme, ale všechno strejčkování s nimi na stranu. Sic to špatně vypadne." Nevím, vzpomínají-li si na tato Havlíčkova slova sto let stará Jugoslávci, Poláci a Češi tohoto roku 1948, kdy je jim uloženou po­vinností vykřikovat, že za svou svobodu vděčí jen a jen svému šlechetnému Ochránci a že pro ni sami aniž kdo jiný na světě neudělali nic! Ať vzpomínají či ne, Havlíček zde podává virtuózní kousek národní psychologie a jeví dar skoro prorocký. A není divu, že se v něm na Rusi narodil budoucí veliký český satirik a učitel charakterů.

Úžasné je však posléze, jak dovedl položit prst na kořen hříchu v ruském panslavismu: stačí v jeho Obrazech z Rus číst stať Svátek pravoslavnosti a doplnit jej satirickou básní Křest sv. Vladimíra; když konstatuje, že „v zemích, kde vládne náboženství jinonárodní, nikdy se nemůže vyvinouti tak ouplné organické spojení  státu, ná­rodnosti a víry dohromady, jako uvidíme v tomto svátku pravoslavnosti", rázem se ti vyjasní podstata poruštěného pan­slavismu: nákaza myšlenky rasově národní autokratismem politickým a autokratismem církevním, trojjedinnost  mystiky nacionální, státní a náboženské. Ale to je již jiná kapitola!

Mohli bychom nyní sledovat Havlíčka domů do Čech a sledovat oněch dvanáct let života, jež, mu ještě zbývají: jeho kritický debut r. 1845 v článku o Tylově posledním Čechu, jenž je první jeho formulací aktivního vlastenectví práce proti sentimentálnímu vlastenectví slz a patetických histo­rických vzpomínek; jeho novinářské pů­sobení v Národních novinách a Slovanu, jímž zakládá politickou žurnalistiku českou; jeho účast na roce 1848 a Slo­vanském sjezdu; jeho statečný boj proti reakci, zatčení v prosinci 1851, bás­nické dílo exilu v Brixenu, návrat r. 1855 a smrt r. 1856 v důsledku útrap brixenských.

Vše tvoří jednotu a je rozvitím programu íiberalistického demokratismu, pojatého antiteticky k ideologii pan­slavismu a univerzalistické monarchie ruské: kritika absolutismu a byrokratismu; jeho propagace konstitučního fungování v právní jistotě, sociálním po­kroku a národní autonomii; jeho boj proti dvojí morálce a politice   prostředků posvěcených cílem; jeho ideál svobody, dosažené vzděláním, statečností občan­skou, sebevědomím národním, národní mravností, nikoliv revolučním násilím; jeho nová představa národnosti, protiromantická a protimytická, kde národovství je jen aplikací myšlenky demokratické a vyplývá z ní: to demo­kracie podle něho znamená a žádá po­jištění práv jazykových a slib konstituce nemá mít za následek jen  svobodu občanskou,  ale i volnost vývoje národního. Proslulý článek Havlíčkův Slovan a  Čech z Pražských novin r. 1846 rozhání do čtyř větrů mlhy kollárovského panslavismu, a to výslovně v zájmu české budoucnosti: Slované nej­sou již národ o několika kmenech a ná­řečích, jsou řadou osobitých národů rozdílných kultur, osudů a poslání, a Havlíček nevěří dokonce v možnost bra­trství mezi nimi (Rusové a Poláci!). Odmítá představu, že by se národové slovanští mohli a měli vzdát své národnosti, řeči a budoucnosti na prospěch ně­jaké panslávské národní integrace, jíž by mohla být jen univerzální monarchie ruská. V té vidí Havlíček smrtelnou hrozbu pro svůj národ a vyzývaje Čechy k politické a kulturní spolupráci s jediný­mi Slovany jižními, definuje spravedlivé Rakousko jako „nejlepší garancii na za­chování naší a ilyrské národnosti a jako evropskou boulevard zadržující ruskou expanzi.

Tuto víru v možnost spolupráce rakouské monarchie a Čechů měl Havlíček ovšem ztratit v květnu 1849, když tato monarchie povolala na uškrcení maďarské svobody armádu ono­ho samého Ruska a zradila vlastní konstituční sliby dané svým národům: Havlíček sám platí životem tuto zradu. Ale buďsi tomu jakkoliv, v letech 1846 -1849 věří v evropské poslání „spra­vedlivého Rakouska", tuto spravedlivost koncipuje jako federalizaci říše  v proměně její na svazek autonomních národních celků, vidí existenční záruku i pro tyto národy samé, i pro Rakousko, i pro Evropu. Tento program nazývá se austroslavismem. Je koncipován zároveň proti panslavismu a pangermanismu. Byl nabídkou jak probuzení Slované rakouští učinili monarchii Habsburků, a mohl být její záchranou. Ale to již mluvíme o Palackém: nebo i byl-li Havlíček velikým propagátorem austroslavismu v Čechách, jeho vlastním autorem je Havlíčkův politický mistr, první politický vůdce československého národa a jeho historik, František Palacký.

František Palacký! Říká ještě jméno moudrého patriarchy něco Evropě roku 1948? Tento dějepisec a filozof dějin, učenec a politický „otec" svého národa rozumí osudům evropských národů v 20. století lépe ze své vzdálenosti a hloubi stoleté minulosti než naši současníci. Předpověděl jim jejich neštěstí. Varoval je. Síle jeho dějinné intuice, rozumu jeho důvodů, přesvědčivosti jeho rad lze se jen divit a divit. Řídili jsme se my, jeho krajané, vždy jeho pokyny? Poznala jej Evropa dosti a meditovala? Napadá dnes koho, aby jej vzal v potaz v rozvratu, s nímž předem zápasil? Je to jeden z nej­pozoruhodnějších klasiků moderního evropského politického myšlení. Ale fak­ta, prostá fakta budou výmluvnější než všechna chvála a lítost. Zde jsou. Budou mluvil nejsrozumitelnějším hlasem k dnešku Evropy a o dnešku, aniž k nim bude nutno připojit slova komentáře. Každý žurnalista vám poví, že Palacký je vynálezcem „austroslavismu". Každá en­cyklopedie vám vyloží, že austroslavismus je plán na přebudování rakouské monarchie (či lépe na politickou reorganizaci prostoru středoevropského a dunajského, na rekonstrukci existence malých národů v něm) a že jej Palacký předložil r. 1848 vídeňskému sněmu, ma­jícímu koncipovat pod tíhou liberální evropské revoluce novou ústavu hab­sburské monarchie, a že v jeho jménu odmítl on i český národ účast na frankfurtském parlamentu německé říše dne 11. dubna 1848. Kterýžto parlament, první moderní manifestace politického pangermanismu, hodlal včlenit do celku velkoněmeckého svazku i země monar­chie habsburské a v nich dva národy slovanské, Čechy a Slovince. Ale zde je již list Palackého, navždy definující poli­tický problém střední Evropy mezi pangermanismem a panrusismem, stejně nebezpečnými, a nabízející jediné možné řešení míru a konzolidace pro Podunají i Evropu:

P.P.

Dopis dne 6. dubna l.t., kterýmžto jste mi, vysoce vážení pánové, prokázali čest, že jste mne pozvali do Frankfurta, abych se oučastnil jednání Vašich, hlavně smě­řujících k tomu, aby co nejrychleji svolán byl německý parlament, - nyní právě mne poštou došel. S radostným překvapením shledal jsem v tom plné a platné svědectví důvěry, kterou nejznamenitější mužové říše německé ve smýšlení mé pokládati nepřestávají: neboť povolávajíce mne ke sně­mu „německých vlastencův, propouštějí mne sami z obviňování, rovněž tak ne­spravedlivého, jakož opět i opět na mne uvalovaného, že bych se kdy ukázal býti nepřítelem německého národu. S upřím­ným citem vděčnosti v tom uznávaje vznešenou vlídnost i spravedlivost výteč­ného shromáždění tohoto, vidím se proto tím více býti povinen odpověděti jemu s otevřenou důvěrou, přímo i bez ukrývání.

Na pozvání Vaše, pánové, nemohu ani sám osobou svou přijíti, ani na místě svém odeslati jiného „bezpečného vlastence". Dovolte, abych Vám nyní co možné krátce přednesl své toho důvody.

Účel Vašeho shromáždění jest na­místo dosavadního svazku knížat posta­viti svazek německého národu, národ německý uvést ve skutečnou jednotu, utužiti cit německé národnosti a tímto způsobem rozmnožiti moc a sílu říše ně­mecké. Jakkoli ctím toto snažení i pocit, na kterémžto se zakládá, a právě proto, že je ctím, nemohu nikterak účastniti se v něm. Já nejsem Němec, aspoň se jím býti necítím, - a za pouhého potakače, nemajícího ani mínění, ani vůle, nechtěli jste mne zajisté k sobě povolati; pročež musil bych ve Frankfurtě buď city své za­pírati a se přetvařovati, anebo, když by k tomu přišlo, hlasitě odporovati. K prv­nímu jsem příliš upřímný a prostomluvný, ke druhému pak nejsem dosti drzý a bezohledný; nemohu totiž sobě toho připustiti k srdci, abych protivnými zvuky rušil souhlas a svornost, kterouž po­kládám za utěšenou i žádoucí netoliko ve svém vlastním domě, ale i u souseda.

Jsem Čech rodu slovanského, i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal jsem se zcela i navždy ve službu svému národu. Tento národ malý sice jest, ale odjakživa zvláštní a sám o sobě stávající; panovníci jeho účastnili se od věkův ve svazku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému nepočí­tal, aniž také od jiných po všecka století kdy k němu byl počítán. Celé spojení země české nejprve se svatou říší ně­meckou a potom s Německým spolkem bylo odjakživa pouhé regále, o kterém český národ, čeští stavové sotva kdy chtěli věděti, aniž toho sobě všímali. Věc tuto skutečnou vědí všickni němečtí znal­ci dějin tak dobře jako já; a chtěl-li by kdo ještě o tom pochybovati, nabízím se, že ji přivedu svým časem k ouplné a zřej­mé jistotě. I kdyby se zouplna za pravdu přijalo, že Koruna česká byla kdy s říší německou ve svazku lenním (čemuž ale publicisté čeští odjakživa odpírali), ne­může žádnému skutečnému znalci dějin přijíti na mysl, aby, co se dotýče záleži­tostí vnitřních, pochyboval o někdejší su­verenitě a svézákonnosti vlády a země české. Celému světu jest povědomé, že cí­sařové němečtí, co se této jich hodnosti dotýče, odjakživa s národem českým ani dosti málo činiti neměli, že jim v Čechách ani nad Čechy nepříslušela moc ani zá­konodární, ani soudní, ani exekutivní; že nikdy neměli práva vybírati ze země vojsko neb jaké regálie, že země česká spolu se svými korunními zeměmi ne­počítala se k žádnému z někdejších desíti krajův německých, že příslušenství k říš­skému soudu komornímu nikdy se na ni nevztahovalo atd., že tudíž celé dosavad­ní spojení země české s říší německou po­kládáno i považováno býti musí nikoli za svazek národu s národem, ale za svazek panovníka s panovníkem.  Žádá-li ale kdo, aby, nad tento dosavadní svazek mezi knížaty nyní spojil se národ český sám s národem německým, jest aspoň toto vždy požadavek nový, nemající žád­ného historického základu právního, je­muž já o své osobě hověti oprávněna se necítím, pokud neobdržím k tomu vý­slovného i platného mandátu.

Druhá příčina, která mi brání porad Vašich býti oučasten, jest, že podle všeho toho, co posud o záměrech i úmyslech Vašich veřejně se prohlásilo, nevyhnu­telně směřovati chce i budete k tomu, abyste navždy zemdlili, ba nemožným učinili Rakousko co říši samostatnou, říši, jejížto zachování, celost i upevnění jest a býti musí věcí velikou i důležitou netoliko národu mého, ale celé Evropy, ano lidskosti a vzdělanosti samé. Po­přejte mně i také v tom krátkého a přívě­tivého sluchu.

Víte, pánové, která mocnost drží veškerém veliký východ našeho dílu svě­ta; víte, že tato mocnost, již nyní vzrostši u velikost ohromnou, sama ze sebe a v sobě každého desítiletí větší měrou se sílí a vzmáhá, nežli to díti se může v zemích západních; že jsouc ve středu svém ne­přístupna skoro každému outoku, stala se již dávno nebezpečnou svým sousedům; i ačkoli majíc také na půlnoci bránu otevřenou, že vždy přece, přirozeným vedena pudem zvláště na jih rozšiřovati se hledí a hleděti bude; že každý krok, kterýž by na této cestě dále ještě učinila kupředu, hrozí během čím dál tím ry­chlejším zploditi a založiti univerzální monarchii, tj. nepřehledné i nevyslo­vitelné zlé neštěstí bez míry a hranic, jehož bych já, Slovan tělem i duší, pro dobré lidské neméně těžce želel, byť i tato monarchie prohlašovala se za slovanskou. S touž křivdou jako v Němcích za ne­přítele Němcův, jmenují a pokládají mne mnozí v Ruších za nepřítele Rusův. Niko­liv, pravím to hlasitě i zjevně, nejsem nepřítel Rusův; naopak, pozoruji s ra­dostným oučastenstvím každý krok, jejž tento veliký národ ve svých přirozených mezích kupředu činí po dráze vzdě­lanosti: však ale že při vší vřelé lásce k národu svému vždy ještě výše cením dobré lidské i vědecké nežli dobré národní, z té příčiny již pouhá možnost univerzální monarchie ruské nemá žádného odho­dlanějšího protivníka i odpůrce nežli mne; ne proto, že by monarchie ta byla ruská, ale že by byla univerzální.

Víte, že na jihovýchodní straně Ev­ropy, podél hranic říše ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, ději­nami a mravem znamenitě rozdílní - Slované, Rumuni, Maďaři a Němci, o Ře­cích, Turcích a Škipetar ani nemluvíc, z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospě­chem pro vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky vjedno. Pravá Životní síla tohoto potřebného svazku národův jest Dunaj; ústřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchy­lovati, má-li skutečně vůbec platná býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo již odedávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičini­ti se co nejdříve, aby se utvořil.

Proč ale viděli jsme tento stát, jenž od přírody a historie povolán jest býti zá­štitou a strážcem Evropy před asiatskými živly všelikého způsobu,  - proč viděli jsme jej v kritickém okamžení bez pomo­ci a kom bez rady před návalem bouře nastávající? - Proto, že v nešťastném za­slepení již oddávna sám nepoznával skutečného právního i mravního základu jsoucnosti své a jej zapíral: základní totiž pravidlo, aby všecky pod žezlem jeho sjednocené národnosti i všecka vyznání víry požívaly vespolek ouplné rovnosti práva i vážnosti. Právo národův jesti skutečné právo přírody; žádný národ na zemi nemá práva žádati, aby k jeho pro­spěchu soused jeho sebe sám obětoval, žádný není povinen pro dobré souseda svého sebe sám zapříti neb obětovati. Příroda nezná žádných ani panujících, ani služebných národův. Má-li svazek, který spojuje více rozličných národův v jeden politický celek, býti pevný a trvan­livý,  nesmí žádný národ míti příčiny obávati se, že tímto spojením přijde o některý z nejdražších statků svých, naopak, každý musí míti jistou naději, že v oustřední moci nalezne ochranu i záštitu před možnými přechvaty sousedův přes čáru rovnosti; potom  se  také každý přičiní opatřiti ústřední tuto moc silou i takovou, aby dotčenou ochranu mohla s prospěchem vykonávati. Jsemť pře­svědčen, že ani ještě nyní v říši rakouské není pozdě, aby základní toto pravidlo spravedlnosti, tato sacra ancora ve hro­zícím utonutí lodí, prohlásilo se zjevně i upřímně, a provedeno bylo spolu ve všem důrazně: však ale každé okamžení jesti drahé, kýž se s tím probůh již ani na ho­dinu déle neváhá! Metternich neklesl jen proto, že byl největší nepřítel svobody, ale  také proto, že byl nejlítější, nejouhlavnější nepřítel veškeré národnosti slovanské v Rakousích.

Pozvednu-li tedy zraku svého za hra­nice české, pudí mne přirozené i histo­rické příčiny k tomu, abych neobracel jeho do Frankfurta, ale do Vídně, a tam abych hledal ono ústředí, ježto se k tomu hodí i povoláno jest, aby ujistilo i hájilo národu mého pokoj, svobodu a právo. Vaše snažení, pánové, zdá se mi ale nyní směřovati k tomu, abyste toto ústředí, od jehožto moci a síly já ne samé jen země české spásu očekávám, abyste je ne­toliko, jak jsem pravil, záhubně zemdlili, ale i dokonce zničili. Anebo domníváte-U se, že stát rakouský i déle ještě bude tr­vati, když jemu zapovíte, aby ve svých zemích dědičných neměl žádného svého, společné hlavě frankfurtské nepodle­hlého vojska? Domníváte-li se že císař rakouský i potom ještě co suverén bude se moci udržeti, když naň uložíte po­vinnost, aby všecky důležité zákony přijímal od Vašeho sboru a tímto způ­sobem aby instituce rakouského sněmu říšského jakož i přirozené zemské ústavy spojených království staly se pouhým stínem bez podstaty a moci? A když po­tom Uhry, jdouce po svém pudu, od státu se odtrhnou, anebo což bezmála jedno jest, když samy v sobě se zvláště sestředí, - budou-li tyto Uhry, kteréž o rovno­právnosti národní ve svých hranicích ničehož nechtějí věděti, budou-li se moci zachovati při svobodě a síle na časy budoucí? Jenom spravedlivý jesti právě svobodným a silným. O dobrovolném ale spojení se Slovanův podunajských a Rumunův, ano i Polákův samých, se stá­tem takovým, jehož pravidlo jest, Že třeba nejprve býti Maďarem a potom teprve člověkem, není ani pomyšlení; tím méné pak o spojení se vynuceném. Pro spásu Evropy Vídeň nesmí klesnout, by stala se městem provinciálním! Jsou-li pak ve Vídni samé lidé takoví, kteří za hlavní město žádají sobě míti Váš Frankfurt, musíme nad nimi zvolati: Pane, odpusť jim, nebo nevědí, co chtějí!

Konečně ještě za třetí příčiny zpě­čovati se musím porad vašich býti účasten: pokládám totiž všecky dosa­vadní projekty, říši německé dáti nové zřízení na základě vůle národní, u vy­konávání za nemožné a na dlouhé časy  za nestálé, nechcete-li se odhodlati ku pravému lékařskému prostředku života i smrti - míním totiž provolání německé republiky -, byť ona byla jen formou pře­chodní. Všecky předpisy, o něž se potud pokouším o rozdělení moci mezi polovládnými knížaty a plnovládným ná­rodem, přivádějí mi na mysl teorie falanstér, které taktéž opírají se o zá­kladní pravidlo, že ti, jichž se dotýče, budou se chovati jako cifry v počtech a že žádné jiné platnosti vyhledávati ne­budou, nežli jakou jim teorie vykáže. Možné, že mínění mé není důvodné, že se mýlím ve svém přesvědčení - upřímně se vyznaje přeji sám, aby bylo tak -, ale toto přesvědčení mám já skutečně, i v žádném okamžení nesmím tohoto kompasu dáti z ruky, nechci-li v bouřích doby nynější utonouti bez pomoci. Co pak se týče zřízení republiky v říši německé, věc tato leží zúplna mimo okres kompetence mé, takže o ní nechci ani svého mínění pro­nésti. Ode hranic říše rakouské ale musím každou myšlenku o republice již napřed odhodlaně i důrazně zamítati. Pomyslete si říši rakouskou rozdělenou na množství republiky a republiček - jaký to milý základ k univerzální ruské monar­chii!

Konečně pak, abych zavřel obšírné, i avšak jen běžně prohozené slovo své, musím přesvědčení své krátce v ten smysl vyjeviti, že kdo žádá, aby Rakousy (a spo­lu s nimi i Čechy) připojily se národně k říši německé, požaduje od nich samovraždu, což nemá nižádného morálního ani politického smyslu; naopak ale že žá­dost, aby se Německo připojilo k říši ra­kouské, totiž aby k státu rakouskému pod výše dotčenými výminkami přistoupilo, má mnohem důvodnější smysl. Pakli však ani toto není po národním pocitu a smý­šlení německém, nezbývá nic, než aby obě mocnosti, říše rakouská i německá, vedle sebe rovnoprávně se ustrojily, svůj dosavadní svazek aby proměnily ve věčný spolek k obraně i ke vzdoře, a bude-li v tom jich obapolný zemský prospěch, aby třeba také zřídily mezi sebou jednotu celní. Ke všem prostředkům, kteří samo­statnosti, celosti a vyvinování se moci říše rakouské, zvláště k východu, nejsou nebezpečni, chci každého času rád po­dati pomocné ruky své.

Přijměte, pánové, výjev upřímné úcty i i oddanosti mé.

V Praze, dne 11. dubna 1848

Taková je první zásadní Palackého, formulace austroslavismu. Vidíme zá­kladní její politické a kulturní tendence; oč běží v podstatě? O co, zachránit střed­ní Evropu, malé národy dunajské kotliny a v širším slova smyslu celou Evropu, před dvojím nebezpečím, před pangermanismem a panslavismem. Těžko říci, kterého se Palacký více hrozí, zda pangermanismu, jak jej právě vyhlásili ve Frankfurtě sněmující Němci, či pan­slavismu ve formě, kterou zatím oděly ideály kollárovské v Rusku. Jeho va­rování před „univerzální monarchií ruskou" - „nepřehledným i nevyslovitel­ným zlým neštěstím bez míry a hranic" - slouží rozhodně ke cti jeho politické předvídavostí i jeho politické čestnosti slovanského demokrata. Pangermanismu i panrusismu nemohou se středoevropské národy ubránit leč spojeny v jeden sva­zek: toto je justifikace státu rakouského. Ale tento nemůže se udržet a koherentně trvat zase leč národnostní spravedlností, tj. ze svobodné vůle národů, kteří jej skládají, a demokrat Palacký, politický myslitel Evropy nedávno vzešlé z Velké revoluce, viděl jasně, že Rakousko, za­ložené na tyranii Němců nad Čechy, Poláky a Slovinci a Maďarů nad Slováky, Chorvaty a Rumuny, se neudrží: „...stejné právo všech [národů] k nejušlechtilejší lidskosti jest zákon boží, jehožto žádný z nich bez trestu přestoupiti nesmí".

Rakousko Habsburků se neukázalo schopným vyvodit reálné důsledky z ape­lu a rady českého politika: dynastický egoismus a národní egoismus obou vládnoucích ras připravil je nejen o schopnost rozeznat samy základní před­poklady vlastní existence, ale i o vědomí skutečného svého dějinného poslání evropského. Rakousko se nestalo koléb­kou svobodných národů ani baštou evropské úpadni civilizace, stavící mez germanismu a rusismu a oddělující oba imperialismy. Nebyla to vina Palackého: celý jeho politický život zůstal jediným apelem k sebezáchově. Obou velikých příležitostí, jež mělo Rakousko za jeho živobytí k rekonstrukci, použil r. 1848 svůj austroslavismus koncipuje, zachra­ňuje Rakousko svým odmítnutím Frank­furtu, vypracovává pro Vídeň návrh ústavy, brání „austroslavismus" na Slo­vanském sjezdu pražském, svolaném odpovědí na frankfurtský: a tam přece už nepřítel Rakouska nechybělo, Bakunín tam výslovně hlásá, že „slovanská jed­nota, slovanská svoboda, slovanské obrození nejsou možné jinak nežli zni­čením říše rakouské". Jestliže, celkem zato, kongres vyzní neúspěchem obou ruských možností, monarchické i revo­luční, shodných svých destruktivně fatálním smyslem pro možnost řádu středoevropského (možnost, na niž první právo náleželo Rakousku), neposlední zásluha za to patří Palackému. Odpověď je známa: zrušení konstitučních slibů, obnovený absolutismus let padesátých, rozdrcení revoluce maďarské, deportace Havlíčkova atd. Palacký zůstává věren nevěrnému. Léta šedesátá, doba obno­veného ústavního života v Rakousku a doba jeho přebudování vynuceného porážkami na bojištích, vidí jej zastávat týž program: jeho koncepce federativní mění se leda potud, že r. 1848 chtěl říši federovat podle celků a skupin etnicko-národních a nyní chce federovat někdejší historické útvary zemské a státní, z nichž Rakousko povstalo. Největší jeho politický spis, Idea státu rakouského, je z r. 1865. Také tentokrát je odpověď známa: „narovnání" rakousko-uherské z r. 1866, jež Slovany jedné poloviny říše vydává Němcům a Slovany druhé poloviny Maďarům. Palacký nemá již proč věřiti ještě v možnost spravedlnosti v Rakous­ku! Předpovídá tehdy říši zánik: pro­roctví se splnilo!

O této austroslávské koncepci nutné jednoty malých států a národů střední Evropy, zároveň distancované od pangermanismu a panslavismu, bývá někdy tvrzeno, že byla záležitostí veskrze praktickou, prostou politicko-časovou konjunkturou. Vyslovuje se v tom smyslu sám Edvard Beneš ve své knize z r. 1944 Úvahy o slovanství: „Byla to ryze po­litická doktrína bez velikých teorií filozofických a mravních, historických nebo etnických." Nic není méně správné a Beneš zde patrně bagatelizuje dosah koncepce Palackého, jako by byla pouze jednou ze stejně možných kon­cepcí, aby ubránil svoji vlastní, kterou ostatně z Palackého odvozoval a již se znovu a znovu snažil Palackého vzoru přiblížit (Malou dohodou, Balkánskou dohodou, naposled za války pokusem o federaci s Polskem): neboť zároveň chtěl být uskutečňovatelem a dědicem poslání Palackého, cítil hlubokou a jedinečnou správnost Palackého koncepce, a rozdíly mezi ní a co se prakticky podařilo z ní realizovat jemu samému, cítil jako ne­dostatek vlastní, a ne Palackého. Ve sku­tečnosti Palackého idea organizace střední Evropy dunajské mezi Panrusií a Pangermánií je dílem celého politického a vědeckého života svého tvůrce, Pa­lacký jí zůstává věren i po jejím ne­úspěchu r. 1849 až po konce své osobní politické kariéry; naprosto to není dočas­ná politická konjunktura. A nejen to: celé pojetí Palackého dějin vlastního národa, ba jeho filozofie lidské historie vůbec vznikala přece v jeho životě rovnoběžně s koncepcí austroslovanskou, souvisí s ní, obě jsou integrálními složkami téže myšlenky. Je naprosto nutné cítit Pa­lackého představu demokratické unie malých a středních podunajských ná­rodů, stavějících hráze dvěma imperia­lismům, jako centrální ideu celého jeho politicko-kulturního myšlenkového světa. Tato představa odpovídá přece dokonale Palackého koncepci smyslu národních dějin českých: cožpak jej neklade do od­věkého zápasu malého svého národa s němectvím, do zápasu ducha s hrubou silou a nepřipomíná znovu a znovu, že „kdy­koli jsme vítězili, dalo se to pokaždé více převahou ducha nežli mocí fyzickou, a kdykoli jsme podléhali ... , tím vinen býval vždy nedostatek duchovní činnosti, mravní statečnosti a odvahy" Neříká, že jediným způsobem, jak trvale uhájit národní existenci, zvlášť malého národa, je mít mravně vyšší národní ideály než sousedé?

„Vážnějšíť jest úloha naše: nepovzneseme-li ducha svého a ducha ná­rodu našeho k vyšší a ušlechtilejší činnosti, nežli jest u sousedův, nejen nedobudeme si čestného místa v řadě národův, ale neuhájíme konečně ani přiro­zeného bytu svého." Žádá ovšem, aby se českému národu dostalo přirozeným právem příležitosti a možnosti takového mravního závodění se sousedy: ta příležitost nazývá se svoboda. Což neklade  pak, zcela logicky, vrchol národní české historie do husitství a hlavně do českobratrství, protože jsme se jimi octli v če­le lidského boje za svobodu svědomí a usilovali o království boží na zemi, dáva­jíce tak malé historii malého národa poslání a smysl lidsky univerzální? A co se smyslu lidského vývoje vůbec týče, neprohlašuje jej humanista a český bratr Palacký za náboženský? Od katolicismu k reformaci a odtud ke Kantovi a dál Palacký vidí ve vývoji v náboženském životě lidstva, pro nějž přijímá zásadu svobodně zkoumajícího a pokračujícího lidského rozumu, sám vnitřní resort evoluce lidstva. Oprávněnost mravní je kritérium, jímž měří dějinné události. Připomínaje nejmodernější koncepce filozofů historie, Toynbeeho například, pokládá za cíl všeho lidského pohybu, za  „jestotný“ [tj. věcný] obsah všech koneč­ných oučelův života duchovního" to, čemu říká „božnost". Ta pak mu je „jako­by srodnost a podobnost Bohu čili účastenství přírody boží 3. obraz byru božského ve člověku".

Jestliže však není opravdových po­chyb o antiimperialistickém humanismu Palackého koncepce lidských i národních dějin, namítne se mi, že stále zbývá cesta starého Palackého do Moskvy r. 1867. Mojí odpovědí bude redukce významu této cesty na pravou jeho míru. Neza­pomínejme, že Palacký celý svůj život navrhoval rakouské monarchii program austroslovanský jako „une planche de salut" pro monarchii, jedinou možnou spravedlivou formu politickou, v níž Rakousko mravně i státně obstojí: a byl dvakrát odmrštěn! Poprvé r. 1851 obnoveným absolutismem; podruhé, defi­nitivně, r. 1866 novým zřízením rakousko-uherským, kdy slovanské národy říše vydány napospas dvojímu odnárodňovacímu útisku: v Rakousku německému, v Uhrách maďarskému. V tu chvíli Pa­lacký přestává doufat v účinnost dobré vůle a dobré rady ve Vídni. Nevěří, že je Habsburkům pomoci. Dělá kříž nad budoucností říše, jež nedovede spasit sebe samou, protože není schopna spra­vedlnosti a nechápe své poslání. Vy­slovuje se naprosto zřetelně: „Já bohužel nyní již i sám pouštím naději o trvalém zachování říše rakouské: ne proto, že by ona nebyla žádoucí aneb sama v sobě byla nemožná, ale že Němcům a Maďa­rům dáno zmocniti se panství a založiti v ní jednostranný despotismus plemenný ..." Odtud i slavný jeho výrok tehdejší: „Byli jsme [my Čechové] před Rakouskem, budeme i po něm."20)

A v tu chvíli jede Palacký na národopisnou vý­stavu do Moskvy. Aby svou politiku poruštil? Naprosto ne „ ... jsou i ti, kteří mluví o ouplném všech [Slovanů] ne tak sjednocení, jako raději ujedinění... Poslední praví, že Slovanstvo celé musí co nejdříve ,obrusiti', tj. poruštiti se; panslavismus jejich měl by tedy slouti ,panrusismem'. Jsouc to nemnozí z větší části horkokrevní mladíci mezi Rusy, pravého slovanského ducha ovšem prázdní; rozdílu mezi nimi a fanatiky německými i maďarskými já nena­cházím: jedni jako druzí chtěli by zničiti nás co národ. I odpovídám jim, že Če­chové od více než tisíciletí ne proto hájili a uhájili národnost svou zápasy a obětmi nesčíslnými i nevýslovnými,  aby pak odřekli se jí za jakékoli dobré slovo." Skutečnost je dokonce ta, že Palacký a česká delegace v Moskvě, vlastní kolíbce panruského slavismu, výslovně odmítli panslavismus jak ruský, tak kollárovský, a přímo v tvář Rusům vyhlásili jedinou  možnost nové myšlenky vzájemnosti slovanské: možnost demokratickou a hu­manitní, předpokládající naprostou rov­nost a politickou i kulturní samostatnost jedno divých slovanských národů. Bylo však vůbec třeba do Ruska potom jezdit?

Palacký jede do Ruska, prostě protože nevěří v možnost reformy Rakouska, protože - právem či neprávem - věří, že Rusko Alexandra 11., jenž nedávno zrušil nevolnictví (1860), dává se na nové demokratické cesty, na nichž se českému národu není čeho bát (vždy ro­zlišoval v Rusku národ a vládu, lid a impe­rialismus samoděržaví), a z téhož důvodu konečně, jenž ho téhož r. 1867 vede i na světovou výstavu do Paříže! Je totiž ne­možné uvažovat o cestě na východ bez konsiderace cesty na západ. Tím méně je to možné, že již r. 1868 Češi předkládají císaři Napoleonovi, jehož italská politika ho projevuje jako ochránce národních svobod, memorandum o národnostních poměrech v Rakousku. Pověstný protest českého sněmu r. 1871 proti pruské anexi Alsaska a Lotrinska jest jen přirozeným důsledkem tohoto postupu. Neběží tedy o  cestu do Moskvy nýbrž o cesty do Moskvy a do Paříže!

Zoufaje nad spravedlností Habsburků, Palacký prostě předkládá českou věc Evropě. To je vlast­ní smysl jeho posledních politických činů a vysvětlení posledního stadia jeho po­litiky. Připomeňme, že Palacký je hu­manista a pevně věří v mravní a nakonec i  politickou obecnou integraci všelid­skou. II fait purement et simplement appel a l'Europe. II rapelle de la décision de 1866 a la communauté civilisée. Všimněme si dobře, že Masaryk v létech 1914-1918 nedělá nic jiného, sám obojí směr jeho cest za československým osvobozením opakuje gesta Palackého: Paříž a Rusko. Je-li Masaryk v čem dědicem Palackého (jak vždy tvrdil), pak je to zajisté tím, že znovu a znovu opakoval, že česká otázka je otázka evropská, je věcí celé Evropy. Je to prav­da dosud, Evropa to poznala a opět to po­znává, třebas nerada. Dalek toho, aby konvertoval na panslavismus, Palacký tedy r. 1867 svou cestou do Moskvy a Paříže vydává světu, nepříliš pozornému, leda nové, poslední proroctví a výstrahu: Tua res agitur in Bohemia. V Čechách je osud Evropy ustavičně „en jeu". Pan v. Bismarck nesmýšlel jinak říkaje, že kdo je pánem Čech, je pánem Evropy. Je proč, aby si to Evropa uvědomila dnes znovu!

1)   Psaní do Frankfurta dne 11. dubna 1848, Radhost 3, str. 16, Praha 1873

2)   Palacký Kolárovi dne 24. listopadu 1830, Časopis Muzea Království českého 53, 1879, str. 472.

3)   le coup de foyere - úder blesku

4)   Dopis K. V. Zapoví z Moskvy z 30. 4. 1844, Korespondence Karla Havlíčka, str. 131, Praha 1903.

5)   Témuž z Moskvy 3. 5.1843. ibid., str. 100.

6)   Témuž z Moskvy 16. 1. 1844. ibid., str. 116.

7)   Témuž na Vrabčích horách 24. 10. 1843, ibid., str. 111.

8)   Témuž z Moskvy 30. 4. 1844, ibid., str. 129-130.

9)   Témuž z Moskvy 22. 5. 1844, ibid.,str. 146.

10) Havlíček byl zatčen 16. 12. 1851 v Ně­meckém Brodě a odvezen do Brixenu.

11) Havlíčkův článek Slovan a Čech vycházel na pokračování v Pražských novinách 15. 2. - 12. 3. 1846, Karel Havlíček Borov­ský: Dílo II, str. 55-81, Praha 1986.

12) Ibid., str. 81.

13) Le boulevard - zde hradba, val.

14) Psaní do Frankfurta (viz sub 1), str. 10-17.

15) Manifest 1. sjezdu slovanského v Praze roku 1848, Radhost 3, str. 3.

16) Úvahy o slovanství, str. 57, Praha 1947.

17) Řeč ve valném shromáždění Svatboru dne 27. listopadu 1864, Františka Palackého Spisy drobné I, str. 205, Praha 1900.

18) Ibid., str. 206-7.

19) Doslov namístě předmluvy k Radhoštu, Radhost 3, str. 301.

20) Idea státu rakouského, ibid., str. 229. 21)Doslov..., ibid., str. 309-10.

22) II fait purement... - Dovolává se čistě a jednoduše Evropy. Připomíná civilizo­vané společnosti rozhodnutí z roku 1866.

23) Tua res agitur... - V Čechách jde o tebe. (Černý zde obměňuje Horatiův verš Tua res agitur, paries cum proximus Arden -O tebe jde, když hoří sousední stěna. Listy, kn. 1, 18, v. 84).

24) „en jeu" - ve hře.

P.S.

Vyšlo v časopise politických vězňů VĚRNI ZŮSTANEME, leden-únor 2011, (tučně zvýrazněný text J.Š.)

* * *

Vážené dámy, vážení pánové,

rubrika č. 11 - „NÁRODNOST“ umožňuje vyplnit dvě národnosti! Děkuji organizátorům akce za tuto skvělou možnost, neboť:

a) na prvním místě uvedu národnost českou (a hluboce chápu a respektuji fakt, že řada našich členů a příznivců uvede na prvním místě národnost moravskou či slezskou nebo i jinou)

b) na druhém místě uvedu NÁRODNOST RAKOUSKO-UHERSKOU. Naše bývalá širší vlast si dle mého názoru toto ocenění zaslouží. Rakušany, tedy příslušníky nejen svého jazykového kmene (národa), ale i dědici nejlepších tradic Zemí koruny české a dalších Korunních zemí, Svaté říše římské a tedy zákonitě i Rakouska, posléze Rakousko-Uherska v kulturním, historickém slova smyslu se totiž cítili být František Palacký, Bedřich Smetana,  Josip Plečnik, Joseph Roth, baron Emil Škoda, Josef Hlávka, Ferdinand Porsche, Gustav Mahler, Alois Negrelli, W.A.Mozart, Joseph Haydn, Alois Musil, Sigmund Freud, admirál Svetozar Boroević von Bojna, Václav, hrabě Radetzky z Radče, Ferenc Liszt, Franz Lehár, Johann Strauss atd., atd a pochopitelně veškerá česká zemská šlechta (samozřejmě včetně jejích „nejvlastenečtějších“ představitelů ), a  vůbec nejlepší čeští, němečtí, polští, italští, chorvatští, uherští, slovinští, atd. Rakušané.

Pro upřesnění by bylo lze hovořit o Starorakušanství. Jako věcně správnější bych viděl vyplnění dané rubriky slovem „rakouská“, ovšem obávám se, že jak pověření čtenáři sčítacích archů, tak potom i veřejnost po zveřejnění, by to mohli vnímat jako národnostní ztotožnění se se současnou Rakouskou republikou („novorakušanství“ ), což by bylo samozřejmě závažným nedorozuměním.

CÍSAŘSKÁ A KRÁLOVSKÁ HYMNA A RODINA :

VIRIBUS UNITIS!

S projevem dokonalé úcty

Václav Srb, 24.3.2011

PRAHA MAGICA

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)