Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt dub 11 @08:30 -
OS Kolín - II. kolo: Šinágl a spol. obžalován
čt dub 18 @17:30 -
Praha Americké Centrum: ETIKA UMĚLÉ INTELIGENCE
st dub 24 @08:30 - 11:00PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu
čt dub 25 @09:00 - 01:30PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu

Nejnovější komentáře

  • 28.03.2024 15:57
    Číslo 13 ‧ 28. března ‧ 2024 Týdeník Echo AD Rodina, nebo ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:58
    ČR dostane z EU 73 miliard Kč na investice do dopravy či ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:44
    „Lockdowny mají závažnější důsledky než samotný covid“ Z ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 08:59
    Mezinárodní ratingová agentura Moody's dnes zhoršila ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 07:26
    Vážení přátelé zahrádkáři a sympatizanti ZO ČZS Pod Majerovic ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:28
    Universal supranational citizen Why does today's Europe face ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Schwarzenberg_Karel"Polansky (…) před námi otevírá tušený, avšak úzkostlivě skrývaný svět našeho studu za to, co nechceme vidět." … "Když jsme při příležitosti vydání knihy v roce Havel_11999 uspořádali tiskovou konferenci, z mnoha pozvaných novinářů na ni přišel jen jediný, a ani ten pak o ní nenapsal ani řádku. Knihkupci ji nechtěli, nikdo o ni neměl zájem, prostě se rozhostilo naprosté ticho. Bylo to zvláštní ale o důvodech toho stavu nechci spekulovat, i když názor samozřejmě mám. Máme zřejmě ve zvyku problémy řešit tak, že je zameteme pod koberec," říká Fedor Gál. … A zajímalo by mě také, proč si té knihy tak ostentativně nikdo nevšiml. My, Češi, se rádi stavíme do pozice nevinných a bezmocných obětí, nejprve nacismu, pak komunismu, ale Bouře otevřeně vypovídá o našem, českém, nenacistickém a nekomunistickém, čistě lidském podílu na tom všem. … "Říkal jsem Polanskému, že po přečtení jeho knihy mám dojem, že nemá Čechy rád. On se jen usmál a řekl, že je to právě naopak," vzpomíná Fedor Gál. Tomu rozumím.

 

Boure_avers_030411Knihu jsem si přečetl, šokován jejím neuvěřitelným obsahem. K textu níže jen dodávám, že obsah knihy je ještě mnohem drsnější, mnohdy překonávající sadismus nacistů! Odhaluje nemilosrdně pravdu o naší zamlčované minulosti, povaze našeho národa, naší povahy. Současně dokazuje, jak naše myšlení a názory byly a jsou značně deformovány totalitním výkladem naší nedávné minulosti, kdy v zamlčování pravdy bylo pokračováno i po listopadu 89. V zamlčování je pokračováno do dnes. Postupně vás budu seznamovat s ukázkami z jejího otřesného obsahu. Jak mohl Karel Schwarzenberg získat majetek po rodičích, když jeho získání bylo jasně v rozporu s Benešovými dekrety a navíc bez soudu, kdy jeho rodiče kolaborovali s nacisty a podíleli se nepřímo na smrti mnoha nevinných mužů, žen a dokonce i malých dětí…?! Jak to, že Hlubocká větev rodu Schwarzenbergů, která prokazatelně podporovala odboj bylo navrácení majetku znemožněno a po více než 20 letech soudů si vysoudila v podstatě jen rodinnou hrobku…?!

Milan Hulík: Příběhy české justice (3) Německé jméno a německý osud

Jméno SCHWARZENBERG se v českých dějinách proslavilo a stejně tak proslavilo české dějiny. Dnes je nejznámější kníže Karel Schwarzenberg, po převratu kancléř V. Havla a staronový majitel zámků Orlík a v Čimelicích a představitel tvz. orlické sekundogenitury. O druhé větvi, která je však větví první, tzv. primogenituře hlubocké, se toho příliš neví - skoro nic. A přece, její představitel, Dr. Adolf Schwarzenberg, byl jedním z předních aristokratů první Československé republiky a jako nepřítel nacistů a odpůrce komunistů, byl jimi pronásledován a a jeho majetek konfiskován tak důsledně, že jeho osobnost takřka zmizela z našich dějin. Jeho jméno reprezentující schwarzenberský rod však zůstalo a stejně tak "Lex Schwarzenberg" - nejostudnější zákon popřevratové svobodné a demokratické ČSR. Zákon dodnes platný!

Jak se k tomu postaví ministr zahraničí Karel Schwarzenberg a Václav Havel, kteří si tak zakládají na morálce a dobrých mravech…?! Čeká nás ještě hodně nepříjemného o naší dávné i nedávné minulosti, ale bez jejího skutečného poznání nemůžeme od budoucnosti očekávat nic dobrého.

 

Jan Šinágl, 15.4.2011

Boure_revers_030411

 

Případ nepovšimnuté knihy...

 Rodiče šéfa diplomacie Karla Schwarzenberga využívali k levné práci vězně z kárného a později sběrného tábora Lety u Písku. Uvedl to týdeník The Prague Post s odvoláním na nové vydání knihy Bouře amerického autora Paula Polanského. Nabízíme vám text, který na toto téma vyšel už v roce 2003.

Upozornění: následující stránky se vracejí do doby před vypuknutím druhé světové války a nejsou vhodné pro ty, kteří nechtějí znát historii pracovního tábora v Letech, pro ty, kteří nechtějí vědět, jakou roli při jeho vzniku sehrál šlechtický rod Schwarzenbergů, ani pro ty, které nezajímá, jak s tím vším souvisí otec našeho exprezidenta Havla.

Historie, kterou vám chci vyprávět, se začala odvíjet 6. prosince 1939, kdy se nad schwarzenberským panstvím zcela nečekaně přehnala živelní pohroma. Nejprve se spustil déšť a po něm dva dny, které se zdály nekonečné, padaly neuvěřitelné přívaly sněhu; bylo ho tolik, že pod jeho tíhou popadalo čtyřicet procent smrků, borovic, buků, jedlí, kaštanů, javorů, jasanů, topolů, olší a bříz. Deset tisíc hektarů schwarzenberských lesů, hlavního zdroje příjmů tohoto šlechtického rodu, se během dvoudenní kalamity proměnilo v neproniknutelnou spoušť polomů.

Když konečně přestalo sněžit a kníže z věže svého zámku obhlédl panství, byl zděšen. Podle prvních skromných odhadů by s dělníky, kteří byli v okolních vesnicích k mání, náprava škody trvala patnáct až dvacet let. To by se ale pro Schwarzenberky, kteří byli mezi tehdejšími největšími vlastníky půdy v Čechách na jedenáctém místě, fakticky rovnalo bankrotu.

Pomoc v nouzi

Kníže měl své panství rád, řádně se o ně staral a spatřoval v něm pokračování rodové tradice. Co by tedy pro jeho záchranu neudělal! V září 1939 napsal spolu s dalšími dvanácti českými šlechtici prezidentu Benešovi dopis, v němž ho naléhavě žádal, aby se nevzdával Sudet. Když pak Němci obsadili české země, poslal kníže a jedenatřicet jeho vznešených přátel dopis také prezidentu Háchovi, kde se hrdě přihlásili k Čechům, a to i přesto, že většina jejich předků pocházela z Německa nebo Rakouska.

Při pohledu na tu spoušť ale knížeti nezbylo než se zhluboka napít svého oblíbeného šampaňského a obrátit se na protektorátní správu znovu. Tentokrát už ale nepsal prezidentovi, namísto toho vyslal svého advokáta na 5. odbor ministerstva vnitra, by u tamního zástupce ředitele zjistil, jestli by ministerstvo nemohlo na jeho panství zřídit tábor a poslat do něj pracovní sílu, která by pomohla při likvidaci poničeného lesa.

V protektorátu v té době na základě výnosů z let 1927, 1931 a z počátku března 1939 existovalo už patnáct pracovních táborů, do kterých byli sváženi kriminálníci a osoby vyhýbající se práci. Úřady Schwarzenberkovu advokátovi vyšli vstříc, zřejmě i proto, by Němcům ukázaly, že se Češi s nepohodlnými jedinci z vlastních řad dokážou vypořádat i bez německé pomoci, a tak v létě 1940 opravdu vznikl pracovní tábor v Letech u Písku, jehož jediným cílem bylo pomoci Schwarzenberkům z nouze.

Potíže s lidmi

Jako první se v táboře objevily dvě stovky dělníků ze Slovenska, ale knížeti se příliš nezamlouvali. Pracovat uměli, to ano, ale v té době už byli občany cizího státu. Ministerstvo je nemohlo do tábora deportovat nastálo a kníže jim ke své nelibosti navíc za dřinu v lesích musel vyplácet mzdu.

Nespokojenost o něco později nastala i s první várkou 640 českých vězňů, které dodalo české ministerstvo vnitra, protože většina z nich nebyla těžké práce v lese vůbec schopna. Podle dochovaných dokumentů bylo jednomu z nich už třiasedmdesát, mnohým přes šedesát. Většinu četníci zatkli za to, že v hospodách hráli karty v pracovní době, další byli invalidé, kapsáři… Suma sumárum mezi nimi nebylo víc než třicet mužů schopných práce v lese.

Na řadu tedy přišli - po určitém váhání ze strany Schwarzenberků - Židé. Práce bylo dost, tak byli deportováni z celého píseckého okresu. A aby se předešlo výše zmíněným potížím, dostala policie příkaze zatýkat pouze chlapce a muže ve věku od šestnácti do pětačtyřiceti let. Byli práceschopní a nemuselo se jim platit, spíš naopak - měli být jen a prostě, v souladu s přáním Němců, "upracováni". Ostatní Židé si měli na transport do koncentračních táborů počkat doma.

Potíže s "pracovní silou" v té době nepostihly jen knížete Schwarzenberga, nýbrž i podniky rodiny Havlových. Sám Miloš Havel, jehož bratranec byl údajně jedním z dozorců v letském táboře, kde patřil k nejbrutálnějším, udal gestapu šest svých židovských podílníků na Barrandově, za což ho říšský protektor Reinhardt Heydrich odměnil tím, že mu připsal jejich podíly. Heydrich měl ostatně rodinu Havlových v oblibě; chodíval na šampaňské do Lucerny, odkud do Let putovalo několik číšníků - stačilo, když z nepozornosti vylili skleničku. V Lucerně se ostatně Heydrich nechal vyfotografovat s malým Václavem Havlem, naším budoucím prezidentem. V den jeho narozenin si ho v paláci Lucerna pěkně posadil na koleno a při pohledu do objektivu se zeširoka usmál…

Vyřešili to Cikáni

Ani Židé však Schwarzenberkovy lesy od polomů nezachránili - byli to vesměs intelektuálové, právníci, lékaři, v lese toho moc nezmohli, a tak se z pohledu knížecí rodiny proměnili jen v pouhé hladové krky. Zbavili se jich poměrně rychle: nákladní vozy je odvezly na nádraží a odtud už směřovali rovnou do Terezína.

Jakmile veškeré pokusy sehnat pracovní sílu mezi Čechy či Židy selhaly, obrátila se pozornost všech zúčastněných na Cikány. Po prvních pochybách o smysluplnosti takového kroku - nedůvěra v jejich pracovní schopnosti byla už tehdy přece jen příliš velká - byly ke konci roku 1942 do Let, tábora původně určeného pro 380 lidí, navezeny více než dva tisíce Cikánů, v mnoha případech celé rodiny. Z mužů se vyklubali zdatní dřevorubci, ale starci a malé děti si do tábora z velké části přijeli pro smrt, obvykle z rukou českých dozorců. Našly se mezi nimi sice výjimky, které neztratily lidskost, ale většinou nedopadly dobře. Pro nadbytečnou lásku k vězňům je udali sami jejich kolegové. Nikomu to nevadilo - v Německu Cikány už od roku 1933 zavírali do Dachau a v masarykovském Československu, kde byl v roce 1927 vydán výnos omezující kočování pobudů, neměla většina Cikánu nárok ani na občanství.

A zbytek příběhu už je smutně známý. Část romských vězňů skončila v koncentračním táboře v Osvětimi, z Let jich na konci války vyšlo živých jen pár. Kníže Schwarzenberg, kterému Němci nakonec zabavili sídlo, ale dál mu do menšího zámečku dodávali nedostatkový benzin do jeho packardu, byl po válce oslavován za předválečné vlastenecké postoje. Havlovi měli Lucernu, Barrandov a všechno ostatní. Ačkoli se celou historií táhne výhradně česká, a ne německá niť, podle dobových emocí se vlastně ani nic moc nestalo.

Vlepená stránka

Předchozí řádky jsou velmi stručným shrnutím více než dvousetstránkové knihy Bouře, kterou u nás sepsal a vydal Američan Paul Polansky. Tento jednašedesátiletý (sic) chlapík z Idaha a bývalý juniorský mistr USA v boxu v střední váze do Čech přijel v roce 1994, původně jako genealog, aby vypátral původ jakési americké rodiny. V třeboňském archivu přitom narazil na nedotčené balíky dokumentů týkajících se pracovního tábora v Letech. To téma ho chytlo.

"Přišel za mnou jen tak z ulice a ukázal mi, co zatím nashromáždil," vzpomíná Fedor Gál, majitel vydavatelství G plus G. "Ohromilo mě to a dlouho jsem nad tím textem váhal. Dával jsem ho číst svým přátelům, aby mi poradili, jestli to mám vydat. Většina z nich byla na rozpacích." Jejich pocity nejspíš nejlépe vystihl slovenský profesor Peter Zajac, který na zadní obálce knihy napsal, že "Polansky (…) před námi otevírá tušený, avšak úzkostlivě skrývaný svět našeho studu za to, co nechceme vidět."

Paul Polansky sbíral materiály ke knize pět let a pomáhala mu v tom mimo jiné i Romka, jejíž matka protrpěla pobyt v Letech na vlastní kůži. "Polansky mi přinesl kila xeroxových kopií dobových dokumentů," konstatuje Fedor Gál. "Přesto mi údaje o Havlových a Schwarzenbergovi, které zveřejnil ve svém textu, připadaly tak neuvěřitelné, že jsem pro jistotu vyslal svého právníka, aby je ještě jednou ověřil, pro klid svědomí. Výpisy z katastrů a místní kroniky nabízejí hodně prostoru pro spekulace. Třeba když právník našel v archivu v knize katastrů mezi dobovými stránkami psanými rukou vlepený čerstvý strojopis, který dokládal Havlovo vlastnictví Barrandova. Neměl jsem ale kapacitu, ani motivaci hrabat se v tom vážněji."

Mlčeti zlato

Krátce před vydáním knihy se s Polanským v jedné pražské literární kavárně sešel Karel Schwarzenberg, potomek hlavních "hrdinů" knihy Bouře a někdejší kancléř prezidenta Havla. O předmětu jejich hovoru máme jen svědectví Paula Polanského, a i to jen z druhé ruky. Schwarzenberg Polanskému navrhl, že věnuje nějaké peníze pro pietní místo v Letech.

"Když jsme při příležitosti vydání knihy v roce 1999 uspořádali tiskovou konferenci, z mnoha pozvaných novinářů na ni přišel jen jediný, a ani ten pak o ní nenapsal ani řádku. Knihkupci ji nechtěli, nikdo o ni neměl zájem, prostě se rozhostilo naprosté ticho. Bylo to zvláštní ale o důvodech toho stavu nechci spekulovat, i když názor samozřejmě mám. Máme zřejmě ve zvyku problémy řešit tak, že je zameteme pod koberec," říká Fedor Gál.

Krátce nato praskla v patře nad skladem nakladatelství voda a celý náklad Bouře zničila. Pojišťovna škodu zaplatila a příběh pozoruhodné knihy se uzavřel. Zůstalo jen pár výtisků a Paul Polansky odjel z České republiky do Kosova, kde se začal starat o romský uprchlický tábor.

To nemůže být konec

Možná někoho napadne, proč o této nepovšimnuté knize píšu až teď, kdy je například Václav Havel už jen soukromou osobou, a nikoli mnohými zbožňovaný prezident. Je to prosté: dřív se mi ta kniha do ruky nedostala a o faktech v ní uvedených jsem neměla ani potuchy. A ani teď nechci Václava Havla nebo Karla Schwarzenberka nijak skandalizovat. Za své rodiče přece nikdo nemůže a na to, abych z odstupu času hodnotila, jak se kdysi zachovali jejich předci, si netroufám. Kdo ví, jak bych se v takové vypjaté době zachovala já?

Jen se mi vtírá na mysl pár otázek, a to pěkně neodbytných. Třeba tahle: Když se Václav Havel jako prezident uměl za celý národ omluvit Němcům za odsun - což podlé mého učinil vcelku správně --, proč v sobě nenašel sílu a neutrousil také pár slov o "barrandovských" Židech a neudělal to jen za svou rodinu? Bylo by to přinejmenším gesto moudrého muže, za kterého se tak rád vydává. Bez této omluvy vypadá jeho postoj vůči odsunu jen jako velmi pokrytecká snaha udělat ze sebe apoštola pravdy a někomu se tím zalíbit.

A zajímalo by mě také, proč si té knihy tak ostentativně nikdo nevšiml. My, Češi, se rádi stavíme do pozice nevinných a bezmocných obětí, nejprve nacismu, pak komunismu, ale Bouře otevřeně vypovídá o našem, českém, nenacistickém a nekomunistickém, čistě lidském podílu na tom všem.

Rádi vykreslujeme masarykovské Československo jako oázu demokracie, ale přitom jsme - v rámci udržení tohoto ideálu - nuceni důsledně zamlčovat jeho stinné stránky. Byl to snad ten důvod, proč o knihu nikdo neměl zájem? Je snad tohle důvod, proč první tři oslovení překladatelé odmítli Polanského text převést z angličtiny do češtiny? Nebo vadilo, že nám do minulosti vrtal nějaký cizák? Nebo si snad někdo nepřál, aby se o této knize vůbec vědělo?

Odpovědi na tyto otázky neznám a nejspíš se jich asi nikdy ani nedopátrám, protože si je každý z nás nese sám v sobě. Vím ale, že čím déle si budeme sami před sebou zastírat své dějiny, tím déle nám bude trvat, než pochopíme, kdo vlastně jsme, než poznáme svou národní identitu.

"Říkal jsem Polanskému, že po přečtení jeho knihy mám dojem, že nemá Čechy rád. On se jen usmál a řekl, že je to právě naopak," vzpomíná Fedor Gál. Tomu rozumím.

Tereza Spencerová, Mladý svět č.12/2003

 

PS.

Místopředseda Senátu Petr Pithart (KDU-ČSL) k nynějšímu opětovnému vydání Bouře týdeníku The Prague Post řekl, že obvinění, která Polansky vznesl, je nutné vzít vážně: "Jestliže to, co Polansky říká, je pravda, (Schwarzenberg) bude muset s něčím přijít a usmířit se se svojí minulostí."

 


1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 5.00 (1 Vote)
Share

Komentáře

+8 #14 Jan Šinagl 2011-05-21 08:10
Nemíním zde kritické názory na knihu vyvracet - pravda a zvláště v Čechách, to neměla nikdy snadné, ale aby vydavatel kritizoval svoji úspěšnou knihu po jediném vydání, je dost zvláštní, zarážející a neobvyklé. Nelze proto vyloučit i jiné možné důvody proč kniha vyšla jen jednou - podobně jako kniha Václava Hrubého: "Velmi hrubý Štiřín", na kterou si troufla pouze dnes už neexistující Annonce, resp. její bývalý vlastník Josef Kudláček. Děsivé čtení a poslech telefonních rozhovorů na přiloženém CD, jejichž pravost je potvrzena policejními odporníky. Také je třeba zmínit takřka mediální ticho o minulosti Karla Schwarzenberga a Miroslava Kalouska - a bylo by věru o čem psát, resp. nezávislá média by měla o čem psát! Tam, kde je příliš moci a peněz, to mají dobré mravy a poctiví podnikatelé vždy těžké. Pan Václav Hrubý i pan Josef Kudláček by mohli vyprávět...
+1 #13 Guest 2011-05-11 21:49
Tyto řádky jsem napsal poté, co se Paul Polanský připomněl v Prague Post praguepost.com/.../.... Vzápětí se tématu chopila Tereza Spencerová z Czech Free Press obsáhlým povídáním (www.czechfreepress.cz/?p=212) a vyzvala mě k reakci. Učinil jsem tak okamžitě (viz výše). A protože vím, jak to chodí v mediích, dodávám krátkou repliku od Markuse Papeho, který se koncentráku v Letech u Písku věnoval a věnuje dlouhá léta a zná mnohé přeživší osobně: „Bývalí romští vězňové letského tábora řekli Polanskému, že se prali o to, pracovat pro Schwarzenberka, tam byly totiž nejlepší pracovní podmínky. To hlavní ale je, že v té době byl už majetek Schwerzenberka pod nucenou správou německého správce a Schwarzenberkov é nemohli už o takových věcech rozhodovat. Zaměstnanci podniků Schwarzenberka tehdy spíše pomáhali věznům, než aby je vykořistili. Proto v tomto případě bylo správné objednávat si vězně na práci z letského tábora, i když to třeba prospělo majetku Schwarzenberka, který už nemohl sám spravovat.“

Tolik mail od Markuse Papeho. Ano, Paul Polanský ve mě probudil zájem o romský holocaust. Ano, jeho knihy byly mobilizační a to bylo fajn. Střílel však „od boku“ a pramálo mu záleželo, jestli se strefuje do viníka nebo nevinného, jestli střílí na skutečný nebo fiktivní terč.

Zde doplňující informace a několik fotografií:

fedorgal.cz/.../tizive-mlceni

fedorgal.cz/.../...
-1 #12 Guest 2011-05-11 21:48
Je dobré si občas trochu hrábnout do archivů.
A taky je dobré si občas rozmyslet,CO z nich vyvodíme pro současnost či budoucnost.

Skandál, nebo skandalizace?
vydáno 3.06.08 z kategorie témat AKTUÁLNÍ PUBLICISTIKA | přečteno 12209x
Paul Polanský je nepochybně člověk, který otevřel kauzu koncentračního tábora v Letech u Písku způsobem, jež vyvolal zájem medií i politiků. Vyhledal několik desítek přeživších, dokázal je přimět, aby podali svědectví, a publikoval je (Tíživé mlčení. G plus G, Praha 1998). Hodně mu přitom pomohl například Petr Pithart, který s nim udělal rozhovor pro Přítomnost v čase, kdy byl Polanský spíše za podivína a skandalistu, než za historika, jímž se cítil. To bylo v první polovině 90-tych let.
Z archivních materiálů i ze svědectví Romů, kteří přežili zvěrstva českých koncentráků, poskládal Polanský příběh, kde se míchá pravda s fikcí (Bouře. G plus G, Praha 1999). Fakt, že Polanský čtenářům podsouvá, že jde o příběh, do kterého jsou „namočeni“ lidé jako současný ministr zahraničí kníže Schwarzenberk a Václav Havel, vnímám jako marketink. Marketink člověka, pro kterého, jak si dnes myslím, je osobní zájem a image hodně důležitý. Říkám to s trochou smutku. Byl jsem to totiž já, kdo mu umožnil všechny knihy ke kauze Lety vydat v Čechách (www.gplusg.cz).
+6 #11 Jan Šinagl 2011-04-17 10:07
Pokusím se získat souhlas majitele autorských práv k uveřejnění na Internetu - pokud ji už nechce vydat, jinak zverejnim ukazky.
0 #10 Guest 2011-04-17 09:14
Ale přece nejde o strach ani mé soudy nad knihou. Jen o rovný přístup a fair-play hru.

Jde mi přece o to, že "román na pomezí dokumentu a fikce" prezentujete jako důkaz.

Mimochodem, řrád bych si knihu přečetl celou, kde jí ale vzít? Jediný odkaz který jsem nalezl je zde: www.kosmas.cz/.../boure a tam se objednat nedá...
+8 #9 Jan Šinagl 2011-04-17 08:57
Opakuji, i Vám pane Alane, přečtěte si nejprve knihu a poté vynášejte své soudy. Kniha obsahuje i autentická svědectví, např. Romů a jejich deníků. Nemohu se ubránit dojmu, jako byste měl strach či obavy ze zveřejnění pravdy o rodičích uznávaných osobností. Je s podivem, že dosud mlčí, ačkoliv by bylo normální se k obsahu knihy vyjádřit, už jen z principu a závažnosti obsahu, jsou-li ovšem těmi, za které je veřejnost považuje?
0 #8 Guest 2011-04-17 08:49
Nechci přilévat oleje do ohně ale kniha, která vyšla v roce 1999 a kterou sepsal člověk, jenž se popisovaných událostí osobně neúčastnil nemůže sama o sobě přinášet jakékoli "důkazy".

Lze maximálně připustit že pan Polanski "shromáždil a vyhledal" dokumenty, které by snad bylo možno v určitém smyslu považovat za důkazy či spíše za indicie.

Musíte myslím uznat, že (cituji z obalu knihy který ukazujete): "Paul Polansky vystavěl svůj román na zjištěních z dokumentů... román se nachází na pomezí dokumentu a fikce..."
Přece nemůžete myslet vážně, že kniha přináší důkazy.

Troufnul bych si říci že přichází s pochybnostmi nebo otvírá pole dohadů ale důkazy ?!

Ty by snad mohly být obsaženy v dokumentech ze kterých Polanski čerpal, ale v románu zřejmě citační aprát (jaký bývá u vědeckých prací) zřejmě chybí? (Nebo nikoli ?) Zpětné ověření hypotéz a vývodů pana Polanského tedy nebude tak snadno možné... Vy ovšem po prvním přečtěním knihy (bez prostudování dokumentů ze kterých Polanski čerpal) umíte říci co je "realita" a co "fikce" a co je dokonce "důkaz".
Přesně tomuhle říkají zpravodajci dezinformace a novináři by se toho dopouštět nikdy neměli.
A teď nemám samozřejmě na mysli knihu a Polanského ale vaše tvrzení o důkazech v knize obsažených....
+2 #7 Jan Šinagl 2011-04-17 07:37
Pane Martine Chmelaři, dovolím si Vám doporučit nejprve přečíst knihu. Až poté vynášejte soudy. Bylo to daleko horší než si myslíte a umíte představit. Kniha BOUŘE přináší o nemravném chování rodiny Schwarzenbergů dostatek důkazů.
+4 #6 Guest 2011-04-16 18:01
Pane Šinágle, já Schwarzenberga ani Havla také nemusím, ale tady jste šlápl ... vedle. Jak už psal Alan, žádat v září 1939 Beneše, aby se nevdával Sudet, je v rádoby historiografick é knize nepřípustné faux pas. Ale je jich tam ještě více. Formulace „V protektorátu v té době na základě výnosů z let 1927, 1931 a z počátku března 1939 existovalo už patnáct pracovních táborů“ je po čistě formální stránce v pořádku, ale zároveň řekl bych úmyslně podsouvá čtenáři rovnítko mezi nacistické pracovní tábory a zařízení se stejným názvem zřizovaná za 1. republiky. Jde o tzv. Lutoninskou lež, více např. zde: zlin.estranky.cz/.../...
Jestliže jakékoli území zasáhne katastrofa rozsahu, který je v knize uveden, je naprosto přirozené když se jeho obyvatelé či majitel obrátí s žádostí o pomoc na stát. Dokonce i autor připustil, že tohle nemohl Schwarzenberg sám v žádném případě zvládnout. Dále je naivní si myslet že Schwarzenberg určoval, koho protektorátní úřady do tábora umístí. S tím neměl naprosto nic společného a neměl šanci to jakkoli ovlivnit. No a jestliže potřeboval lidi na práci v lese a přišli lidé, kteří takovou práci nebyli schopni dělat, je snad logické, že o ně nestál. Nebo je měl všechny ukrývat na zámku na půdě? A opět, použitá formulace „v lese toho moc nezmohli, a tak se z pohledu knížecí rodiny proměnili jen v pouhé hladové krky. Zbavili se jich poměrně rychle: nákladní vozy je odvezly na nádraží a odtud už směřovali rovnou do Terezína“ čtenáři sugeruje, že nejspíš Schwarzenberg poslal ty ubohé Židy na smrt. On vlastně ten pracovní tábor, ale možná i celý protektorát podle autora nejspíš řídil.
Když se Američané snaží kvalifikovaně popisovat Evropskou historii, často vzniká řada opravdu půvabných dílek. Vzpomínám si na článek Oty Ulče, ve kterém zmiňoval knihu jednoho specialisty na Československo. Ten se mučil přemýšlením o tom, proč si Horáková nevzala lepšího advokáta :)
+5 #5 Guest 2011-04-16 04:33
Alane - nic ve zlým, ale když perfekt, tak perfekt : druhý funkční období 2.dubna u Beneše začalo čím ? zasedl parlament a zvolil ho prézou ? Tuším, že se jím samozvaně jmenoval v Anglii, když se tam ve 40tém(?) vrátil z US...

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)