Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 18.03.2024 10:57
    U Horáčka jde o podezřelý byznys mafiánů. U matky a syna o ...

    Read more...

     
  • 18.03.2024 09:44
    Gratuluji k drtivému vítězství. Šéf Evropské rady poslal ...

    Read more...

     
  • 18.03.2024 09:38
    Jak šel čas s Putinem. Stárnutí nezastavily ani plastické ...

    Read more...

     
  • 18.03.2024 09:36
    Putinova první reakce na zcela nečekané vítězství ve „volbách“ ...

    Read more...

     
  • 17.03.2024 10:09
    Babiše řeší Sněmovna, ale plebejské přepadení jeho nemocného ...

    Read more...

     
  • 17.03.2024 10:01
    Výroky senátora Čunka březen 2024: Dám příklad: kdo kdysi ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Pierre Teilhard de Chardin

ÚVAHY O ŠTĚSTÍ

Jako jsou ve světě hmotném všechna tělesa poslušna zákona univerzální přitažlivosti, tak ve světě hmoty oživené mají všechny bytosti, i ty nejnižší, tendenci směřovat k vyššímu stupni bytí. Uvažovat o štěstí by tedy mělo být pro řečníka tou nejsnadnější záležitostí. Živý, který mluví k živým, by mohl být přece jistý, že mluví k přesvědčeným a zasvěceným. Avšak ze skutečnosti vím, že úkol, který mám před vámi řešit, je daleko delikátnější a složitější.

Jako všechny živé bytosti touží svou podstatou po štěstí i člověk. Ale tato základní potřeba nabývá u něho nové a složitější podoby. Ve skutečnosti není člověk jenom živoucí bytostí vnímavější pro každý záchvěv, než jsou ostatní tvorové. Právě „hominizací“ se stal přemýšlivým a kritickým. Dar přemýšlivosti má však dva danajské průvodní znaky: vycítění možného a vycítění budoucího. A tyto vlastnosti mohou rušit a kalit až dosud jasný a jednoznačný vzestup života. Vycítění možného a vycítění budoucího se spojují a rozmnožují i rozptylují jak naše úzkosti tak i naděje. Tam, kde živočich jde bez potíží za tím, co jej uspokojuje, vidí člověk na každém kroku a na všech stranách problémy, jejichž konečné a úplné vyřešení nepřestal hledat, i když bez úspěchu, už od té doby, co je člověkem.

„DE VITA BEATA“ – jak říkali už staří. Co je štěstí?

Tímto tématem se už po staletí zabývají knihy, diskuze, výzkumy jednotlivců i skupin, ale ani za staletí se nepodařilo shodnout se na jednoznačném řešení. A proto i pro mnohého z nás vyzní praktický závěr všech debat tak, že je marné hledat dál. Čili problém je neřešitelný, skutečné štěstí ve světě neexistuje. Nebo: problém má nekonečnou řadu částečných řešení, je nevymezitelný. Být šťastným je tedy věc osobního vkusu. Milujeme víno a hezkou ženu. Já však dám přednost automobilům, poezii a dobročinnosti. „Každému, co se mu líbí.“ Jistě jste to mockrát slyšeli a možná si to také sami trochu myslíte.

A je to právě relativistická a posléze pesimistická pochybovačnost našich současníků, která mne nutí, abych vám dnes večer ukázal, že ani pro člověka není cesta ke štěstí libovolná, jak bychom si přáli. Vymezíme si úkol na hledání podstaty radosti a opřeme se ve svém hledání o učení vědy a biologie.

Protože vám naneštěstí štěstí dát nemohu, kéž bych vám alespoň mohl pomoci štěstí najít.

Výklad bude mít dvě části: v první se pokusíme definovat nejlepší cestu, která vede k lidskému štěstí. V druhé části, závěrečné, se pokusíme usměrnit své jednotlivé životy dle základní osy obšťastnění.

 

I. TEORETICKÉ OSY ŠTĚSTÍ

  1. Vznik problému: trojí rozdílný vztah k životu.

Abychom lépe pochopili problém štěstí a proč váháme jej řešit, začneme tím, že si vymezíme rozsah, totiž, že si rozlišíme trojí zásadní vztah lidí k životu.

Dovolíte-li, posloužíme si srovnáním. Představte si, že skupina horolezců se vydala na túru a chce slézt strmý vrchol. Pozorujeme-li horolezce několik hodin, potom je celkem snadné si představit, že se rozdělili na tři skupiny.

Jedni litují, že opustili chatu. Únava a nebezpečí se jim zdají příliš veliké ve srovnání s výsledkem. Rozhodnou se vrátit zpět.

Druhou skupinu nemrzí, že vyšli. Sluníčko svítí, rozhled je krásný. Ale proč stoupat ještě výš? Není moudřejší těšit se z hor tam, kam jsme už vystoupili? Na krásném palouku, nebo v nádherném lese? A tak se natáhnou do trávy, nebo se toulají po nejbližším okolí a čekají na svačinu.

A konečně jsou tu opravdoví alpinisté, skuteční horolezci, kteří nespouštějí oči z vrcholů, které si umínili slézt. A ti se vydají vzhůru.

 

UNAVENÍ – POŽITKÁŘI – HORLIVCI

Tři lidské typy, jejichž zárodky neseme každý sám v sobě a podle nichž se odjakživa rozlišovalo lidstvo.

  1. Nejprve unavení (pesimisté). Pro tuto skupinu je existence jakýmsi omylem, nebo pohromou. Neuspěli jsme a proto bude nejlépe vzdát hru co nejdříve. Domyšlen až do konce a propracován do vědecké soustavy projevuje se tento názor hinduistickou moudrostí, jíž universum znamená iluzi a pouta, nebo shopenhauerovským pesimismem. V mírné formě je tento názor hodně rozšířen a projevuje se spoustou praktických závěrů, které tak dobře znáte. „Proč hledat? Proč nenechávat divochy v jejich divošství? Proč nenechávat nevědomé v jejich nevědomosti? Nač je věda? K čemu je stroj? Není lépe ležet než stát? Není lépe umřít, než se narodit?“ Tím vším se říká, byť neuvědoměle, že je lépe být méně než více a že nejlépe by bylo nebýt vůbec.
  1. Vychutnávači života, požitkáři. Pro lidi tohoto druhu je jistě cennější být než nebýt. Ale pozor! Být má pro ně svůj zvláštní smysl. Být, žít – neznamená pro žáky této školy jednat, ale vyplnit něčím přítomný okamžik. Mít požitek z každé chvíle a z každé věci, těšit se z nich až žárlivě a nenechat si ujít ani drobínek – a především – nemuset se obtěžovat změnou plánu; v tom je celá moudrost. Aby docílili dokonalé sytosti, obrátí se v trávě, pohnou se, změní úhel pohledu. A celkem nevadí, sestoupí-li se při tom trochu. Ale budoucností si hlavu nelámou, nic neriskují, leda se snad otravují rafinovanými výstřelky a vychutnávají riziko pro riziko, aby poznali rozechvění odvahy a pocítili mrazení strachu. Tak si představujeme ve zjednodušené formě starý pohanský hedonismus Epikurovy školy. A v nedávné době byla to tendence jistých literárních kruhů, takového Paula Moranda a Montherlanta a zjemnělá tendence Gidova, jehož životním ideálem bylo pít a neuhasit nikdy žízeň, pít spíše tak, aby žízeň ještě rostla, ne s úmyslem obnovit sílu, ale být vždy připraven vrhnout se lačně na každý nový pramen.
  1. Nakonec horlivci – ti totiž, řekl bych, pro které žít znamená vstoupat vzhůru, objevovat. Pro lidi této skupiny nejenže je být cennější než nebýt, ale jedině zajímavé je být stále více. V očích těchto dobyvatelů je bytí nevyčerpatelné – ne tím gidovským způsobem jako klenot s nekonečným množstvím obroušených ploch, kterým možno do nekonečna otáčet, bez omrzení, ale jako ohnisko tepla a světla, k němuž je možno víc a víc se blížit. O těchto lidech se dá vtipkovat, mohou se považovat za naivní, nebo obtížné. Ale jsou to právě oni, kdo na nás působí, v nich se připravuje zaslíbená Země zítřka.

Pesimismus a návrat k minulosti, využití přítomné chvíle, rozběh do budoucnosti. To je trojí zásadní vztah k životu, jak jsem už řekl a už jsme u jádra věci – trojí rozdílná forma štěstí.

  1. Štěstí klidu - bez trápení, bez rizika, bez námah. Omezíme styky, zúžíme potřeby, snížíme světla, necháme ztvrdnout pokožku, stáhneme se do ulity. Šťastný je člověk, který co nejméně myslí, co nejméně cítí, co nejméně touží.
  1. Štěstí prožitku – neproměnná radost, nebo ještě lépe; radost ustavičně obnovovaná. Smysl života není v tvůrčím činu, je v užívání. Ale je tu přece ještě nějaká námaha, potřebná k tomu, aby se vyměnil pohár a změnil se likér. Natáhnout se co nejpohodlněji, jako se list natahuje slunečním paprskům, změnit polohu – v tom je pocit štěstí. Šťastný je člověk, který co nejlépe dovede využít přítomného okamžiku.
  1. Štěstí růstu – podle tohoto třetího hlediska neexistuje štěstí a nemá samo v sobě cenu jako věc, za kterou bychom mohli jít a dosáhnout ji. Je to jen symbol, výsledek a odměna za konání záměrně řízené. „Předmět úsilí“, říká Huxley. Nestačí, jak by nás chtěl přesvědčit moderní hedonismus, jakkoliv se obnovit, abychom byli šťastni. Ke štěstí nemůže vést změna, která není stoupání vzhůru. Šťastný je člověk, který aniž by hledal štěstí, nachází radost v růstu, ve směřování k plnosti, ke svému cíli, vpřed.

Štěstí klidu, štěstí požitku, štěstí růstu, vývoje. Na úrovni člověka váhá život a dělí před našima očima proud.

Postačí opravdu záliba a vkus jednotlivce, abychom zdůvodnili svoji volbu, jak se nám často tvrdívá? Nebo je možné najít zdůvodnění neodvolatelné a objektivní, abychom se rozhodli, že jen jedna z těchto tří cest je absolutně nejlepší a tím tedy jedině schopná dokonale nás obšťastnit?

 

  1. CO ODPOVÍDÁ SKUTEČNOST?

1. Všeobecné řešení: vzestup k hlubšímu uvědomění. Co se mne týká, jsem absolutně přesvědčen, že takové objektivní a nesporné měřítko existuje a není ani tajemné a skryté, ale docela rozvinuté před našima očima a stačí pozorovat dobře přírodu ve světle nejnovějších výzkumů ve fyzice a biologii a uvidíme je, t. j. ve světle nových myšlenek o velikém fenoménu revoluce. Dobře víme, že o ní nikdo vážně nepochybuje. Univerzum není „ontologicky“ pevné, ale hýbá se odjakživa ve svých hlubinách dvěma protikladnými proudy. Jeden rozkládá hmotu až do nejmenších částic, druhý buduje organizované jednotky vyššího typu až k astronomicky závratným celkům, které nazýváme živoucím světlem.

Po tomto výkladu budeme sledovat druhý z proudů, t. j. proud života, k němuž patříme i my. Už dobrých 100 let se dohadovali učenci, kteří připouštěli skutečnost biologického vývoje, je-li pohyb, kterým jsme unášeni, uzavřené víření v kruhu, či odpovídá nějaké dráze, která vede živoucí část světa k nějakému určitému vyššímu cíli. A dnes právě druhá hypotéza podle úsudku téměř jednomyslně shodného odpovídá skutečnosti.

Život se nekomplikuje bez zákonů, nějak jakoby náhodou. Pozorován v celku i v detailech složitých bytostí, stoupá metodicky a neúchylně ke stavu uvědomění vždy vyššího. A z toho plyne, že nedávný a vrcholný zjev, totiž člověk na zemi, je logicky zákonitý výsledek procesu načrtnutého už v počátcích naší planety.

Z historického hlediska je Život, vlastně Universum ve své nejaktivnější složce, stoupání uvědomění. Nepozorujete i sami na sobě jakési ověření tohoto tvrzení? Kam až oko dohlédne uvažujeme pořád o nejlepším pojetí svých vlastních životů. Nepodobáme se při tom cestujícímu z rychlíku Paříž – Marseille, který ještě uvažuje, je-li pro něj výhodnější jet na sever, či na jih? Diskutujeme, ale proč? Vždyť už bylo rozhodnuto bez nás a my jsme naloděni.

Více než 400 milionů let se na naší zemi (přesněji by bylo říci: odjakživa v Universu) zvedá nesmírná masa bytostí (a jednou její částečkou jsme i my), neústupně a neúnavně vždy k větší svobodě, k větší vnímavosti, k vnitřnímu nazírání: a my se ještě ptáme, kam máme zamířit? Je to tak, že ve světle velikých kosmických zákonů mizí stíny klamných problémů. Pod pokutou hmatatelných rozporů, t. j. pod pokutou, že popřeme všecko, čím jsme a z čeho jsme, nemůžeme nepřijmout, každý z nás, prvotní volbu implikovanou ve světě, z něhož jsme vzešli. Jít zpátky, abychom byli méně – zastavit se a užívat: to jsou taková gesta, kterými bychom chtěli jít proti vesmírnému proudu - jsou absurdní.

Tak se zavírá cesta doprava i doleva a zbývá jediný východ – vpřed!

Jediná vědecká a objektivní odpověď, vhodná jako odpověď na výzvu života, je cesta pokroku. A z toho vyplývá také vědecky a objektivně vzato, že jediné a skutečné štěstí je to, které jsme nazvali štěstím růstu a vývoje.

Chceme být přece šťastni v souladu se světem. Nechceme tedy unavené a škarohlídy vzadu. Nechceme požitkáře, ať se po měšťácku válí po svazích. A bez váhání se připojme ke skupině těch, kdo se odvažují vystoupit až na nejvyšší vrcholky. Vpřed!

Ale rozhodnout se pro výstup není ještě všechno. Zbývá ještě volba správné cesty. Je dobré zdvihnout se a vykročit. Ale kterou cestu si zvolit, abychom došli co nejrychleji?

Zůstaneme ještě na pevné zemi, pozorujeme, jak postupuje Příroda, tažme se věd o životě.

 

2. Řešení detailní: tři období vývoje osobnosti. Řekl jsem, že život stoupá stále k většímu   uvědomění, stále větší plnosti, jakoby rostoucí složitost organismů byla příčinou prohloubení  centra jejích bytí. Jak se tedy uskutečňuje takový postup k vyšší jednotě v podrobnostech? Pro větší názornost a jednoduchost se omezím na Člověka – Člověka psychicky nejvýše dostoupivšího a nám také ze všech živoucích bytostí nejznámějšího. Při rozboru  svého vnitřního sjednocování, t. j. při uskutečňování své jedinečné osobnosti, rozeznáváme tři fáze, tři kroky, trojí na sebe navazující hnutí. Aby byl člověk cele a úplně sám sebou musí:

  1. 1) Soustředit se v sobě
  2. 2) Vyjít, vystředit se k „druhému“
  3. 3) Vystoupit, nad-středit se k něčemu vyššímu než je sám.
  1. SOUSTŘEDĚNÍ V SEBE

Člověk je člověkem nejen fyzicky, ale i intelektuálně a morálně jen pod podmínkou, že se vzdělává, kultivuje. A nejen do svých dvaceti let. Abychom se stali sami sebou , musíme na tom pracovat celý život, musíme sami sebe organizovat, t. j. vnášet víc a víc pořádku do svého myšlení, citů, do svého chování. Celý program, všecek užitek a každá námaha musí směřovat k věcem stále duchovnějším, vždy vyšším. Během této fáze musí se každý z nás učit  a v sobě reprodukovat  k vlastnímu užitku obecně platné úsilí Života.

 

Být, to je především se vytvářet a hledat.

 

  1. VYJÍT, VYSTŘEDIT SE K „DRUHÉMU“ – DECENTRACE.

Pokušení, nebo prostá iluze číhající hned od jeho zrodu na střed, který si každý sám v sobě střežíme, spočívá v představě, že by pro jeho růst bylo dobré izolovat se a egoisticky pracovat jen na originálním díle jeho zdokonalení: oddělit se od ostatních, nebo si je podřídit. Ale na zemi není jen jeden člověk. Jsou naopak a nemohou nebýt miliardy lidí současně. To je fakt, který prostě zjišťujeme a který nám zevšedněl. A přece v základní perspektivě fyziky má zásadní důležitost – znamená prostě, že jakkoliv je každá myslící bytost uzpůsobena jako individualita, znamená jen atom, nebo chcete-li velikou molekulu  a s ostatními, sobě podobnými tvoří jistý systém, ze kterého nemůže vyklouznout. Fyzikálně a biologicky je člověk, jako vše ostatní v přírodě, plurální. Odpovídá „fenoménu množství“. Což zhruba znamená, že nemůžeme doběhnout, dojít k nejzaššímu smyslu svého bytí, pokud nevyjdeme sami ze sebe a nepřidružíme se k jiným v tom smyslu, aby se tímto sjednocením dosáhlo vzrůstu uvědomění – ve shodě s velikým zákonem komplexnosti. Proto taková naléhavá potřeba lásky, proto takový hluboký smysl pro lásku, který ve všech svých podobách nás pudí, abychom svůj individuální střed sjednotili s jinými středy, vyvolenými a vybranými – láska, jejíž funkce a původ jsou v tom, že nás dělá úplnějšími.

 

  1. NAD-STŘEDĚNÍ – SUPERCENTRACE

I toto více méně zřejmé, je absolutně nutné pochopit. Řekl jsem, že se cítíme puzeni rozšířit základnu svého bytí, t. j. spojit se s „druhými“. A toto expanzivní hnutí navozené jednou jistým počtem privilegovaných a vyvolených náklonností, se už nemůže zastavit: nepozorovaně nás vede k tomu, abychom krok za krůčkem šířili kruhy záření. To je obzvláště zřejmé v současném světě. Nepochybně odjakživa cítil člověk nejasné povědomí, že náleží k velikému Lidstvu. A teprve naše moderní generace si začíná uvědomovat skutečný a plný význam dosud nevykrystalizovaného sociálního smyslu. Během posledních dvou tisíciletí (je to období, v němž se civilizace výrazně urychlila) se lidé seskupili bez velkého uvažování do útvaru zdůvodněných hlouběji válkou. A v této chvíli se nám otvírají oči: začínáme vidět dvě věci. První, že v obrovském a přece omezeném kadlubu vytvořeném zemským povrchem, pod tlakem populace  a působením vždy složitějších ekonomických závislostí, tvoříme jediné těleso. Druhá, že posléze v tomto těle, v důsledku stupňovaného zavádění uniformního a univerzálního systému vědy a techniky mají i naše myšlenky tendenci fungovat jako buňky jednoho mozku. Čímž může být řečeno, že sledujíce linii transformace, můžeme předvídat okamžik, kdy všichni lidé budou umět jakoby jedním srdcem toužit, doufat a milovat totéž a současně.

Lidstvo zítřka – jakési „Nad-lidstvo“. Daleko uvědomělejší, daleko mocnější, daleko jednotnější než jsme my – opouští už sny o budoucnosti a začíná se tvořit před našima očima. A současně se kdesi v hloubce probouzí pocit (k tomu se ještě vrátím), že nestačí spojit se s tuctem bytostí vyvolených mezi tisíci, že je nutné stmelit se a vytvořit pevný blok se všemi zároveň.

Z tohoto dvojího úkazu je možno udělat jen takový závěr:

Život po nás chce, abychom se přivtělili a podřídili organizované Celistvosti, jejímž jsme z hlediska kosmu jen myslícími částečkami. Střed vyššího řádu není vedle nás, jeví se už nad námi a pod námi. Vyvíjet se, ale už ne sami – darovat se, ale ne už jen druhému sobě rovnému – ale zaměřit svůj život a podřídit jej vyššímu.

 

Řečeno jinak: nejprve být. Potom milovat. A konečně adorovat.

To jsou přirozené fáze uskutečnění naší osobnosti. Tři stupně spojené jako články řetězu a zřejmé ve vzestupu samého života, z nich plynou také tři stupně štěstí, je-li štěstí, jak jsme viděli, nerozlučně spojeno s pohybem vzhůru. Štěstí růst, štěstí milovat, štěstí adorovat.

To je poslední analýza, trojí blaženství, které můžeme předvídat, vycházíme-li z teorií o Životě. A co o tom říká zkušenost? Pokusme se ověřit si na zkušenostech a podle přesných měřítek, byly-li naše závěry správné. Štěstí vnitřního růstu – růstu sil, vnímavosti, ovládání sebe. Také štěstí ze spojení s jinými, ze spojení těl a duší, stvořených proto, aby se sjednocovaly a doplňovaly.

O čistotě a síle těchto dvou forem radosti by bylo zbytečné hovořit. V tom se v podstatě celý svět shoduje a oslavuje je. Ale štěstí ponořit se, utonout, ztratit se v budoucnosti, v něčem, co je větší než já? Není to jen výmysl a snění? Radovat se z toho, co je mimo nás, co nemůžeme ještě ani vidět, čeho se nemůžeme dotknout? Kdo se, prosím vás, stará, nepočítáme-li několik zvláště osvícených, o tyhle věci, koho to zajímá v našem pozitivistickém a materialistickém světě, do něhož jsme ponořeni? Kdo se o to stará?

Ale jen se poohlédněme kolem sebe. Před několika měsíci jsem vám na podobné besedě vylíčil případ Curie: muž a žena, jejichž štěstí bylo v tom, že se odvážili dobrodružství – objevení radia – a byli si vědomi, že tady ztratit život znamená získat život. A budeme tedy třeba skromnější – v kolika obměnách, kolik jiných lidí je uchvácených, ba posedlých démonem Výzkumu? Pokuste se spočítat je! Ti z Arktidy a z Antarktidy: Nansen, Andre, Chakleton, Charkot a tolik, tolik jiných. Ti z velehor: dobyvatelé Mount Everestu, Ti z ohrožených laboratoří: usmrceni paprsky, či látkami, se kterými pracovali, zemřeli na zranění při pitvě. Ti kteří ovládli vzduch: celé legie. Ti, kteří zápasili o člověka: všichni, kteří usilovali, nebo obětovali život za velkou myšlenku. Sečtěte je alespoň přibližně, opakuji. A až budete hotovi, vezměte jejich zápisky, nebo dopisy, jsou-li vůbec jaké, co po sobě tito lidé zanechali. Začněte od těch nejznámějších, o nichž se mluví a skončete u těch nejpokornějších, anonymních, u poštovních pilotů, kteří se před pětadvaceti lety jeden po druhém šli zabít, aby razili přes Ameriku vzdušnou cestu lidské myšlence a lidské lásce. Co se dočtete? Radost, radost, úžasná a hluboká, radost mocná, výbušná radost ze života, kterému se podařilo obsáhnout nekonečný prostor.

 

Řekl jsem radost z nekonečna.

Všeobecně podkopává a otravuje naše štěstí pocit, že má mělké dno a tak brzy skončí všechno, co nás vábí. Utrpení z rozloučení a ze zlhostejnění, úzkost z času, který míjí, zklamání, že tak rychle končí všechno, čím jsme a co milujeme…

Pro toho, kdo objevil v Ideálu, nebo v Povinnosti tajemství spolupráce a sjednocení s Univerzem ve vývoji, spolupráce přímé, či nepřímé, mizí všechny stíny. Záplava radosti z adorace neumenšuje ani neruší radost z bytí a radost z lásky, ale rozšiřuje a harmonizuje ji (Curie, Termier byli skvělí přátelé, otcové, manželé) a ve své plnosti nese podivuhodný pokoj. Pramen, kterým se napájí, je nevyčerpatelný, vyplývá z uskutečňování světa kolem nás. Uniká vskutku každé hrozbě smrti a zmaru, čeká ustavičně u našich dveří a nejlepší způsob, jak jej objevit, je prostě pracovat co nejlépe každý na svém místě podle svých krajních možností.

Radost prvku, uvědomujícího si svou přináležitost k Celku, který se i jím tvoří a uskutečňuje, radost atomu, vytrysklá z pocitu důležitosti v nitru Univerza, jímž je nesen, takovou tedy radostnou formu opravdového a nejprogresivnějšího štěstí si dovedu představit, že bych vám přál.

 

II. ZÁKLADNÍ PRAVIDLA ŠTĚSTÍ

Nechme teď čistou teorii a udělejme aplikaci na své vlastní jednotlivé životy. Opravdové štěstí, jak jsme si upřesnili, je štěstí růstu a je dosažitelné tímto směrem:

  1. 1) Vnitřním sjednocením
  2. 2) Sjednocením naší bytosti a bytosti druhých
  3. 3) Podřízení našeho života životu vyššímu

Co vyplývá z těchto závěrů pro náš každodenní život? Jak máme prakticky jednat, abychom byli šťastni?

Abychom si rozuměli, není možné nic jiného než naznačit vaší zvědavosti a vaší dobré vůli směrnice jen obecně platné.

Vyvstává totiž řada otázek vkusu, možností, temperamentu. Život se rozvíjí a postup je ve své struktuře a podstatě jen díky nesmírné rozmanitosti prvků. Každý z nás vidí svět a dotýká se jej v jiném úhlu, s tou nedělitelnou zásobou energie a odstínů (s naprostou růzností), která tvoří mimochodem řečeno „biologickou hodnotu jedince“. Každý z nás je už sám, dělá-li poslední analýzu svého chování a nenapodobitelných gest, jimiž se má uvést do souladu s Univerzem právě jej obklopujícím a do stavu oblažujícího míru.

Zbývá tedy stanovit v souladu s předcházejícími rozvinutými perspektivami tři pravidla Štěstí.

 

  1. 1. Abychom byli šťastni, musíme potírat tendenci, či sklon buď zůstat stát na místě, nebo hledat výhody při obnovování svých životů. Je nepochybně nutné, abychom zapustili hluboké kořeny do bohatých a dosažitelných materiálních skutečností, jimiž jsme obklopeni. Ale štěstí je v práci a vnitřním zdokonalení, intelektuálním, uměleckém, morálním. „Nejdůležitější věc v životě“, říká Nansen, „je najít sám sebe“. Duch uvědoměle ovládající hmotu a hmotě nadřazený. Soustředění.
  1. 2. Abychom byli šťastni, musíme potírat egoismus, který nás nutí, abychom se buď uzavřeli sami do sebe, nebo abychom se snažili ovládnout druhé. Je také jistá forma lásky , špatná a sterilní, kterou usilujeme mít místo dávat. Zde se znovu vynořuje, jak pro dvojici, tak pro celé skupiny, zákon nejvyššího úsilí, který usměrňoval už náš vnitřní vývoj. Láska jedině oblažující je ta, která se projevuje společným duchovním vzestupem. Decentrace.
  1. 3. Abychom byli šťastni, skutečně šťastni, musíme přenést konečný zájem svých životů na vývoj a pokrok světa kolem nás, a to již tím, či jiným způsobem, ať už přímo, či prostřednictvím stále se stupňujících úkolů (výzkum, podnik, myšlenka, povinnost). Jako Curie, jako Termier a Nansen, jako první vzduchoplavci a všichni Ti pionýři, o nichž jsem už mluvil, musíme přenést půl svých životů výše, než jsme sami, abychom mohli být šťastni. Ujišťuji vás, že není potřeba dělat něco mimořádného, nebo vyjímečného, abychom byli šťastni, stačí, když uvědoměle děláme to, co je naší povinností, s vědomím, že v živoucí solidaritě s velkým úkolem se stávají velikými i věci nejnepatrnější. Přidat jedinou tečku, ten nejnepatrnější steh k nádherné výšivce života: poznávat Nesmírno, které se uskutečňuje a které se nás v srdci dotýká i našimi nepatrnými činy, poznávat a ztotožňovat se s Ním: to je ten nejzazší bod velikého tajemství štěstí. „ Největší radost všech radostí je v hluboké a instinktivní jednotě s celým proudem života“, přiznává Bertrand Russel, jeden z nejbystřejších a nejméně spiritualistických lidí moderní Anglie. Nad-středění.

Když jsme došli až sem, k poslednímu slovu, které vám o tom mohu říci, dovolte mi zakončit poznámkou, kterou dlužím sobě i vám, abych byl docela pravdivý.

Nedávno jsem četl pozoruhodnou knihu, v níž anglický romanopisec a filosof Wells rozvádí originální názory amerického biologa Williama Borrough Steela na tentýž předmět, o němž jsme i my dnes večer diskutovali – na lidské štěstí. Steele se snaží přesvědčit a zdůvodnit (právě jako jsem se i já snažil), že štěstí se nedá oddělit od myšlenky na nesmrtelnost, že člověk nemůže být úplně šťasten, pokud jeho zájmy a naděje nesplynou se zájmy a nadějemi světa, zvláště pak celého lidstva. A přece dodává, že toto řešení není úplné. Protože nakonec, abychom se mohli cele dát, musíme milovat. Ale jak milovat skutečnost kolektivní, neosobní, při jistém pohledu až nestvůrnou – jak už svět a lidstvo jsou.

Námitka, kterou objevil Steele v hloubi svého srdce a kterou nezodpověděl, je strašně a krutě oprávněná. Nebyl bych ani úplný, ani upřímný, kdybych vás neupozornil, že nezastavitelný pohyb, který unáší lidskou masu směrem k službě pokroku, není samo-stlačitelný. Tohle pozemské nadšení, k němuž vás vyzývám, vyžaduje, má-li být trvalé, aby bylo vyladěno a zharmonizováno s nadšením křesťanským.

Kolem nás se s obdivuhodnou vírou vrhají na výboj a získání budoucnosti mystikové výzkumu a mystikové socialismu. Ale nemají určitý cíl a nemají, a to je daleko vážnější, milování hodný objekt, který by mohl být předmětem jejich adorace. A proto je jejich nejhlubší nadšení s oddaností, kterou prožívají, tvrdé, suché, studené, smutné a tím znepokojivé pro toho, kdo je pozoruje a jen nedokonale obšťastňující pro ně.

A zatím stranou, dokonce až někde na krajíčku, neustává křesťanská mystika po dva tisíce let rozvíjet (i když o tom někteří pochybují) perspektivu Boha osobního, nejen Stvořitele, ale Oživovatele a Uskutečňovatele Univerza, které vede Univerzum k sobě souhrou všech sil, jež označujeme společným názvem evoluce.

Vytrvalým úsilím křesťanského myšlení stoupá děsivá nesmírnost světa ponenáhle vzhůru až se přemění v ohnisko láskyplné energie.

Jak je, prosím vás, možno nevidět, že dva mocné proudy, do nichž se v přítomné době ještě dělí síla lidských náboženských energií, totiž pokroku a charity, touží se spojit a vzájemně se doplňovat?

Představme si, jak lidské naděje, tak úžasně rozmnožené novými koncepcemi času, prostoru, hmoty a života, mladistvě tryskají a obohacují mízu křesťanskou! A představme si také, jak moderní podoba Krista univerzálního, k níž až dosud křesťanské povědomí dospělo, objevuje se a září až na samém vrcholu našich snů o pokroku, upřesňuje je, polidšťuje je a dává jim svou podobu. Není to snad ta jediná odpověď, právě ta úplná odpověď na všechny obtíže, kterých se děsí naše konání.

V důsledku přílivu nové krve materialismu je křesťanský spiritualismus vystaven nebezpečí, že bude oslaben a že se rozplyne v oblacích. Ale vlivem principu univerzální lásky nám hrozí nebezpečí, a to je ještě jistější, že lidský smysl pro pokrok se s hrůzou odvrátí od kosmické mašiny, do jejíchž služeb se cítí zapřažen.

Připojme k tělu hlavu – připojme základnu pod vrchol – a náhle se nám zjeví úplnost, oslňující úplnost.

V pravdě vidím úplné řešení problému štěstí v křesťanském humanismu, nebo chcete-li v křesťanství nad-lidském, v jehož klínu pochopí jednou každý, že je pro něho možné v každém okamžiku a v každé situaci nejen sloužit (to je málo), ale ve všech věcech (v těch nejsladších a nejkrásnějších právě tak jako ve věcech nejvšednějších a nejtvrdších) milovat Univerzum obtěžkané láskou ve své evoluci.

 

* * *

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1
Share