Vytisknout
Kategorie: Myšlenky moudrých

V malé mexické vesničce přirazí ke břehu loďka. Americký turista chválí mexickému rybaří kvalitu jeho úlovku a ptá se ho, jak dlouho mu trvalo, než to nalovil. "Ne moc dlouho."

"Tak proč jste tedy nezůstal chytat o něco déle a nenachytal jich víc?" Mexičan mu vysvětluje, že jeho malý úlovek je pro jeho potřeby a potřeby jeho rodiny dostačující.

"Ale co děláte ve zbylém čase?" "Vstávám pozdě, trochu rybařím, hraju si s dětma, mám siestu s manželkou, večer jdu do vesnice podívat se za přáteli, dát si pár panáku, zahrát si na kytaru a zazpívat pár písniček... Mám plný život..."

Američan ho přeruší: "Mám vzdělání MBA na Harvardu a můžu vám pomoct. Začnete tím, že budete denně rybařit o něco déle. Pak můžete prodávat ty ryby, které ulovíte navíc. Za tento zvláštní příjem si můžete dovolit větší loď, pak si můžete koupit druhou a třetí a tak dále, až budete mít flotilu rybářských lodi. Místo prodeje ryb překupníkům můžete obchodovat přímo se zpracovatelskými závody nebo si dokonce nějakou takovou továrnu sám otevřít. Můžete pak odjet z téhle malé vesničky do Mexico City, Los Angeles nebo třeba do New Yorku! Odtud můžete řídit obrovský podnik."

"Jak dlouho by to trvalo?," ptá se Mexičan. "Dvacet, možná pětadvacet let," povídá Američan. "A potom?" "Co, potom? Teď právě to začne být opravdu zajímavé," směje se Američan.

"Až se vaše obchody doopravdy hodně rozrostou, začnete prodávat sklady a vyděláte miliony!"

"Miliony? Skutečně? A potom?" "Potom můžete jít do důchodu, usadit se v malé klidné vesničce blízko pobřeží, dlouho spát, hrát si s dětmi, trochu rybařit, mít siestu a trávit večery popíjením s přáteli!"

 

* * *

„Pane Hruško, vy jste asi šťastný člověk, viďte!“

 

„Takto mne oslovila jedna paní ze skupiny, kterou jsem provázel zahradou. Ano, odpovídám. Jsem šťastný. Měl jsem tvrdý život, příliš se se mnou nemazlil. Viděl jsem spoustu utrpení kolem sebe, sám jsem prožil kvanta bolesti a krutosti a ponižování člověka. Bratra bratrem. Ale zároveň v těch krutých dobách prozařovaly paprsky lásky, naděje a smíření. Čas, ten hrozný čas, přinášel kromě sebevražd a vražd i mnoho světla poznání. Koval přátelství na život a na smrt. Poznával jsem jedince, kteří převyšovali ostatní morálkou. Toužil jsem po sblížení s nimi, začal jsem se seznamovat s Kristem. Pochopil jsem i jeho lásku a pravdu. Ano, dnes, kdy se snažíme nastolit demokracii, se mnohé změnilo. Vždyť je to tak prosté, naslouchat. Otevřít srdce, duši a chtít slyšet. Okusme a budeme překvapeni. Začneme mít radost z kytičky, z motýla, ze zpěvu ptáků, ale i z přátelství. Začneme si víc rozumět se svoji ženou, s dětmi. Nebudeme tolik brblat, jako to ti politici dělají a budeme daleko ochotněji pomáhat všem, co nejsou tak vyrovnaní, jako my, všem slabším.Z radosti našeho konání, budeme lépe usínat i vstávat. Budeme vnášet do svého okolí klid, porozumění a lásku. Začneme si daleko více vážit sami sebe, lidí kolem, duchovních hodnot, kultury a stáří. Zjistíme, že přecházíme na jiná měřítka, oprošťujeme se od toho socialistického myšlení, které máme stále pod kůží. Je to tak prosté, přátelé, snažme se být lidmi vždy a všude.“

Luboš Hruška

(O čem dnes přemýšlíme – Plzeňský deník 9.6.1993)

* * *

 

O SVĚTĚ

Je daleko více omezenosti než skutečné špatnosti ve světě; ale je tu přece jen víc sympatie a důvěry, přívětivosti a dobré vůle, než aby bylo možno lámat hůl nad světem lidí. Nevěřím v dokonalost dnešního ani příštího člověka; svět se nestane rájem po dobrém ani revolucí, ba ani vyhubením lidského plemene.  Ale kdybychom mohli nějakým způsobem sebrat všechno to dobré, co vězí koneckonců v každém z nás hříšných tvorů, věřím, že by se dal na tom konstituovat svět přece jen daleko vlídnější, než je ten dosavadní. Snad řeknete, že je to slaboduchá filantropie; ano patřím k idiotům, kteří mají člověka rádi, protože je člověk.

Karel Čapek

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1