Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Z článku filozofky Terezy Matějčkové Éra opevněného člověka, LN ORIENTACE / STUDOVNA, 15.2.2014

… Neduhem současnosti je dle Rosanvallo­na skutečnost, že se lidé uzavírají do ghett. Tento proces je sice nejpatrnější v případě nejbohatších a nejchudších vrstev, avšak „ghettoizace“ postupuje napříč společnos­tí, což je dáno tím, že ve veřejném životě již neexistuje jedno sdílené pletivo hodnot. Lidé si vytvářejí vlastní hodnotově homo­genní světy, do nichž se s několika známý­mi (s nimiž jsou spjati často profesně) uza­vírají. Pozoruhodná je potom okolnost, že jediné, co společnost ještě pojí, je bulvár a zde prezentované stereotypy o jednotli­vých společenských vrstvách. Povědomí o jednotě společnosti pak stojí na (bulvár­ním) ujištění, že si jsme všichni tak nějak rovni, a to na základě naší malosti. …

… Moderního člověka lze proto označit vý­razem homo munitus: je to člověk opevně­ný a uzavřený vůči vnějšku. Moderní de­mokracie se zrodila z obtížně udržitelné­ho, ale o to nezbytnějšího sepětí trhu na straně jedné a z důrazu na rovnost na stra­ně druhé. V současnosti převážil aspekt trhu do té míry, že byl důraz na rovnost pří­liš upozaděn. Souvisí to právě i se zrodem „člověka opevněného“. Takový člověk ro­zumí tomu, co je vlastnictví, a uznává je (což je v pořádku). Ztratil však schopnost nacházet sám sebe v jinakosti, kultivovat vztah s druhým - a to nikoliv navzdory jeho jinakosti, ale právě s ohledem na tuto jinakost - a cítit sounáležitost s lidskými osudy napříč společenskými třídami. Jen­že právě na těchto ztracených schopnos­tech stojí každé demokratické uspořádání. …

… Neduhem současnosti je dle Rosanvallo­na skutečnost, že se lidé uzavírají do ghett. Tento proces je sice nejpatrnější v případě nejbohatších a nejchudších vrstev, avšak „ghettoizace“ postupuje napříč společnos­tí, což je dáno tím, že ve veřejném životě již neexistuje jedno sdílené pletivo hodnot. Lidé si vytvářejí vlastní hodnotově homo­genní světy, do nichž se s několika známý­mi (s nimiž jsou spjati často profesně) uza­vírají. Pozoruhodná je potom okolnost, že jediné, co společnost ještě pojí, je bulvár a zde prezentované stereotypy o jednotli­vých společenských vrstvách. Povědomí o jednotě společnosti pak stojí na (bulvár­ním) ujištění, že si jsme všichni tak nějak rovni, a to na základě naší malosti.

… Vznikla-li moderní demokracie ze zápa­lu Velké francouzské revoluce, v níž na dobu několika let rozdíly mezi lidmi jako­by ustoupily do pozadí, zažila společnost podobný zápal pro solidaritu v době prv­ní a následně i druhé světové války. Prá­vě dvě světové války přispěly k revoluci ve vztahu jednotlivce a společnosti. Ten­to převrat můžeme sledovat třeba na vý­voji vnímání daní. Dokonce i v USA, které byly tradičně kritické ke zvyšování daňové zátěže, se prosadilo heslo: nechme své dolary umírat za národ. Zatímco se Americe v roce 1913 vztahovalo placení daně z příjmu na pouhá dvě procenta oby­vatel, rozšířila se tato povinnost k roku 1944 již na dvě třetiny, přičemž rekordní daňová sazba vzrostla ve válečném roce 1942 pro určité příjmové skupiny až na 94 procent. Dodejme, že dle názoru deva­desáti procent všech Američanů se jedna­lo o spravedlivé opatření. Pohnutá první polovina dvacátého století se jednoznač­ně vyslovila ve jménu solidarity a důrazu i na rovnost.

S prohlubujícími rozdíly jde ruku v ruce již zmíněná „ghettoizace“: současná zá­padní společnost se vyznačuje tendencí uzavírat se mezi své do úzce specializova­ných okruhů, s čímž ostatně dobře ladí propojení společenského života s interne­tem, který člověku nabízí jen to, co si žádá vědět. Charakteristickou se proto sta­la netrpělivost s jinakostí druhého člově­ka a lhostejnost vůči jeho osudu. Netrpěli­vý nezájem o druhého jde ostatně ruku v ruce s nezájmem o veřejné věci. Mode­lovým příkladem je v tomto ohledu fran­couzský spisovatel Michel Houellebecq, který při přebírání Prix Goncourt v roce 2010 pronesl tato slova: „Ne, nejsem ob­čan a ani po tom netoužím. Žádné povin­nosti vůči vlastnímu státu neexistují. Fran­cie je hotelem, nic víc.“

Moderního člověka lze proto označit vý­razem homo munitus: je to člověk opevně­ný a uzavřený vůči vnějšku. Moderní de­mokracie se zrodila z obtížně udržitelné­ho, ale o to nezbytnějšího sepětí trhu na straně jedné a z důrazu na rovnost na stra­ně druhé. V současnosti převážil aspekt trhu do té míry, že byl důraz na rovnost pří­liš upozaděn. Souvisí to právě i se zrodem „člověka opevněného“. Takový člověk ro­zumí tomu, co je vlastnictví, a uznává je (což je v pořádku). Ztratil však schopnost nacházet sám sebe v jinakosti, kultivovat vztah s druhým - a to nikoliv navzdory jeho jinakosti, ale právě s ohledem na tuto jinakost - a cítit sounáležitost s lidskými osudy napříč společenskými třídami. Jen­že právě na těchto ztracených schopnos­tech stojí každé demokratické uspořádání.

TEREZA MATĚJČKOVÁ

Filozofka

Celý článek, LN ORIENTACE / STUDOVNA, 15.2.2014