Jan Pavel VI.: „Lidem se vede špatně, protože nedostatečně přemýšlejí.“ … „Zisk je užitečný, slouží-li jako prostře­dek vedoucí k cíli, jenž mu dává smysl, ať už jde o způsob, ja­kým bylo zisku dosaženo, tak o jeho využití. Stane-li se zisk jediným cílem, je-li ho dosahováno nepatřičnými prostředky a bez zřetele k společnému dobru jako svému poslednímu cí­li, hrozí nebezpečí, že bohatství zmizí a zrodí se chudoba.“ ... „Ideologicky absolutizovat technický pokrok nebo se opájet vidinou lidstva, které by se navrátilo do původního stavu přirozenosti, jsou dva proti­chůdné způsoby, jak oddělit pokrok od jeho morálního hodnocení, a tedy zbavit nás naší odpovědnosti.“

Benedikt XVI.: „Lidská svoboda je však ve vlast­ním smyslu sama sebou jen tehdy, pokud na okouzlení tech­nikou odpovídá rozhodnutími, jež jsou plodem morální od­povědnosti.“ … „Rozvoj není možný bez poctivých lidí, bez ekonomů a politiků, kteří ve svém svědo­mí naléhavé pociťují požadavky společného dobra.“ … „Rozum bez víry - spoután pouhým technickým konáním - je odsouzen k to­mu, že se ztratí v iluzi vlastní všemohoucnosti. Víře bez rozu­mu hrozí, ze se odcizí konkrétnímu životu lidí.“ … „Neexistuje úplný rozvoj a univerzální společné dobro, nebere-li se v potaz duchovní a morální dob­ro lidské osoby.“.. „Práva, nemají-li se stát čirou svévolí, předpokládají povinnosti.“

36.

Ekonomická aktivita není schopna prostým rozšířením tržní logiky vyřešit všechny sociální problémy. Tato aktivita musí být zaměřena na dosažení společného dobra, o což se má také a především starat politická obec. Musíme si tedy být vědomi toho, že oddělování ekonomické aktivity, jež by měla za úkol pouze vytvářet bohatství, od politické činnosti, jíž by zase mělo příslušet uplatňování spravedlnosti prostřed­nictvím přerozdělování, způsobuje velké nevyváženosti. Církev vždy zastávala názor, že ekonomickou činnost nelze považovat za něco antisociálního. Trh sám o sobě není, a te­dy ani nemá být, místem, kde se projevuje převaha silnější­ho nad slabším. Společnost se nemá před trhem chránit, ja­ko kdyby jeho rozvoj vedl ipso facto k ničení opravdu lidských vztahů. Je zajisté pravdou, že trh může nabrat špat­ný směr - ne však proto, že je to v jeho povaze, ale proto, že jej může tímto směrem zavést určitá ideologie. Nesmí se to­tiž zapomínat na to, že trh neexistuje v čisté podobě. Svých forem nabývá na základě kulturních daností, které určují charakter jeho směřování. Hospodářství a finance jsou ná­stroje a jako takové mohou být využívány špatně, pakliže ten, kdo je spravuje, sleduje pouze sobecké cíle. Takto se mohou nástroje, které jsou samy o sobě dobré, změnit v ná­stroje škodlivé. Původce těchto následků ovšem není nástroj sám o sobě, ale zatemněný rozum člověka. K odpovědnosti je tedy třeba volat nikoli nástroj, ale člověka, jeho mravní svědomí a jeho osobní a společenskou odpovědnost. Sociální nauka církve je toho názoru, že opravdu lidské vzta­hy - vztahy přátelské, uvnitř společenství, solidární a vzájemné - mohou být prožívány i v rámci ekonomické aktivi­ty, a ne jen mimo ni nebo „až po ní". Ekonomická sféra není eticky neutrální, ani není svou povahou nelidská a antisociální. Je součástí aktivit člověka, a právě proto, že je lidská, musí být také eticky strukturována a institucionalizována. Velkou výzvou, před kterou dnes stojíme a která byla vyvo­lána problémy rozvoje v této době globalizace - a stala se ještě naléhavější následkem hospodářské a finanční krize -, je prokázat na rovině myšlení i jednání, že nelze přehlížet nebo zlehčovat tradiční zásady sociální etiky, jako je trans­parentnost, poctivost a odpovědnost, ale také že v tržních vztazích může, ba musí najít své místo v rámci běžných eko­nomických aktivit princip nezištnosti a logika daru jako vý­raz bratrství. Je to požadavek člověka současné doby i poža­davek ekonomické logiky samé. Je to požadavek lásky a zároveň požadavek pravdy.

51. Životní prostředí, hedonismus, konzumismus

Způsob, jak lidstvo zachází s životním prostředím, je ovlivněno tím, jak zachází samo se sebou, a naopak. To vy­bízí dnešní společnost k serióznímu přehodnocení svého životního stylu, jenž v mnoha částech světa inklinuje k hedonismu a konzumismu, bez ohledu na škody, jaké z toho plynou.¹²² Nezbytná je skutečná změna myšlení, která po­vede k přijetí nových životních způsobů, „v nichž by hledání pravdy, krásy, dobra a spojení s ostatními v zájmu společné­ho růstu byly určujícími prvky při rozhodování o spotřebě, šetření a investicích."¹²³ Každé porušení solidarity a přátel­ství mezi občany škodí životnímu prostředí, stejně jako zhoršení životního prostředí naopak vyvolává nespokoje­nost v sociálních vztazích. Příroda je obzvlášť v naší době natolik integrována do společenské a kulturní dynamiky, že už sotva představuje nezávislou proměnnou. Zpustošení a vyčerpání půdy v některých zemědělských oblastech je příčinou zbídačení a zaostalosti zde žijícího obyvatelstva. Pokud se podnítí ekonomický a kulturní rozvoj těchto oby­vatel, pak se tím chrání i příroda. A kolik přírodních zdrojů je ničeno válkami! Pokoj uvnitř národů i mezi národy by umožnil i větší ochranu přírody. Hromadění zdrojů, přede­vším vody, vyvolává konflikty, které doléhají na dotyčné ná­rody. Pokojná dohoda o užívání zdrojů může ochránit pří­rodu a zároveň blahobyt společností, jichž se to týká. Církev má odpovědnost za stvoření a musí tuto odpověd­nost projevovat také na veřejnosti. Když tak činí, musí brá­nit nejen zemi, vodu a vzduch jakožto dary stvoření, které patří všem. Musí především bránit člověka před sebezničením. Je nutné, aby existovalo cosi, co bychom mohli nazvat správně pojatou ekologií člověka. Zhoršování stavu přírody jde totiž ruku v ruce s kulturou utvářející lidské soužití; po­kud je společností respektována „ekologie člověka"¹²⁴, pak z toho má prospěch i ekologie životního prostředí. Obdobně jako jsou mezi sebou propojeny lidské ctnosti, takže oslabe­ní jedné ohrožuje i ty ostatní, tak i ekologický systém stojí na dodržování plánu týkajícího se jak zdravého společen­ského soužití, tak dobrých vztahů k přírodě. K ochraně přírody nestačí jenom zásahy oživující či omezu­jící ekonomiku a nestačí ani vhodná osvěta. Jsou to jistě dů­ležité nástroje, ale rozhodujícím problémem je celkový mo­rální stav společnosti. Když se nerespektuje právo na život a na přirozenou smrt, když se uměle provádí početí, těho­tenství i narození člověka, když jsou lidská embrya obětová­na výzkumu, pak svědomí společnosti ztrácí pojem o ekolo­gii člověka, a tím i o ekologii životního prostředí. Vzájemně se vylučuje, když se po nových generacích žádá úcta k ži­votnímu prostředí, a přitom jim výchova ani zákony nepo­máhají k úctě k sobě samým. Kniha přírody je jedna a nedě­litelná: zahrnuje jak životní prostředí, tak lidský život, sexualitu, manželství, rodinu i sociální vztahy - jedním slo­vem integrální lidský rozvoj. Naše povinnosti vůči životní­mu prostředí jsou propojeny s povinnostmi, jež máme k lid­ské osobě jako takové i ve vztahu k druhým. Nelze vymáhat jedny povinnosti a šlapat po druhých. Zde leží závažný roz­por dnešní mentality a praxe, která ponižuje lidskou osobu, rozvrací životní prostředí a škodí společnosti.

67. Globální závislost, potřeba reforem, OSN, subsidiarita

Tváří v tvář nezadržitelnému růstu globální vzájemné závislosti a uprostřed probíhající světové recese je silně poci­ťována potřeba reformy Organizace spojených národů a me­zinárodní ekonomické a finanční architektury, aby se pojmu rodina národů dostávalo reálných a konkrétních obrysů. Ně­kteří lidé také cítí nutnost najít nové formy pro uskutečňování zásady „odpovědnosti za ochranu"¹⁴⁶ a pro to, aby při hle­dání společných řešení byl účinnější hlas přiznán i chudším národům. Zdá se to potřebné s ohledem na politické, právní a ekonomické uspořádání, které by posilovalo a orientovalo mezinárodní spolupráci k solidárnímu rozvoji všech národů. Řídit světovou ekonomiku, obnovit ekonomiky zasažené kri­zí, a tak zabránit zhoršení současné krize, které by vedlo k ještě větším nerovnostem; vhodným způsobem zabezpečit celkové odzbrojení, dostatek jídla a mír; zajistit ochranu ži­votního prostředí a regulovat migrační pohyby - to všechno si naléhavě žádá existenci opravdové světové politické autori­ty, která byla navržena už mým předchůdcem, blahoslave­ným Janem XXIII. Tato autorita by se musela řídit právem, důsledně se držet zásad subsidiarity a solidarity, být zaměře­na na uskutečňování společného dobra¹⁴⁷ a zasazovat se o uskutečňování opravdového integrálního rozvoje, inspiro­vaného hodnotami lásky v pravdě. Tato autorita by také mu­sela být uznávána všemi a mít v rukou účinnou moc, aby každému zaručila bezpečnost, dodržování spravedlnosti a respektování práv.¹⁴⁸ Pochopitelně, že musí mít pravomoci, aby si u jednotlivých stran zjednala respekt k vlastním roz­hodnutím, stejně jako k opatřením dohodnutým a přijatým na různých mezinárodních fórech. Pokud se tak nestane, pak je mezinárodní právo navzdory velkým pokrokům dosaže­ným na různých polích ohroženo, protože bude podmíněno mocenskou rovnováhou nejsilnějších aktérů. Integrální roz­voj národů a mezinárodní spolupráce vyžadují, aby byl pro řízení globalizace¹⁴⁹ ustanoven vyšší stupeň mezinárodního uspořádání, založený na subsidiaritě, a aby konečně došlo k uskutečnění společenského řádu, který odpovídá mravní­mu řádu, stejně jako k propojení mezi mravní a společen­skou sférou, mezí politikou a sférou ekonomickou a občan­skou, jak to bylo načrtnuto už v Chartě Spojených národů.

70. Technologie, rozum, ideologie, svoboda

Rozvoj technologií může svádět k myšlence, že si tech­nika vystačí sama, když si člověk klade pouze otázku jak, ale bez povšimnutí ponechává mnohá proč, jež jsou popudem pro jeho jednání. Technika se tak jeví jako ambivalentní. Vznikla z lidské tvořivosti jako nástroj osobní svobody a je ji možno chápat jako projev absolutní svobody, oné svobo­dy, která chce odhlížet od omezení, jež v sobě věci mají. Proces globalizace by mohl ideologie nahradit technikou:¹⁵² ona sama se stává ideologickou mocí a tak vystavuje lidstvo nebezpečí, že zůstane uzavřeno uvnitř určitého a priori, z něhož by nemohlo vyjít a setkat se s bytím a s pravdou. Kdyby k tomu došlo, pak bychom všichni jednotlivé situace v našem životě poznávali, vyhodnocovali a rozhodovali uvnitř technokratického kulturního horizontu, do nějž by­chom strukturálně patřili, a nenašli bychom nikdy jiný smy­sl než ten, který jsme vytvořili my sami. Tato představa dnes vyvolává silnou technicistní mentalitu, která klade rovnítko mezi tím, co je pravda, a tím, co je proveditelné. Je-li však jediným kritériem pravdy efektivita a užitečnost, rozvoj je tím automaticky popírán. Pravý rozvoj totiž nespočívá pri­márně v konání. Klíčem k rozvoji je rozum, který je schopen myslet technicky a zároveň chápat plně lidský smysl jednání člověka v horizontu celistvého smyslu bytí lidské osoby. I když člověk něco dělá pomocí satelitu nebo vzdáleného elektronického impulsu, přesto zůstává jeho jednání stále lidské: je výrazem jeho odpovědné svobody. Technika člo­věka silně přitahuje, protože ho zbavuje fyzických omezení a rozšiřuje jeho horizont. Lidská svoboda je však ve vlast­ním smyslu sama sebou jen tehdy, pokud na okouzlení tech­nikou odpovídá rozhodnutími, jež jsou plodem morální od­povědnosti. Odtud plyne naléhavá potřeba výchovy k eticky odpovědnému užívání techniky. Je zapotřebí překročit fas­cinaci, kterou na člověka technika působí, a znovu si osvojit pravý smysl pro svobodu - ta nespočívá v opojení totální autonomií, ale v odpovědi na volání bytí, počínaje bytím, jímž jsme my sami.

71. Rozvoj nemožný bez poctivosti

Možnost, že se technická mentalita odchýlí od původní­ho humanistického proudu, je dnes patrná ve fenoménu technizace rozvoje a míru. Rozvoj národů je často považo­ván za záležitost finančního inženýrství, otevření trhů, zru­šení cel, investic do výroby či institucionálních reforem - vposled tedy za čistě technický problém. 'Všechny tyto oblasti jsou nanejvýš důležité, ale je zapotřebí se ptát, proč technická rozhodnutí fungují zatím jen relativně. Je třeba hledat hlubší důvody. Rozvoj nebude nikdy plně zaručen tržními nebo mezinárodněpolitickými silami, jež jsou do určité míry automatické a neosobní. Rozvoj není možný bez poctivých lidí, bez ekonomů a politiků, kteří ve svém svědo­mí naléhavé pociťují požadavky společného dobra. Nezbyt­ná je jak profesní kompetence, tak mravní integrita. Získá-li navrch technika, dochází k záměně účelu za prostředky: za jediné kritérium své činnosti pak podnikatel považuje ma­ximalizaci zisku, politik upevnění své moci, vědec výsledky svého zkoumání. A tak za sítí ekonomických, finančních či politických vztahů často přetrvává nepochopení, strádání a nespravedlnosti. Proud technických poznatků stále roste, ale těží z toho jen ti, kdo tyto poznatky vlastní, zatímco sku­tečná situace národů, které žijí mimo tento proud a jakoby stále v jeho stínu, zůstává nezměněna: nemají reálnou šanci na emancipaci.

73. Hromadné sdělovací prostředky

S technologickým rozvojem je spojen rostoucí vliv hro­madných sdělovacích prostředků. Dnes je skoro nemožné představit si život lidské rodiny bez nich. Jsou v dobrém i ve zlém natolik součástí dnešního života, že se zdá být opravdu absurdní postoj těch, kdo trvají na jejich neutralitě, a odvo­zují z ní i požadavek autonomie vzhledem k jakékoli morál­ce týkající se lidských osob. Tyto názory, zdůrazňující přísně technickou povahu médií, často podporují i jejich podříze­nost ekonomickým zájmům, zaměřeným na ovládnutí trhů a v neposlední řadě i vnucování kulturních modelů slouží­cích ideologické a politické moci. Média mají zásadní vý­znam při určení změn ve způsobu vnímání a poznávání sku­tečnosti i samotné lidské osoby, a tak je nutné pozorně reflektovat jejich vliv, zvláště vzhledem k etické a kulturní dimenzi globalizace a solidárního rozvoje národů. Ve shodě s tím, co si žádá správný přístup ke globalizaci a k rozvoji, je třeba smysl a účel médií hledat na antropologickém základě: mohou se stát faktorem humanizace nejen proto, že díky technologickému rozvoji nabízejí větší komunikační a in­formační možnosti, ale především proto, že - pokud jsou řízeny a organizovány ve světle obrazu člověka a společné­ho dobra - odrážejí opravdu univerzální hodnoty. Sdělovací prostředky nepodporují svobodu ani nepůsobí ve prospěch globalizace rozvoje a demokracie pro všechny jenom proto, že zvětšují možnosti propojení mezi lidmi a šíření idejí. Aby se takových cílů dosáhlo, musí se média soustředit na po­vznesení důstojnosti lidských osob i národů, musí být vý­slovně oživována láskou a pracovat ve službách pravdy, dob­ra a přirozeného i nadpřirozeného bratrství. Lidská svoboda je totiž vnitřně spojena s těmito vyššími hodnotami. Média mohou představovat významný přínos pro růst společen­ství lidské rodiny a étosu společností, když se stanou nástro­ji podporujícími univerzální účast na společném hledání to­ho, co je spravedlivé.

74. Bioetika

Primární a klíčovou oblastí kulturního zápasu mezi ab­solutním nárokem techniky a morální odpovědností člově­ka je dnes bioetika, v níž jde radikálním způsobem o samu možnost integrálního lidského rozvoje. V této velmi citlivé a rozhodující oblasti s dramatickou silou vyvstává základní otázka: Je člověk tvůrcem sebe sama, nebo závisí na Bohu? Zdá se, že vědecké objevy na tomto poli a možnosti technic­kého zasahování postoupily tak kupředu, že nás staví před volbu mezi dvěma způsoby uvažování: Rozum otevřený vůči transcendenci, nebo rozum uzavřený do imanence. Stojíme před rozhodujícím „buď- anebo". Racionalita na sebe sama soustředěného technického jednání se však jeví jako iracio­nální, protože v sobě obsahuje rozhodné odmítnutí smyslu a hodnoty. Není náhoda, že uzavírání se transcendenci na­ráží na obtíže při úvahách: Jak mohlo bytí vzniknout z niče­ho? Jak se mohla z náhody zrodit inteligence?¹⁵³ Tváří v tvář těmto dramatickým problémům si rozum a víra vzájemně pomáhají. Pouze společně zachrání člověka. Rozum bez víry - spoután pouhým technickým konáním - je odsouzen k to­mu, že se ztratí v iluzi vlastní všemohoucnosti. Víře bez rozu­mu hrozí, ze se odcizí konkrétnímu životu lidí.¹⁵ⁱ

75. Otázka sociální a antropologie

Už Pavel VI. poznal a ukázal globální dimenzi sociální otázky.¹⁵⁵ Když dnes kráčíme v jeho stopách, je třeba říci, že sociální otázka se stala otázkou radikálně antropologickou: v tom smyslu, že v sobě obsahuje možnost život - který je díky biotechnologiím stále více pod lidskou kontrolou - ne­jen chápat, ale také s ním manipulovat. V dnešní kultuře, která z velké části ztratila smysl pro nadpřirozeno a která se domnívá, že musí odkrýt všechna tajemství, protože se do­spělo až ke kořeni života, se objevily a prosazují oplodnění ve zkumavce (in vitro), výzkum na embryích, možnosti lid­ského klonování a hybridů. Zde absolutní nárok techniky dochází svého vrcholného výrazu. V tomto typu kultury je svědomí přizváno jen k tomu, aby bralo na vědomí čistě technické možnosti. Nelze podceňovat znepokojující scé­náře budoucnosti člověka a nové mocné nástroje, jež má k dispozici „kultura smrti". K tragické a velmi rozšířené rá­ně potratů lze do budoucna přidat - ale zaobaleně to in nu-ce existuje už dnes - systematické eugenické plánování po­rodnosti. V opačném směru se prosazuje mens euthanasica (myšlení nakloněné eutanazii): je to neméně scestný projev nadvlády nad životem, který je už za určitých okolností po­važován za nehodný žití. Za těmito scénáři stojí kulturní postoje, které popírají lidskou důstojnost. A naopak, tyto praktiky mají živit materialistické a mechanistické pojetí lidského života. Kdo změří negativní účinky této mentality na rozvoj? Jak je možné být překvapen lhostejností k degra­daci člověka, je-li lhostejnost charakteristická dokonce i pro náš postoj k tomu, co je lidské a co ne? Zarážející je svévol­ná selektivnost v tom, co se dnes předkládá jako hodné re­spektu. Mnozí jsou pohoršeni okrajovými záležitostmi, a přitom zjevně tolerují neslýchané nespravedlnosti. Zatím­co chudí celého světa stále klepou na brány blahobytu, bo­hatému světu hrozí, že toto klepání na svou bránu už neu­slyší, protože jeho svědomí dnes není schopno rozeznat, co je lidské. Bůh zjevuje člověku jeho samotného; rozum a víra spolupracují na tom, aby člověku ukázaly dobro jen tehdy, když je chce vidět; přirozený zákon, v němž se odráží stvo­řitelský Rozum, zjevuje velikost člověka, ale i jeho bídu, po­kud nepřijme volání morální pravdy.

76. Technicistní duch a vyprázdňování duše člověka

Jedním z aspektů moderního technicistního ducha je tendence chápat problémy a hnutí spojené s vnitřním živo­tem jen z psychologického hlediska, nebo je dokonce redu­kovat na hledisko neurologické. Nitro člověka je tak vy­prazdňováno a postupně se ztrácí vědomí ontologické soudržnosti lidské duše, kterou dovedli do hloubky zkou­mat svatí. Problém rozvoje je těsně spjat také s naším poje­tím lidské duše, protože naše „já" začalo být redukováno na psýché a zdraví duše zaměňováno za emocionální pohodu. Tato zjednodušení pocházejí z hlubokého nepochopení du­chovního života a přehlížejí skutečnost, že rozvoj jednotliv­ců i národů závisí rovněž na řešení problémů duchovní po­vahy. Rozvoj musí zahrnovat nejen materiální růst, ale i růst duchovní, protože lidská osoba je „jednota duše a těla,"¹⁵⁶ zrozená stvořitelskou Boží láskou a předurčená k věčnému životu. Lidská bytost se rozvíjí tehdy, když prospívá na du­chu, když její duše poznává sama sebe i pravdy, jež do ní v zárodku vtiskl Bůh, když vstupuje do dialogu se sebou sa­mým i se svým Stvořitelem. Je-li člověk Bohu vzdálen, pak je neklidný a nemocný. Společenské a psychologické odci­zení i mnohé neurózy, charakteristické pro společnosti bla­hobytu, odkazují také na příčiny duchovního řádu. Společ­nost blahobytu, materiálně rozvinutá, ale utlačující duši, sama o sobě nesměřuje k opravdovému rozvoji. Nové formy drogového otroctví a ztráta naděje, která postihuje tolik li­dí, si žádají nejen sociologické a psychologické, ale přede­vším duchovní vysvětlení. Prázdnota, v níž se duše navzdo­ry veškeré tělesné a psychické terapii cítí opuštěna, způsobuje utrpení. Neexistuje úplný rozvoj a univerzální společné dobro, nebere-li se v potaz duchovní a morální dob­ro lidské osoby, jež je chápána ve své celistvosti duše i těla.

77. Technika bez mravů a duchovních rozměrů není rozvoj

Absolutní nárok techniky vede k neschopnosti vnímat to, co nelze vysvětlit pouhou materií. Přesto každý člověk zakouší množství nemateriálních a duchovních aspektů ži­vota. Poznání není jen materiální úkon: poznávané v sobě vždy skrývá něco, co překračuje empirické údaje. Každé na­še poznání, i to nejjednodušší, je vždycky malý zázrak, nelze ho totiž nikdy plně vysvětlit s pomocí materiálních nástro­jů, které k tomu užíváme. V každé pravdě je víc, než kolik jsme očekávali, v lásce, kterou přijímáme, je vždy něco, co v nás vzbuzuje úžas. Neměli bychom nikdy přestávat žas­nout nad těmito divy. V každém poznání a v každém činu lásky zakouší duše člověka cosi „více", co se velmi podobá daru, který přijímáme, výšině, do níž se cítíme povzneseni. Také rozvoj člověka i národů patří do této výšiny, bereme-li v úvahu duchovní dimenzi, která se nezbytně musí k tomu­to rozvoji pojit, aby mohl být opravdový. Rozvoj vyžaduje nové oči a nové srdce, schopné překonávat materialistický pohled na lidské události a rozpoznat v rozvoji něco „více", co technika dát nemůže. Na této cestě je možné sledovat in­tegrální lidský rozvoj: jeho orientačním kritériem je hnací síla lásky v pravdě.

Z knihy CARITAS IN VERITATE – Láska k pravdě, encyklika o integrálním lidském rozvoji v lásce a v pravdě

Autor titulků k číslům kapitol Jan Šinágl