Francouzský spisovatel Marcel Pagnol kdysi řekl: "K čemu se namáhat pátráním po vinících, když si je můžeme sami vybrat." Domnívám se, že v tom spočívalo celé přípravné řízení a na stejném principu bylo vedeno i toto hlavní líčení.

Zveřejňujeme poslední slovo, které si pro dnešní hlavní líčení připravil obžalovaný Patrik Vondrák. Upravena byla pouze orthografie, tak aby byla v souladu se zvyklostmi tohoto blogu.

Vážená paní předsedkyně, páni přísedící!

Předtím, než jsem byl před třemi lety vzat do vazby, jsem nevěděl mnoho o systému naší trestní justice. Ve vězení jsem měl čas nad ní přemýšlet. Nerozuměl jsem zpočátku tomu, proč jsem se já, aniž bych cokoli nezákonného spáchal, ocitl mezi lidmi, kteří se většinou dopustili závažných zločinů. Dnes už to vím, a vím také daleko víc o fungování justice v této zemi. To co jsem se o tomto státu a jeho justici dozvěděl, mnou otřáslo.

To odpovídá i příkazům k telefonním odposlechům, které tento soud povolil: jak je patrné ze spisu, ty byly povoleny, a to u několika desítek osob, pro zcela jiný skutek, než ze kterého jsme byli obviněni, za administraci internetových stránek. Soud všechny tyto odposlechy automaticky povoloval, aniž se zamyslel nad tím, jak je možné, že jedna stránka měla mít šedesát různých administrátorů, a zda státní zástupkyně pouze nevyužívá toho, že odposlouchávaní nemají možnost proti rozhodnutí se bránit, a nepostupuje ve skutečnosti osvědčenou methodou, povolte odposlech a to by bylo, aby se na odposlouchávaného během několika měsíců nějaká trestná činnost nenašla.

Vzat do vazby jsem tedy byl de facto za něco, co se teprve mělo zjistit a z čeho jsem měl být v budoucnu obviněn, a jako hlavní vazební důvod bylo uvedeno, že bych mohl svou trestnou činností získávat finanční prostředky. Jak vydělávat na lepení samolepek, bylo zřejmě jasné jen tomuto soudu.

Poté, co městský soud zrušil důvod útěkové vazby, musel bych být do tří měsíců od zadržení propuštěn. Týden před uplynutím této lhůty jsem byl proto znovu obviněn, tentokrát z toho, že jsem měl organisovat manifestaci v Jihlavě. Ačkoli jsem se jí ani neúčastnil, postačilo to k tomu, aby soudkyně Bedřichová mohla mou vazbu prodloužit.

Dovolím si ocitovat dvě pasáže, kterými soud zdůvodnil, proč je třeba mé trestní stíhání vést vazebně:

Z postojů obžalovaného v minulosti lze dovodit, že by se stejným způsobem choval i do budoucna, neboť platí, že účelem jednání, pro které je obžalovaný stíhán, je účinně destabilisovat stávající institucionální a právní systém. Tolik JUDr. Bártová. Že může být nálepka tak nebezpečná, to se snad nedomnívali ani komunisté, které tak často a tak rádi za politické procesy, které organisovali, pranýřujeme.

A ještě jeden citát: …svoboda myšlení a svoboda projevu, zaručená Listinou základních práv a svobod, a právo na osobní náhled na historické události nejsou bezbřehé. To napsala do svého usnesení, které je rovněž součástí spisu, státní zástupkyně JUDr. Galková.

Omezování svobody slova je znakem totalitních diktatur, dovolil bych si ale podotknout, že ani ty neomezují svobodu myšlení.

Mé spoluobviněné slečně Dupové byla vazba pro změnu prodlužována kvůli tetování nebo nebo kvůli tomu, že udržuje písemný kontakt s lidmi, kteří se exponují na extremistické scéně. Tyto důvody, jak víme, neuznal za oprávněné ani Ústavní soud.

Francouzský spisovatel Marcel Pagnol kdysi řekl: K čemu se namáhat pátráním po vinících, když si je můžeme sami vybrat. Domnívám se, že v tom spočívalo celé přípravné řízení a na stejném principu bylo vedeno i toto hlavní líčení.

Jeden z obhájců, doktor Rybář, zde hovořil o nestandardních praktikách vyšetřovatelky Zlaty Pálfiové z Útvaru pro odhalování organisovaného zločinu. I my jsme na tom byli podobně, i když je fakt, že mně paní Pálfiová nehrozila, že bude kontaktovat mého zaměstnavatele – byl jsem ve vazbě a tento druh nátlaku by neměl smysl. Na prostudování spisu, který měl v té době asi dva a půl tisíce stran, nám policie dala pouze sedmnáct hodin. Snadno si lze spočítat, že abychom to stihli, museli bychom přečíst v průměru sto stran za čtyřicet minut, a to nepočítám přehrání několika hodin videozáznamů, které spis obsahuje.

O spravedlivém procesu se v našem případě vůbec nedalo hovořit, a nedalo se o něm hovořit ani v tomto hlavním líčení: jak víme, byly zamítnuty všechny naše důkazní návrhy, čímž je naše obhajoba fakticky bezpředmětná – jak se chcete obhajovat, když soud stejně žádný z vámi navrhovaných důkazů neprovede? Podobnou příležitost, jak se obhájit, dostala kdysi i Dr. Milada Horáková, i když je pravda, že ta v porovnání s námi přece jen určitá procesní práva měla.Věřím, že když už ne paní státní zástupkyně, minimálně soud slyšel o existenci dokumentu nazvaného Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, což je mezinárodní úmluva, kterou je Česká republika vázána a která v čl. 6 odst. 3 písm. c) říká, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě.

V tomto hlavním líčení byli slyšeni pouze svědkové navržení veřejnou žalobou, všechny naše důkazní návrhy byly jako údajně nadbytečné zamítnuty. Myslím, že zhruba stejně spravedlivě byl kdysi v Kostnici souzen Mistr Jan Hus.

Rád bych věřil, že náš proces není politický. Nacházím ale četné paralely s procesem s členkami hudební skupiny Pussy Riot, který jsem pozorně sledoval a mnohokrát si říkal, jak je možné, že česká media vidí, jestliže užiji biblického příměru, smítko v oku bližního a břevno v tom vlastním přehlížejí. Faktem je, že nejsme při procesu spoutáni na rukou i nohou a zavřeni v kleci jako ty tři nešťastné mladé ženy v Moskvě, ale jinak jsou si naše procesy podobné jako vejce vejci.

Nespravedlivé bylo nejen přípravné řízení, ale i hlavní líčení. Stačí se podívat, jak zde vystupoval znalec Ivo Svoboda, který, ačkoli se sám podílel na policejní akci v Jihlavě, nebyl soudem vyloučen pro podjatost. Stačí se podívat, jak tento znalec v mediích vulgárně nadával jak nám, tak našim obhájcům, a jak ani to nebylo pro tento soud důvodem pro jeho vyloučení. Stačí se podívat, jak se soud první instance ptal nadřízených soudů, jak má rozhodnout o jeho, všem zcela zřejmé, podjatosti – a nepochybuji o tom, že stejně tak si paní předsedkyně zjišťovala, jak má její senát rozhodnout o vině a trestu.

Obhájci zde ve svých závěrečným návrzích hovořili o paralelách s procesy z dob komunistického režimu. Takové přirovnání je bohužel rovněž zcela na místě.

Všichni víme, že v 50. letech se soudci obraceli o radu na vyšší místa, ptali se Státní bezpečnosti nebo v těch nejdůležitějších kausách, jako byl proces s Rudolfem Slánským nebo s Miladou Horákovou, přímo na ÚV KSČ. Tyto orgány jim ochotně pomáhaly, tak jako pomohl soudu zdejšímu místopředseda městského soudu JUDr. Horký. A věřím, že i v případě Pussy Riot konsultovaly soudy dopředu své rozhodnutí s vyššími místy. Že by se taková svévole mohla odehrát i zde, jsem ovšem, ve své naivitě, nepředpokládal.

Skutečným důvodem našeho stíhání není ani lepení samolepek, ani organisace pochodu, který se – výslovně na přání tehdejšího ministra Kocába – ani neuskutečnil, ale naše politická činnost v oposici. To je jediný důvod, proč jsme byli přes rok ve vazbě a proč tu dnes stojíme. Víme to my, ví to paní státní zástupkyně, ví to tento soud, a vědí to, jak doufám, i zástupci medií, kteří tuto kauzu sledují.

Možná bude dobré na závěr krátce připomenout osud protistátní záškodnické skupiny pana Miroslava Jeníka ze severovýchodních Čech, kterou ve své studii popsal Ústav pro studium totalitních režimů. Pan Jeník se svými spolupachateli vylepovali v r. 1969 na Semilsku protirežimní plakáty, za což byli o rok později odsouzeni pro trestné činy pobuřování, hanobení republiky a jejího představitele, hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele, podněcování k těmto trestným činům a poškozování zájmů republiky v zahraničí. Za to jim byl uložen trest deseti měsíců odnětí svobody nepodmíněně. My jsme za údajné vylepování samolepek strávili ve vazbě 14 měsíců, takže když to porovnáme s panem Jeníkem, vychází nám, že tehdejší Husákův režim byl přece jen o něco humánnější a vůči oposici tolerantnější než ten dnešní, který sám sebe nazývá svobodným a demokratickým.

Mám-li se vyjádřit k obžalobě, nemohu než uvést, že jsem hluboce a nezvratně přesvědčen o své nevině.

http://paragraphos.pecina.cz/2012/10/posledni-slovo-nalepkoveho-zlocince.html#more