Bafnul na mě z jedné webové stránky úžasný titul knihy: Estonsko. Ráj bez palem. Autorem je úspěšný portugalský novinář, který v nejsevernější zemi v Pobaltí několik let žil. Takové exotické kombinaci se nedalo odolat a kniha putovala do mé nové čtečky. A i když jsem ji ještě nedočetl, už po pár stránkách jsem nebyl zklamán. Kromě mnoha jiných postřehů, které kombinace veselého, životu otevřeného muže z jihu a temné, uzavřené a nepříliš emocionální severské společnosti nabízí, se autor vyrovnával s postkomunismem. Pod tlakem okolností a svých nových přátel si vytvořil třináct pravidel, která postkomunistickou společnosti charakterizují. Kladl jsem si při čtení otázku, zda Česko do této kategorie patří nebo ne. A zde je výsledek:
Za prvé: Matrjošky a čepice sovětské armády jsou drahé suvenýry, prodávané v centru města. Pokud jde o Prahu, řekl jsem si, už to není tak hrozné, ale stále jsou k sehnání.
Za druhé: Ve hlavním městě je nejméně jedno muzeum okupace anebo park s Leninovou sochou. Pokud vím, v Česku slušné muzeum okupace, jaké má každá ze tří pobaltských zemí, není, podobně ani sochy Lenina. Nejspíš je to tím, že tu stále funguje nezreformovaná komunistická strana a společnost se tak nějak neumí na komunistickou minulost podívat kriticky a s odstupem.
Za třetí: Knihkupectví mají jedno nebo dvě oddělení věnované Kobovi, tedy Josifu Stalinovi. Pokud mohu soudit z posledních návštěv v knihkupectvích, tak to v Česku není tak docela pravda, i když tituly se Stalinem jsou na dobře viditelných místech.
Za čtvrté: Sibiř je pojmenování, kterému by se jeden měl vyhnout. V Česku se na téma poslání na Sibiř spíš žertuje, v Pobaltí mají s vývozem celých skupin obyvatelstva do vyhnanství smutné a tvrdé zkušenosti.
Za páté: Špičatá televizní věž kazí panorama. Ano, pamatuji si, jak jednou byla žižkovská věž terčem slaboduché silvestrovské zprávy, že ji komunisté postavili jako raketu, která je měla v případě nebezpečí evakuovat.
Za šesté: Takzvaná ztracená generace volí exkomunistické politiky stavící na nostalgii po starých časech. U nás se tito politici nemusejí schovávat v jiných levicových stranách, ale otevřeně vystupují jako ortodoxní komunisté.
Za sedmé: Většina místních předstírá, že nerozumí rusky, i když je tomu naopak. V Česku se prý vrací ruština jako cizí jazyk, který se chtějí mladí lidé učit.
Za osmé: Dívky a mladé ženy dávají přednost dlouhým, barevným gelovým nehtům. Vzhledem k popularitě rostoucího počtu vietnamských nehtových studií bych soudil, že tomu tak je i v Česku.
Za deváté: Porsche Cayenne je často požadovaný model automobilu. Autor tím naráží na nebývalý počet luxusních vozů v Pobaltí. V Česku jsme rovnostářštější a dáváme přednost jiným dobrým značkám než je Porsche Cayenne.
Za desáté: Jednohubky bez chuti se servírují na formálních i neformálních recepcích. I když je v Česku nyní v módě hovořit o pestré paletě chutí a molekulární kuchyni, praxe spíš potvrzuje tvrzení portugalského pozorovatele.
Za jedenácté: Sladká a polosladká vína jsou pořád oblíbenější než ta suchá. Tady je vidět pohled muže z vinařského státu. My, Češi, se na svět díváme spíš přes pivní sklenici.
Za dvanácté: Široké ulice a šedé bloky domů úplně nemizí a stále nás upozorňují, jak jsme my tupá individua bezvýznamná. V Praze na toto tvrzení máme postkomunistické trumfy: Tunel Blanka a nepostavenou knihovnu Jana Kaplického.
Za třinácté: Umělé květiny a sovětský nábytek doma. To první soudě podle nabídky vietnamských tržnic možná platí, to druhé s příchodem firmy Ikea platit přestalo.
Chápal bych, kdyby portugalského autora, nyní žijícího v Brazílii, jinak klidní a vyrovnaní Estonci přinejmenším veřejně zostudili.
Estonci jsou totiž oprávněně hrdi na to, čeho od obnovy samostatnosti v roce 1991 dosáhli. Jsou v eurozóně, dali světu Skype, funguje u nich skvělý systém elektronické státní správy a čelili prvnímu kybernetickému útoku na světě.
Mám pocit, že buď Česko není postkomunistická země, nebo autor knihy zaměnil pojem postkomunistická za postsovětská. Přitom když chcete ve tváři ledových Estonců vyvolat lehký úsměv a získat je na svou stranu, není větší poklony, než když jejich zemi označíte za severskou či skandinávskou.
http://www.rozhlas.cz/radio_cesko/analyzy/_zprava/martin-ehl-znaky-postkomunismu--1124456
* * *
„Nejen zlo dovede být náramně energické, ale také hloupost, pošetilost, omezenost. Zlo trpívá určitým komplexem méněcennosti: význačným jeho rysem je, že nechce jen dosáhnouti svého, nýbrž ještě k tomu i triumfovati.“ Josef Čapek
"Kdo náš veřejný život trochu pozorněji sleduje, potká se také se zvláštním typem intrikantů. Intrikaření otrávuje celý náš společenský život. Vzhledem k tomu, že nemohou být lvi, stávají se liškami, protože nemohou být žádní hrdinové, stávají se lokaji pomáhají si lokajskou mazaností. Ideálem těchto lidí je politika. Často slyšíme dokonce i důvod této bezcharakternosti: Malý národ by si nemohl jinak pomoci, musí žebrat a intrikovat." TGM
TGM nechal v březnu 1920 dát na prezidentskou korouhev napsat husitské, nebo spíše biblické heslo „Pravda Páně vítězí“. Už tehdy říkal, že to neznamená, že při tom bude nutně mluvit česky.
Pravda potřebuje vždy jednoho odvážného, který ji vysloví. Lež žije ze zbabělosti těch, co ji neodporují.
* * *
J.Š. 26.10.2012
Read more...