Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

... Říká se o nenávidějících, že to jsou lidé s komplexem méněcennosti. Možná to není charakteristika zcela přesná. Spíš bych řekl, že to jsou lidé s komplexem osudového nedocenění vlastní hodnoty.

Důležité se mi zdá být i mé další pozorování: nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen škleb. Není schopen vesele žertovat, ale jen se nakysle posmívat. Není schopen skutečné ironie, protože není schopen sebeironie; autenticky se totiž dokáže smát jen ten, kdo se umí smát sám sobě. Pro nenávidějícího je příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova, křik, naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost.“

„Uvažuji-li o lidech, kteří mě osobně nenáviděli či nenávidí, uvědomuji si, že je spojují některé vlastnosti, které - sečteny a společně rozebrány - nabízejí určitý, zajisté jen velmi všeobecný, výklad původu jejich nenávisti.

Nejsou to především nikdy lidé dutí, prázdní, pasivní, lhostejní, apatičtí. Jejich nenávist se mi zdá být vždycky projevem jakési velké a v podstatě neukojitelné touhy, jakéhosi trvale nenaplněného a nikdy vlastně nenaplnitelného chtění, jakési zoufalé ambice. Je to tedy vnitřní mohutnost veskrze aktivní, která svého nositele vždy znovu k čemusi upíná a kamsi ho vleče a které ho takříkajíc přesahuje. Rozhodně se mi tedy nenávist nezdá být pouhou absencí lásky či humanity, pouhým vakuem lidské duše. Naopak: s láskou má mnoho společného, především právě onen sebetranscendující prvek, totiž ono upnutí se k druhému, závislost na něm, ba přímo delegování kusu vlastní identity do druhého. Tak jako milující touží po milovaném a neobejde se bez něho, touží i nenávidějící po nenáviděném. A tak jako láska je i nenávist v posledku vlastně výrazem touhy po absolutnu, byť výrazem tragicky zvráceným.

Lidé nenávidějící, aspoň jak já je poznal, jsou lidmi s trvalým, nevykořenitelným a samozřejmě skutečnému stavu věcí hluboce nepřiměřeným pocitem ukřivdění. Tito lidé jakoby chtěli být bezbřeze ctěni, respektováni a milováni a jakoby byli nepřetržitě sužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou jim nevděčni a neodpustitelně k nim nespravedliví, protože nejen že je nectí a nemluví bezbřeze, jak by měli, ale dokonce je - aspoň jak jim se zdá - přehlížejí.

V podvědomí nenávidějících dřímá zvrácený pocit, že jsou jedinými pravými držiteli kompletní pravdy, a tudíž jakýmisi nadlidmi či dokonce bohy, a že z tohoto titulu zasluhují kompletní uznání světa, ba dokonce jeho kompletní povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost. Chtějí být středem světa a jsou permanentně frustrováni a podrážděni tím, že svět je jako svůj střed nepřijímá a neuznává, že si jich dokonce snad ani nevšímá, ba že se jim možná i posmívá.

Jsou jako rozmazlené či špatně vychované děti, které si myslí, že jejich matka je na světě jen a jen proto, aby je zbožňovala, a které jí zazlívají, že občas dělá i něco jiného například že se věnuje sourozencům, manželovi, knize nebo nějaké práci. To všechno pociťují jako křivdu, zranění, útok proti sobě, zpochybnění vlastní hodnoty. Vnitřní náboj, který by mohl být láskou, se zvrací v nenávist k domnělému zdroji v ublížení.

(...)

Říká se o nenávidějících, že to jsou lidé s komplexem méněcennosti. Možná to není charakteristika zcela přesná. Spíš bych řekl, že to jsou lidé s komplexem osudového nedocenění vlastní hodnoty.

Důležité se mi zdá být i mé další pozorování: nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen škleb. Není schopen vesele žertovat, ale jen se nakysle posmívat. Není schopen skutečné ironie, protože není schopen sebeironie; autenticky se totiž dokáže smát jen ten, kdo se umí smát sám sobě. Pro nenávidějícího je příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova, křik, naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost.“

Úryvek z projevu Václava Havla, proneseného na Konferenci o nenávisti (Oslo 28. 8. 1990)

* * *

P.S.

Sám Klaus, jeho manželka a syn otevřeli Pandořinu skříňku minulosti. Jejich nenávist odkrývá v plné nahotě jejich vlastní nenávist, malost i minulost naší nenávisti. Zatímco Karel Schwarzenberg musel být nějakou dobu mimo republiku, aby se vyhnul pronásledování od komunistů, tak Václav Klaus ve své chorobné touze po moci a uznání, pokorně prosil o podporu zločineckou komunistickou organizaci. Bez ní by se nikdy neusadil na Pražském hradě. Dokonce šel tak daleko, že pozval syna vraha – Aloise Grebeníčka st., Miroslava Grebeníčka - na zámek v Lánech. Zatímco Karel Schwarzenberg pomáhal celá léta zdejším disidentům a ze všech sil je podporoval, současný hradní pán se opíral o falešné sponzory, večer mobilizoval národ proti levici a ráno podepsal zrůdnou opoziční smlouvu. Místo aby si koupil ze svého nadprůměrného platu „propisku“ - tak ji raději veřejně ukradne. První dámě vadí, že případná první dáma neumí dost dobře česky - opravdu zanedbatelné proti tomu, jak se současná "první dáma" chová, vyjadřuje a odmítá se přiznat ke zločinné minulosti svého otce. Vrána k vráně sedá a kdo seje vítr...

Jan Šinágl, 13.2.2013

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)