... Našli se dokonce šťourající rebelové, kteří se začali hlasitě ptát. Kdo a proč tu hromadnou milost vlastně vymyslel? Věděl o tom včas i místodržící správce a jeho důvěrnice? Jakou roli v tom hrála hradní kamarila? A co samotní vykukové a lapkové a jejich advokáti? Kdy, kde a jak došlo k podpisu tohoto aktu? Má všechny náležité pečetě? A co na to obě komory zemského sněmu? Jednu to trápí a té druhé je ta většinově lhostejno? Proč? A co Zeman? A nakonec – kdo bude platit náhrady způsobených škod? ...

Byla, nebyla jedna nevelká země. Měla bohatou historii a přepestrou současnost. Na jejím trůně seděl ještě nedávno skromný a pokorný osvícený monarcha. Lépe řečeno, sám sebe takto definoval. Svícení na jeho hradě obstarávala místní energetická společnost, která se oddaně starala i o oba následníky trůnu. Chod země měl na starosti místodržící správce. Svého místa se držel velmi sveřepě, na což dohlížela i jeho všudypřítomná důvěrnice. Kromě vlivné kamarily udával tón v zemi i „všemi oblíbený výběrčí daní“.

Všechna okolní království si nemohla nevšimnout toho, že se v zemi dobře daří všem možným vykukům a lapkům. Dokázali mazaně vysávat z královské pokladnice a zdroje šikovně překlápět do svých měšců. Důsledkem čehož začala země chřadnout. Nikdo už nevěřil nikomu a ničemu. Ideály, sny a naděje vystřídaly pocity zmaru, strachu a bezmoci. Přestával fungovat i osvědčený zastírací manévr - model chléb a hry. Mocní si s bezmocnými hráli spíše na slepou bábu. Tento způsob vládnutí – nevládnutí měl v této zemi bohužel docela silnou tradici. A tím pádem byl lid dosti přizpůsobivý.

Ale pak se přeci jenom něco stalo. Mocný a všehoschopný vládce musel svůj stolec opustit a rozhodl se, že ještě využije svého monarchistického práva a udělí všem vykukům a lapkům kolektivní milost. Lidu v podhradí nakukal, že je to kvůli liknavosti královských soudů. Jenže nečekaně narazil. Poddaní mu to nezbaštili. A nejen ti, kteří přišli díky tomuto rozhodnutí k nemalé újmě.

Našli se dokonce šťourající rebelové, kteří se začali hlasitě ptát. Kdo a proč tu hromadnou milost vlastně vymyslel? Věděl o tom včas i místodržící správce a jeho důvěrnice? Jakou roli v tom hrála hradní kamarila? A co samotní vykukové a lapkové a jejich advokáti? Kdy, kde a jak došlo k podpisu tohoto aktu? Má všechny náležité pečetě? A co na to obě komory zemského sněmu? Jednu to trápí a té druhé je ta většinově lhostejno? Proč? A co Zeman? A nakonec – kdo bude platit náhrady způsobených škod?

Čas plynul a pochybností neubývalo, ba naopak. Zaryté mlčení střídají agresivní výpady a předivo různých lží. Ostatně, jako vždy. „Nerušit, amnestujeme.“

„Oni přeci zapomenou. A ještě se mi budou rádi klanět. Měli by se raději starat o svou vlastní obživu. Kverulanti jedni. Hanba jim.“, říká si hlavní hrdina příběhu a zálibně si prohlíží vzácné pero, kterým podepsal milost těm, jež se mu nikdy neprotivili, a vždy ctili jeho majestát.

Byla, nebyla jedna nevelká země. Která se sama srážela na kolena. Nepotřebovala k tomu žádné vnější nepřátele. Smutné a frustrující. Ještě, že je to jenom pohádka.

Petr Havlík, 25.3.2013