… V osobních a morálních otázkách vyzařovala přesvědčení, že ekonomicky (a i politicky) úspěšná může být jen ta společnost, která vyznává určité občanské a osobní ctnosti; konkrétně ty, jež byly typické pro anglickou protestantskou střední třídu (k níž patřila) a jimiž jsou: pracovitost, nezávislost, střídmost, samostatnost, činorodost, tvořivost, soběstačnost, ochota nebýt nikomu na obtíž, slušnost a píle. …

"Setkání předsedkyně vlády Thatcherové s prezidentem Havlem byly ty nejnezapomenutelnější okamžiky, které zanechaly významnou stopu v dějinách moji země v době jejího přechodu od totalitní vlády ke svobodě. Bylo pro mne ctí, že jsem mohla asistovat během jejich hovorů. S hlubokou úctou, Alexandra Brabcová bývalá překladatelka pro prezidenta Havla."

… Podruhé to bylo v září 1997 v budově Kongresu na kapitolu ve Washingtonu. Na recepci po konferenci honosně nazvané “1. Mezinárodní konzervativní kongres”, jenž měl vtipnou ambici založit “Koninternu” – konzervativní internacionálu, jakousi ironickou obdobu Kominterny neblahé paměti. Margaret Thatcherovou uvedl kongresman Dick Armey, tehdy muž číslo dvě mezi republikány ve Sněmovně. Prohlásil, že když se řekne “svoboda”, v mysli se mu vybaví dvě dámy: americká Socha svobody a britská lady Thatcherová.

Tehdy reagovala několika vtipnými poznámkami. Mimo jiné svým vysokým, typickým, ječícím a nezaměnitelným hlasem řekla, že za jejího života všechny špatné myšlenky přicházely z Německa. “Karel Marx byl Němec. Adolf Hitler byl Němec. Dokonce i kancléř Helmut Kohl je Němec!” Všichni se smáli, věděli, že je to od odpůrkyně evropské integrace vtip. Ale všichni také věděli, že je to tak trochu i její přesvědčení. Patřila ke generaci Britů, kteří zažili druhou světovou válku, nálety, střely V-1. Během války jí bylo 14 až 20 let. To formovalo mnohé její pozdější názory na (sjednocené) Německo i evropskou integraci.Inspirace pro postkomunistické země

Jejími hlavními politickými postoji byly:

ekonomický (neo)liberalismus;

asertivní patriotismus;

a morálně-hodnotový (neo)konzervatismus.

Na ekonomický, politický i civilizační marasmus Západu 70. let 20. století reagovala patřičně. Británie trpěla vysokou nezaměstnaností i vysokou inflací. Ona redukovala roli státu v ekonomice a posílila roli trhu. Privatizovala, deregulovala, vytvářela společnosti vlastníků, usilovala o lidový kapitalismus. V tom byla velkou inspirací i pro demokratické státníky v postkomunistické střední a východní Evropě po roce 1989.

Vždy trvala na zachování západního jaderného odstrašujícího arzenálu a západnímu pacifistickému hnutí řekla “Ne!”Na komplex viny a pochybnosti Západu o sobě samém reagovala zdůrazňováním hodnot svobodné a demokratické společnosti. Demokratický Západ poskytuje svým obyvatelům mnohem více svobody než zkorumpované diktatury třetího světa či komunistické tyranie. Západ má být na co hrdý.

S nepřáteli jednala asertivně – jak to zjistila argentinská junta během války o Falklandy v roce 1982 i Irská republikánská armáda během celého jejího působení.

Byla hlavní spojenkyní amerického prezidenta Ronalda Reagana, když se v 80. letech 20. století nechtěl se sovětským komunismem smířit, nýbrž jej chtěl vnějším tlakem zničit. Vždy trvala na zachování západního jaderného odstrašujícího arzenálu a západnímu pacifistickému hnutí usilujícímu o jednostranné jaderné odzbrojení Západu (jež tudíž požadovalo sebevražednou politiku) řekla “Ne!”.

Byla to ona, kdo v roce 1990 přesvědčil George Bushe staršího k vojenskému zásahu proti Saddámu Husajnovi poté, co v nevyprovokované agresi obsadil Kuvajt. V 90. letech, už jako expremiérka, požadovala tvrdý postup proti srbskému prezidentovi Slobodanu Miloševičovi, jehož považovala za příčinu balkánských tragédií. V tomto se výrazně lišila od tehdejších i nynějších názorů Václava Klause.

Byla oduševnělou atlantistkou a stejně jako Winston Churchill pevnou stoupenkyní spojenectví s USA. Ráda opakovala, že vždy, když na sjezdu Konzervativní strany mluvila o pevném spojenectví s Amerikou, ozval se potlesk ještě dřív, než větu dokončila.

Zastánkyně středostavovských ctností

V osobních a morálních otázkách vyzařovala přesvědčení, že ekonomicky (a i politicky) úspěšná může být jen ta společnost, která vyznává určité občanské a osobní ctnosti; konkrétně ty, jež byly typické pro anglickou protestantskou střední třídu (k níž patřila) a jimiž jsou: pracovitost, nezávislost, střídmost, samostatnost, činorodost, tvořivost, soběstačnost, ochota nebýt nikomu na obtíž, slušnost a píle. V tomto přesvědčení, že plnohodnotný život ve svobodné a demokratické společnosti si vyžaduje určité ctnosti, byla z morálního a kulturního hlediska (neo)konzervativní.

Škoda, že toto své přesvědčení nezdůrazňovala aktivněji během politické kariéry; stejně jako Reagan považovala za bezprostřednější a krátkodobě naléhavější priority jiné – ekonomické a bezpečnostně-zahraničně-politické. Zůstává úkolem konzervativců po ní přesvědčovat západní společnost o staré moudrosti, že jen dobré zákony a dobré instituce nestačí; že potřebujeme i ctnosti na straně lidí. Bez nich je společnost buď neúplná, nebo chladná, nebo nefungující dobře.

Společnost existuje, ale není to stát

Měla i své chyby a omyly. Například ve svém projevu, že “žádná společnost neexistuje” – ve smyslu, že jsou jen lidé, jednotlivci, což řekla v polemice se socialistickým kolektivismem -, zašla příliš daleko. Samozřejmě proti socialismu a jakémukoli kolektivismu je dobré zdůrazňovat roli, význam a hodnotu každého jednotlivce, ale přesto něco jako společnost, její étos, existuje – a je to důležité. Nejde však o ztotožnění se státem – stát by neměl pohlcovat celou společnost a vydávat se za ni. Tím by překračoval své legitimní funkce.

Vždy byla inspirací pro lidi, kteří věří ve svobodu a přejí si společnost lidí svobodných a odpovědných. Po rozhodnutí o předání Hongkongu pod suverenitu komunistické Číny odmítla umožnit jeho obyvatelům, kteří o to usilovali, snadnou imigraci do Británie. Vlastní zemi tím připravila o občany pracovité, činorodé, podnikavé, samostatné, úspěšné a ctící silné rodinné hodnoty – tedy přirozené a ideální konzervativní voliče. Nyní místo toho Británii zplavují imigranti jiní, z konzervativního hlediska ideální ani vzdáleně; a někteří z nich dokonce postrádající jakoukoli loajalitu vůči zemi, čerpající z ní jen sociální dávky, a přitom hlásající krvavý džihád vůči spoluobčanům.

Vždy však Margaret Thatcherová byla inspirací pro lidi, kteří věří ve svobodu a přejí si společnost lidí svobodných a odpovědných.

Dick Armey měl pravdu. Když se řekne “svoboda”, dříve nebo později nám na mysl vystane Maggie Thatcherová.

Requiescat in pace.

http://www.obcinst.cz/margaret-thatcherova-kdyz-se-rekne-svoboda/

* * *

P.S.

Fotogalerie z podpisu kondolenční knihy na velvyslanectví Velké Británie v Praze dne 12.4.2013. Připomínám vyjádření pani Thatcherové z listopadu 1999, když ve svém pražském projevu řekla (mimo jiné), že rychlá privatizace v ČR v první polovině devadesátých let proběhla chybně bez patřičného právního rámce. Exprezident Václav Klaus působil v tu chvíli ve svém okatě nápadném pruhovaném saku poněkud rozladěně.

Jan Šinágl, 13.4.2013