Vytisknout
Kategorie: Postřehy a komentáře

CeskoslovenskoV Praze je americká historička Mary Heimannová. První republika měla podle ní k demokracii daleko. "Horší než radikální vlastenectví je snad už jen rasismus," míní autorka, která bude diskutovat na Festivalu spisovatelů na téma zrození a smrt Československa. Mary Heimannová – jako dcera amerických velvyslanců – strávila své dětství cestováním po světě. Dějiny Československa ve dvacátém století začínala přesto studovat s podobnými východisky jako většina cizinců: jako historii země, kterou při mnichovské dohodě nejprve opustily západní mocnosti a jež byla následně půl století obětí nacismu a komunismu. Čím šla ale Heimannová hlouběji do české historie, tím silněji vnímala temný odkaz českého autoritářství, náboženské nesnášenlivosti a krutosti.

Své poznatky shrnula před dvěma lety v knize Československo: Stát, který selhal, jež v Česku vyvolala řadu kontroverzních reakcí. Heimannová, která dnes na glasgowské University of Strathclyde vyučuje moderní dějiny, se pozítří v českém Senátu přidá k debatě o zrození a smrti Československa, kterou organizuje Festival spisovatelů Praha. "Očekávám především stimulující a konstruktivní výměnu názorů, která prohloubí mé vnímání české a slovenské historie," řekla Heimannová pro HN.

Domluvíte se vůbec česky?

Po devíti letech, kdy jsem žila ve Skotsku, by má čeština potřebovala oprášit, ale snad si vystačím.

Co vás vlastně přivedlo ke studiu československé historie?

Můj zájem o Československo, tedy zemi, se kterou mě předtím nic nespojovalo, začal, když jsem pro univerzitní studenty ve Skotsku připravovala seminář evropské historie dvacátého století. Přišlo mi, že svojí polohou, velikostí a dílčím národnostním složením je Československo ideálním státem, na němž lze osvětlit dopad jinak hrubě abstraktně působících pojmů, jako jsou komunismus, fašismus či vlastenectví.

Co zpětně vzato dokázala vaše kniha Československo: Stát, který selhal?

Snad čtenáře přesvědčila, jak nebezpečné je zobecňovat dějiny celých národů či států. Evropská historie 20. století, tu československou nevyjímaje, představuje varování před hrůzami, k nimž může dojít, když státy nadřazují údajný společenský prospěch nad povinnost chránit lidská práva jedince. Děs, který způsobilo nacistické Německo či stalinistický Sovětský svaz, už je všeobecně známý. Pokud ale nechceme, aby k podobným zvěrstvům docházelo znovu, musíme poznat i odvrácenou stranu dějin demokratičtějších a liberálnějších států.

Překvapily vás reakce, které vaše kniha vyvolala?

Tušila jsem, že neprojde bez povšimnutí, zvlášť když se jí věnoval i časopis The Economist. Míra a intenzita reakcí mě ale opravdu zaskočily. Nestává se často, aby vás ve veřejném projevu odsoudil český konzul, aby vám gratuloval bývalý šéf rozvědky, aby vás navštívila princezna či se o vás debatovalo v Senátu. V České republice se spustila mediální bouře následovaná značně kontroverzním přijetím veřejností, což jen naznačuje, že se kniha zjevně dotkla citlivého místa.

Teď už ale kontroverze odezněla?

Neodezněl dopad, který kniha měla, a zatím těžko říct, k čemu vede. Snad ale skončila první, čistě reakční fáze a uvolnil se prostor pro širší diskusi, která se bude točit kolem stěžejních argumentů v knize a výsledků bádání. Doufám, že se postupně stanou součástí běžného diskurzu. Vnímám náznaky, že už se to začíná dít u lidí narozených až v éře po Československu či u postkomunistických generací.

Nacházíte třeba podobné názory v jiných historických pracích z poslední doby?

I další badatelé vnímají v československých dějinách tytéž trendy. Což mě nepřekvapuje, poněvadž výchozí body, které mě vedly k nečekaným, až šokujícím zjištěním, jsou veřejně dostupné a může k nim dojít kdokoliv. Studie, které dnes vydávají kvalitní univerzitní nakladatelství, mimo jiné naznačují, že při hodnocení první a třetí československé republiky jsem mohla být ještě kritičtější, a že mé vědecké poznatky tak představují jen špičku ledovce. Viz například kniha Andrey Orzoffové nazvaná Battle for the Castle: The Myth of Czechoslovakia in Europe, 1914–1948 nebo Melissa Feinbergová ve svém díle Elusive Equality: Gender, Citizenship and the Limits of Democracy in Czechoslovakia, 1918–1950. Obě naznačují, že první republika byla ještě méně demokratická, než jsem si myslela. R. M. Douglas pro změnu ve studii poválečného Německa Orderly and Humane: The Expulsion of the Germans after the Second World War líčí poválečné odsuny v Československu s takovou hrůzou, že jsem je zjevně podcenila.

Vlastenectví a extremismus nejsou výhradně česká témata. Vnímáte je stejně silně i v dnešním světě?

Radikální vlastenectví v Evropě ve dvacátém století vedlo ke zbytečnějšímu utrpení a větší krutosti než kterékoliv jiné abstraktní přesvědčení, snad jedině s výjimkou rasismu. Nepřijde mi, že bychom se ho v jednadvacátém století zbavili. Žádná země ani společnost vůči tomuto nebezpečí nejsou imunní. Jen vnímám jako čest si na Festivalu spisovatelů moci vyslechnout zážitky od mnohem váženějších spisovatelů, než jsem sama, z Egypta, Alžíru, Turecka, Portugalska, ale i z Česka.

http://art.ihned.cz/knihy/c1-59716370-kontroverzni-historicka-heimannova-cechoslovaci-si-za-mnohe-mohli-sami

* * *

Diskuse z Festivalu spisovatelů: Zrození a smrt Československa

* * *

"Strach je vůbec nejsilnější hybnou silou v této zemi.“

Walter Koch, německý velvyslanec  Praze o Češích

* * *

"Naše neštěstí začalo zánikem starého Rakouska.“

Emil Hácha

* * *

"Státník, který se dopustil tolika chyb jako Beneš, má v zájmu země

přímo povinnost vysokou politiku opustit."

Édouard Daladier an Štefan Osuský am 2.10.1939

* * *

P.S.

Zvláštní, na webu Senátu je kdejaká akce, ale na tuto jsem 17.dubna upozornění nenašel, pouze na následné, doprovodné akce a recepci, to je samozřejmě to „nejdůležitější“!

 

Jan Šinágl, 20.4.2013

 

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1