„Svým krokem posunul Zeman profesorskou promoci z roviny státoprávně-ceremoniální do roviny osobní. Dostali jsme se tím do situace, kdy se potřesení rukou stává záležitostí osobních preferencí, sympatií a antipatií. Potom je namístě, že sami kandidáti začínají zvažovat, do jaké míry jsou oni ochotní potřásat si rukou s někým, s kým mají osobní problém,“ uvedl Storch v dopise, který zaslal na rektorát UK, do týdeníku Respekt i kolegům. A se Zemanem si rukou nepotřásl.

ČESKÁ POZICE: Co vás k neúčasti na slavnostním ceremoniálu přivedlo a co vám nejvíce vadilo?

STORCH: Mě s kolegy na univerzitě nejdříve pobouřilo, že se Miloš Zeman prostě rozhodl, že jednoho profesora nejmenuje. Na to nemá právo. Logika celé věci je taková, že jmenováním státní moc potvrzuje akademickou samosprávu, dokládá její legitimitu, nic víc. Zeman pak zjevně pochopil, že se nemůže rozhodnout nejmenovat, ale že to nemusí udělat osobně a lze delegovat akt na ministra, což běžně dělával Václav Havel. Ale tím, že se rozhodl někomu to osobně předat a někomu ne, se z toho stala podivná osobní záležitost. Proto jsem si řekl, že již to není řádná „státoprávní“ ceremonie, ale osobní výběr, komu rukou potřást a komu ne. Toho se nepotřebuji účastnit.

ČESKÁ POZICE: Jaké jste měl na své rozhodnutí ohlasy?

STORCH: Reakce byly veskrze příznivé. Dokonce i od lidí, které jsem třeba osobně neznal. Třeba od Zuzany Roithové, která mi napsala pěkný e-mail, nebo i od několika lidí ze zahraničí. Naopak mě naštvala vyjádření některých profesorů ve smyslu „působím v zahraničí, takže se v domácím dění nevyznám“. Kladu si otázku, proč takoví lidé mají být profesory v České republice.

ČESKÁ POZICE: Zdálo se mi, že u veřejnosti bylo vzedmutí proti Zemanovu kroku intenzivní stejně jako u akademické obce, ale jmenovacího aktu se vás nezúčastnilo jen pár: rektor Jihočeské univerzity Libor Grubhoffer nebo profesorka Jana Klánová z Masarykovy univerzity. Čím si to vysvětlujete?

STORCH: Nevím, překvapilo mě to. Vlastně tomu nerozumím. Občas někoho potkám a ten mi říká, že je dobré, že jsem se „Zemanovi hrdinsky postavil“. Na mém počínání není nic hrdinského, ani to není žádná oběť. Vždyť profesorský dekret stejně dostanu o pár dní později. To, že jsme nebyli na ceremonii, kde by mi bylo zatěžko podávat si ruku s někým, kdo veřejně uráží moje univerzitní kolegy, nebylo nic odvážného. Nebyla to disidentská oběť jako za minulého režimu. Proto mě tak malý „odpor“ překvapil.