Psychiatr Radkin Honzák: „Dnes když si dva telefonují z pokoje do pokoje a říkají tomu komunikace, tak nevím, jestli znáte to vědecké slovo, ale to je v prdeli.“ - Tomáš Mašín o svém filmu o odbojové skupině bratří Mašínů: Nemáme rádi hrdiny, protože nám připomínají naší vlastní zbabělost.
Vztahová chudoba je ve všech vrstvách. Je jedno, jestli je to milionář, který se trápí, že si nemůže koupit další lamborghini, nebo jestli je to chudák, který nemá na drogu. Na linku bezpečí volají děti, že jsou hluboce nešťastné, protože jim rodiče nekoupili tablet či poslední model mobilu. Chybí sjednocující smysl, který by našemu životu dal nějaký ráz a charakter. Rodina je dnes úplně v koncích. To má hlubší kořeny, ještě z komunistické doby. Pamatuji si, jak vznikaly matky samoživitelky a metla se jim cesta. Dělal jsem pět let v manželské poradně a už tenkrát v osmdesátých letech si ženy myslely, že na to, aby jim někdo přitloukl hřebík, nepotřebují manžela. Už tam se to začalo rozpadat. Když sám sebe člověk povýší na špičku veškerého vesmíru, tak se sice může dmout pýchou, ale může se tam také cítit zatraceně bezmocně a sám bez jakýchkoli vazeb.
Radkin Honzák: Ze společnosti se vytrácí „my“, vždy je tu jen „já“
Psychiatr Radkin Honzák v rozhovoru s ČESKOU POZICÍ mluví nejen o širších příčinách nárůstu spotřeby antidepresiv v české společnosti, ale také o potřebě obyčejného lidského smutku, kterému moderní doba nedává dostatečný prostor. A na téma současného rozbití sociálních struktur říká: „Dnes když si dva telefonují z pokoje do pokoje a říkají tomu komunikace, tak nevím, jestli znáte to vědecké slovo, ale to je v prdeli.“
… ČESKÁ POZICE: Když jste zmínil ze začátku reaktivní depresi, může vznikat i z nedostatku smyslu, z toho, že člověk nemá „pro co žít“?
HONZÁK: Třeba Franklova psychoterapeutická škola – a Frankl má i moc zajímavý život, když prošel třemi Hitlerovými koncentráky – mluví o životním smyslu. A říká, že větší polovička (to mají matematici rádi), takřka dvě třetiny, depresí vzniká ze ztráty životního smyslu, že lidé nenajdou ve svém životě nic, za čím by směřovali a kde by ukotvili. Pak tam nastupuje právě ta frustrace a stres, který začne ničit mozkové buňky a stresové hormony a mechanismy velmi ochotně k depresi vedou.
ČESKÁ POZICE: Můžete na základě své praxe specifikovat, kdo je běžným pacientem potýkajícím se s depresí? Například podle nějakého sociálního statusu…
HONZÁK: V tomto směru bych nedělal rozdíly. Vztahová chudoba je ve všech vrstvách. Je jedno, jestli je to milionář, který se trápí, že si nemůže koupit další lamborghini, nebo jestli je to chudák, který nemá na drogu. Na linku bezpečí volají děti, že jsou hluboce nešťastné, protože jim rodiče nekoupili tablet či poslední model mobilu. Chybí výchova k odolnosti vůči frustraci; od malička mají děti všechno, co se jim zamane, počínaje plenkami do tří let a konče neomezováním jejich projevů, které jdou za hranici společenského chování. Vyrostou tedy v jedince domnívající se, že mají automaticky nárok na všechno, a když to hned nedostanou, ochotně se „hroutí“. Tady je jeden problém, který cítím. Ze společnosti se vytrácí „my“, vždy je tu jen „já“, ta pokračující individualizace je všepronikající. Vytrácí se pospolitost, sdílení. Dříve třeba vesnická pospolitost – ještě za generace mého děda – vybrala peníze na stavbu sokolovny. Bohatší dal více, chudší méně a stavba vznikla. Já si vůbec nedokážu představit, že by něco takového fungovalo dnes – nebo dokonce, že by vzniklo Národní divadlo. Chybí mi sjednocující smysl, který by našemu životu dal nějaký ráz a charakter.
ČESKÁ POZICE: Na druhou stranu ale existuje i odvrácená strana všech těch autoritativních smyslů minulosti – náboženství, pojem národa a tak podobně, to vše člověka tlačilo do nějakého způsobu života…
HONZÁK: To je pravda, to je ono. Tlačí člověka do jistého způsobu života, a on to musí s jistou pokorou vzít, a pokud se rozhodne, že pojede po své vlastní lajně, tak je to ten Prométheus, který jde krást oheň a může skončit na Kavkazu, kde chudák orel má každý den k obědu játra.
ČESKÁ POZICE: Ono lze možná říct, že nekončí jen autorita těch velkých pojmů jako národ nebo náboženství, ale rozpadá se třeba i rodina…
HONZÁK: Rodina je dnes úplně v koncích. To má ale hlubší kořeny, ještě z komunistické doby. Já si třeba pamatuju, jak vznikaly matky samoživitelky a metla se jim cesta. Dělal jsem pět let v manželské poradně a už tenkrát v osmdesátých letech si ženy myslely, že na to, aby jim někdo přitloukl hřebík, nepotřebují manžela. Už tam se to začalo rozpadat. Když sám sebe člověk povýší na špičku veškerého vesmíru, tak se sice může dmout pýchou, ale může se tam také cítit zatraceně bezmocně a sám bez jakýchkoli vazeb.
* * *
Tomáš Mašín: Nechci bratrům Mašínům pomáhat
Zajímavý rozhovor na radiožurnálu Martina Veselovského, doporučuji poslech zejména od 13 minuty! Bojíme pojmenovat hrdiny, aby nevynikla naše zbabělost. Rozpočet filmu cca 90 milionů. Veřejnoprávní ČT odmítla pro přílišnou „akčnost“ filmu…?! Ani jsem si nevšiml, že by u ČT byly na indexu akční filmy, horory apod. CET 21 TV NOVA naopak uvítala. V jiných zemích by se o této odbojové skupina natočilo už alespoň 5 filmů! Je to především strhující příběh, zejména německá odysea boje pěti statečných proti 28.000 vojákům a policistům! Je vidět, že TV NOVA patří lidem ze zemí, kde pojem hrdina se vnímá zcela jinak než v naší zemi.
Jan Šinágl. 8.7.2013