Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt dub 11 @08:30 -
OS Kolín - II. kolo: Šinágl a spol. obžalován
čt dub 18 @17:30 -
Praha Americké Centrum: ETIKA UMĚLÉ INTELIGENCE
st dub 24 @08:30 - 11:00PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu
čt dub 25 @09:00 - 01:30PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu

Nejnovější komentáře

  • 28.03.2024 15:57
    Číslo 13 ‧ 28. března ‧ 2024 Týdeník Echo AD Rodina, nebo ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:58
    ČR dostane z EU 73 miliard Kč na investice do dopravy či ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:44
    „Lockdowny mají závažnější důsledky než samotný covid“ Z ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 08:59
    Mezinárodní ratingová agentura Moody's dnes zhoršila ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 07:26
    Vážení přátelé zahrádkáři a sympatizanti ZO ČZS Pod Majerovic ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:28
    Universal supranational citizen Why does today's Europe face ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Benes_EdvardŠtábní kapitán Gajda (tehdy měl nejvyšší vojenskou hodnost z našich dobrovolníků) tehdy požádal prof. Masaryka jako představitele ČNR v Paříži, aby mu povolil vojensky zasáhnout se silami, které měl k dispozici jako jedinou disciplinovanou sílu v Rusku, aby učinil konec bolševismu do 3 dnů. Masaryk Gajdův návrh rezolutně odmítl, došlo k ostré výměně názorů na věc a Masaryk zakázal Čechům vměšovat se do „ruských“ záležitostí. Přitom se jednalo o záležitosti 27 židů v Leninově revoluční vládě.

Pramálo se dodnes ví o politickém zápasu Švehla kontra Beneš - Levičáctví v českém národě je neustále se vyvíjející jev u intelektuálů - Československo se stalo pod Masarykem a potom Benešem poslední rezervací marxistů v Evropě - Bolševizace dovedla český národ k tragédiím - Humanismus bez Boha dovedl Čechy k totalitě.

 

 

Václav Bureš o „tajemném“ JUDr. Janu Rücklovi a následcích

...

MUDr. Jaroslav Lhotka

(88)

Psal se rok 1947, kdy do Kartouzské věznice ve Valdicích přivezli dva retribuční vězně z elity národa – Jana Syrového a Rudolfa Berana, oba odsouzené Národním soudem na 20 let těžkého žaláře. Pro retribučního vězně Václava Bureše se Kartouzská věznice po roce 1945 stala pokladnictví tajemství ukrytého před veřejností po tzv. osvobození Rudou armádou v roce 1945, jako Pravda přibitá ke kříži.

Na celách se zde probírala i volba prezidenta v r. 1935, jak to ve skutečnosti proběhlo, aby se Beneš stal prezidentem republiky. Republikánská strana (původně agrární) pod vedením R. Berana měla svého kandidáta, univ. profesora Němce, jenž se v předvečer volby vzdal kandidatury, čímž podrazil nohy především předsedovi strany Beranovi, politickému odpůrci socialisty Beneše. Tehdy v r. 1947 Beran ve vězení prohlásil, že profesor Němec byl svobodný zednář a tudíž v lóži podřízený Benešovi. Také řekl, že pro zvolení Beneše prezidentem pracoval JUDr. Jan Jiří Rückl z podnětu Vatikánu a papeže Pia XI., jak řekl ve vězení R. Beran. Rückl byl dlouhá léta činný politicky v Československé straně lidové po 1. sv. válce a byl dlouhá léta zemským náčelníkem mládeže čsl. strany lidové. Lidovecký klub politiků pod Šrámkem volil Beneše a JUDr. Rückl získal ještě německé a maďarské křesťansko-demokratické poslance a slovenské ľudovce s jejich vůdcem, knězem Andrejem Hlinkou. Toho dovedl k Benešovi a ten mu za to slíbil, co bylo napsáno v r. 1918 v Pittsburské dohodě – autonomii, jakmile se stane prezidentem. A tak Hlinka souhlasil. Opozice proti Benešově zvolení byla rozbita.

Hlinka se po převratu 28. října 1918 pokusil v r. 1919 získat vlády západních mocností pro uskutečnění autonomie Slovenska, ale jeho akce byla bezvýsledná a po návratu do ČSR byl zatčen a načas uvězněn. Od té doby stál v čele autonomistického hnutí na Slovensku. …

… Politické strany, které byly v r. 1935 proti zvolení prezidentem dr. Beneše, byly po 2. světové válce zakázány. V r. 1936, když vypukla občanská válka ve Španělsku, z Benešova souhlasu jezdily hordy NKVD ze SSSR přes naše území na pomoc rudým republikánům ve Španělsku. Když na počátku občanské války byly v Madridu republikány zapáleny kostely a kláštery, na 150 jich shořelo, náš levicový tisk o tomto řádění mlčel, včetně Šrámkova Venkovanu. Mlčel i Jan Jiří Rückl! Nastalo vraždění!

Beneš stačil odvézt do USA na 40 tun státního zlata, jak v Kartouzích potvrdil vězněný R. Beran, ze kterého se žilo za války v cizině Benešovi a jeho partě.

Francisco Franco byl voják a vlastenec, spořádaný otec rodiny, mající smysl pro křesťanské hodnoty. Při vyvolání masového teroru revolucionářů dovedl sjednotit v období komunistické hrůzovlády španělské katolíky, politicky rozštěpené, a neměl nic společného s italským fašismem a německým národním socialismem, i když jejich pomoc byla nutná ke konečnému vítězství nad komunismem. Škoda jen, že to Jaroslav Seifert pochopil až po roce 1968, neboť socialismus a komunismus nelze reformovat. Charta práce, přijatá v r. 1938, představovala reakci proti liberálnímu kapitalismu a marxistickému materialismu, jež rozkládají křesťanské hodnoty, dodnes leží v žaludku odpůrců a kritiků generála Franca, protože zavedla tradici sociální spravedlnosti v souladu s encyklikou Lva XIII. „Rerum novarum“.

Polovinu zlatého pokladu Španělska stačili z Madridu do Barcelony přemístit rudí republikáni, tolik u nás opěvovaní levicí, s pomocí tzv. demokrata Luise Companise pak odvézt loděmi sovětských jednotek NKVD do SSSR jako podklad sovětské měny – rublu. Companis po pádu Barcelony v r. 1939 stačil uprchnout do Francie. Zde už nebyla u moci Blumova Lidová fronta, a tak byl po zatčení vydán do Španělska a později popraven jako škůdce španělského národa. Ostatním chyceným zločincům byla dána možnost vstoupit do Modré divize, ve válce Hitlera proti Stalinovi, kterou dal Franco k dispozici wehrmachtu na východní frontu. Všichni utekli k sovětské armádě do zajetí a skončili v Gulagu. Nikdo z nich se po válce nenavrátil domů. Náš národ si z toho po válce nevzal ponaučení a budoval pod Benešem rudý ráj.

Všechny dnešní projevy levičáctví, naposledy po smrti komunisty Valtra Komárka, přítele Che Guevary, pomocníka rudé Kuby Fidela Castra, ukazují, komu slouží v naší zemi masmédia. Tyto projevy vyrostly z kořenů nenávisti vůči křesťanství v západní civilizaci, jejímž neohroženým zastáncem se stal jako voják generál Franco. Frankismus, to je budování křesťanského státu s obnovením křesťanské tradice a sociální spravedlnosti. Nemá tudíž nic společného s fašismem a nacismem.

Už tehdy, když se tvořily v ČSR interbrigády na pomoc republikánům Španělska, aby zvítězilo zlo – komunismus – prohlásil poslanec Radola Gajda v poslanecké sněmovně na adresu tzv. demokratů: „Demokracie je zlodějna!“ Dnes v této zlodějně žijeme, morální hodnoty jdou stranou, život je bez perspektivy. Až křesťanství vymizí, národ zahyne. Proto se musíme učit z historie, nezbavené PRAVDY. Jít osobním příkladem v životě v dnešním postkomunismu, kde je nedostatek křesťanských ctností, jež jsou neustále vytlačovány nectnostmi, pod pláštíkem tolerance ke zlu. Zlo však nikdy netoleruje PRAVDU!

* * *

Václav Bureš: Co si vyprávěli ve valdické věznici dva retribuční vězni-legionáři

...

MUDr. Jaroslav Lhotka

(89)

Kartouzy se staly po 2. světové válce pokladnicí tajemství, jak napsal retribuční mukl Václav Bureš, odsouzený na doživotí lidovým soudem v r. 1945. Byla zde zavřena na podkladě retribučních dekretů také elita z našeho I. zahraničního odboje – legionáři, nepohodlní Benešovi a jeho politice smiřování s komunisty a komunismem, po podepsání Košického vládního programu stranami Národní fronty.

Dva bývalí francouzští legionáři od Perpignanu, kde se zrodila česká „Rota Nazdar“, zubní lékař MUDr. Rudolf Maxa, odsouzený po 2. svět. válce na 16 let a major Vitejček od Hradní stráže, odsouzený na 18 let, si vyprávěli, co věděli o Benešovi jako vášnivém hráči rulety v pařížských kasinech za 1. svět. války. Vzpomínali na příhodu s Lavalovým kloboukem v kasinu, co jim vyprávěl o tom bývalý generál a francouzský legionář Otakar Husák, po 1. svět. válce vedoucí vojenské kanceláře prezidenta Masaryka. Ten tak neměl v lásce Beneše pro jeho intriky v politice, že raději odešel z Masarykových služeb do civilu, znechucen vývojem hradních intrik.

Mezi naší legionářskou elitou ve Francii měl Beneš přezdívku „ruletový král“. Do pařížské herny, kam chodívali i francouzští politici, mezi nimi Pierre Laval, žoviální muž, chodil občas i Beneš. Jednou přišel Laval se světlým, fešáckým kloboukem s širokým okrajem na hlavě, který si odložil do šatny. Hrála se ruleta a Beneš v ní prohrál sumu peněz. Úprkem hnal k šatně, popadl Lavalův klobouk a zmizel z herny. Když pak Laval zjistil, že nemá klobouk, ostatní se smáli, že mu ho vzal Beneš, jak byl nešťastný z prohry. Brzy po této příhodě se ocitl v pařížském deníku „Petit Parisien“ článek, že Beneš prohrál velkou sumu peněz v kasinu, v ruletě. Kde na to vzal peníze?

Oba francouzští legionáři, Maxa a Vitejček, mezi sebou rozebírali situaci o sestřeleném italském letounu Caproni s generálem Štefánikem na palubě a jeho tragické smrti, vydávané úředně za letecké neštěstí jako havárie letadla, a dospěli k závěru, že za tím stál Beneš, protože Štefánik nenáviděl komunismus a bolševiky už v Rusku, za války a dával to najevo i ve Francii před Benešem a Masarykem.

Převážná část peněz pocházela ze sbírky našich krajanů z USA na výzbroj a výstroj našich západních legií. Když pak Štefánik ve Švýcarsku žádal Beneše o předložení vyúčtování ohledně hospodaření s financemi, Beneš ho neměl. Došlo mezi nimi k ostré hádce, které byli přítomni major Ivan Štefl, přítel Štefánika, a cestovatel Jižní Amerikou Alberto Vojtěch Frič, s nímž se počítalo do funkce vyslance pro Jižní Ameriku. Tuto hádku Frič popsal v brožurce „Zločinec číslo jedna“, kterou vydal dle V. Bureše v počtu 100 kusů pro své členy kaktusářského spolku jako soukromý tisk. Bureš byl členem tohoto spolku a jejím předsedou byl A.V. Frič. Za protektorátu tuto brožurku Bureš vlastnil, po tzv. osvobození 1945 mu ji NKVD po prohlídce v jeho nepřítomnosti zabavilo s dalšími tiskovinami, než se navrátil z Reichu, kam byl nasazen pracovním úřadem, protože neměl protekci. A protože za války říkal doma svým známým to, co viděl v Reichu a slyšel od sovětských zajatců o bolševickém rudém ráji, dostal doživotí, aby se lidé nedozvěděli pravdu o zaprodání Benešem a Šrámkem u Stalina v Kremlu, a jak rudý ráj v SSSR skutečně vypadá. …

* * *

Setkání Václava Bureše s následovníky Krista

...

MUDr. Jaroslav Lhotka

(90)

… Ze schodů sestoupil zástupce vedoucího lágru Bytíz Řeřáb, s přezdívkou Zoubek, a postavil se před Bruna, prstem ho píchal do břicha a začal se svým kázáním: „Tak co, Sklenovský, jak dlouho chcete zde blbnout s tím vaším Kristem? Máme s vámi trpělivost. Nenecháte-li toho, hodíme vás i s tím vaším Kristem do tý latríny a bude konec!“ Brunovi zahrál úsměv, jako vždy, když někdo něco podobného říkal. „Vy se k tomu ještě smějete?“ pravil Řeřáb. Bylo ticho, když Páter Bruno zvedl hlavu a klidně mu na to řekl: „Pane zástupce, to na mne nemluvíte vy, ale to mluví satan, co si vás podmanil. A já se modlím za to, aby vás opustil, abychom se jednou potkali jako přátelé a ne jako nepřátelé dnes.“ Zase nastalo ticho a my muklové jsme trnuli, co bude následovat. Zoubek zavelel: „Jděte si pro snídani a pak nastupte do zástupu!“ Půlhodina čekání a vítěz Bruno se zařadil do zástupu. Po směně zavolal Bruna bachař zvaný Franta Práce na pohovor a zařadil ho na dílo, kde si vydělal na „hnědý lístek potravinový“. Tím oslavil Páter Bruno své vítězství nad satanem. Dožil se roku 1989.

V říjnu 1954 jsem byl propuštěn do civilu po amnestii prezidenta Zápotockého. Vracel jsem se s požehnáním dvou kněží-muklů, spoluvězňů, P. Bruna Sklenovského a P. Františka Pospíšila; já, odsouzený lidovým soudem v lidové demokracii na doživotí národně frontovními bojovníky lidovci a národními socialisty soudního tribunálu. Tito, v národní frontě organizovaní, dělali zárodky nepřátelství po skončení války, neboť revoluční řádění podle ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny z roku 1945 bylo beztrestné. Tak se umožnilo beztrestně podkopávat autoritu a pořádek. Vzorem toho byla vláda Národní fronty, kterou byl „obdařen“ národ od května 1945. Až teprve po roce 1989 jsem mohl dát své vědomosti ke zveřejnění, jaká tuhá cenzura tisku zde vládla s pomocí lidovců a socialistů NF, ve službě KSČ, kdy být antikomunistou jako věřícím v Krista bylo špatnou vizitkou „osvobození od zla“.

* * *

Masaryk jako zrádce národního Ruska

...

MUDr. Jaroslav Lhotka

(91)

Dosud si po sametové revoluci připomínáme jen velmi kladné stránky Masarykovy osobnosti co se týče politické morálky u nás. Sympatie mnohých českých historiků dnešní doby ho mladé generaci vykreslují jako humanistu, ze kterého si mají brát příklad. Už generál Rudolf Medek, jenž s generálem Radolou Gajdou prodělal boje s bolševiky v Rusku, vykreslil Masaryka jako muže dvou tváří, v žádném případě jak přítele velkého ruského národa za 1. světové války a po ní.

Když byl prof. Masaryk po Zborovské bitvě (2.7.1917) návštěvou u ruských legionářů v Nové Šartoriji na Volyni, to už začínali bolševici trojčit v Petrohradě. Zakrátko se zformovala II. divize v Borispolu a Berezani. Lenin řádil v Petrohradě společně s Trockým, jenž přijel z USA vyškolen bojovat a zničit křesťanství na věky ve Svaté Rusi. Štábní kapitán Gajda (tehdy měl nejvyšší vojenskou hodnost z našich dobrovolníků) tehdy požádal prof. Masaryka jako představitele ČNR v Paříži, aby mu povolil vojensky zasáhnout se silami, které měl k dispozici jako jedinou disciplinovanou sílu v Rusku, aby učinil konec bolševismu do 3 dnů. Masaryk Gajdův návrh rezolutně odmítl, došlo k ostré výměně názorů na věc a Masaryk zakázal Čechům vměšovat se do „ruských“ záležitostí. Přitom se jednalo o záležitosti 27 židů v Leninově revoluční vládě. Profesor Masaryk pak jednal jen s „českým“ politickým vedením židozednářským, v jehož čele stál Masarykův oblíbenec, středoškolský profesor Prokop Maxa, Josef Patejdl (skončil za 2. sv. války v nacistickém koncentráku, Miloš Maixner (po válce ředitel Legiobanky). Po tomto jednání pak Masaryk odjel od ruských legií, aby je nechal na pospas osudu, pod vedením Odbočky ČNR a podřízených Prokopu Maxovi, jenž pak „jako žid s židem“ vyjednával s Trockým o složení zbraní legií do rukou bolševiků. O tom se dodnes mlčí, v současnosti, v rámci tzv. antisemitismu, hlásaného nepřáteli PRAVDY.

Jak známo, maršál Ferdinand Foch, vrchní velitel armád Dohody, chtěl po porážce Němců zasáhnout s celou hotovostí k zlikvidování bolševismu v Rusku. Karel Kramář v Paříži 1919 měl takto spojence k zásahu proti bolševismem zmítanému Rusku. Načež ho prezident Masaryk telegraficky zbavil funkce ministerského předsedy čsl. vlády a tudíž i vedoucího mírové delegace čsl. vlády v květnu 1919 v Paříži. Na toto počínání Masaryka ruská emigrace nezapomněla! Nezapomněla, že české politické vedení v Rusku u legií vydalo admirála Kolčaka i s carským zlatým pokladem do rukou bolševikům. Jejich sluhou, který vždy ochotně plnil rozkazy OČNR, byl generál Jan Syrový, ve službách zednářství. Kolčak byl zastřelen 7. února 1920 a vhozen do řeky Irkutsk. Jeho poslední slova byla: „Spasibo vam, Čecho-sobaki!“ (Děkuji vám, čeští psi!) Svědectví o tom pak po roce 1945 vydal uvězněný armádní generál Jan Syrový v Kartouzích v přítomnosti mukla V. Bureše. Národní Rusové nemohou zapomenout, že jsme nepomohli Kolčakovi a jeho vládě emigrovat z bolševického Ruska.

V srpnu 1920 se pak valily hordy bolševiků přes Polsko s úmyslem spojit se s německým proletariátem Karla Liebknechta, Rosy Luxemburgové a Kláry Zetkinové k bolševickému ovládnutí Evropy, dle směrnic Trockého na světovou revoluci. Z té doby je znám „Zázrak na Visle“, jak se dodnes nazývá vítězství Poláků nad bolševickou přesilou. Zbožní Poláci toto vítězství připisují Panně Marii, jež vyslyšela jejich prosby, neboť zde byl poražen útočný ateismus, i když jen na čtvrt století. Čeští železničáři z příkazu Pražského hradu zadrželi vlaky z Francie se zbraněmi pro špatně vyzbrojené Poláky a prezident Masaryk na Hradě rozmlouval francouzské delegaci, která se u něj zastavila, aby přestali podporovat Polsko. Byla prý to odveta za Těšínsko. Takto jsme jako národ pod „vedením“ našich nových vůdců zrazovali národní Rusko. Humanismus bez Boha dovedl Čechy k totalitě.

Dodnes se lže a zkresluje bez zábran, až nakonec někdo cizí tomu přijde udělat rázný konec. Stále jsme hledali, až jsme našli „to pravé“. Skončilo to vždy nějakým Závišem z Falkensteina, Komenským, sluhou velkých „Slovanů“ Švédů a luteránské šlechty, přes Masaryka a Beneše až k tomu „nenahraditelnému“ Havlovi a jeho kancléřovi Schwarzenbergovi. Českému národu dodnes schází duchovní vůdce. Nebyl jím ani český král Jiří z Poděbrad, jenž zradil Lužické Srby a hodil je přes palubu. I ti Slováci, kteří nám za 1. světové války věřili, byli zklamáni sestřelením letadla s jejich vůdcem dr. M.R. Štefánikem. Toto jsou trpké zkušenosti z historie českého národa, nad kterými je třeba se zamýšlet a ne se při své tuposti dát pod korouhev hrobařů českého národa. Mnoho archiválií proto bylo zničeno už husity, aby národ neprohlédl lumpárny a uvěřil bludům z dílny tiskárny Harnackovy, když Koniáš s nimi vedl boj, a proto byl zednářem Aloisem Jiráskem ostouzen v jeho pamfletu „Temno“. To pravé temno přišlo s Masarykovou republikou a s tuhou cenzurou tisku v rámci Masarykova pojetí demokracie, s korytáři a nikoliv hrdiny u moci. Beneš potřeboval knechta, našel ho ve Šrámkovi, proto Stašek musel zmizet. Lidová strana proto se rozštěpila na pravici a levici. Zelenka pak založil „Národní stranu lidovou“ a šel s ní do voleb 1935. Benešovi, Masarykovu odchovanci, stačili Šrámkovi kývalové, aby byl s pomocí levice zvolen prezidentem. Bolševizace dovedla český národ k tragédiím.

Jan Werich v r. 1935 navštívil Sovětský svaz a navrátil se jako vyznavač bolševismu. Dal to najevo ve vystoupení „Balada z hadrů“. V době Hosákovy normalizace na rozdíl ode mne podepsal Antichartu. Bůh nás chraň před bolševismem a Masarykem! Pramálo se ví o tom! Na Jáchymovsku, za komunistické totality, se mukl V. Bureš seznámil s odsouzeným polským plukovníkem Wladislavem Pliskem, dostal doživotí. Ten byl velitelem jednoho polského sboru při bolševické invazi 1920 a řekl mu: „Dokud budou v Polsce žít pamětníci české zrady na polském národě, nikdy nedojde k sbratření, protože ti stateční hrdinové umírali s kletbou na českou vládu, která vrazila nůž do zad polského národa a chtěla tím napomoci vítězství bolševismu a zde nastupuje role Masaryka jako nepřítele katolíků v Polsku.“

Generál r.l. Gajda stále o tom mluvil, jak Sověti vtrhli po 1. sv. válce velikou silou do Polska, aby se spojili s komunistickým Německem, jak vzpomenul V. Bureš, a rozpoutali pod Trockým světovou revoluci. Dnes křísit „Slovanskou unii“ je farizejství v českém národě. Kdo nám bude věřit, když toho máme hodně na triku a s jakým vedením hodláme nastoupit do boje za „slovanství“? Nebo si myslíte, že v rámci ekumenismu se stane zázrak? Pramálo se dodnes ví o politickém zápasu Švehla kontra Beneš.

* * *

Politická pravicovost VLAJKY proti levičáctví Masaryka a Beneše

...

MUDr. Jaroslav Lhotka

(92)

Masarykova politická strana realistická byla nejmenší a v posledních volbách před 1. světovou válkou dostala ne víc jak 0,6% hlasů. Aby zabránili sociální demokraté jeho propad, volili ho ve druhém kole. Před 1. sv. válkou byli v c.k. Rakousku poslanci voleni podle většinového systému. V každém volebním obvodě musel kandidát dostat většinu hlasů, aby byl zvolen. Když žádný z kandidátů nedostal většinu hlasů, konalo se druhé kolo voleb o něco později, kdy voliči rozhodli mezi dvěma kandidáty, kteří v prvním kole dostali nejvíce hlasů. Tak se prof. Masaryk zásluhou voličů sociální demokracie stal poslancem na říšské radě, aby zabránili vítězství kandidáta za katolickou stranu. Od této doby pramení Masarykovo levičáctví, které nic dobrého nepřineslo českému národu. Dodnes se jeho modle chodí klanět posametoví vůdci českého národa na Hradčanském náměstí.

Pluralismus v české společnosti, nedostatek politického pragmatismu a existence ideologických politických stran rozdělily český národ a národnostní menšiny do mnoha politických stran, což pokračovalo po vyhlášení Československé republiky v r. 1918. Byl přijat volební systém poměrného zastoupení. Agrárníci si přeměnili jméno a stali se republikány, z pravicových skupinek vznikla národně demokratická strana v čele s dr. Karlem Kramářem. Sociální demokracie byla nejsilnější stranou v prvních poválečných letech, ale rozštěpila se zásluhou bolševizace republiky, vznikla KSČ přináležící ke III. komunistické internacionále se sídlem v Moskvě. Tímto krokem se stala nejsilnější stranou republikánská pod vůdcem Antonínem Švehlou. S heslem „Venkov jedna rodina“ přestala KSČ kvést pšenice.

… Němci vyhlásili „Lex Mareš“ za křivdu a těžké bezpráví v době, kdy ještě nebyla skončena mírová jednání v Paříži na uspořádání státu a jeho hranic. V důsledku politické liknavosti Pražského hradu, tedy i prezidenta Masaryka, politických parlamentních stran, vznikla VLAJKA, politické hnutí za obrodu českého národa. Vlajkaři byli za první republiky národovci, čeští patrioti, vlastenci v duchu odkazu Karla Havlíčka a Františka Palackého. Vystupovali jako obhájci pravosti rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Postavili se tudíž za stanovisko univ.prof. MUDr. Františka Mareše, jenž byl členem komise za zkoumání pravosti rukopisů, jak je kdysi obhajoval František Palacký. Tak si VLAJKA proti sobě popudila samotného Masaryka. Vysokoškoláci neměli rádi Masaryka jako on je, protože se od prohlášení rukopisů za podvrhy Masaryk nenaučil pořádně českému pravopisu a republika se stala rejdištěm svobodných zednářů, rotary klubů, marxistů, trockistů a v roce 1933 tento boj vrcholil. Proti vlastenecké činnosti VLAJKY se vytvořila široká levicová fronta intelektuálů: od Volné myšlenky S.K. Neumanna přes židovskou organizaci YMCA, sociálnědemokratického Práva lidu až k Rudému právu a Haló novinám. Ty vytiskly „Manifest českých a slovenských spisovatelů“, který podepsali: Konstantin Biebl, Karel Čapek, František Halas, Josef Hora, Karel Konrad, Marie Majerová, Helena Malířová, Jan Mukařovský, Zdeněk Nejedlý, Vítězslav Nezval, S.K. Neumann, Laco Novomeský, Petr Jilemnický, Jan Zrzavý, Jaroslav Seifert, Voskovec s Werichem a další.

Vznikla tak jakási dohoda jednotného postupu proti pravicovosti VLAJKY. V roce 1934 proto byla založena „Studentská fronta za demokratická práva, proti válce, fašismu a reakci“, ve které se sdružily: Sdružení sociálnědemokratických studentů, Komunistická studentská frakce, Etické hnutí československého studentstva, Židovský pomocný komitét (HICEM), Sociálnědemokratická péče o uprchlíky, Péče o německé emigranty z iniciativy „Rudé pomoci“. Tak se umožnil pobyt ing. Formisovi, uprchlému židu z Německa, s jeho vysílačkou v Posázaví, šířící štvavé zprávy. Jeho komplicem byl André Simon (popraven se Slánským). Umožnil se pobyt také dvěma tisícům „proletářských“ emigrantů, kteří se v ČSR znovu zapojili do bojů proti Hitlerovi a Šaldův komitét, jenž založili po výzvě F.X. Šaldy na pomoc rudé inteligenci z Německa, podporoval s Masarykovým souhlasem jejich činnost.

V roce 1935, kdy ještě trvala hospodářská krize, kdejaký uprchlý marxista z Německa měl zajištěnou hmotnou existenci. Vlajka proto vystupovala proti udělování azylu s domovským právem kdejakému uprchlíkovi z Německa, když zde dělali rozvratnou činnost proti republice. Československo se stalo pod Masarykem a potom Benešem poslední rezervací marxistů v Evropě. Když pak šlo o nás, nikdo nám z nich, uprchlíků, nepomohl z ciziny, jací to byli prolhanci. Dnes jim nevěřím!

… Polobolševická Benešova vláda se stala s KSČ pro VLAJKU nepřítelem číslo jedna. Jak jsem měl možnost poznat Vlajkaře po roce 1945, byli to vlastenci tělem i duší. Takové lidi Beneš a spol. do politiky nepotřebovali. Proto po skončení 2. sv. války byla VLAJKA zakázána a mnozí její bývalí členové skončili v žalářích. Dokonce jejich vůdce Jan Rys-Rozsévač byl popraven, jaký byl v českém národě souhlas s Benešovou politikou mstít se na odpůrcích bolševizace národa. Vždyť po staletí od Východu k nám přišly jen choroby při vpádu Hunů, Tatarů a Avarů, až nakonec všeničící bolševismus, po choleře, tyfu, svrabu a neštovicích. Mají národ za blbce, ale 20% z národa není dementních jako oni.

Jan Rys-Rozsévač vydal v r. 1938 knihu „Židozednářství-metla světa“; po konfiskaci prvního vydání následovalo druhé, opravené vydání, jaká zde existovala tuhá cenzura tisku. Zlaté rakouské mocnářství, kdy si Češi mohli vykřikovat „Hej Slované“ a psát bez cenzury o židozednářství. Právě pro tuto knihu ho nechal dr. Ed. Beneš popravit, ačkoliv byl za války na příkaz K.H. Franka uvězněn v koncentráku. Frank ho označil za „trojského koně nasazeného do protektorátu Čechy a Morava k rozkladu“. Už 27.6.1946 byl popraven v ČSR po zatknutí v Itálii, jakou moc měl Beneš a jeho Národní fronta bojovníků za lidovou demokracii po válce. A to bylo příčinou nástupu k rudé totalitě, ještě horší než té nacistické.

… Programová příbuznost je totožná s komunistickou internacionálou. Proto dr. Beneš spolupracoval s komunisty už za první republiky a s jejich pomocí byl také zvolen prezidentem v roce 1935. Nejvíce poprav se stalo nikoliv za komunistických prezidentů, ale za prezidenta dr. Ed. Beneše. Bylo jich přes 700. Za vlastnictví knihy od Jana Rysa se po tzv. osvobození Rudou armádou v květnu 1945 odsuzovalo do vězení. Sdělil mi to člen Vlajky p. Zbyněk Ludvík (Německo), jáchymovské číslo 02480. Vlajkař p. Jaroslav Kopáček byl za protektorátu zatčen, po odrecitování básně od Antonína Sovy: Smetanovo kvarteto „Z mého života“. Tento ředitel Jičínské reálky a později Jičínského reálného gymnázia vystoupil s básní v místním Sokolním domě, v sálu pro veřejnost. Byl deportován do koncentráku Buchenwald. Po skončení války nebyl přijat do sdružení „Protifašistických bojovníků“, že je veden jako Vlajkař. Něco podobného se stalo muklovi Václavu Burešovi, jáchymovské číslo 13244; po roce 1989, když se účastnil pražského zasedání přejmenovaných protifašistických bojovníků na „bojovníky za svobodu“, mu sdělili: „Ty nepatříš mezi nás!“

Dnes vím, že s těmito lidmi v čele státu nemůžeme poznávat PRAVDU, jak to vlastně bylo s Benešem a jeho politikou. Ještě dva týdny před svou smrtí (3.9.1948) poslal do exilu odkaz: „Lžou všichni bez vyjímky, to je společný rys všech komunistů, zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem do poslední chvíle odmítal věřit, že mne Stalin chladnokrevně a cynicky obelhal, jak v roce 1935, tak i později, a že jeho ujišťování mne i Masaryka bylo úmyslným a cílevědomým podvodem.“ (F. Peroutka: Byl Eduard Beneš vinen? Paříž 1950, str. 14.) Zveřejnil Milan S. Ďurica v knížce „Edvard Beneš a jeho vzťah k Slovákom“.

Ještě po Mnichovu 1938 přijeli do Jičína dva komedianti z Osvobozeného divadla v Praze, Voskovec s Werichem k vystoupení ve velkém sále Sokolovny, kde si dělali legraci z konce slávy československé armády tak, že to rozproudilo místní členy Vlajky a vedlo to k vypískání a vyhnání těchto komediantů z Jičína až na vlakové nádraží. Vlajkař Karel Brož při tom zasáhl kamenem hlavu Wericha a zranil ho. Moje matka už nikdy neměla ráda Wericha a nedívala se na televizní pořady s tímto „komediantem z Kampy“, jak ho nazývala. Vlajka měla v Jičíně silnou členskou základnu pro své vyznání v češství. Proto byla trnem v oku Masarykovi a Benešovi, komunistům.

Vývoj státu pod Benešem byl strašlivým omylem. V Londýně za 2. světové války se obklopil podobnými ničemníky jako byl on sám. Dle Stanislava Bertona (Austrálie) jich bylo přes 800. V čele tzv. Státní rady stál Prokop Maxa, ten, který vyjednával jako předseda OČNR u ruských legií za 1. sv. války s bolševikem Trockým v Moskvě a souhlasil se složením zbraní legionářů do rukou bolševiků. Vykonával tehdy, co si přál prof. Masaryk – přísnou neutralitu k bolševické revoluci. Ještě že se konal Čeljabinský sjezd, který zradikalizoval generál Gajda a na něm v květnu 1918 byl vyhlášen boj s bolševiky podél celé ruské magistrály až do Vladivostoku. U Vladivostoku padl jako legionář se zbraní v ruce pradědeček mé snachy Hany. Dnešní režim zapomněl na tyto padlé hrdiny, protože vlastenectví se v českém národě nepěstuje. Už od roku 1945!

Dnešní posametová doba nám předkládá na TV obrazovce zkreslený obraz Masarykovy demokracie z díla rudého Mahlera. Občan Zdeněk Mahler dnes zapomněl na svou kariéru tiskového tajemníka KSČ na ministerstvu školství (1955-1960) a pasoval se na historika. Několik ukázek z jeho tvorby neuškodí: „Socialistický člověk buduje a bude vytvářet život krásnější, plnější, vpravdě lidský. Tak se snaží lidé silní a nezlomní. Takoví jsou bolševici. A první takový byl, je a bude Lenin. Lenin – to je jasno v hlavě. Lenin – to je neprohrát. Lenin – to jsou pravá vítězství bolševické strany. Lenin – to je nejslavnější začátek lidstva...“ (Předvoj, roč. II, 26.5.1949, č. 31, str.9) Vedle Lenina to byl Stalin: „Věříme, že bohatství, která poznáme z každé stalinské knížky, budou ještě mnoho rozmnožena novými radami velikého Stalina.“ (Předvoj, ročník III, 17.12.1949, č. 11-12, str.7) Tak jakápak spravedlnost, pravdomluvnost, poctivost u dnešních hlasatelů pravdy. Ukradli i bronzovou bustu hudebního skladatele J.B. Foerstra, která byla na podstavci, umístěná ve Foersterově ulici v Jičíně.

* * *

Vlajkař Jan Uprka

...

MUDr. Jaroslav Lhotka

(93)

Moravské Slovácko, kraj zbožných lidí, vykreslil v hřejivých barvách jeho služebník, akademický malíř Joža Uprka. Masaryk k tomuto kraji a zbožnému lidu nikdy jako rodák nenašel cestu jako oni k němu a k jeho protikatolickému postoji. Jako prezident opovrhoval dílem Joži Uprky jako dílem Emmy Destinové, jež nikdy nedostala v Praze jako operní pěvkyně světového jména vyučovat zpěvu na státní konzervatoři. Byl otcem vychován k lásce k rodnému Slovácku.

Když pak v červenci 1934 bylo zřízeno řádné vyslanectví SSSR v Praze a československé v Moskvě, už nic nestálo Benešovi v cestě „slovanské“ politiky. Odjel do Moskvy a o své cestě pak nadšeně referoval parlament: „Vstup Sovětského svazu do Společnosti národů je právě v dnešní situaci událostí velkého významu. Znamená to v podstatě pro další vývoj mezinárodní politickou změnu v evropské konstelaci. Změna ta je ku prospěchu především také Československu a celé Malé dohodě; můžeme se tudíž z ní upřímně radovat a vyvodit z toho náležité důsledky.“ Beneš nechtěl vědět, že stejného přijetí dostalo se před ním i Hitlerovým důstojníkům. Teď Beneš začal posílat v houfech žurnalisty a umělce na vzájemné návštěvy. Vraceli se domů nadšení z díla bezbožníků – jako Jan Werich, Ivan Olbracht, Hubert Ripka (redaktor Lidových novin). Komunisté pak v prezidentských vlbách 18.12.1935 poprvé nepostavili svého kandidáta a hlasovali pro Beneše.

To všechno prosovětské ovlivnilo mladého Jana Uprku, aby se stal pravičákem a nakonec členem VLAJKY. Za nacistické okupace byl funkcionářem VLAJKY na Moravském Slovácku a při nedělní červencové pouti v roce 1942 ke Svatému Antonínu u Blatnice se sešlo ke 40 tisícům zbožných lidí. Jako Moravský Slovák se cítil více Slovákem, a proto se exponoval za odtržení Moravského Slovácka od Moravy a začlenění do Tisova Slovenského státu. V protektorátu ho Němci nechali řečnit na shromáždění, ale jen mluvit! K něčemu podobnému tudíž nemohlo dojít.

Za takovou lásku ke Slovácku byl pak v roce 1946 jako „retribuční kolaborant“, prý také „zrádce národa“, veřejně popraven v Uherském Hradišti. Těch, kdo by tehdy raději viděli viset Beneše, bylo na Moravském Slovácku dost. Znali totiž PRAVDU o osvobození Rudou armádou maršála Malinovského, kdy se ženy a děvčata musely skrývat před rudoarmějci. Ostatně, to prožila v této době má tchyně. Vyprávěla, že i sovětští důstojníci, když se ožrali jako prasata, tak byli všehoschopní učinit. Jejich „davaj časy!“ mně utkvělo dodnes v paměti od května 1945, jako když pochodovali vilovou čtvrtí „Na Tobolce“ v Jičíně a křičeli „éto buržua zděs!“

* * *

P.S.

Bůh suď do jaké míry se jedná o pravdivé, polopravdivé či nepravdivé informace? Na každý pád jsou mnohé z nich jistě zajímavé a dost možná podložené i dokumenty. Je otázkou kde se nalézají, či do jaké míry byly už zničeny. Rozhodně jsou tato svědectví potřebná jako protipól jednostranné komunistické propagandy, která pokračuje z velké části do dneška. Budeme-li se bránit poznání pravdy o naší minulosti, našich postojích a chybách, nebudeme se mít z čeho poučit a budeme opakovat stále stejné – i s patřičnými a zaslouženými následky.

 

Jan Šinágl, 8.7.2013

 

Z archivů USA a Velké Británie o Edvardu Benešovi a naší stále temné minulosti
Laureáti Nobelovy ceny narozených na území Čech, Moravy a Slezska…

* * *

Celé texty článků: MUDr. Jaroslav Lhotka o naší minulosti

 

P.S.

Dovolím si jen doplnění historie – hitlerovské Německo zkonfiskovalo majetek severočeských „židovských uhlobaronů“ v rámci velkoplošné  nacistické tzv. arizace majetku. Tento majetek pak byl veden v dokladech jako německý – a v rámci Benešových dekretů pak vyvlastněn. Nemohou se držitelé moci v ČR ničemu divit – žádnou nespravedlnost nelze umlčet na věky!

Vl.Kebrdle, 8.7.2013

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1
Share

Komentáře   

+3 #1 Jaroslav Mencl 2013-07-11 07:17
Čte se to všechno s pocitem hořkosti nad malostí Českého člověka.Že samolibý a sebestředný Beneš byl zločinec a měl býti souzen pro vlatizradu je dnes více než jasné. Kdo chce znát více, ať čte knihu od Miroslava Ivanova " Sága o životě a smrti Jana Antonína Bati a jeho bratra Tomáše.Jarda Mencl

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)