Vytisknout
Kategorie: Postřehy a komentáře

LN_Sumava_30_leta_150713Šumava, tento vzácný kout Bohemie, má své autory staré a klasické - Adalberta Stiftera a Karla Klostermanna - a má i své autory nové. Jedním z nich je Zdeněk Roučka, nikoli spisovatel, ale objevitel a vykladač obrazů staré Šumavy - Vysídlení kvalifiko­vaného německého obyvatelstva, které nahradily zcela nesourodé so­ciální skupiny obyvatel s nedosta­tečným vzděláním a vztahem k nové zemi, zasadilo Šumavě těž­kou ránu.

Nedávno vyšel čtvrtý díl jeho šu­mavského cyklu, který započal v roce 2004 knihou Tenkrát na Šu­mavě, pokračoval Předválečnou Šu­mavou (2006) a Šumavou Karla Klostermanna (2008), knihou, jež obsahovala snímky z let 1875 až 1914. V té nynější sáhl již do časů relativně nedávných, přitom však asi nejvíc problematických: 1930-1970. Název knihy Šumavou ze svobody do opony popisuje mož­ná až příliš jednoduše ty dramatic­ké zvraty, které se během těch pade­sáti let udály a jež změnily drsně idylickou a dlouho do 20. století jak­si archaickou Šumavu plnou lidí a činností Ve zcela jinou „zemi“. V zemi - na české straně - opuště­nou, vyrabovanou, zadrátovanou, v architektuře divně zošklivělou, do které se jen těžko vracel život, tedy ten lidský. Příroda tam zůstala ovšem krásná bez ohledu na režim. …

Češi a Němci v proporcích

Je to kniha především těžkého kon­trastu. Snímky ze třicátých let uka­zují upravenou a silně obydlenou krajinu, která se vyznačuje jasně oddělenými plochami lesů a polí a luk, do níž jsou vkomponovány typické horské domy se zkosenými střechami, okenicemi a udržova­ným okolím. Není zatím rozdíl mezi německou a českou stranou, hranice je prostupná, „česká“ Že­lezná Ruda je přirozeným, dobře zá­sobeným, ba i luxus nabízejícím centrem: hotel Rixi pro bohaté Němce, trochu skromnější Proko­pův penzionát pro Čechy. Její dvoj­če Bavorská Ruda na druhé straně je jejím menším vydáním. Ve výše položených a na odlehlejších mís­tech se život zatím příliš nezměnil, stále ta malebná dřina, ale níž už to vypadá jinak, tedy moderněji. Je to doba rozvoje turistického ruchu, kdy na Šumavu, samozřejmě pře­vážně německou, přijíždí stále ješ­tě bez problémů česká klientela, která se ubytovává i v hotelích ně­meckých, byť existují i ubytovny české - příkladem je Juránkova chata na Jezemí hoře, kousek od hranic. Její osud - dvakrát shořela, nakonec byla v padesátých letech zbourána - je příkladem zániku svobodné Šumavy. …

Pohled na Niemandland

Hranice se začíná zavírat během roku 1937. Fotografie betonové zá­vory na silnici v Alžbětině značí ko­nec soužití. Většina Šumavanů pod­lehla ideologii, která jim slibovala „konečně svobodu“: desítky fotogra­fií dokumentují ten tragický dějinný zlom, který se ovšem ještě nějakou dobu místním Šumavákům mohl je­vit jako osvobození. Brzy se to změ­ní a tabule u kostelů se začnou plnit „Sterbebilder“, malými úmrtními oznámeními padlých na frontě, vět­šinou východní: jen ze Železné Rudy padlo 96 mladíků. Následuje vyhnání, dokumentované fotografie­mi z nádraží ve Furth im Wald, kde byl zřízen tábor, poslední fotografie procesí Těla a Krve Páně v Železné Rudě, po roce 1948 je komunisté za­kážou, stejně už pomalu nemá, kdo by chodil.

Noví obyvatelé se na Šumavu shánějí, kde jen to jde. Přicházejí nejen z vnitrozemí a volyňští Češi, ale Bulhaři, Rumuni, celé tábory slovenských Romů. Výsledek se brzy dostaví. „Vysídlení kvalifiko­vaného německého obyvatelstva, které nahradily zcela nesourodé so­ciální skupiny obyvatel s nedosta­tečným vzděláním a vztahem k nové zemi, zasadilo Šumavě těž­kou ránu,“ píše bez vytáček Rouč­ka. Vidíme opuštěné či vyrabované osady, třeba Zhůří, kde žilo šest set Němců. Zaniknou desítky obcí, de­set i více let po válce, která se Šu­mavy příliš nedotkla, jsou zbourá­ny stovky, možná tisíce stavení, včetně kostelů a kaplí, po únoru ’48 se velká část Šumavy změní v přísně střežené a neprostupné pás­mo nikoho, Niemandland.

Na ten se z druhé strany chodí dí­vat Němci. Vidí podivnou, kopřiva­mi zarostlou krajinu s několika zpustlými staveními, jež v 50. le­tech zdobí plechové pěticípé hvězdy. Z toho marasmu vyčuhují pohraniční věže s ozbrojenými vo­jáky. Ti jsou československou pro­pagandou vynášeni jako strážci míru a šťastného života: velká část obyvatelstva tomu věří.

Cena Roučkovy knihy je i  v tom, že přináší pohled z druhé strany opony. Od začátku 50. let za­žívá Německo, tedy hned těch pár metrů za čárou, úplně jiný příběh. Svoboda a prosperita, která je patr­ná na omítkách těch domů, na upra­venosti vesnic a rozvoji městysů, ale i na tom, jak jsou ti lidé obleče­ni, jak vypadají spokojeně a jaksi sebevědomě. Německou stranu Šu­mavy charakterizuje lanovka na Velký Javor s usměvavými turisty, tu naši sveřepý pohraničník se sa­mopalem vz. 24 u Černého jezera, kam úřady povolily vozit turisty až od poloviny 60. let, ovšem tak, že autobus musel vždy odvézt všech­ny, kteří do něj nastoupili. …

Zdeněk Roučka: Šumavou ze svobody do opony

Vzpomínky na Železnorudsko Vydalo ZR & T, Plzeň 2013 - LN 15.7.2013

 

LN_Sumava_150713

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1