K diskusi, k posouzení i k zamyšlení: Není dobrého ďábla – Unaveni svobodou - Toho dne, pronesl Jan Masaryk při odchodu z Kremlu památné latinské proroctví: „Finis Bohemiae“ – „Je konec Čech“. Kdyby jenom tušil, že benešovské lži a zbabělost budou populární ještě i po šedesáti šesti letech…
Prezidentské volby v roce 2013 vyhrála další repríza „benešovské lži“. Milujeme svoje nenávisti, protože nemáme jiný, pozitivní, a do budoucnosti otevřený, program. Oč slabší je skutečný český patriotismus, o to silnější jsou krátkodobé hysterie a šovinismus. Málokdy přemýšlíme o kontextu, a to dnes chybí, především, i v diskuzích o komunismu a totalitě. Nepřemýšleli jsme. Stejně jako ve své době Edvard Beneš, i my jsme chtěli, aby komunismus (Stalin a všichni jeho následovníci až po Vladimíra Putina) byl dobrý… Stejně jako Beneš čekáme na osvícení a osvobození zvenku, místo toho, abychom zlepšení svého světa odpracovali doma. "Nečasova vláda je pryč, prezident si pohrává se státem i parlamentem jako kocour s myšákem a ti proklatí kmotři se dál veselí," zahráváme si s osudem demokracie v republice. Hrozí rozvrat, zmar a volání po silné ruce, která dá všechno do pořádku. "Jedna taková ruka se nabízí," varuje autor.
K diskusi, k posouzení i k zamyšlení: Není dobrého ďábla
Jan Urban
Příspěvek diskuzi o české minulosti: Osvobození jako okupace - Československá analogie - Zasloužil se prezident Beneš o stát? - Diskuze o totalitě - Vynucená proměna - Nero nad Vltavou - Odsun nebo demokracie
„Budete nejsilnějším prvkem v novém režimu. A já ten prvek budu vždy podporovat... Bude-li naše dohoda upřímná a čestná, pak budou komunisté a Beneš znamenat sílu, kterou nikdo nezdolá.“
Edvard Beneš na jednání s vedením moskevského vedení KSČ, prosinec 1943.
Motto o lži: „Avšak já vás ujišťuji, že dodržíme smlouvu, kterou jsme s vámi uzavřeli – že Československo bude svobodná a nezávislá země a že my se nebudeme vměšovat do vašich vnitřních záležitostí. Jak to budete dělat, takové to budete mít.“
(Stalinův přípitek na večeři na počest Edvarda Beneše, Moskva, březen 1945)
Motto o realitě: „Dlouho jsem věřil, že alespoň Gottwald mi nelže, ale nyní vidím, že lžou všichni bez výjimky, kdo je komunista, je lhář - je to společný rys všech komunistů, a zejména ruských. Mou největší chybou bylo, že jsem doposledka odmítal věřit, že mne i Stalin chladnokrevně a cynicky obelhával, jak v r. 1935, tak i později, a že jeho ujišťování mně i Masaryka bylo úmyslným a cílevědomým podvodem.“
(z rozhovoru s paní Posse-Brázdovou v Sezimově Ústí 19. srpna 1948)
… Marné bylo i varování generála Heliodora Píky, který už v srpnu 1941 varoval prezidenta Beneše, že cílem Sovětů není obnova Československa, ale diktatura proletariátu. Vedení KSČ – Gottwald a Kopecký – se o tom z Londýna dozví, a požadují Píkovo odvolání. Generál Heliodor Píka neví, že si tím podepsal rozsudek smrti. S přibližujícím se koncem konfliktu, který měl znovu překreslit hranice ve Střední Evropě, se to jenom zhoršovalo.
… Od poloviny roku 1944 sovětské vedení blokovalo výstavbu československého armádního sboru, odmítalo nebo dokonce nechávalo vypovídat československé důstojníky, poslané ke sboru z Londýna, jen aby je nahrazovalo vlastními prokomunistickými kádry. Prezident Beneš i vláda to, bez výjimky, tolerovali. Že si Stalin ukradl Podkarpatskou Rus, bylo pak tak nějak úplně samozřejmé, a nestálo za to o tom vůbec mluvit. Tisíce lidí bylo odvlečeno do lágrů, mučeno nebo zavražděno – tentokrát ale už s přímou pomocí stovek sovětských agentů v československém armádním sboru.
… Desítky let se oslavovala jatka úplně zbytečné a nakonec zastavené karpatsko-dukelské operace, ve které Stalin nechal první československý armádní sbor úmyslně vykrvácet a zdecimovat. V dějinách této války neexistuje jiná operace, při které by zahynulo devadesát procent důstojníků jednotky – a naprostá většina z nich náhodou patřila právě k důstojníkům, poslaným z Londýna. Pravdou je i to, že čtvrtý ukrajinský front úmyslně a z čistě politických důvodů zdržoval dopravu druhé paradesantní brigády na podporu Slovenského národního povstání, dokud nebylo pozdě, a dokud už neměla sebemenší šanci na udržení povstaleckého území proti nacistickým protiútokům. I ona potom v ústupových bojích při přechodu Nízkých Tater prakticky vykrvácela.
… Souběžný postup Rudé armády v rovinatých terénech Polska a Maďarska by přitom ve stejné dob Obsah Košického vládního programu je svým kapitulantstvím vůči Stalinovu Sovětskému svazu srovnatelný snad jenom s diktátem tzv. moskevského protokolu ze srpna 1968. Benešovi záleželo výhradně na udržení svého prezidentského titulu a tím i „odčinění Mnichova“. Ve všem ostatním komunistům podlehl a zradil i svoje veřejně opakované sliby domácímu nekomunistickému odboji, že bez jeho stanoviska se o ničem nebude rozhodovat.
… Jinými slovy – nikým nevolená vláda a prezident v kritické chvíli formování základů poválečného státu programově odevzdávají nejdůležitější mocenský nástroj - armádu, její výcvik a zajištění výzbroje, zpravodajskou činnost i vojenské školství - do rukou cizí, zjevně nedemokratické, moci. Cynismus tohoto „vládního programu“ je v tom, že za úmysl „vlády“ vydává popis už existující situace. „Obranné zpravodajství“, podléhající výlučně sovětské rozvědce, ovládalo čs. armádní sbor už od svého vzniku – v lednu 1945. V Polsku nebo ve Finsku by se to považovalo za velezradu. My tomu říkáme osvobození a budování demokracie. Článek IV vládního programu je potom otevřeně nehodný demokratického státu, dbajícího na svoji nezávislost. V dubnu 1945 je už Podkarpatská Rus ukradena Sovětským svazem, jehož diktatura už na podzim 1944 násilně mobilizovala československé občany do Rudé armády. Na přelomu října a listopadu proběhly „první svobodné volby“ v režii NKVD. Nikdo jiný než komunisté nesměl kandidovat. Voliče podle seznamů svážela do volebních místností Rudá armáda a oddíly NKVD. Voliči pod dozorem vhazovali do uren pouze jeden seznam kandidátů, na kterém nesměli dělat žádné změny. Jen o čtyři týdny později požádal sjezd takto zvolených delegátů o připojení „Zakarpatské Ukrajiny“ k Sovětskému svazu. 8. prosince sovětské úřady násilím vyhnaly představitele československé vlády ze země.
… Sovětský diktátor Stalin dal československé delegaci, která právě dorazila do Moskvy, jasné ultimátum, že do čtvrté hodiny odpolední jedenáctého července, musí vláda suverénní Československé republiky odvolat svoji již schválenou účast na Marshallově plánu. Pokud existuje něco jako historická spravedlnost, pak Beneš v té chvíli pochopil, že stojí před Božím soudem. Pro miliony obětí jeho naduté ješitnosti je to jenom slabá útěcha. Edvard Beneš byl v osobním i politickém životě doktrinář a sebestředný bolestín, který nesnášel i jen náznak nesouhlasu. Po desítky let byl jenom žárlivým Masarykovým úředníkem a mladším partnerem, s nezkrotnou ambicí dostat se jednou na jeho místo, přesto, že postrádal jeho schopnosti i charisma. Masarykův lidský úspěch mezi intelektuály i prostými lidmi nesnášel, a mohl ho nahrazovat jenom mocenskou pompézností úřadu. Byl odvarem průměrnosti, pletichářským produktem měšťanského českého devatenáctého století, intrikánem bez odvahy, obětí vlastních fikcí a, přinejmenším, spolutvůrcem vlastních porážek a neúspěchů. Měl tak velký strach z neúspěchu, že nakonec prohrál úplně všechno. Je mimořádně absurdní, že Beneš, který ve strachu o svoji osobní pozici prodal demokracii a vlast stalinské diktatuře, může být ještě v jednadvacátém století pro velkou část české politiky a společnosti symbolem demokratického politika nebo národního demokrata. I tato absurdnost však má svoji, pravda, poněkud zvrácenou, logiku. Ufňukané narodnictví, vzešlé v českém prostředí v devatenáctém století z národního obrození, odmítlo demokratickou, masovou vzdělaností vytvářenou modernizaci, ve jménu o jazyk opřené mocichtivé mýtotvorby.
… Už v jednáních v Moskvě v prosinci 1943 byl fascinován poznámkou Vjačeslava Molotova o tom, že diskutovaný poválečný odsun tří a půl milionů Němců z Polska je „maličkost“. A myšlence etnického „vylikvidování“ německé menšiny potom obětoval úplně všechno. Odsun se stal nejlepší kouřovou clonou komunistického (sovětského) obsazování území a pozic. Odsun, na kterém se shodly všechny relevantní politické síly, a který měl slepou masovou, vskutku „celonárodní“ podporu, byl vyvážen ztrátou demokracie dávno předtím, než se komunisté skutečně chopili moci v únoru 1948. Formálně demokratické instituce formálně suverénního státu ztratily obsah už v roce 1945.
Závěr: Prezidentské volby v roce 2013 vyhrála další repríza „benešovské lži“. Milujeme svoje nenávisti, protože nemáme jiný, pozitivní, a do budoucnosti otevřený, program. Oč slabší je skutečný český patriotismus, o to silnější jsou krátkodobé hysterie a šovinismus. Málokdy přemýšlíme o kontextu, a to dnes chybí, především, i v diskuzích o komunismu a totalitě. Nepřemýšleli jsme. Stejně jako ve své době Edvard Beneš, i my jsme chtěli, aby komunismus (Stalin a všichni jeho následovníci až po Vladimíra Putina) byl dobrý… Stejně jako Beneš čekáme na osvícení a osvobození zvenku, místo toho, abychom zlepšení svého světa odpracovali doma. Postupně odchází poslední generace s historickou pamětí ideálů a omylů Československa.
Dnešní česká elita už žádnou historickou paměť, a z ní vyplývající pocit spoluzodpovědnosti, nemá. Jak ubývá Masaryka, přibývá Beneše. Cena za tuto slepotu byla stanovena už v den hanby, devátého července roku 1947. Toho dne, pronesl Jan Masaryk při odchodu z Kremlu památné latinské proroctví: „Finis Bohemiae“ – „Je konec Čech“ (Československa). Kdyby jenom tušil, že benešovské lži a zbabělost budou populární ještě i po šedesáti šesti letech…
Celý článek na: www.pritomnost.cz
* * *
Unavenu svobodou
… Úřednická vláda nabízí voliči iluzi, že si stačí zacpat uši a politické problémy budou vyřešeny. Hrozí nám návrat totality? To je otázka, kterou si po Zemanově pokusu o prezidentský systém klade nejeden občan České republiky. I přes varovné hlasy však většina z nás nebere tuto hrozbu vážně. Masarykův národ má přece demokracii vrozenou. Z historie víme, že naši demokracii zahubili vždy jen zahraniční nepřátelé, a navíc to bylo vždy v rocích, které končily na osmičku. Momentálně nám nehrozí okupace a nejbližší osmička přijde až za pět let. Tak jaképak obavy?
Je to falešná jistota. K zániku předchozích demokracií výrazně přispěla i nespokojenost obyvatelstva s vleklými problémy, které s sebou přináší politická svoboda. Lidé už nechtěli demokracii, měli jí plné zuby. Námitky, které při tom zaznívaly proti první republice, byly v mnohém podobné tomu, co slyšíme dnes: všudypřítomná korupce, zkorumpovaní poslanci, nekompetentní politici, zlodějina, arogance stran a znovu korupce. Ještě před příchodem Mnichova se první republika utápěla ve vnitřní diskusi o krizi demokracie, jejíž obhájci místo věcných argumentů přinášeli jen iluze.
K zániku předchozích demokracií výrazně přispěla i nespokojenost obyvatelstva s vleklými problémy, které s sebou přináší politická svoboda. Lidé už nechtěli demokracii, měli jí plné zuby. Námitky, které při tom zaznívaly proti první republice, byly v mnohém podobné tomu, co slyšíme dnes.
Po svržení totalitního státu jsme se znovu pokusili o demokracii, ale jelikož jsme zapomněli na své předchozí zkušenosti, jsme náhle překvapeni tím, co vše přináší otevřený politický systém. Slyšíme o řadě problémů a nevíme co s nimi. Je tu znovu korupce, znovu zlodějina, znovu nedůvěryhodní poslanci. Lidé jich mají znovu plné zuby. Proč o nich pořád poslouchat, proč se zabývat jejich chybami?
Naštěstí se znovu nabízí snadné řešení. Poznali jsme dobrodiní úřednických vlád. Média je milují, říkají o nich samé hezké věci, ministři se mezi sebou nehádají, a navíc jsou to už z definice odborníci. Zdá se, že jen tohle je recept na bolesti naší demokracie. Totalita to přece nebude, tak co je na tom špatného?
Zdá se, že nový český člověk znovu touží obohatit svět, tentokrát novým druhem úřednické demokracie. Jako bychom znovu slyšeli moudrá slova Benita Mussoliniho: „Pro všechny, kteří se nechtějí uzavírat za dogmata, je dnes nepopiratelnou pravdou, že lidé už jsou unaveni svobodou. Lidé udělali ze svobody orgie. Svoboda už pro nás není ta přísná, cudná panna, za kterou bojovala předchozí generace...“ Jistě, svobodou jsme unaveni, ale proč dělat orgie z odmítání svobody? Možná jde jen o naivní víru, že politické problémy se vyřeší, když o nich už nebudeme slyšet.
Celý článek LN, 17.7.2013
* * *
"Nečasova vláda je pryč, prezident si pohrává se státem i parlamentem jako kocour s myšákem a ti proklatí kmotři se dál veselí." Jsou si jisti, vzájemně propojeni napříč politickým spektrem, včetně komunistů, chráněni vzájemně včetně policistů, soudců a státních zástupců. Nejedná se o žádná spiknutí, ale moc peněz, spojenou s bezcharakternosti. Jsou to lidé bez morálky, které zajímá jen moc a peníze. Je jim jedno co se o nich píše, jsou si jistí svoji nepostižitelností, alespoň dosud…?
Miliardář Janoušek způsobil dopravní nehodu s těžkým ublížením na zdraví s přitěžující okolností těžké opilosti což by mělo být rozhodující jako u jiných pachatelů. Ani za více než rok není schopná česká justice jej odsoudit, zatímco v jiných, podobných kauzách jedná mnohem rychleji. Brutální najetí na ženu ve stavu opilosti jen ukazuje skutečný charakter a sklony Janouška. To potvrzují i zvukové záznamy rozhovoru s primátorem Bémem. Janoušek, Bém a jim podobní, měli už dávno stát před soudem, prokazovat původ majetku, jaké protihodnoty vytvořili, kolik zaplatili daní atd. Pokud neprokáží věrohodně původ svého majetku, měl by jim být všechen zabaven. Obávám se, že je významně tvořen z daní Pražanů a dalších občanů ČR! Měřítkem kvality naší demokracie a justice bude, zda tito gauneři budou odsouzeni, nebo se nám i nadále budou vysmívat na svobodě, nepotrestáni a žít v blahobytu z peněz, kteří vydělali jiní. Pokud nastane druhý případ, máme zde stále demokracii, policii a justici pro smích. Pokud má naše země ještě dostatek skutečných občanů, musí co nejdříve projevit svoji vůli. Jinak se může lehce a rychle stát, že ji ani nestihnou projevit!
Jan Šinágl, 17.7.2013
