Jako národ jsme se začali obrozovat před dvěma sty lety zásluhou několika málo buditelů a zapadlých vlastenců. Bylo to národní obrození, po němž se dostala do měst a škol čeština. Byl nejvyšší čas. Všude kromě dědin a chudinských čtvrtí se mluvilo německy. I František Palacký napsal své Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě německy.
Dnes je čeština jediným jazykem na našem území, ale je to čeština stále horší až méněcenná. Máme nepořádek v pádech, zájmenech, stavbě vět a zacházíme s jazykem, jako by byl každého soukromým majetkem. Kdo se stane buditelem, který by umravnil rychlokvašené politiky, novináře, učitele a všechny, kdož zveřejňují své jazykové výtvory, když pan profesor Trávníček nás opustil?
Jsou tu ale ještě závážnější nepřístojnosti, jimž bychom měli čelit. A to je především mravní úpadek společnosti. Zde se dotknu jen jedné okolnosti.
Jak může mezi normálními lidmi vydržet žít a vydělávat si na dobré živobytí člověk, který zdaleka čpí komunistickou ideologií ještě čtyřiadvacet let po „pádu“ komunistického vymývání mozků. Člověk nazývaný historikem a vypouštějící bubliny jako „židovství se stalo překážkou v soupeření na trhu a mohlo ohrozit zisky – proto muselo pryč," podotkl Strobach.
Dnešní historik a tedy i tento Štrobach by měl vědět o historii víc, než veřejnost a vědět, že jak protektorátní vláda, tak i české úřady a podniky velkou většinou se snažily mírnit dopady německého vyvražďování Židů. Německá okupační správa bombardovala podniky a jiné zaměstnavatele směrnicemi, jak zacházet se Židy. Většinou šlo o zákazy zaměstnávání. U Baťů docházelo ke zmírňování takových opatření dokonce i za německého ředitele Zlína Miesbacha. Jan Baťa nebyl po celou dobu války ve Zlíně. Jeho zásluhy o záchranu celých židovských rodin spadají do období končící srpnem 1939, kdy v jím založeném PZO Kotva skončilo zakládání zahraničních zastoupení. Zřídilo se jich po světě 700 a s každým odešly z 2. Republiky i z Protektorátu nejméně 2 rodiny Židů.
Teď tedy k tématu z titulku.
Asi se podivíte, ale mohu vám tvrdit, že žádný český ani československý soud neosvobodil Jana Baťu z trestu ani obvinění z kolaborace. Nedalo se to, protože za kolaboraci nebyl nikdy ani obviněn, ani souzen, ani odsouzen.
Byl z ní obviňován a vinen jen komunistickými funkcionáři, agitátory, novináři a podobnou verbeží komunistické éry. Na vysokých školách existoval studijní předmět Vědecký komunismus, a tam byl batismus jedním z fackovacích panáků. Též se tam šilo do kapitalistů, kteří pořádali honby za ziskem, ale v socialistických podnicích byl zisk předmětem cenové kalkulace.
Jak to bylo s tím Janem B. doopravdy?
V posledních stu letech jsme měli několik vynikajících osobností. V hospodářské sféře stojí asi nejvýše trojice dvou Valachů ze Zlínska a jednoho valašsko-slováckého míšence „z Hradišťa“. Tomáše a Jana Baťovy a stále žijícího Františka Čubu z Neubuzi u Slušovic na Zlínsku.
Všichni tři si zaslouží náš obdiv, úctu a lásku za to, jací byli, jak zázračně budovali a rozvinuli svá díla hospodářská, mravní a služby veřejnosti. Žádnému nemáme co vyčítat, můžeme jen doufat a toužebně si přát, aby z nás vyšli další takoví velikáni podnikání, za nimiž jezdily studijní výpravy ze světa.
Zatímco ještě ve 3. tisíciletí určují zákony, že cílem akciové společnosti je maximalizace zisku, Tomáš Baťa a po něm i Jan přijali za metodu podnikání Službu veřejnosti s rozdělováním zisku mezi:
1. zaměstnance (podíly na zisku dílny),
2. podnik, (rozvoj závodů, výstavba rodinných domů, komunikací i měst)
3. zákazníky (snižování cen), a s přeměnou zaměstnanců v kapitalisty:
Téměř všichni investovali ze svých podílů na zisku a i celé své úspory do podniku za 10% zaručenou paušální roční dividendu. Přesto tehdy i dnes KSČ a celá levice na sebe vzali role štěkajících na karavanu. (Baťa je tak vychytralý, že zaměstnancům platí až dvojnásobné mzdy, aby je mohl tím více vykořisťovat – a lid to bral a bere dodnes!). Beneš ty štěkající ubožáky překonal. On tu karavanu rozprášil. Štěkání a vytí nepřestalo.
5. – 9. srpna 2013
Stanislav Vrbík, Zlín