Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

… Demokracie, která nemá spolehlivou základnu v komunální rovině, tam, kde se odehrává život drtivé většiny občanů, stojí na písku a při sebemenším náporu se sesype. …

„Odjakživa jsem byl nepřítelem marného naříkání a kvílení, přesvědčen jsa, že jenom pilná práce a snažení k předu pomůže. Kdyby jen každý jednotlivý člověk na tom místě, kde stojí, k dobrému se snažil: zajisté by se i celá země šťastného stavu neminula. Pročež také myslím, aby každý raději malé nedůstatky okolo sebe, ku kterých zdvihnutí moc jeho stačí, napravoval, místo planého stesku na všeobecné veliké nedůstatky, které jeden napraviti nemůže. Tak bychom se zajisté dříve velikého rozkvětu vlasti své dočkali. Předkové naši vymyslili překrásné přísloví: Poruč, a udělej sám; a dobře by bylo, kdy­bychom se všichni dle něho vždy a ouplně řídili.“

V této drobné práci se ustavuje obec, vědomé společen­ství svéprávných a sebevědomých občanů, lidí, kteří be­rou svůj osud a své záležitosti do vlastních rukou, pečují o ně a v případě nutnosti toto své základní právo taky hájí. Zá­kladním problémem bylo tehdy zlomit a překonat nevolnickou, poddanskou mentalitu, která hluboce poznamenávala českou společnost i českou inteligenci: české prostředí bylo plné zlomyslných intrik, jimiž se „vlastenci“ navzájem často­vali, a nezřízené servility směrem „vzhůru“. Havlíček usilo­val probudit v těchto lidech „ducha občanského“. Základním obecným textem v tomto smyslu je obsáhlý článek „Co jest obec?“, který vyšel na několik pokračování (jinak to v Praž­ských novinách vzhledem k omezenému rozsahu ani nešlo) v listopadu a prosinci roku 1846. Začíná, jak bylo u Havlíčka zvykem, lehce ironicky: „Obec jest místo plotem ohražené, nad každými dveřmi jest numero, v jednom domě bydlí rych­tář, v jednom servus, v jednom slouha a vprostředku je louže. Nic víc? - Nic. - A proč tedy jsou ty domy a chalupy pohro­madě? - Nevím věru, leda snad proto, aby, když jedna chytne, i ostatní lehce shořeti mohly.“

Následuje vysvětlení, proč vzniká lidská pospolitost: „Pouhé pohromadě bytí, vedle sebe bytí beze všelikého vědomí, bez vzájemnosti není ještě obec, a nejlepší příklad takové společnosti vidíme při stádě, které hnáno jsouc kamkoli od pastýře svého, ačkoli opravdu ve společnosti žije, přece žádných výhod z toho neužívá, ba naopak ještě škodu trpí, jelikož jedno druhému jen pastvy užírá a překáží. Nemůže se tedy stádo nazvati obcí, proto že jeden úd druhému nepo­máhá, proto že nemají společného účele svého. Tak též by se obcí nazývati neměla vesnice neb městečko, kde lidé pouze vedle sebe bydlí, toliko sobě překážejíce a škodíce, aneb as­poň žádného šlechetného vyššího společného účele nemajíce. Proto jest obec, jest společnost, aby co jednotlivý sám dovésti nemůže, spojené síly dokázaly: pásti se ale může každé zvíře samo, k tomu nepotřebí stáda. Stádo jest jenom pro pohodlí, pro zisk pastýře, ale obec má být pro pohodlí, pro zisk všech.“

Havlíček lidské soužití pojímá ryze prakticky: „Na dvou veli­kých základech vystaven jest veškeren lidský svět, Schiller jej jmenoval: hlad a láska, myje pojmenujeme: náklonnost (po­něvadž se již u nás láska béře jen ve smyslu sexuálním) a uži­tek, a stavíme náklonnost jen honoris gratia na první místo, neboť v opravdivém světě skoro vždy na něm užitek (hlad) stává. Cokoli člověk dělá, činí buď z náklonnosti, neb pro uži­tek (leda by nic nemyslil a dělal všechno nevěda proč, me­chanicky), a blažený ten, kdo všechno užitečné činiti může z náklonnosti, a komu všechno, co z náklonnosti učinil, uži­tečné jest.“ Všimněme si, že v tuto chvíli už Havlíček vůbec nemluví o „obci“ v komunální rovině, ale o organizovaném společenství v širokém slova smyslu. A pokračuje: „Každá dobře zřízená obec musí být ale jen založena na užitku a sice na užitku všeobecném. To jest každý jednotlivec musí z toho užitek míti, že v obci žije, sice jest tato obec špatná. Každá obec jest jakési obmezení svobody jednotlivců, člověk právě tím, že do obce vstupuje, k rozličným povinnostem se zavazuje,které by sice jinak [...] neměl, a k těmto povin­nostem zavazuje se dobrovolně jen proto, že z toho spolku, od té obce za to větší užitek očekává. Aby nám nikdo zle ne­rozuměl, musíme doložiti, že náklonnost, obětavost atd. (co se patriotismus zove), nikterak z obce nevylučujeme, tyto vždy v obci budou a býti musí, ale jenom že nahodile a tak, aby obec sama na nich založena nebyla, aby ne­chtěla obec státi a zkvétati patriotismem a jinými dobrovol­nými skutky občanů.“

Věc je složitější o to, „že jsme do obce, ve které žijeme, dobrovolně a po dobrém rozvážení nevstoupili, nýbrž se v ní zrodili, a tak nechtíc se oudy obce stali“. Když člověk někam vstupuje dobrovolně, stará se o zásady, na nichž společenství stojí, a pravidla, která mají být dodržována. V tomto častěj­ším případě tomu tak vždycky nebývá. A přitom platí: „Ne­boť zrovna tak, jako almara postavená k pohodlí mému v mém pokoji nemůže být nazvána obyvatelem mého pokoje, proto že tam stojí nevědomky, a ne k svému, nýbrž pouze k mému prospěchu: zrovna tak obyvatel obce, neznající účele a zří­zení její, a nepůsobící vědomě a samovolně k tomuto účeli, nezasluhuje jméno občana...“.

A tak se „v ta­kových obcích, ve kterých lid úmyslně v nevědomosti obec­ného zřízení, obecných výloh a příjmů, obecné správy držán jest, tentýž lid naučí považovati obecné jmění co jmění ne své, nýbrž cizé, a sice jmění bohaté osoby, které to, jak on ve své sprostnosti myslí, málo uškodí, bude-li o něco ošizena...“

Proti takovému jednání staví Havlíček „ducha občanského“, který roste ze znalosti práv i povinností, jimž se člověk jako člen obce, občan, těší. A následuje klíčová pasáž, jádro ce­lého článku: „Kam ale všeliká obec směřovati má, který jest její účel, na to odpověď všeobecná jest velmi snadná: Účel obce musí býti napomáhati, by každý její občan skrze obec účele svého člověčenského snadněji a co možná nejdokonaleji dosáhnul. Obec sama, jako obec, nemůže mít žádného vlastního účele, nýbrž jenom jednotliví oudové její mají každý svůj účel, to jest, obec jest pro občany, ne pak ob­čané pro obec. Ačkoli toto poslední již vícekrát tvrzeno, ba v mnohých obcích i skutečně uvedeno bylo (jako ve Spartě a i nyní ve mnohých absolutních zemích): přece ka­ždý hned lehko uviděti může protismyslnost takové zásady... dyž ale obec sama občana pohltí, jeho jen co prostředku bůhví k jakým účelům užívá, tu jest obec sama vlastně jeho nepří­tel, a on do obce vstoupiv právě tomu za oběť padne, čemu se vyhnouti chtěl vstupuje do obce, t.j. nežije ve světě, jak by měl, sám pro sebe, nýbrž co nižší tvorové žije pro jiné.“

To je jakési Havlíčkovo liberální krédo, pregnantně vystihující to, na čem stojí moderní západní svět: víra, že jedinec, lidská duše, má před Bohem nenahraditelnou cenu, a že proto nesmí být obětována nějakému nízkému světskému účelu. Naopak, že veškeré světské, politické uspořádání slouží k tomu, aby člověk mohl co nejplněji uskutečnit to, kvůli čemu je na světě a co musí udělat jen on, protože je to jeho individuální po­slání, něco, co za něj nikdo jiný neudělá. (Podotýkám, že obec v tomto pojetí - byť i zatím jen v zárodečném smyslu - je taky národ, národní společenství. Národ je pro člověka, ne člověk pro národ. Má mu pomáhat, aby naplnil své individuální po­slání. Odpovědný svobodný jedinec je víc než národ.) A to, co je tu zformulováno, je v příkrém protikladu ke všem au­toritativním a totalitním státním formám, ale také k naciona­listickému kolektivismu, jemuž Havlíček bohužel podléhal; podléhal mu ovšem v téže míře jako skoro všichni jeho čeští, polští, maďarští a ovšem taky němečtí současníci, obývající tehdy ideově nehostinný střed Evropy (k problému nacionali­smu u Havlíčka se ještě vrátíme). Taky nezáleží na tom, byl-lisi v úplnosti vědom křesťanských kořenů moderního indivi­dualismu: jeho podstatu vymezil přesně.

A Havlíček pokračuje: „Má-li se však zevrubněji udati oučel obce, snadno se ve třech slovech zahrnouti může, kte­réž jsou jistota, pokrok a svoboda občanů; obec totiž má poskytovati občanům svým co možná nejvíce bezpečnosti proti všelikému jim hrozícímu zlu (jistota), má jim poskytovati co možná nejvíce a nejsnadnějších prostředků ke všelikému po­kroku v dobrém (pokrok), neobmezujíc však při tom bez ne­vyhnutelné potřeby svobodu jejich. Čím více podává obec občanům svým jistoty, pokroku a svobody, tím dokonalejší jest, žádná však obec, co svět světem bude, ne­podá úplnou jistotu, nejvyšší pokrok a úplnou svobodu.“

V této souvislosti zdůrazňuje zejména potřebu vzdělání občanů a po­třebu svobody (z čehož musela mít rakouská cenzura mimo­řádnou radost): „Svoboda není snad bezuzdná nevázanost, ný­brž přirozená duchu lidskému samostatnost, aby se obec bez potřeby do osobních záležitostí občanů svých nemíchala ne­překážejíc jim ve volném obcování. Hlavní zá­klad svobody a vůbec dobrého zdaru jest ve všem veřejnost, kterážto všechny jiné dobré ústavy za sebou brzy přivede. Pravda se světla nebojí.“

V závěru článku se pak Havlíček vrací zpátky ke „komu­nální“ problematice a jejímu významu: „Mnohému snad zdáti se bude podivno, řekneme-li, že vlastně více záleží na dob­rém zřízení jednotlivých obcí, na municipálním zřízení, než na zřízení celého státu ve vyšších stupních. Ne­boť se ústavy vyšší v státu zřídka jen stékají s životem jed­notlivých občanů, ovšem ale ústavy municipální. Více zajisté záležeti musí občanu jednotlivému, aby se ku př. v jeho obci (městě neb vesnici) s jměním obecním moudře hospodařilo, než na tom, jak se ve státu celém hospodaří.

I ta okolnost při tom povážena býti zasluhuje, že jest nesnadno celý stát a jeho ústavy opravovati, což jen obyčejně několika málo vyvolencům osudu zůstaveno jest: každý ale skoro, byť i sebe nepatrný člověk, může vždy šlechtiti a zvelebovati jed­notlivé obce, buď příkladem neb poučením svým. I sebe menší opravdivá dobrá činnost jest prospěšnější, než veliké neusku­tečněné a nemožné záměry“.

A to je druhá zá­kladní zásada, na níž od té doby stojí česká politika. Demo­kracie se buduje a svoboda se vytváří odzdola. Demokracie, která nemá spolehlivou základnu v komunální rovině, tam, kde se odehrává život drtivé většiny občanů, stojí na písku a při sebemenším náporu se sesype.

Tyto dvě teze: za prvé, obec je pro občany, a ne občané pro obec; a za druhé, demokracie vyrůstá zdola, tvoří základ naší demokratické tradice. České národní hnutí se Havlíčkovou zásluhou setkalo s evropským demokratickým a liberálním programem a rozhodlo se jím řídit. Že se tak dělo nedoko­nale a s chybami, je dáno tím, že jej realizovali lidé smrtelní a hříšní. Všichni jsme smrtelní a hříšní. Proto naše činy pod­léhají kritice. Kritika neznamená ovšem pouhou negaci. Jsou věci, za které se musíme stydět, ale jsou taky věci, které pro nás i dnes znamenají posilu a oporu.

Z knihy Bohumila Doležala: Karel Havlíček – portrét novináře

* * *

Jan Šinágl, 4.1.2014

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)