„Přitom platí: jaká veřejnost, taková vláda. Politicky uvědomělá veřejnost si dokáže vydobýt respekt i u despotické vlády: „...jsou ku př. vlády, které se proti rozličným svým provinciím zcela jinak chovají, a sice tím spravedlivěji a tím šetrněji, čím probuzenější jest národ, čím důrazněji jeví touhu po svobodě. Čím více se národ podrobuje ve všem do libovůle vlády, tím nešetrněji se s ním nakládá.“
A právě z Havlíčka můžeme a máme si brát příklad, jak žít, můžeme se naučit, co to je obětovat se pro druhé, prostě a jednoduše, jen tak - plným energickým žitím - V tuto chvíli už nejde o to snažit se dokázat, že to, co se stalo, bylo špatně, a co se mělo místo toho, co se stalo špatně, stát správně. Jde o poučení z dějin, poučení pro dnešek.
… „Stálost, vytrvalost a neohroženost politická jsou vlastnosti, které nevyhnutelně národ míti musí, chce-li upevniti svoje práva a svou svobodu: bohužel ale těchto vlastností ještě po řídku nalézáme. Jak mnohý mezi přátely svými aneb někde v hostinci, aneb jak říkáme za větrem až přes příliš zuřivý a radikální člověk, svěsí hlavu, ohne hřbet a poníží svou mysl, jakmile s ouřady co činiti má, jakmile strana jemu ve smýšlení politickém protivná zvítězí a své odpůrce ustrašovati a pronásledovati počíná. Jak mnohý, jenž v roku 1848 bouřlivým svým radikalismem až všechno děsil, jemužto tenkrát všeho bylo málo, jemuž se celý svět zdál být neliberální a reakcionářský, jak mnohý, pravím, ouhlavní radikalista z minulého roku obchází nyní s kloboukem v ruce jako zmoklá slepice v ustavičných ouzkostech, aby si někdo nevzpomněl na jeho loňskou zuřivost. … Mužové ale, kteří dle pevných zásad smýšlí, kteří si utvořili pevná nezrušitelná pravidla v politice, přes které nikdy nepřeskočí ani nepodlezou: takoví dovedou v čas přílišné politické bujnosti odporovat přemrštěncům, a nedbajíce toho, jestliže přitom často utrží nezasloužené nadávky, umějí ochladiti jejich přílišnou zapálenost a uchrání tím kolikráte vlast od velikého neštěstí, za to ale se také nebojí v zarmoucených dobách politické sklíčenosti povznésti neohroženě hlasu svého proti škůdcům a nepřátelům svobod. …
… Masaryk, v těchto věcech o hodně tolerantnější, v České otázce napsal: „Byla a je první a hlavní politická důležitost, jak se dohodnout s Němci, zemi českou s námi od nejstarších dob obývajícími“, a navrhuje - v duchu Palackého federalismu - „ideu politického spojení jedné části německého národa s jedním národem slovanským: ve federaci rakouské federace česká“. Což je velmi vstřícné, ale zároveň asi jen stěží uskutečnitelné. …
… A závěr z toho všeho? Havlíčkovo politické východisko bylo správné: jsme Češi, ne Slované. Moderní český politický národ se vytvořil na jazykovém základě. To je věc podružná a nenapadnutelná, tak se to stalo. Významné je (a k tomu Havlíček lvím podílem přispěl), že se přitom přihlásil k demokratickým a liberálním ideám, čímž svou existenci zdůvodnil, prokázal její oprávněnost. Havlíček přitom odmítl radikální (dnes bychom řekli extrémní) názory, v nichž se už hlásila o slovo komunistická ideologie. V otázce slovanství nebyl však zcela důsledný. Z politických důvodů - aby se Češi prosadili proti politicky vyspělejším a lépe organizovaným Němcům a Maďarům - považoval za užitečnou politickou spolupráci se slovanskými národy rakouské říše. Bylo to spojování se s nepřáteli našich nepřátel. Češi ostatně nebyli sami, dělaly to všechny středoevropské národy, které si ve své národní emancipaci navzájem překážely.
V tuto chvíli už nejde o to snažit se dokázat, že to, co se stalo, bylo špatně, a co se mělo místo toho, co se stalo špatně, stát správně. Jde o poučení z dějin, poučení pro dnešek.
To, co nás spojuje s ostatními středoevropskými národy a co z nás dělá součást Evropy, nebo šířeji řečeno atlantického společenství, jsou právě liberální a demokratické zásady. To, že je sdílíme například s Maďary, ukazuje, oč jsou významnější než rasový a kmenový původ. Kdysi, v raně středověké době, vstoupily tyto národy, jak říká Pekař o Češích, do Evropy v podstatě s prázdnýma rukama. Křesťanství a evropský středověk položily základy, na nichž stojí naše dnešní politické uspořádání: jde především o nezastupitelnou hodnotu jednotlivce (individualismus) a o vyvažování mocí ve společnosti. V průběhu svých dějin je tyto středoevropské národy přijaly za své a stavěly na nich.
To, co je takto, dejme tomu ideově spojuje, je významnější než to, co je kmenově rozděluje. Musí proto, zvlášť v dnešní nebezpečné době, stavět na těchto společných základech a na nich nacházet porozumění. Porozumění mezi sebou navzájem i porozumění Západu, k němuž dosud - díky rudimentům kmenového nepřátelství, jímž je bohužel hodně zasažena právě česká společnost - patříme všichni jen napůl. Osvobodit se od nich a pochopit naše evropské zakotvení je předpoklad úspěšné a úplné integrace do západního společenství a zároveň příspěvek k tomu, aby toto společenství bylo samo pevnější a dokonalejší, než je dnes.
… Své názory na reformu katolické církve shrnul na sklonku své žurnalistické dráhy v Epištolách kutnohorských, sérii článků, které vycházely nejprve v červnu až prosinci roku 1850 ve Slovanu, potom je Havlíček v rozšířené podobě vydal knižně (první vydání bylo rozebráno, druhé už úřady zabavily). Havlíček jako liberál prosazuje v Epištolách kutnohorských náboženskou snášenlivost a oddělení náboženství a politiky: „Pro pravé náboženství nastane teprva tenkrát nejpříznivější doba, až bude největší tolerance (snášelivost), až náboženství zcela odtrženo bude od veřejných státních záležitostí, a stane se v každém ohledu záležitostí jen privátní (osobní). [Náboženství ovšem může být osobní věcí a zároveň může jako součást politikova osobního vkladu do politického života tento politický život zasahovat a ovlivňovat - přesněji řečeno, řekl bych, že musí, bd.] Pokud se světské moci míchají do záležitostí božích, pokud to nese na světě světské užitky, když se kdo k jistému náboženství přiznává: potud také pravé náboženství vždy bude újmu trpěti, neboť pokrytci, kteří sami nic nevěří, budou ve jménu náboženství pronásledovati poctivé lidi, kteří něčemu věří.“ Proto je pro důslednou odluku církve od státu: „Jest docela jisto, že pravá nábožnost na světě velice získá, až bude náboženství zcela odloučeno od všelikých státních a veřejných záležitostí, až se nebudou nikoho v žádné kanceláři ptáti, jakého jest vyznání, až nebude nikdo potřebovat dovolení od úřadu, aby směl dle svého přesvědčení Boha ctíti, až to nebude zcela žádnou zásluhou nebo předností, náležeti k té neb jiné víře, až bude moci každý své upřímné mínění o náboženských věcech vyznati, aniž bude za kacíře, za rouhače atd. považován! Pak se zdvihne jistě pravá pobožnost, neboť přestane všechno pokrytství.“ …
Doba nástupu reakce Slovan a Zákonní odpor
… Jakési své životní krédo nezávislého a opozičního publicisty zformuloval Havlíček ve svém snad nejkrásnějším politickém článku, „Statečnost politická“. Vyšel v Národních novinách 26. srpna 1849, bezprostředně poté, co rakouská vojska s masivní ruskou pomocí rozdrtila maďarskou revoluci a bylo zcela jasné, kam vývoj v monarchii spěje:
„Stálost, vytrvalost a neohroženost politická jsou vlastnosti, které nevyhnutelně národ míti musí, chce-li upevniti svoje práva a svou svobodu: bohužel ale těchto vlastností ještě po řídku nalézáme. Jak mnohý mezi přátely svými aneb někde v hostinci, aneb jak říkáme za větrem až přes příliš zuřivý a radikální člověk, svěsí hlavu, ohne hřbet a poníží svou mysl, jakmile s ouřady co činiti má, jakmile strana jemu ve smýšlení politickém protivná zvítězí a své odpůrce ustrašovati a pronásledovati počíná. Jak mnohý, jenž v roku 1848 bouřlivým svým radikalismem až všechno děsil, jemužto tenkrát všeho bylo málo, jemuž se celý svět zdál být neliberální a reakcionářský, jak mnohý, pravím, ouhlavní radikalista z minulého roku obchází nyní s kloboukem v ruce jako zmoklá slepice v ustavičných ouzkostech, aby si někdo nevzpomněl na jeho loňskou zuřivost.
Jaká jest asi příčina tohoto tak obyčejného úkazu? - Ovšem, jest příčin více, my však zde jen na jednu hlavní poukázati obmýšlíme. Že jsou vůbec lidé bez všeho mravního charakteru, kteří vždy jen s tou stranou drží, která vyhrává, kteří se tedy i v loni beze všeho přesvědčení a bez mravního pudu k liberální straně přidali, domýšlejíce se, že musí zvítěziti a že pak při tom i oni uloví lecjaký výnosný ouřadek nebo něco tomu podobného: o tom všem, jakožto o věci příliš sprosté, obyčejné a mizerné nechceme ani slov šířiti. Takoví lidé budou dnes sloužiti absolutní vládě za denuncianty a biřice, a zítra, kdyby se věci obrátily, budou své nejpoctivější občany věšet na lucerny a připravovat pod guillotinu, vždy ale budou vyhledávat beze vší svědomitosti jen svého špinavého zisku.
My však zde chceme jednati o poctivých, ale slabých lidech, a o příčině, proč oni jsou nestálí a lehce zastrašíte lni ve svém politickém smýšlení. Příčina toho jest neurčitost a nejasnost jejich politického smýšlení. Puzeni jsouce jenom okamžitým citem a neurčitým nadšením, nedovedli si ještě utvořiti v hlavě pevný systém politických zásad, a proto kolikráte jim v nadšení přeskočí několik koleček a hodiny jejich politického smýšlení hrozně hřmotí, najednou ale bez pohnutí státi zůstanou. Právě proto, že se jejich smýšlení politické nezakládá na dobře promyšlených a ustálených zásadách, lehce se zaleknou a netroufají si to, co skutečně smýšlí, vždycky tak činem vyznati, oni mají jen jakousi sváteční politiku mezi přátely a při sklenici, ale všude ve skutečném životě jenom všední. Když slunce svítí liberální straně, poletují jako motýlkové v nejpestřejším barevném blesku: když ale se obzor zahalí mraky a oddaleka bručí vládní hrom, již hned se zalézají jako červíkové do svých dírek.
Mužové ale, kteří dle pevných zásad smýšlí, kteří si utvořili pevná nezrušitelná pravidla v politice, přes které nikdy nepřeskočí ani nepodlezou: takoví dovedou v čas přílišné politické bujnosti odporovat přemrštěncům, a nedbajíce toho, jestliže přitom často utrží nezasloužené nadávky, umějí ochladiti jejich přílišnou zapálenost a uchrání tím kolikráte vlast od velikého neštěstí, za to ale se také nebojí v zarmoucených dobách politické sklíčenosti povznésti neohroženě hlasu svého proti škůdcům a nepřátelům svobody [zdůraznil bd]. V politice musí každý napřed sám se sebou a se svým svědomím býti srovnán a přesvědčen, že nic nespravedlivého a pro vlast škodlivého nežádá, pak ale když jednou toho přesvědčení nabyl, nesmí se také báti a ostýchati, toto své přesvědčení jakožto věc dovolenou a poctivou všude a před každým a buď si to císař sám vysloviti a zastávati. Jen takovým způsobem může opravdu svoboda pravá vzniknout a pro budoucnost se ustálit.“
Havlíčkovi bylo přitom jasné, co se dá očekávat od politické moci, od vlády, které nejsou kladeny do cesty žádné meze; platí to vždycky, a v době úpadku a pozvolného potlačování svobody zvlášť: „Jest to vlastnost bohužel skoro přirozená každé mocnosti, že hledí dále sáhati, nežli jdou její meze; nenajde-li v tom odporu, zmizí zajisté brzy před ní všeliké zákony, všeliká práva, a jenom vůle její bude jediným zákonem.“ Přitom každá vláda, i ta nejdespotičtější (což mimochodem, podotýkám, platí i pro vlády totalitních států), musí nějakým způsobem brát v potaz veřejné mínění: „[...] každá vláda, byť se i k tomu veřejně nehlásila, přece potají velmi dobře o tom ví, že všechna moc vlastně leží v národu a že vláda jest jen zástupce, zosobnění této národní moci. Vláda každá dobře o tom ví, že kdyby proti ní bylo smýšlení celého národu, neobstojí dlouho, a proto se musí vždy varovati toho, aby celé veřejné mínění aneb alespoň příliš velikou část jeho neměla proti sobě.“ Přitom platí: jaká veřejnost, taková vláda. Politicky uvědomělá veřejnost si dokáže vydobýt respekt i u despotické vlády: „[...] jsou ku př. vlády, které se proti rozličným svým provinciím zcela jinak chovají, a sice tím spravedlivěji a tím šetrněji, čím probuzenější jest národ, čím důrazněji jeví touhu po svobodě. Čím více se národ podrobuje ve všem do libovůle vlády, tím nešetrněji se s ním nakládá“ („Něco o zákonním odporu“, Slovan, 10. srpna 1851).
Mimochodem, naše zkušenost z doby pobytu v ruské koloniální říši smutně potvrzuje tato Havlíčkova slova: Rusové skoro vždycky - vyjma snad těch prvních pár let stalinského běsnění po druhé světové válce, do diktátorovy smrti - velmi dobře věděli, co si mohou dovolit v Polsku a v Maďarsku, a že když si dovolí více, budou mít pořádný malér. Proto se v době Solidarity neodvážili v Polsku přímo ozbrojeně zasáhnout a proto v osmdesátých letech nebránili nijak energicky pomalému, samovolnému rozšiřování prostoru svobody v Maďarsku. Zároveň taky dobře věděli, že u nás si mohou dovolit skoro všechno.
Odtud se v citovaném článku odvíjí koncepce „zákonního odporu“. Havlíček se inspiroval irským bojovníkem za národní emancipaci Danielem 0’Connellem, o němž tu už byla řeč (psal o něm už v Pražských novinách) a který usiloval využít k prosazení irských emancipačních cílů liberálního britského zákonného rámce. On i Havlíček dobře věděli, že svoboda je nedělitelná; že se tedy například Angličané, chtějí-li si zachovat své vyspělé svobodomyslné zřízení, musí dříve nebo později zříci vlády nad Iry (což se nakonec stalo), nebo rezignovat na své vyspělé svobodomyslné zřízení, aby mohli Iry opravdu účinně zdeptat. A že totéž platí všeobecně:
„Zákonní odpor jest nejlepší prostředek k hájení svobod proti větší moci, k povzbuzování zmužilého ducha v národu, zákonní odpor jest první a nevyhnutelný stupeň k dosažení pravé svobody. Pokud to národ nepřivede tak daleko, aby neohroženě žádal plnění daných zákonů a zmužile se protivil zákonními prostředky každému libovolnému a protizákonnímu kroku: potud nedozrál k svobodě, nedozrál k tomu, aby si dobyl úcty u vládnoucích mocností [...] Zákonní odpor a všeliké prospěchy z něho vyplývající zakládají se na tom, že v každém skoro ělověku jest jistý vrozený, od Boha daný cit pro spravedlnost, pro právo. Každý nezkažený člověk rozmrzí se a naplněn bývá hořkostí, kdykoli vidí, že se někomu děje násilí a nespravedlivost, cítí ošklivost ke každému, koho vidí páchati něco násilného, nespravedlivého, něco proti úmluvám, něco proti danému slovu; člověk nezkažený cítí útrpnost s každým, komu se nezákonitě; nespravedlivě děje. Kdykoli se tedy od vládního některého úředníka neb orgánu komukoli něco děje proti zákonům, nemá nikdy tuto křivdu mlčky snášeti a snad té pohodlné zásady se držeti, ,že proti proudu se dá těžko plouti, nýbrž má se vždy všemožně hájiti zákonným způsobem, třeba i z toho větší nepohodlí měl a škodlivější pro sebe následky, nežli kdyby byl utrpěnou křivdu mlčky nesl. Kdyby každý každou utrpěnou křivdu, každé obejití neb zrušení zákona zcela pasivně a tiše snesl, nebude za krátký čas ani pocitu o zákonitosti a právě. Čím větší ale hluk v zemi způsobí každé jednotlivé zrušení zákonu, tím méněkráte se osmělí orgány vládní takový krok učiniti [...] Na tom se zakládá ona nesmírná prospěšnost zákonního odporu, zvláště v zemích, kde konstituční a právní vláda není posud ustálena. Dobrým a rozumně vedeným zákonním odporem proti takové vládě docílí se vždy, jestli nic více, alespoň toho, že si vláda nedůvěřuje tak rychle a tak všeobecně nazpátek kráčeti, že přece alespoň v něčem aneb na oko zákonů šetří - veliké to již vítězství pro budoucí svobodu. [Všimněte si, že Havlíček byl optimista a nepochyboval, že se absolutismus v Rakousku nemůže udržet - udržel se pouhých osm let!; jeho představy byly jen trochu přehnaně optimistické, stejně jako představy mnohých u nás v roce 1969, bd.] Zákonní odpor, má-li ale býti k něčemu platný, musí též míti své pravé vlastnosti. Nesmíme se snad proti takovým vládám a jejím úřadům chovati hrubě, lehkovážně, urážlivě, náruživě atd., nesmíme v ničem si sami dovolovati přestoupení sebe špatnějších zákonů: nýbrž musí se vždy s největší chladnokrevností, s všemožnou vážností a úctou, ale také s všemožnou pevností a neústupností, kde zákon jest na naší straně, pokračovati. Zákonní odpor nemůže také sáhati až za násilí, to jest, když vláda neb její orgánové třeba v protizákonní věci, násilí hmotného proti komu užívají, nemá již zákonní odpor jiti až zas k násilí, aby snad svou mocí tělesnou hájil své právo: nýbrž kde síla a hmotná moc nastala, tam přestal již zákonní odpor. Ale zanedbávati svého práva, nehlásiti se, kde se nám bezpráví dělá, mlčenlivé sná- šeti každou libovůli: to není důstojné pro řádného občana, jenž povědom sobě býti má, že není otrok v některém východně - asiatském pašalíku, nýbrž obyvatel svobodný zemí, které řízeny býti mají jen dle práva, a nic podle libosti jednotlivců. Není tedy dobře mysliti: ,Což bych docílil, kdybych se dále hlásil, co bych přemohl, co mi to bude plátno atd.?‘ Kdybys nic nedocílil právě v té věci, o kterou se jedná, přece alespoň jistě docílíš toho, že toto bezpráví, které se ti stalo, více povyku a hluku nadělá, více k všeobecné vědomosti přijde, docílíš toho, že tak snadně se zase nic podobného nestane, neb alespoň že se tak rychle pokračovati nebude na cestě bezpráví. A tím již dosti jest docíleno.“
Rozpětí toho, co je možné, a vyhlídky úsilí o politickou svobodu viděl Havlíček zpočátku ještě optimisticky: „Jaké jest nebezpečí naší svobody? kdo jsou její nepřátelé? - Podívejme se jim trochu chladně do očí. Několik ministrů, asi osm nebo devět, sami křehcí lidé; za nimi větší část šlechty, nejvíce lidé s malým rozumem a ještě menší činností a odvahou: pak veliké hejno „dobře smýšlejících“ čili sedmašedesátníků [podle petice 67 pražských občanů z 11. července 1848 k pražskému velícímu generálovi Windschgrátzovi a místodržícímu Thunovi, žádající zachování výjimečného stavu po svatodušním minipovstání a potrestání jeho původců, šlo o jakési tehdejší „pragováky“, bd] a rozličné čeledi, kteří ale mají tu vlastnost, že všude jen sekundirují, a když se o něco důležitého jedná, vždy zalezou, a s každým drží, kdo vyhrá [...] Na druhé straně ale stojí celý národ, který si zajisté svobodu přeje a hotov jest, pro ni mnohé oběti podstoupiti; svobodomyslní lidé jsou veliká patrná většina v zemi, co jim tedy schází, aby uskutečnili svá přání? Nic než uvědomění svých sil, vzdělanost, svornost, zdravý smysl, opatrnost a dobré použití okolností. Nač tedy marné naříkání a zoufání. To nikam nevede. Svoboda se nedá vykřičet, vyplakat a vylamentovat, jen z ruky pilné naděje kvitne! Za rok, za dvě léta nemůže se předělati, co pokazili věkové. Kdyby nyní každý občan již tak vzdělán byl, aby rozuměl všemu, čeho jest nám zapotřebí, byla by to jen pravá hračka, uspořádati zemské řízení, tak jak toho svobodným národům zapotřebí jest. Musíme tedy tento lid poučovati, & tak se vždy přibližovati k žádoucímu cíli. Třeba to nebylo za rok, za dvě léta, proto ještě nebude rozumný člověk zoufat, aniž hodí prací svou o zem a nechá všeho díla. Podívejme se na jiné národy, kteří nyní již po dlouhý čas jisté a nezrušitelné svobody užívají; oni ji také nenašli ve snu, oni šiji nevydo- byli za den a za rok, ale mnoho času, mnoho práce, mnoho obětí vynaložili“ („Útěcha v zlém čase“, Národní noviny, 27.března 1849). Posléze se ale - realisticky - snaží vymyslet jakýsi minimální program pro dobu útlaku: „Jisto jest sice, že strana protiliberální, která bez libovolné vlády obstáti nemůže, všechno nasazuje, aby zamezila vydatné vzdělání všeobecného lidu, že její první péče všude jest obmeziti a do své moci přivésti všechny nejhlavnější a nejrychlejší prostředky vzdělání lidu, jako jsou školy, knihy, časopisy, schůzky, porady atd. Přece ale jeden velmi důležitý a velmi vydatný prostředek není jí nikde do moci dán, totiž společenské obcování, a kdyby dovedla reakce z knih, z časopisů, ze škol, ze schůzek veřejných vyloučiti každou liberální myšlénku, není přece v stavu zameziti jednotlivým občanům soukromé mluvení a obcování mezi sebou, a tím rozšiřování poznenáhle moudřejšího a liberálního smýšlení. To zajisté zůstane vždy na straně naší co jistý prostředek k rozšiřování svých zásad a ke konečnému vítězství, budeme-li jenom míti dosti vytrvalosti a obezřetnosti v užívání tohoto prostředku“ („Vytrvalost opposice“, Slovan, 28.června 1851). A v článku „Konec“, jímž vydávání Slovana 14. srpna 1851 uzavírá, píše: „[...] každá dobrá česká knížka, každý dobře sepsaný článek [...] každé zlepšení v průmyslu, hospodářství atd., které třeba jen jednotlivec z nás sám u sebe provede [...] každá nová vědomost a zkušenost, kterou některý z nás z ciziny domů přinese [...] všechno to sesílí nás, každá taková věc jest hřebík do truhly absolutismu, jest stupeň jeden ke konečnému vítězství národní strany.“
Havlíček zároveň dobře věděl, že těžká, nevděčná a nutná práce pro vytvoření základů liberální a demokratické politiky, které ani období nepřízně nedokážou zbourat a zasout prachem, se nedělá kvůli uznání, metálům, hodnostem, že se dělá úplně zadarmo a člověk se musí spolehnout jen a jen sám na sebe: „Když se lidu ujímáš, proň pracuješ aneb v nebezpečí se vydáváš, nesmíš nikdy očekávati to, co jmenujeme v obyčejném životě vděčnost. Pokud jde všechno dobře, pojmou od tebe s radostí všelikou práci, budou tě třeba i chválili aneb i v hospodě na tvé zdraví pít,: přijdeš-li ale na této cestě své do nebezpečí, K ourazu, neočekávej od nich nikdy pomoci aneb oběti [...] Vždyť právě proto se ujímáme lidu, aby se zvelebil, aby pokročil ve vzdělanosti a skrze ní k lepšímu životu: jestli se tedy ujímáš o nevzdělané a zanedbance, o lidi otrocky vychované a otrocky smýšlející, kterak od nich očekávati můžeš způsoby vzdělanců a svobodných vyšších tvorů? Kdo seje les, kdo zakládá sad, zřídka se dočká sám ovoce a užitku: ale jak bídný byl by svět, kdyby proto již nikdo sady zakládati a lesy síti nechtěl?“ („Sbírky na naše Národní divadlo“, Slovan, 12. července 1851).
Tím uzavírám kapitolu o osamělém zápase Karla Havlíčka za zachování liberální demokracie v Rakousku, za rovnoprávnost a politickou kultivaci české národní společnosti v letech nastupujícího útlaku. Česká společnost pak musela ke své smůle zažít několik velmi podobných období: léta 1914-1917, období druhé republiky, období třetí republiky, měsíce po srpnové ruské invazi v roce 1968. (O protektorátu, stejně jako o českém stalinismu nemluvím jen proto, že to bylo období tak hrozného teroru, že se do této řady nehodí.) Zažili jsme stejný úpadek, stejné kapitulantství, stejné držení křesel pod zadnicemi a přitom faktické vyklízení ideových pozic. A trochu se obávám, ic bychom v dohledné době mohli zažít další. O lidi Havlíčkova typu byla však - aspoň u nás doma - pokaždé j istá nouze. Jejich místa jako by byli zasedli rytíři smutné postavy typu Ferdinanda Peroutky, který se nestyděl v roce 1939 ospravedlňovat Hitlerovo antisemitské běsnění a v letech 1946—47 bojoval pod Benešovým praporem za syntézu „demokratického“ a stalinského „socialismu“.
* * *
… „Havlíček náleží k nejtalentovanějším a nejtužším českým revolucionářům a dokázal to obzvláště tím, že po celou dobu hnutí přese všechny překážky, které mu způsobovala nejen vláda, ale i revoluční frakce, trval pevně na programu, jejž kdysi ohlásil, a zastával jej slovem i písmem, aniž bylo možné zmocnit se ho podle trestních zákonů.“ A tak 16. prosince 1851 nad ránem vyrušil Havlíčka ze spaní komisař Dedera (v Havlíčkových životopisech se píše Franz, Dedera byl ovšem dle dobových svědectví Cech a jeho poslání mu prý bylo krajně nepříjemné) s četnickým doprovodem a vyzval ho, aby se sbalil a následoval jej. Nesměli mu říci, kam ho vezou…
… V létě 1856 dostal dr. Josef Podlipský (Havlíčkův osobní lékař) od svého pacienta, který tehdy pobýval v lázních Šternberk u Slaného, dopis plný podivných gramatických chyb. Protože tušil, o co jde, odjel spěšně za ním. Havlíček už o sobě prakticky nevěděl: nemoc zasáhla mozek. Podlipský ho odvezl do Prahy k Jarošovým (bydleli v dnešní Havlíčkově ulici, v biedermeierovském domě naproti Masarykovu nádraží.) Havlíček si ještě poručil, aby mu přinesli list papíru, a pohyboval po něm rukou, jako by psal. Zanedlouho - 29. srpna 1856 - zemřel.
Ta smrt měla jakousi symboliku. Havlíček byl novinář a publicista posláním. Když mu to poslání zabránili uskutečňovat, zabilo ho to. Masaryk o tom ve své havlíčkovské monografii napsal: „Havlíček všecku svou sílu vyčerpal svou prací v Čechách, svým bojem v Čechách - čtenáři ať rozsoudí, proti komu víc musil bojovat, proti Bachovi, nebo proti té politické neuvědomělosti, která Bacha umožnila. Bach sám mstil se na Havlíčkovi podle. Avšak Havlíček byl súčtoval s životem dříve, než odjížděl do Brixenu. Havlíček zemřel 351etý. V Brixenu žil bezmála 3 V2 roku; rodina tam s ním byla více než dvě léta; byl de facto na svobodě a tak zaopatřen, že alespoň nestrádal; také měl všecky naděje na návrat - proč přes to všecko, člověk před tím tak železných nervů, nedovedl v Brixenu již úsilněji pracovat?
Vyhnanství k výkladu nestačí. Je tu něco záhadného. Částečně věc vysvětluje jeho nemoc - patrně byl již v Brixenu churav. Ale nemoc ta nevysvětluje všecko. Myslím právě, že Havlíček vyčerpal své životní síly svou prací spisovatelskou a žurnalistickou.
Vždycky se mi zdá, jako by byl zemřel hned v Brixenu. Alespoň bylo doma mrtvo, když odešel, a mrtvo zůstalo, když se vrátil - přes rok byl zase doma, ale bylo mrtvo a zůstávalo... Můžete si představit, že by Havlíček byl žil do dneška, jak někteří jeho vrstevníci? Nepřišlo vám ještě nikdy na mysl, že lidé umírají, když řekli své slovo? Mluvívá se v dějinách literatury právě o mužích zemřevších, jak se říká, předčasně - Lermontov, Puškin, Mácha, a tedy i Havlíček [...] Nevím, mám o těch věcech mínění jiné. Snad lidé silní umírají, když dílo své vykonali [...]
Nevidím mučednictví v Havlíčkově smrti a ve vyhnanství, alespoň ne hlavního. Právě Havlíčkem a jeho prací životní ujasnil jsem si, že nemá na nás působit mučednictví a smrt, ale život mučedníkův a jeho práce. Zdá se mi, že příliš upíráme zraky na to poslední utrpení, ale zapomínáme na pra- covný, bojovný, vítězný život mučedníkův. A tak mužové silného života stávají se nám vzory smrti [...] Ještě se smrti hrozně bojíme [...]
A právě z Havlíčka můžeme a máme si brát příklad, jak žít, můžeme se naučit, co to je obětovat se pro druhé, prostě a jednoduše, jen tak - plným energickým žitím.
Bohumil Doležal: Karel Havlíček, portrét novináře
* * *
NA VÝCHOD OD BRUSELU: Brusel není Moskva ani Vídeň
Karel Havlíček Borovský: Politický realismus
Stále aktuální, varující slova K.H.Borovského o Rusku!
Karel Havlíček Borovský: Pojetí obce a občanství
Bohumil Doležal: Karel Havlíček – portrét novináře
* * *
„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“
Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850
P.S.
Tučný text J.Š.
Read more...