Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt dub 11 @08:30 -
OS Kolín - II. kolo: Šinágl a spol. obžalován
čt dub 18 @17:30 -
Praha Americké Centrum: ETIKA UMĚLÉ INTELIGENCE
st dub 24 @08:30 - 11:00PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu
čt dub 25 @09:00 - 01:30PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu

Nejnovější komentáře

  • 27.03.2024 18:58
    ČR dostane z EU 73 miliard Kč na investice do dopravy či ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:44
    „Lockdowny mají závažnější důsledky než samotný covid“ Z ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 08:59
    Mezinárodní ratingová agentura Moody's dnes zhoršila ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 07:26
    Vážení přátelé zahrádkáři a sympatizanti ZO ČZS Pod Majerovic ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:28
    Universal supranational citizen Why does today's Europe face ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:26
    Univerzální nadstátní občan Proč dnešní Evropa čelí nebezpečí ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Protektorat… Ale zatím tady ještě Němci měli strašnou železnou pěst, a kdyby do povstání nezasáhla vojska generála Vlasova, který obrátil zbraně proti Němcům, z Prahy by toho moc nezůstalo. To vám potichu může potvrdit kterýkoli pamětník z Prahy….

… Přes všechny tzv. smlouvy a  oficiální ujištění, že je Němci přišli chránit, byla to skutečná okupace, která od prvního dne utlačovala a drtila tento národ milující svobodu. Množily se vtipy o Hitlerovi, začalo zatýkání a popravy. V české společnosti to tlumeně vřelo, a pak přišla nečekaná zpráva, že v Praze byl českými parašutisty zabit říšský protektor, generál policie a kat  Reinhard Heydrich. Nová vlna zatýkání a poprav se přehnala zemí. Češi ztichli. … Také se mi vybavily vzpomínky na vyprávění o tom, jak se v roce 1920 nepodařilo opustit Krym  více než 60 tisícům vojáků bílé armády. Neúspěšný maďarský diktátor, Béla Kun a  Rosa Zalkind, známá jako Marusja Zemljačka,  je nechali rozstřílet z kulometů. Vzpomněl jsem si i na masakr v Novorossijsku. Bílé důstojníky tam v řadách přivazovali za krk ke kolejnicím a živé je shazovali z mola do moře. Říká se, že i po mnoha letech se potápěči báli sestoupit do vody, kde se u dna vznášely ohlodané kostry ruských důstojníků ... Teď si vzal na záda batoh, zamával holí svým českým pacientům, kteří vyběhli z lázeňské budovy, pokřižoval se a zavolal: "No, hodně štěstí! Odcházím od vás s holým zadkem, stejně jako jsem přišel. A vy, drazí, tady budujte socialismus, ale  beze mne. Přeji vám hodně štěstí v sovětském ráji! "Později jsem se dozvěděl, že Ivan vynořil někde v New Yorku, pracoval jako chirurg v jedné z největších nemocnic ve městě. …

Události gradovaly. V jednom neobvykle zasněženém dni, a to 15. března 1939 Němci překročili hranice republiky. Československo se stalo protektorátem. Z tzv. Sudet  proudilo do centrálních oblastí země množství uprchlíků. Vůdce sudetských Němců Henlein a bývalý majitel knihkupectví, Karl Hermann Frank, se začali pečlivě připravovat na příchod Němců již na podzim roku 1938. U nás, na Českomoravské Vysočině, byl klid. Doléhaly sem jen poplašné zprávy, ale čas od času se začali objevovat uprchlíci ze Sudet.

A tak se jednou v Želivě objevil podsaditý člověk, poněkud neandertálského vzezření, s manželkou a dvěma dětmi, které brzy onemocněly spálou. Tento velmi omezený, neurvalý a trvale  naštvaný lidský druh k nám byl přidělen jako velitel místní četnické stanice. Samozřejmě, že všechny tajné dokumenty, týkající se místních obyvatel se ocitly v jeho rukách. Po přečtení příslušného rozhodnutí Ministerstva vnitra, že já a moje rodina, jsme kvůli stykům se Soloněvičem pod tajným policejním dozorem usoudil, že mne má v hrsti. Jednoho dne jsem zjistil jistou nepřesnost, které se Kincl dopustil při vyplňování dotazníku ohledně infekčního onemocnění jeho dětí. A tak jsem za ním poslal svého laboranta. Kincl odmítl chybu opravit. Poslal jsem proto laboranta ještě jednou. A pak mi Kincl vtrhl do ordinace, jako divoké zvíře, mlátil pěstí do stolu a řval: "Co ode mě chcete? Vidím Vás naskrz a znám všechno zpaměti a vidím vás nejen tady ale i pod zemí! Já vám ukážu chyby! .."

Pochopil jsem, oč jde a klidně, ale kategoricky jsem jej požádal, ať opustí ordinaci. Sám jsem se okamžitě rozjel na okres, k jeho bezprostřednímu nadřízenému. Je třeba poznamenat, že takové zacházení s lékařem, a dokonce lékařem ve státních službách, bylo zcela nepřijatelné. Když jsem  o tomto incidentu vyprávěl hejtmanovi,  byl velice pobouřen a nařídil, aby bylo ihned zahájeno vyšetřování. "V případě potřeby jej odvolejte z funkce. Takové idioty v mém okrese nebudu tolerovat!" - uzavřel  velitel četnictva. Nejspíš se předpokládalo, že neandrtálec svým chováním prozradil tajný policejní dohled. "Prosím, nechte Kincla na jeho místě" - požádal  jsem -" ale prosím, řekněte mu, ať  mne už nechá na pokoji a nemstí se za svou pitomost.." Velitel četnictva smutně přikývl a řekl: "Víte, pane doktore, on na vás nemůže mít žádný vliv. Vy, jako státní obvodní lékař, podléháte přímo nám.  No, dobře, udělám to jak si přejete."

Od té doby mne vystrašený Kincl servilně zdravil již z dálky. A svou primitivní a krutou nenávist dobře skrýval. Později, v roce 1945, po  propuštění z koncentračního tábora, kam Kincla dostali Němci, se vrátil do Želiva a trval na mém zatčení. V těch nejistých časech  i takový bezvýznamný člověk jako tento policajt, mohl způsobit mnohé a komukoli zničit život. Nicméně, to je ještě před námi ...

S příchodem Němců Na Československo padl temný a těžký stín hákového kříže. Češi chodili jako ztracení. Beneš zmizel do zahraničí a prezidentem se stal Němci dosazený  bývalý předseda nejvyššího soudu, stařec Emil Hácha. Pro nás, ruské imigranty, kteří se neplánovaně dlouho usadili v Čechách, příchod Němců paradoxně přinesl i něco pozitivního - přestali jsme se cítit jako cizinci. Všechny ruské emigrantské spolky Němci  rozpustili, ale našel se jeden  ambiciózní a podnikavý lékař Ivan Kamyšanský, který se dostavil k Němcům, a řekl, že pokud povolí znovu otevřít Svaz ruských lékařů, ale již občanů protektorátu, povede jej nařízeným směrem. Úřady do toho šly a náš Svaz opět vstal z mrtvých. Kamyšanský byl jmenován Leiterem, to znamená vedoucím této organizace, a jak se záhy ukázalo, neodvolatelným. Byla vytvořena a tzv. "Rada deseti", jejímž předsedou, se stal nadaný organizátor Fjodor Čekunov, náš kozák. Byl jsem  zvolen mezi členy Rady jako zástupce praktických lékařů z českého venkova. Do rady byl zvolen i můj přítel, Kubánský kozák sršatý Žorka (Georgij - Jiří) Sejin.  Na jednom z prvních setkání Kamyšanský kategoricky prohlásil, že ruští lékaři budou přispívat  na jeho reprezentaci 1-2 procenty ze mzdy. Byl jsem kategoricky proti: "Na co, ke všem čertům, potřebuješ tyhle  peníze, Ivane Timofejeviči?" "Jak na co?" podivil se předseda.  "A za jaké peníze budu jezdit do Berlína pro řešení záležitostí Svazu lékařů?" "A proč bys jezdil do Berlína?" - Zeptal jsem se. - "S Němci  nemáme nic společného. Na tohle ti nedáme ani korunu!" Kamyšanský vztekle křičel: "Kolego Keline! Zbavuji tě slova. Stále ještě bloudíš v mlhách Masarykovské republiky, která je dávno po smrti a neuvědomuješ si závažnost současných událostí!" Byl jsem podpořen většinou lékařů a Kamyšanský  si vůči mně zachoval zášť.

Brzy poté se usadil v Želivě plukovník Dastych, který působil osm let ve funkci vojenského atašé v Moskvě. Po příchodu Němců, kterým nechtěl sloužit, odešel do výslužby a koupil si dům v našem městečku.  Ze všech rádií byla pod trestem smrti "odstraněno krátkovlnné pásmo, ale zkušený Dastych měl zařízení, které mu umožňovalo poslech všech zakázaných stanic.  Navštěvoval jsem jej téměř každý den, a poslouchali jsme  Moskvu a Londýn, odkud někdy mluvil Beneš.

Jednoho dne mi pošťák přinesl předvolání na lékařskou prohlídku v Praze. Rozhodl jsem se toto předvolání ignorovat, ale Dastych trval na tom, že mám jet. "Němci jsou metodičtí a není radno s nimi žertovat" - zdůraznil.

A tak jsme se Seinem v obrovském sále hotelu Palace. Bylo zde  mnoho kozáků všech vojsk. Z Balkánu přijel generál-poručík Abramov, který kdysi velel kozáckému sbor na Krymu. V Kubánské uniformě se tu procházel ataman  kubánského vojska  Naumenko. V davu jsem viděl velitele "Vlčí setniny" Andreje Škuro - postrach rudých týlů. U stolu jedné z komisí seděl náš známý,  inženýr Šelest, který se mnou kdysi bydlel ve "Svobodárně".  Byl povýšen na generála a byl oblečen v odpovídající uniformě s nárameníky, na nichž zářil impozantní generálský cikcak. Dostali jsme rozkaz svléci se do naha, a po pečlivém přezkoumání jsme byli uznáni schopnými vykonávat vojenskou službu.

"Doktore Keline! Samozřejmě, že souhlasíte s nástupem do německé armády a půjdete bít bolševiky?" - Zeptal se jeden z členů komise. "Ne!"  - Odpověděl jsem pevně. "Ale proč? Jste přece Kozák a emigrant.  Nastal čas si to teď vyřídit s póvlem, který poskvrňuje Rusko!" "Ne! Nechci neuposlechnout našeho vůdce Adolfa Hitlera. Při vytvoření protektorátu Čechy a Morava jasně a zřetelně prohlásil, že občané protektorátu, ať jde o kohokoli, nepodléhají branné povinnosti. Hitler dal své slovo našemu prezidentu Háchovi, že se nás válka netýká. Já, jako kozák, a disciplinovaný člověk, zvyklý poslouchat nadřízené neporuším  příkaz vůdce!" Komise byla zaskočena. "A kdy tedy půjdete ..?" "Až vůdce změní své rozhodnutí a do vojenské služby nastoupí  všichni občané protektorátu!" - uzavřel jsem téma. Rozhovor byl u konce, modrou tužkou proti mému příjmení napsali: "Půjde při všeobecné mobilizaci ..."

Během protektorátu byla nouze o potraviny. Městské obyvatelstvo bylo závislé na potravinových lístcích. A u nás, na venkově, se žilo dobře. Jako lékař jsem mohl snadno získat jídlo od rolníků, chovali jsme králíky, slepice, a mnoho další drůbeže. Do Želiva často jezdil pro potraviny  kyjevský profesor, emigrant  Zeňkovsky. Jednou večer k nám přišel, zasypaný sněhem, dívá se na mě přes zamlžené brýle a říká: "No, Nikolaji Andrejeviči, nemohl jsem předpokládat, že budete spolupracovat s těmito profláklými chlapci ..." " S jakými?" - Ptám se překvapeně. "Ale s těmihle" - řekne a podá mi separatistický "Kozácký věstník."  Svatá matko, na druhé stránce jsou mé verše...! Bez mého vědomí separatista Glazkov a jeho parta přetiskli několik básní z mých dávno vydaných knih. Mně ta drzost dožrala, a druhý den jsem se vydal do Prahy, hledat redakci těchto novin.

Našel jsem ji někde poblíž nádraží. Vrazil jsem dovnitř a naproti mi jde Glazkov: "Koljo! Konečně Jsi u nás! Posaď se, vypravuj! "Posaď se? - Řvu. Ale já jsem vám přišel rozbít hubu!" "Ale, za co? Smiluj se!" - říká Glazkov. "Jak jste si mohli dovolit vytisknout několik mých básní?" - Nebyl jsem k uklidnění. "Ale nevztekej se -přece jsme je přetiskli z tvých knih. A na žádné z nich nebylo uvedeno, že jsou autorská práva chráněna a rozmnožování je zakázáno. My můžeme  přetisknout třeba Puškina a Lermontova..." "Vy zatracení pacholci, - ti jsou už ale dávno v hrobě! A musím s touhle skvrnou žít dál!" "No, tak běž a  stěžuj si na nás" "Komu? Himmlerovi? .." Samozřejmě, že si stěžovat v té době bylo zbytečné. Separatisti mi dali slovo, že už nezveřejní ani řádku z mé tvorby a já jsem, s prásknutím dveří, odešel.

Předbíhám, ale stránka s mými básněmi, publikovaná v " Kozáckém věstníku " koncem roku 1943 mne po skončení války stála šest měsíců ve vězení, a Čechy jsem byl prohlášen za "válečného zločince". Mohl jsem být i omylem i oběšen.  V té době se to stávalo snadno a lehce. Se vzpomínkou na Glazkova jsem si půl roku poseděl se všelijakou pakáží,  pucoval záchody, myl v celách podlahy, řezal dřevo a zametal Humpolecké  ulice. Pak mne propustili, dokonce se omluvili a vrátili mi i některé zkonfiskované věci.  Ale o tom až později.

Češi znají své sousedy, Němce, lépe než kdokoliv jiný. Po celá staletí, se jich báli, možná nikoli bez příčiny, a nenávist k nim sají s mateřským mlékem. Takže příchod Němců do Československa v březnu 1939, na obyvatele působil jako zásah blesku. Všichni chodili se sklopenými hlavami. Přes všechny tzv. smlouvy a  oficiální ujištění, že je Němci přišli chránit, byla to skutečná okupace, která od prvního dne utlačovala a drtila tento národ milující svobodu. Množily se vtipy o Hitlerovi, začalo zatýkání a popravy. V české společnosti to tlumeně vřelo, a pak přišla nečekaná zpráva, že v Praze byl českými parašutisty zabit říšský protektor, generál policie a kat  Reinhard Heydrich. Nová vlna zatýkání a poprav se přehnala zemí. Češi ztichli.

Už dávno bylo zřejmé, že Němci prohrávají válku. Postupně opustili Balkán, kam proudily nesčetné divize Rudé armády. Z Bělehradu a Sofie  prchali ruští emigranti, kteří tam žili od roku 1921, a spolu s nimi dorazily panické zvěsti o tom, jak rudí nemilosrdně vyvražďují  emigranty a pouze část deportují do Sovětského svazu. Vypravovali, že masakr svých bývalých nepřátel - bílých - provádějí rudí bez slitování!

U nás, v Československu, tak vznikla dvojí pozice: Češi se těšili na osvobození, a my jsme čekali jistou smrt. Mnozí z přistěhovalců opustili své nové domovy, opustili všechno a připojili se k proudu uprchlíků z Balkánu, kteří se snaží uniknout na západ. Nevím, co mám dělat. Pro každý případ jsem nashromáždil 80 litrů vzácného benzínu - mám dvě auta. Shromažďuji olej, potraviny, rozvážím po okolních vesnicích balíky s obrazy a uschovávám je u spolehlivých sedláků, nejcennější věci zakopávám na zahradě do hlubokých jam. To všechno samozřejmě dělám po nocích. Pak si uvědomuji, že cestou mi ustupující vojáci mohou auto sebrat a tak u místního zámečníka objednávám konstrukci z pevných trubek, spojující dvě jízdní kola, na které povezeme tříletého syna, a kupuji třetí kolo, pro manželku.  Myslím, že jsem se připravil nejlépe, jak to jen šlo.

Navštívilo mne několik mých přátel, kozáků, prchajících z Balkánu na západ. Vyprávěli, že v Srbsku a Bulharsku, kam již přišla vítězná Rudá armáda, se dějí hrozné věci! Také se mi vybavily vzpomínky na vyprávění o tom, jak se v roce 1920 nepodařilo opustit Krym  více než 60 tisícům vojáků bílé armády. Neúspěšný maďarský diktátor, Béla Kun a  Rosa Zalkind, známá jako Marusja Zemljačka,  je nechali rozstřílet z kulometů. Vzpomněl jsem si i na masakr v Novorossijsku. Bílé důstojníky tam v řadách přivazovali za krk ke kolejnicím a živé je shazovali z mola do moře. Říká se, že i po mnoha letech se potápěči báli sestoupit do vody, kde se u dna vznášely ohlodané kostry ruských důstojníků ... To vše za léta emigrace vstřebala citlivá paměť, a paralyzovala vůli. Bylo děsivé vědět, že naše rodina bude brzy sdílet stejný osud. Beznadějná situace, zejména pro lidi, kteří nesli odpovědnost za své rodiny. A mně už nebylo oněch 22 let - blížila se padesátka. Nechci jít do nového exilu a začínat nový život.

Němci, předvídají rychlý a nevyhnutelný konec, pálí a ničí veškerou vojenskou techniku, kterou nemohli odvézt. V blízkých Českých Budějovicích a Plzni již stál americký generál Patton.  Američané nemohli překročit demarkační linii, stanovenou na konferenci v Jaltě. Vznikla podivná a pro nezasvěcené nepochopitelná situace: válka se koncentrovala kolem Československa. Praha byla centrem. Tam 5. května 1945 vypuklo spontánní povstání pod vedením generála Kuttelwaschera a profesora Pražáka. Osud obou se v blízké budoucnosti stal tragickým. Ale zatím tady ještě Němci měli strašnou železnou pěst, a kdyby do povstání nezasáhla vojska generála Vlasova, který obrátil zbraně proti Němcům, z Prahy by toho moc nezůstalo. To vám potichu může potvrdit kterýkoli pamětník z Prahy. Český rozhlas obsadili v ranních hodinách 5. května povstalci a my jsme poslouchali se zatajeným dechem panické volání hlasatele o pomoc. Američané se neodvážili pohnout, a rusové byli ještě daleko. A tak do  ztichlé Prahy přijely  9. května první sovětské tanky... 

JAK TO DOPADLO

Probíhalo to takhle: Končily poslední dny českého dubna, když nemůžeš pochopit -  je to nevlídný podzim nebo zdejší rachitické jaro. Ale v tomto roce bylo jaro neobvyklé, podobalo se našemu, ruskému.. Pověsti o blížící se lavině sovětských tanků nebyly přehnané. V ranních hodinách se dalo rozeznat vzdálené dunění. To hřmělo dělostřelectvo. Lidé chodili se šťastnou sváteční náladou. A v naší rodině se těžko dýchá z pocitu neodbytného a všudypřítomného strachu. K odjezdu na západ jsem měl vše připraveno. V garáži stála nová "Praga Piccolo" v klášterní stodole na pile, "Praga Baby". Připravil jsem i benzín a olej, ve stájích na klášterním panství čekal jezdecký kůň jménem Sieger, kterého jsem koupil, i se sedlem, od německého důstojníka za deseti litrů alkoholu a několik lahví brandy. Přidáme-li  k tomuto konstrukci s jízdními koly, o němž jsem mluvil, je doprava technicky zajištěna. Ale tak se mi nechtělo opustit znova získaný domov a rodinné hnízdo, jít do hrozné nejistoty, nové emigrace ...

Němci již byli na odchodu. "Na place" před kostelem pálili vojenský materiál, rozbíjeli kladivy kola, a zcela nové akumulátory. Na klášterních schodech vedoucích do zimní zahrady, kluci z "Hitlerovy mládeže" rozbíjeli na padrť pušky. Všichni zamračení, nepřátelští, soustředění. Před našima očima se zavírá opona na scéně obrovské tragédie národa, který  přecenil své síly a shořel v nekonečné rozloze mé obrovské země, aniž pochopil její nejvnitřnější duši.

V nastalé horečnaté době pokračuji v léčení nejen svých spoluobčanů, ale i německých chlapců. Přichází  soustředěný a jako vždy vzorně upravený "Leiter" - ředitel německého gymnázia, které se nachází v klášteře, a nabízí nám, abychom se spolu s nimi evakuovali do Německa. Ví, že se k smrti bojím bolševiků. Nabídka byla míněna vážně. Z Prahy telefonuje Dr. Kamyšanský - nabízí, že  pro nás a naše věci pošle nákladní auto. Slibuje, že nám dají k dispozici vagon. Mlčím. Volá po telefonu kmotr, náš Kozák, Dr. Ivan Petrovič Vichljancev - je připraven se svou manželkou a dcerou na evakuaci. Nedávno daroval Ivan Němcům pár ovcí, polštáře, teplé oblečení, což u Čechů vyvolalo údiv a hluboké rozpaky. Teď si vzal na záda batoh, zamával holí svým českým pacientům, kteří vyběhli z lázeňské budovy, pokřižoval se a zavolal: "No, hodně štěstí! Odcházím od vás s holým zadkem, stejně jako jsem přišel. A vy, drazí, tady budujte socialismus, ale  beze mne. Přeji vám hodně štěstí v sovětském ráji! "Později jsem se dozvěděl, že Ivan vynořil někde v New Yorku, pracoval jako chirurg v jedné z největších nemocnic ve městě.

Telefonuji se spolužákem, Dr. Fjodorem Čekunovem a ptám se co a jak? Fjodor kategoricky tvrdí, že zůstává a  nikam nepojede. Pak se definitivně rozhoduji i já: Ať se stane co se má stát! Nechci začít novou emigrantskou anabázi. Ať mne třeba popraví nebo pošlou do GULAGu, ale rodina bude žít. 

Znám způsoby a zvyky vojáků, kteří prošli ohněm a vodou a tak zakopávám na dvoře cenné věci, část věcí ukrývám na  půdě a část rozvážíme po vesnicích: do Poříčí ke Krausům bedny s oblečením,  dva velké balíky s nejcennějšími obrazy - ke správci Sedlické elektrárny  Krátkému,  část literatury k řídícímu  učiteli Novákovi. A začínáme čekat.

http://kletskij.livejournal.com/

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 4.20 (5 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)