Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

…vlastenecky laděný text lze číst i jako velkolepou přehlídku nablblého češství, koncentrovaného do sebeoslavných písní, žvanivosti a přežírání. … Lze mít vlastně jen jedinou, bohužel však zá­sadní výtku: hrálo se systémem jed­nou a dost. Věčná škoda, tahle insce­nace by si reprízování zasloužila.

Buchty a loutky se v posled­ních letech pustily clo cyklů. A tak po sérii překopávek I liniových thrillerů nyní své přízniv­ce zásobují volnou sérií českých ob­rozeneckých loutkových her. A tak se dostalo i na Posvícení v Hudlicích, údajně nejhranější český diva­delní titul vůbec. Příběh je to jednoduchoučký. Král zbloudí v močálovitých kři­voklátských lesích a zachrání ho hudlický uhlíř, jenž vladaře (udržujícího inkognito) mohutně pohostí u příležitosti posvícení. Král se mu za to odmění nejen pozvánkou do Prahy na svatováclavskou husu, ale též povýšením do šlechtického sta­vu. Hraje to ale spíše upovídaná než akční, což decentně připomněl i Marek Bečka v improvizovaném úvo­du: „Kdybychom v tom toku nicnedění zapomněli na přestávku, tak nám ji prosím připomeňte.“

Buchty si však tentokrát kromě hrátek s naivní předlohou našly i váž­nější téma: vlastenecky laděný text lze číst i jako velkolepou přehlídku nablblého češství, koncentrovaného do sebeoslavných písní, žvanivosti a přežírání. Ústřední popěvek Tys bratr náš tak v inscenaci nabral po­dobu dechovkovitě skinheadské vyřvávačky a Bečka jej procítěně zazpí­val s českou vlajkou připnutou na hrudi. Posvícensky obžerná atmo­sféra měla i nevinnější podobu. Během představení se na jevišti opé­kaly jelítka a jitrnice. A kdo si nene­chal zkazit chuť loutkou prasete, které se vytrvale vracelo na scénu s žalostným výkřikem „Zabili mi dítě!“, mohl se o přestávce nebo po představení zapojit do hodování. Na zvyklosti buchet a loutek je Posvíce­ní inscenace nezvykle tradiční. Kdo soubor sleduje pravidelně, dobře ví, že loutka krále vypadá jako král a loutka uhlíře jako uhlíř, je to v rámci jejich „smetišťové“ poetiky pořádná extravagance. Aby to ale ne­bylo tak jednoduché, na kus senilní řeči přišel vodník, známý jako dro­gový dealer Green z inscenace Lynch, a objevila se i zelená bahenní obluda v podobě televizního Jů - oba byli jakožto nepatřiční vetřelci promptně vykázáni z jeviště. Největší síla však tentokrát spočívá v detailech. Inscenace nestojí na hračičkářských technických výmyslech a výtvarné křiklavosti, spíš na schop­nosti neustále shazovat a absurdně rozehrávat divadelně naivní či banál­ní situace. Hrdinové s toporností po­pisují to, co zrovna provádějí, do ko­šaté obrozenecké mluvy nepatřičně vstupuje hovorová novočeština, pra­videlně se objevují i zcizující odka­zy k divadelnosti celého počínáni.

Buchty a loutky dle svého zvy­ku umně balancují mezi ironickým nadhledem a infantilitou, přičemž se umějí dobře pohybovat v širokém spektru vymezeném jak „laskavě ne­vinnými“ legráckami, tak brutálním „rakvičkářstvím“. Tentokrát se to vše šťastně poskládalo do podívané, která se neomrzela ani při nezvykle dlouhé stopáži (90 minut). Lze mít vlastně jen jedinou, bohužel však zá­sadní výtku: hrálo se systémem jed­nou a dost. Věčná škoda, tahle insce­nace by si reprízování zasloužila.

Buchty a loutky: Posvícení v Hudlicích

Studio Švandova divadla, 16.5.

Vladimír Mikulka, LN, 29.5.2014

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)