S většími i menšími přestávkami žiji v Kamerunu už šest let. Poslední rok vkuse. Neustále zde objevuji nové a nové rozdíli i podobnosti s naší kulturou. Snad poprvé mám ale pocit, že začínám Kamerunu a Kameruncům rozumět. Toto porozumění s sebou ale přináší i prozření o pojetí řízení afrických států (nedá se asi úplně generalizovat, ale věřím, že většina to má podobné), o rozvojové pomoci přicházející ze západu i z východu a hlavně o korupci, o které se vám v Česku ani nezdálo.
Říkají tomu motivace. Slovům korupce, zkorumpovaný a jiné odvozeniny se v Kamerunu používají jen zřídka. Přitom je to pomalu první, čeho si člověk v afrických zemích všimne nebo co ho dříve nebo později zarazí. Úplatkářství je tu veřejná věc, kterou nikdo neskrývá a téměř všichni to akceptují jako nepsané pravidlo. Ono co jim také zbývá. Vzdělávací systém je tu na mizerné úrovni a jen málokdo si uvědomuje, že jde o opravdu velký problém, který pokud se co nejrychleji nevyřeší, nikdy k žádnému přirozenému rozvoji země nedojde.
Kamerunské silnice jsou protkané policejními kontrolami s rozkazy vybrat příslušný obnos peněz. Nesplní-li kvótu, budou přeřazeni na méně lukrativní místo. Standardní výše motivace policisty je asi dvacet korun. Ovšem můžete narazit i na kontrolu tzv. čtyřicetikorunovou (tisícifrankovou tedy čtyřicet korun). Nejhorší jsou pak smíšené kontroly. Kamerun má ve zbroji několik různých jednotek policistů, vojáků a něco mezi tím. Jedni jsou na bezpečnost, jedni na zákony, další na převážení podezřelých a obviněných a dalších asi deset jednotek. Tuto přemnoženost můžete vidět i na samotném kamerunském vládním úřadě. Zasedá tam totiž celá padesátka ministrů. Většinou pak ale jedno ministerstvo neví, co dělá to druhé.
Nabídky na zakázky v Kamerunu se hrnou z celého světa. Čína tu těží co může, na oplátku posílá do Kamerunu své vězně, kteří zde staví nekvalitní silnice, které po roce musí znovu za nějakou motivaci celé předělat. Američané a Evropané si brousí zuby na panenské deštné lesy, které v Kamerunu ještě zbývají. Evropané chtějí dřevo a Američané sázet palmy olejné, díky kterým je ohrožen už celý ekosystém v Indonésii. Afrika je další na řadě. Sama vláda v tom má pěkný nepořádek. Ministerstvo práce a zemědělství podporuje sázení kakaa. Dotuje všechny, kdo chce kakao pěstovat. Podporuje ale také kácení pralesa, kde je ještě úrodná půda a sazenice kakaa sází tam. Děje se tak i pouhých deset kilometrů od hranic rezervace Dja na jihu Kamerunu, které má pod správou ministerstvo lesnictví a životního prostředí.
„Motivuj nás, jestli chceš, abychom o tobě a vašich projektech napsali hezký report našim šéfům“
Je pátek 6. června pět ráno a já už nemůžu dospat. Čeká nác nejdůležitější meeting se všemi rodiči, farmáři, tradičními autoritami a politickými reprezentacemi. Spojili jsme poslední den školy s rodičovskými schůzkami a setkáním se všemi, které by mohl a měl náš projekt zajímat.
Už včera se začalo s přípravou dostatku jídla, aby byli všichni najedení a spokojení. Za pár hodin přijede náš motorkář a rádce v jedné osobě, Denis, a přiveze celou delegaci, půl hektolitrů palmového vína a další nápojové pochutiny. Usedám k počítači a pročítám si znovu svou řeč. Nejsem zdaleka ani v polovině toho, co bych chtěl všem povědět, ale jedno už mám v hlavě srovnané. Nikoho nebudu uplácet. Doufám, že na to ani nepřijde, ale i kdyby, neudělám to. Nakonec si beru papír a tužku a oboustranně popíšu malý A6 papír jenom body své řeči a dál se jí už nezabývám.
Začíná se ozývat bubnovaní deště na střechu. To není dobré znamení. Mokrá příjezdová cesta je při mohutných deštích téměř nesjízdná. Z asfaltky to k nám je devět kilometrů po blátivé jednokolejce akorát na motorku. Lesem, po polích a pastvinách. Žádný med. Meeting má začít v devět, to je za pět minut a stále prší. I přes průtrž mračen k nám dorazila asi pětice matek našich žáků pomoct nám s přípravami jídel, které se nestihly včera. Je mi jasné, že máme ještě spoustu času na přípravy.
V jedenáct hodin přijíždí celá delegace. Zástupce hejtmana pro náš kraj Tubah subdivision, zástupce ministerstva lesnictví pro Tubah i pro Mezam (to je větší správní jednotka), zástupci fónů Big i Small Babanki, oba starostové Abongphen a další neméně důležití lidé. Usazuji je na připravené židle, které jsme si museli půjčit od sousedů neb žádné nevlastníme. Nabízím jim pivo, víno a nealko.
Po konzumaci první láhve se společně s nimi vydávám na obchůzku naší experimentální farmy, rybníka, kompostu, králíkárny, včelích úlů a hlavně školky s našimi sedmi tisíci stromky. Tváří se jakoby je to skoro nezajímalo. Občas se na něco zeptají, ale víceméně mám pocit, že je to pro ně rutina.
Abych je trochu zatáhl do děje a hlavně zjistil jaké mají především panové z ministerstva lesnictví znalosti o horském lese, pokládám jim jednoduchou otázku při pohledu na naší školu: „Pánové znáte tyto stromy?“, přitom ukazuji na šest základních druhů, které zatím pěstujeme.
„Ano, ano“, přikyvují oba dotyční.
„Takže znáte i jejich jména“, doplňuji svou otázku.
„Ano, ano“, pokračují bez zaváhání.
„A ty jména?“, vybízím je.
„Ehm, mmm, ehm“, nic víc z nich už ale nedostanu.
„Toto je akácie, tamhleta small leave (newtonia camerunensis)“, pojmenuje stromy nakonec náš starosta Alfred, který žije celý život v horách uprosřed mlžných lesů. Vidím jak se Ernest (muž, který sází stromy) usmívá a vlastně je na něm vidět, že se ničemu nediví. Neznají ani jeden strom. Tento les je poslední v kraji a oni o něm nevědí prakticky nic.
Po asi hodinové prohlídce se usazujeme k pozdnímu obědu. Podáváme njaman njaman, fou fou, rýži, katy-katy a kola ořechy. Po obědě přichází na řadu má řeč. Snažím se shrnout jen to nejdůležitější, abych nikoho po jídle neuspal a po deseti minutách předávám na chvíli slovo Ernestovi. Po něm už následuje celá naše delegace. Skoro jednovětnými proslovy uzavřeli celý meeting a chystají se odjet. Rychle než začne znovu pršet. Něco je ale přeci jen zdržuje. Začínám tušit, že ode mě něco očekávají. Už takhle sem jim zaplatil transport, který už mají jednou hrazený od státu. Přijde na to. Už to vím. Prosí mě, zdali bychom si nemohli popovídat.
Znovu jim děkuji, že přijeli a přeji si, abychom se zase brzy viděli a s ochranou lesa v Abongphen konečně pohli. Tyto slova přecházejí bez povšimnutí.
„Měl bys nám dát nějaké peníze, motivaci, musíme něco donést našim šéfům“, vytahují jeden argument za druhým, proč bych je měl motivovat.
„Šéf mi neuvěří, když mu nic nedám. Bude si myslet, že jsem mu ty peníze zatajil“, pokračuje zástupce hejtmana.
„Tak mu řekni, že jsem ti žádné peníze nedal. Pokud ti nebude věřit, vzkaž mu, že za ním přijedu a potvrdím to“, nenechávám se stáhnout do pasti.
„My chceme napsat dobrej report o Vašem projektu“, pokračuje hejtmanův pobočník.
„Tím chcete říct, že když Vás nemotivuju, napíšete špatný“, ptám se jich už lehce podrážděně.
Mlčí.
Pak se poprvé ozve delegát z ministerstva lesnictví: “Nám ale běloši jako ty normálně dávají hodně tučný obálky, i mnohem víc než stopadesát tisíc franků“.
„Nic vám nedám pánové, radši ty peníze použijeme na rozvoj našich projektů, o kterých chcete napsat dobrý report“, ukončuji debatu. Pánové se usmějí nasedají na motorky a odjíždí.
Týden na to sedím s našimi sousedy v jedné hliněné chýši poblíž školy a bavíme se o proběhlém meetingu. Všichni jsou znechuceni co se na závěr událo. Korupce je tu opravdu veřejná, ale zdá se, že ne všem zdaleka lhostejná. Všichni jsme se jednoznačně shodli, že nikoho uplácet kvůli záchraně našeho lesa nebudeme. Je to přeci tak přirozená věc, kterou by člověk měl dělat automaticky a ne se na dobročinnosti jiných obohacovat.
http://martinmikes.blog.idnes.cz/c/416638/Korupce-po-africku-Motivuj-me.html
Read more...