Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt dub 11 @08:30 -
OS Kolín - II. kolo: Šinágl a spol. obžalován
čt dub 18 @17:30 -
Praha Americké Centrum: ETIKA UMĚLÉ INTELIGENCE
st dub 24 @08:30 - 11:00PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu
čt dub 25 @09:00 - 01:30PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu

Nejnovější komentáře

  • 28.03.2024 15:57
    Číslo 13 ‧ 28. března ‧ 2024 Týdeník Echo AD Rodina, nebo ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:58
    ČR dostane z EU 73 miliard Kč na investice do dopravy či ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:44
    „Lockdowny mají závažnější důsledky než samotný covid“ Z ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 08:59
    Mezinárodní ratingová agentura Moody's dnes zhoršila ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 07:26
    Vážení přátelé zahrádkáři a sympatizanti ZO ČZS Pod Majerovic ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:28
    Universal supranational citizen Why does today's Europe face ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Sudetsti Nemci statistika skod… Jak jinak, když člověk přijde na svět v Su­detech. V kraji vyvráceném z kořenů, který je i není a nejvíc je tím, čím dávno přestal být. V prostoru vykloubeném ze staletého řádu, kte­rému na jeho tvář nasadili masku odvrácené strany Měsíce a v tichu, které je v Černobylu a tady. Když zapomeneš, že je noc, je slyšet spous­ta hlasů, které komusi před půlnocí šeptají šva­bachem. Mluví jakoby zbaveny slov. Hovoří rez i rané jeřabiny, a ani opuštěná ptačí hnízda nejsou taková, jaká by měla být. Jsou stejná jako míst­ní města. Studená a prázdná. Sudety symbolizuje nejvíce ze všeho nuda a polovičatost. … Když přišli, lehli si do ještě teplých postelí a na plotně bublal nedělní oběd těch náhle zmize­lých a čas se zastavil. Dodnes. Celé Sudety jsou jako ohromná loď nalezená v Bermudském trojúhelníku, jejíž lidská posádka se záhadně rozplynula jako ranní opar.“ … Už dlouho jsem neviděl tolik diváků, tak dlouho sedět v křeslech i po skončení filmu, ačkoli paní uvaděčka dávno otevřela dveře a dovnitř se valilo světlo, jako ráno po večírku kdesi uprostřed našich milovaných Sudet. Nechť je to příslibem toho, že člověk opět počal přemýšlet, vidět a slyšet. … A kdyby ani tak přesto někdo filmu nerozuměl, pak nechť ví, že jeho nejvyšší řečí je ticho. A tou film ke mně promlouvá nejvíc. Však uslyšíte.  

 

„Člunek není malá loď. Je to dřevěná kolébka, v níž namotaná nit, kterou dřevěné páky tkalcov­ského stavu přehazují tam a zpět, tká látku jako osud, když kdosi nahoře tahá za osnovu. Jestli něco nemá kontinuitu, je to můj život. Stále něco začínám, stále něco končím, a přitom jsem. Stejně jako v tomto povídání, na jehož za­čátku právě stojím. Jak jinak, když člověk přijde na svět v Su­detech.

V kraji vyvráceném z kořenů, který je i není a nejvíc je tím, čím dávno přestal být. V prostoru vykloubeném ze staletého řádu, kte­rému na jeho tvář nasadili masku odvrácené strany Měsíce a v tichu, které je v Černobylu a tady. Když zapomeneš, že je noc, je slyšet spous­ta hlasů, které komusi před půlnocí šeptají šva­bachem. Mluví jakoby zbaveny slov. Hovoří rez i rané jeřabiny, a ani opuštěná ptačí hnízda nejsou taková, jaká by měla být. Jsou stejná jako míst­ní města. Studená a prázdná. Sudety symbolizuje nejvíce ze všeho nuda a polovičatost.

Takhle by to asi vypadalo na celém svě­tě, kdyby ho dobyli a kolonizovali Hanáci. Stej­ně jako moravské Sudety, kam vyrazili s povozy a peřinami v poválečném stěhování národů. Na Madagaskaru by mohli se všemi pepřovníky zato­pit, protože Hanák zná jen sůl, kmín a majoránku. Jak jsem jednou slyšel toho pána s dřevěnou no­hou – nahlas někomu říkal, že stačí majoránka, sůl a kmín, a že „ty všecky ostatní voňavky, všecko koření co měla stará ve špajzce, jí spláchl do haj­zla!“ Když přišli, lehli si do ještě teplých postelí a na plotně bublal nedělní oběd těch náhle zmize­lých a čas se zastavil. Dodnes. Celé Sudety jsou jako ohromná loď nalezená v Bermudském trojúhelníku, jejíž lidská posádka se záhadně rozplynula jako ranní opar.“

Díra u Hanušovic, jejíž nerecenzi jsem si dovolil uvést úvodem mé knížky Člunky je film, na jaký místní obecenstvo - vychovávané po desetiletí laskavými pojednáními o nedávné brutální a krvavé historii či zlodějské současnosti uplakanými rozumbrady, kteří se snaží z lejn plésti biče, nebo mají podobu v pokleslých zločinech na kultuře, které vycházejí vstříc vkusu nemrtvých z nákupních center – není zvyklé.

Protože ačkoli se v anotaci o filmu hovoří o komedii, pak smích, který vychází z diváka ven, je doprovázen mrazivými pocity kdesi v zádech. Díra u Hanušovic je film nikoliv o tanci, smíchu, slunci, senu a jahodách, ale o tom, jak směšné je počínání těch, kteří se shodou jakýchsi podivných okolností, stali vetřelci v krajině, kterou nepřijali, a která nepřijala je samotné. Je to mistrovský film o tom, jak velké je ticho Sudet a jak hluboký je ten kraj. Natolik hluboký, že člověk cizí v něm zmizí jako v bažině, která se nachází hned v předsíních ukradených domů těch vyhnaných a v jejich zahradách a hřbitovech, a že zmizet pod hladinou jakési řeky, která bere vše, je vlastně tak snadné. A jediné co zůstává, jsou tak kruhy tohoto filmu, které se točí tam nahoře, v tůních a zátočinách času. Je to film o zaniklém světě těch, kteří museli odejít, nebo byli zavražděni a o těch, kteří museli přijít a občas se vraždí navzájem. A já mu rozumím, protože jsem se zde narodil a ten svět je opět můj. Což z těch, o nichž příběh je, nikdo nemůže říci. Neboť jsou jen jeho trosečníky, nebo již jen pouhými návštěvníky, či mrtvými.

Pan režisér Miroslav Krobot v tempu zničujícím svou mučivou pomalostí, jíž se vyznačuje ten vystěhovaný a vylidněný kraj, který ve filmu ostatně hraje hlavní roli, stejně jako život těch, kteří v něm ztroskotali, vyšívá s filigránskou jemností a důkladností toho, koho onen kraj kdysi vytvaroval, obrazy uvnitř. Uvnitř domů, místností a kuchyní, tedy tam, kde odkládáme své masky a vystupuje z nás buď ono nic, nebo všechno, co jsme.

Není třeba blíže popisovat a vysvětlovat všechny postavy, postavičky a figurky filmu, které by s jiným režisérem a scénáristou lehce mohly sklouznout do estrádovité podoby komunálních Chalupářů, aniž by karikovaly nás samé, tak jak si to zasloužíme, protože ty jsou skutečné, reálné a ze života, a tvoří tak jeho kouzlo.

Ostatně sám film je sekvencí životů paralelně se odehrávajících//www.google.cz/maps/place/Vikantice/@50.132711,16.976795,3a,75y,90t/data=%213m5%211e2%213m3%211s90357742%212e1%213e10%214m2%213m1%211s0x4711f834f9df6851:0x400af0f66161c60%216m1%211e1?hl=cs"> v majestátních Jeseníkách a dialogy plynoucí z úst herců nás rodilé Sudeťany nijak nezaskočí, nepřekvapí ani neurazí, protože jejich vulgární úspornost je reflexí na každodenní přítomnost dřiny, obecného nedostatku a zašlého času, který teprve počínáme objevovat.

Protože dříve byli naši němečtí předci, kteří kdysi postavili dnešní zpustlé vesnice a města do krásy a prosperity, ocejchováni svojí národností jako zločinci s návratem nežádoucím.

Aby ironií osudu nejenom jedna z hrdinek filmu nacházela světlo, kulturu, slušnost a kvalitu života v Mnichově, díky příjezdu staršího německého pána, kterému v oné díře - jak naše sudetská města a vesnice s nádechem pohrdání nazývají občané z protežovaných center - zemřela jeho sestra, která nebyla po válce zařazena a odvezena v dobytčáku transportem pryč.

Protože takových, kteří po návratu z Německa, jako zdravotní sestra Jaru, konstatují se stydlivým pohledem do talíře: „Majó to tam hezky, iny než u nás,“ je vlastně mnoho. Což je dobře. Protože to znamená, že jsme ještě všichni neoslepli. Jen zatím nevíme co s tím.  

Odpověď na to proč tomu tak není i u nás, proč to taky nemáme „iny a hezky,“ dává i film Díra u Hanušovic. Dává ji záběry na zpustlá města, vesnice a již neexistující vísky, které si vzala zpět jesenická příroda, abychom se tak dověděli, že zločin na kraji, kraj neodpouští. Ani nám, ani budoucím. A to tak dlouho, než pochopíme, že jednou z věcí mezi nebem a zemí je odpuštění a smíření. Neboť odpuštěním je nám odpuštěno. A smířením nacházíme mír a cestu k sobě samým. Nejsem soudcem ani jedněch, ani druhých. Jako pan režisér Miroslav Krobot, Jen vím, že každý kruh se musí uzavřít. A to mnoha způsoby, jako právě teď, třeba filmem. Protože žádný kruh nemá ani počátku, ani konce. Jen svých pokračování.

Už dlouho jsem neviděl tolik diváků, tak dlouho sedět v křeslech i po skončení filmu, ačkoli paní uvaděčka dávno otevřela dveře a dovnitř se valilo světlo, jako ráno po večírku kdesi uprostřed našich milovaných Sudet. Nechť je to příslibem toho, že člověk opět počal přemýšlet, vidět a slyšet.

A tak snad jediné co bych filmu vytkl, je to, že se v něm mluví hanáckým nářečím. I když na tuto licenci má pan režisér právo a respektuji ji, musím to podotknout. Protože u nás doma v Sudetech se mluví tou nejspisovnější češtinou, byť občas prokládanou moravismy, čechismy, germanismy, polonismy, slovakismy, maďarismy, romismy, rusismy, nebo rumunismy, jež jsou relikty paměti na odchozí, příchozí i narozené.  A kdyby ani tak přesto někdo filmu nerozuměl, pak nechť ví, že jeho nejvyšší řečí je ticho. A tou film ke mně promlouvá nejvíc. Však uslyšíte.  

 

Miroslav Václavek

http://vaclavek.blog.idnes.cz/c/420749/Dira-u-Hanusovic-nerecenze-o-skvelem-filmu-Miroslava-Krobota.html

* * *

Bylo by jistě zajímavé porovnání českých Němců s Čechy a jak využívali své schopnosti pro poctivou práci a tvorbu hodnot v oblasti hospodářství, kultury, vědy a vzdělání. Z řad českých Němců pocházelo 9 nositelů Nobelovy ceny. Vedení naší země si dnes mnohem více váží a oceňuje Romy. České Němce populisticky zneužívá k posílení své moci, nebo vítězství ve volbách, třeba prezidentských…

 

Jan Šinágl, 6.8.2014

* * *

SUDETY: Odpor k sudetským Němcům = legální obdoba antisemitismu?

Echt Bavoriš aneb Obraz Němce

Sudetští Němci v Československu až po Mnichovskou dohodu (1918-1938):

Laureáti Nobelovy ceny narozených na území Čech, Moravy a Slezska…

Sudetským Němcům

Václav Černý: Vyhnání Němců

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 4.43 (7 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)