Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Komunista píše o roce 1946 a o propagandě KSČ - „Proč volil venkov komunisty? Inu, to máš tak. Jednou se lid zblázní s nacisty a podruhé ho chytne bláznovství zleva, a jsme tam, kde jsme. To se nic nedá dělat, to bylo, je a bude. Ale komunistický aparát, panečku, kam se my ostatní hrabeme!“

… Tato Světlá, agrární kdysi bašta, se silnou menšinou lidovců, volila takřka hromadně komunisty. Katolická Světlá je vzdálena necelých 15 kilometrů od vesnice Brandlín. Ves tradičně konzervativní, ale statečná. Po staletí si udržela stoprocentní evangelický ráz. Je to dnes rudá vesni­ce. Z bezmála 200 hlasů jen 14 je nekomunistických. Lidovci 4 hlasy. Tu poprvé slyším jmenovat velikou složku komunistického vítězství: ministra zemědělství Ďuriše. Ve všech krajích je jaksi všudypřítomný. Je to jednak důvěra v osobu tohoto ministra a jednak to již tkví v pova­ze lidské; osobní stránka majetková u venkovanů. Konkrétně velmi pro­zaicky i poeticky současně řekl v tomto směru bývalý lidovec, nyní komunistický volič: „Ďuriš dal, Ďuriš dává nyní a dá i v budoucnosti!“ Bylo to řečeno tónem náboženských průpovědí, kde chyběl jen dodatek: jeho jméno budiž pochváleno.

Sedlák z Pravdějova u Vlašimě řekl: „Dostali jsme Ďurišovu pod­poru na elektrárnu před volbami. Proto jsme volili ty, kdo nám nedali čekat a splňují své sliby již předem a dostojí, jak věříme, i slibům po volbách.“

Odpůrce komunistů na Dačicku pravil: „Lehce se to agituje a vítězí, když na vesnici se mohou dovolávat: Dostali jsme již pračky, prášky a secí stroje, dostaneme i traktory a vyšší ceny!“

Jiný: „Jednou budu volit komunisty i já, až uvidím, že budou potres­táni ti, kdož se utekli ke komunistům, majíce máslo na hlavě.“

Nejpohodlnější odpovědí na otázku bylo: „To bychom sami potře­bovali vědět.“ Nebo: „Co vy o tom soudíte?“

Nebo: „To je rána, co?“ Venkovský intelektuál: „Inu, řešte mezi venkovským lidem otázku vkusu. Znám krkouny, kteří volili komunisticky jen proto, že si myslí, že k dosavadnímu majetečku připojí ještě další. A já sám jsem volil komunisty proto, poněvadž vím, že ti krkouni chamtiví pohoří.“ Má úcta.

Na staroslavném gruntu Plíhalů v Jilmu u Studené. Již čtvrté století je selská usedlost v rukou téže rodiny. Nyní vede hospodářství sedmatřicetiletý pantáta Jiří Plíhal. Jeho starý otec byl důvěrníkem agrární stra­ny. Jiří Plíhal volil poprvé. Komunisty. Je to velmi hloubavý, uvědomě­lý a inteligentní člověk. Marxistickou literaturu nezná, do světa moc nepřišel, dva roky hospodářské školy, jeho největší potěšení je práce na zděděném gruntu a kromě toho včelařina. Má předplaceno Rudé prá­vo a brněnskou Rovnost. Mluví upřímně: „Rovnost se mi více líbí, Rudé právo je jaksi drsné. Články v Rovnosti jsou mi poučením, co je třeba vědět. Pracovní brigády v Jilmu nikdy nebyly, ani jsme jich nežádali, ba při žních ani nechtěli. Prvá četa pomocná na opravy strojů tu byla tepr­ve teď, již po volbách. Co hlavně na mě zapůsobilo, jsou rozhovory s továrními dělníky. Z nich jsem poznal, že rolník je zrovna takový děl­ník jako oni, že naše zájmy a bolesti jsou totožné. Jejich dřina je naše dřina, zkrátka že patříme k sobě! Od strany nic nechci, nechci být funk­cionářem a vůbec se nějak uplatňovat než na svém. Jsem klidný, vím-li, že naše půda zůstane naší půdou, a když vím, že nám nikdo nebraní vyznávat Boha jako dosud. Pokud jde o budoucnost strany a republi­ky, nevadilo by takové zavedení malé diktatury práce! Ale jen pokud jde o práci, myslím, ne pokud jde o ducha, vyjádřeného slovem nebo písmem.“

Občan Plíhal je člověk vnímavý, učitelé z něho měli vždycky radost. Bylo by tomu i nyní. Ale kdy má sedlák po celodenní lopotě pokdy na čtení? Takových lidí však si všímá i strana, byl již pozván na sjezd, což na něho zapůsobilo hlubokým dojmem. Ano, i s kolchoznictvím souhlasí.

* * *

Jinak nahlíží na věc bývalý purkmistr staroslavného města na západní Moravě: „Proč volil venkov komunisty? Inu, to máš tak. Jednou se lid zblázní s nacisty a podruhé ho chytne bláznovství zleva, a jsme tam, kde jsme. To se nic nedá dělat, to bylo, je a bude. Ale komunistický aparát, panečku, kam se my ostatní hrabeme!“ Starý pán je učitel a odedávna věrný národní socialista.

Příště se pokusím vylíčit příčiny z krajů těžkých půd a bohatých výno­sů polí. Myslím, že nebude velkého rozdílu. Sobecké důvody tam i tu jis­tě nebudou podřadnou příčinou. Jedno však třeba dodat: Jednomyslně se konstatovalo všude: nebylo nátlaku nebo teroru.

V Praze máme jistý typ propagandy onoho proti onomu, říká se jí pavla­čový drb. I to je nyní na venkově. Tak třeba: ten a onen agrárník volil komunisty, protože ukradl motor z automobilu, nebo tamhleten volil komunisty, protože sekl výškoměr ze spadlého letadla, a tak dále. Nyní se bojí trestu, a aby tomu ušli, volí komunisty. Nebo známe četníka, kte­rý pracoval s Němci i se svou ženou, udavači. A nyní jsou z nich najed­nou komunisti.

* * *

Malá vesnice, v pozadí svátá hora Čechů, Říp. Statek střední velikos­ti. Majitelka třiasedmdesátiletá, svobodná dáma. Aristokratka holand­ského původu, poslední svého rodu. Mužští předkové zčásti ve službách císařské armády Habsburků. Majitelka věnovala celý svůj život pravé křesťanské charitě. Tak mj. udržovala po celá desetiletí z výnosu statku sirotčinec pro děti z okolí. Personál domény od velebného pána až k dojičce krav se tu střídal pouze smrtí. Takový život poklidný von anno dazumal. Ves měla vždy svých 50 voličů, všech 50 hlasů pro katolic­kou stranu lidovou. Nyní 46 hlasů pro komunisty, 6 pro lidovce. Tak byla vyjádřena lokální revoluce jako na tisíci jiných místech volebním spiknutím nebo otevřeným bojem bezzemků proti majitelům půdy.

Problém: Stát nemá příčiny, aby nerespektoval majitelku statku, o niž tu jde, poněvadž občansky nezavdala příčiny k jinému chování, zejména když se po cely život vždy chovala statkářka příkladně, sociálně. Ale 46:6.

Dosavadní věrní služebníci se vzbouřili nejen volebním lístkem, touto nekrvavou, přitom někdy revoluční zbraní. Poddaní paní hraběnky nyní zatloukají, nedočkaví času, kdy rozhodne stát nebo smrt, kolíky do půdy, parcelují - a ne zrovna bez vzájemného škorpení a hašteření co je moje a co je tvoje. Jak dlouho a stát stal by se beztak dědicem této ženy bez dědiců. Ta nyní stojí u okna, bledé čelo přitisknuto na tabulku skla a sle­duje počínání svých příštích dědiců ještě zaživa, než ujme se krásné půdy stát a jeho lid i po právu, než přijde kýžený okamžik definitivního roz­hodnutí pro těch 46 voličů, kam správně zarazit kůl pro tohů nebo onoho.

Pan katecheta, stařičký již kněz, slouží v neděli v kostelíku při statku mši. Paní hraběnka jde po mši tiše, ale hrdě středem svých dosavadních poddaných, sice ještě zdvořilých, ale současně zamračených. Myšlenky všech jsou ohraničeny hranicemi nynějšího majetku jedné ženy a budou­cího majetečku všech ostatních zde přítomných. Každý posuzuje tentýž svůj zájem jinak: sorokonožka, stonožka, tisícinožka. Revolucionář, právník, beletrista, všichni však unisono: Madame, chápeme vás, ale nová společnost se rodí a stará umírá, a nikoliv bez bolesti. Volební výsledek, rezultát nekrvavé revoluce, to praví. I když těch šest je podle zákona dosud v právu. Malý státnický problém na jediné české vísce. Doba mecenášů je u konce, sirotčinec nebude, či bude? Sirotčinec kolek­tivu, myslím. Proč zde voleno komunisticky, je jasné.

Z knihy Michal Mareš: Přicházím z periferie republiky, str. 24, 25, 29, 31.

Jan Šinágl, 1.9.2014

Michal Mareš: Přicházím z periferie republiky

* * *

Když Bůh stvořil prvního člověka, sklonil se nad něj jeden archanděl, kouknul a prohlásil:
"Budeš inteligentní!"
Druhý řekl:
"Budeš čestný!"
Satan, archanděl postávající opodál na hambě, dodal:
"Budeš komunistou!"
Bůh, když to slyšel, řekl:
"Ne, z těch tří věcí může mít vždy jen dvě!"

* * *

„Velké osobnosti vždy naráželi na odpor průměrných lidí. Průměrná osobnost není schopná rozumět člověku, který odmítl se slepě držet konvenčních zvyklostí a namísto toho se rozhodl vyjadřovat svůj názor odvážně a upřímně.“

Albert Einstein

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)