Mají mnoho společného, ale přitom jsou každý úplně jiný. Profesor Pavel Kolář, slavný fyzioterapeut, mluví rozvážně a tak tiše, že máte strach, aby diktafon jeho slova vůbec zaznamenal. „Nerad se někde ukazuju a prezentuju," vysvětluje Kolář, kterého uctívají celebrity, sportovci i obyčejní lidé. Je to kouzelník, shodují se. S Andrejem Babišem jsou už více než 15 let blízcí přátelé. Navíc přátelé, kteří dokon­ce rozjeli i společný byznys - Centrum pohybové medicíny na pražském Chodově.

To byla odvaha vstoupit s Andrejem Babišem do společného podnikání, nemyslíte?

Také jsem to dlouho zvažoval, přemýšlel o tom, a když jsme se do projektu pustili, bylo to pro mě při spojení s prací v Motolské nemocnici a přednášením na fakultě hodně obtížné. Centrum pohybové medi­cíny jsme stavěli na zelené louce. Musel jsem nastavit kompletní logistiku, vybrat kvalitní lékaře, zkušené a speciálně vyškolené fyzioterapeuty... Nebudovali jsme běžný medicínský projekt, ale koncept, který neexistoval. Nevěděli jsme ani, zda dostaneme smluvní vztah s pojišťovnami. Na rozdíl od jiných projektů v něm byla řada neznámých, a přesto jsme museli ekonomicky prosperovat.

Byla to podmínka investora?

Ano, já Andreje chápu. Ono nejde investovat, aniž by neměl jasno v ekonomice. Podle něj se dá i medicína dělat jako obchod. Já souhlasím. Dá. Ale dodávám, že je potřeba vnímat i další rozměry. Pořád jde o me­dicínu, o její sociální rozměr a také o pokřivená pravi­dla jejího financování. Tady se ukázalo, že máme trochu jiné zkušenosti a v této oblasti i myšlení. Ně­které věci vidíme a chápeme přeci jen trochu jinak.

Nepoškodilo podnikání vaše přátelství? Mezi lidmi se o tom spekulovalo...

No, nebylo to jednoduché, ale dokázali jsme to ustát. V určité době jsme si byli hodně blízko a myslím, že oba to obohatilo. Díky tomu ho znám také z jiné stránky, než je prezentován. Tím si ho vážím.

Teď tedy váš přátelský vztah funguje, jak má?

Myslím, že ano, můžeme se na sebe spolehnout. Oba jsme také pochopili, že Centrum pohybové medicíny je pro nás dobrý projekt, a naučili jsme se s ním pra­covat. Já jsem stále přednostou kliniky v Motole a zůstal jsem proděkanem na lékařské fakultě. Nikdy jsem odsud nechtěl úplně odejít, neboť mi to zajišťuje širší odborné a pedagogické zázemí. Moje speciali­zace zasahuje do různých klinických oborů, takže nelze zůstat bez nejnovějších poznatků. Centrum mi umožnilo rozšířit záběr. Mám možnost pracovat s více pacienty a někdy i delegovat práci na své vý­borné kolegy. I přes Andreje se na mě obrací mnoho lidí, kteří chtějí nějakou pomoc. Takto to zvládám lépe. Na druhou stranu mám ale více organizační práce. Dnes jsem rád, že ten projekt vznikl.

Možná i proto chtěl Andrej Babiš soukromou klini­ku otevřít, lidem přeci pomáhá často.

Nějakou spojitost to určitě mělo. Lidem ale on pomá­hal už dávno před vznikem Centra. Každou chvíli se na mě obrátil, abych někoho prohlédl. Je jedno, jestli to byl vrátný z jeho poslední firmy, v tom on rozdíl nedělá. On má srdce a já si to odpracuju. (smích) Vím, že mu ale roky chodí i dopisy s žádostí o finanční pomoc, což on vždy bral vážně. Ty případy se mnou někdy konzultoval, aby neudělal chybu. A většinou pak i pomohl.

Jak se vlastně stalo, že se dva tak rozdílní lidé skamarádili?

Je to už hodně let, kdy ke mně začal chodit jako pacient. Často jsme diskutovali a také se potkávali na různých společenských a sportovních akcích. Brzy jsme zjistili, že si i přes rozdílné povahy v řadě věcí rozumíme. Máme i podobně staré děti, začali jsme spolu jezdit na dovolené a na hory. Fungovalo to fajn, rád na to vzpomínám.

V             té době ještě kouřil a pil?

S kouřením přestával a pití on nikdy moc nedal. Dal si rád skleničku vína, ale to bylo maximum. A čím je starší, tím je to s ním horší, (smích). Sleduju, jak je asketičtější a důslednější. Nejen co se týče pití, ale i jídla. Žádné excesy, že by si dal pivo nebo tatarský biftek jako třeba já. On má ohromnou vůli udržet si životosprávu, i když je uvolněnější atmosféra a situ­ace k tomu doslova vybízí, on se hlídá. To je jedna z jeho silných vlastností, i když ho někdy až moc sva­zuje. Občas hřeší tak, že si jídlo neobjedná, ale čeká, jestli zbude po druhých, a pak to dojídá.

To s ním asi není moc velká legrace?

Legrace s ním je, ale přiznám se, že na můj vkus je někdy až moc svázaný disciplínou. Pak to zábavné není. Pořád pracuje. Rád dělá pět věcí najednou. Ale za ty roky už jsem si zvykl, stejně asi jako všichni lidi kolem něj.

Takže vysoké pracovní tempo je pro něj typické? Nepřišlo až s jeho vstupem do politiky?

Stejné to bylo i před politikou. On pořád rád něco ře­ší, od doby, co ho znám. Já někdy potřebuju chvilku pro sebe. Posadit se, zamyslet se, utřídit si myšlenky, koukat na moře. Kdežto on se neumí zastavit skoro nikdy. I když je na dovolené, tak má tendenci stále řešit problémy a něco zařizovat - klidně i s místním zahradníkem nebo v hotelu na recepci. Nejdříve jsem si říkal, že si vlastně vůbec neodpočine, ale na­konec jsem zjistil, že pro něj to je i způsob relaxace. On to musí mít. Být pořád v tempu, zařizovat, řešit, organizovat.

A to s vámi neodpočíval třeba na tenise?

Oba jste hráli vrcholově, poměřili jste se někdy? Ale ano, zrovna tenis jsme hráli docela často. Tedy kdysi, teď už dlouho ne, on má hodně práce, já taky... Občas jsme chodili plavat nebo jsme lyžovali.

A jaký je Andrej Babiš tenista?

Dobrý... jo, slušný...

Takže jinak - kdo vyhrával?

Většinou teda já, musím říct,

A nevztekal se po porážkách?

Ne, to se spíš vztekám já. Vypadám sice flegmatic­ky, ale jsem schopný i rozbít raketu. To Andrej byl vždycky klidný. Ví, že je silný jinde. Já zas nechodím cvičit. Nepřinutím se. My máme jinou povahu. Já nemám takovou sebekázeň v jídle, nepřinutím se jít běhat, cvičit v posilovně, radši si jdu zahrát tenis nebo fotbal.

Jeho ranní cvičení je pověstné...

A já ho vtom obdivuju. Skutečně každé ráno brzo vstane, i když by nemusel, protože na dovolené nebo v době, kdy pracoval ve své firmě, by stačilo, aby dorazil do práce třeba až na devátou hodinu, ale on vstal mezi pátou šestou a šel. Sám vstane, aniž by musel, jde cvičit a hodinu cvičí. K tomu potřebujete silnou motivaci a vnitřní disciplínu.

Tím se asi dá vysvětlit i to, že je tak odolný, stále pracuje a nepotřebuje ani moc spát. Jak to vidíte vy jako lékař?

Znal jsem dobře jeho rodiče. Párkrát jsem potkal jako pacienta jeho tatínka, maminku jsem znal dokonce velmi dobře. On má dobré genetické predispozice. A to je velmi důležité. Druhá věc je, že když pracuje, tak má sice velkou emoční zátěž, ale moc ji nesomatizuje. Jen občas má v této souvislosti problémy se zády. To je u každého jinak, někdo by při takovém nervovém zatížení umřel vyčerpáním, nebo by onemocněl.

Jinými slovy Andrej Babiš tolik problémy ne­prožívá.

Tolik mu nevadí konflikty. Nezasahují ho vnitřně. I když se hodně rozčiluje, tak si to tolik nepřenáší do své vnitřní chemie a imunity. Rád řeší hodně věcí najednou a všimněte si, že vtom není liknavý. Jde rovnou za řešením, ať je dobré nebo horší, a ne­zastaví se. Kontroluje každý detail. Já jsem vtom daleko komplikovanější než on, a proto mi všechno taky déle trvá. V očích Andreje jsem liknavým. Mám takovou povahu.

Říkáte stále, jak jste odlišní, ale přitom jste oba velmi pilní, ráno brzy vstáváte, v noci pozdě uléhá­te, jste úspěšní...

Myslím, že jsme oba hodně pracovití a na tomhle poli se absolutně respektujeme. I když to nevypadá, tak jsem stejně urputný jako on, pouze jinak. Když něco začnu, tak to vždy dotahuju. Já jsem ale zcela jinak nastavený uvnitř. Andrej má jinak strukturované myšlení, on potřebuje mít vše spočítané, exaktně vyjádřené, matematicky propočtené, má obrovskou paměť na čísla. Prostor, který je mimo tuto kategorii, ale často neumí uchopit. Byl by to dobrý chirurg, ale už ne internista. Neumí pracovat s tím, když je hodně proměnných. Ale i proto vlastně bylo fajn, že jsme se o              životě mohli bavit z různých úhlů jako kamarádi a velice blízcí lidé.

I jako přátelé jste ale určitě někdy došli k tématům nebo situacím, které jste každý vnímal úplně jinak.

Ano, takových bylo hodně. Opět vám dám takový pří­klad, abyste pochopil, jaký je on a jaký jsem já. Když přijdeme na trh v Marrákeši, tak já se tam budu cítit strašně a nic nekoupím výhodně, neumím obchodo­vat, vadí mi to. Budu spíš vnímat chování těch lidí, budu pozorovat, jak se pohybují, budu uvažovat o tom, jaké mají emoce, jak se jim žije, kde asi bydlí, jen ne o koupi. On se tam bude cítit jako ryba ve vodě, za chvíli bude odcházet obsypaný taškami a všechno koupí za polovic. Obojí je potřebné.

Ale pak by vám jednu z těch tašek daroval, nebo rovnou koupil i něco pro vás.

Určitě by mně něco z toho dal. Ale přesně takhle my fungovali, (smích) Snad jen jednou jsem zažil, že mě překvapil, protože byl podobně roztržitý jako já, což u něj neznám. Jednou jsme spolu byli nakupovat ve Francii maso a zeleninu, cestou zpátky jsme šli na pivo, a když jsme se vrátili, tak jsme zjistili, že jsme někde nechali ten nákup. On se tenkrát musel vrátit a mě potěšilo, že někdy dokáže být trochu jako já.

Prožili jste toho spolu hodně. Změnilo se mezi vámi něco, když vstoupil do politiky?

Povahově se nezměnil vůbec. Jeho nahlížení na svět je pořád velmi podobné době, kdy jsme se poznali. Jeho vlastně nikdy nic moc nezměnilo. Ani když jako majitel Agrofertu zbohatl, ani když teď působí v politice.

Vídáte se ještě?

Občas se zastaví, nebo jdeme navečeří, ale co je v politice, tak méně. Dřív jsme se potkávali skoro denně, to ještě seděl v Agrofertu.

Co jste říkal na jeho vstup do politiky?

V té době, když s tím přišel, jsem si myslel, že to není dobré rozhodnutí. Bavili jsme se o tom a já mu to rozmlouval, ale zároveň respektoval, že to je čistě jeho věc. On když se však rozhodne, že do něčeho půjde, tak potom počítá s tím, že do toho půjdou všichni okolo něj na sto procent, a to včetně rodiny. Tak trochu to vidí ze svého pohledu, s menším respektem k lidem okolo sebe. Myslel jsem také, že bude mít problém v politice uspět. Bál jsem se, že tenhle svět není pro něj. Není to firma, vše jde daleko pomaleji a komplikovaněji. Znám to z instituce, ve které pracuji. Na druhou stranu jsem věděl, že do po­litiky nevstupuje zištně, ale myslí to vážně a opravdu chce některé věci změnit.

Vstoupil do ní nakonec razantně a hodně úspěšně.

Myslím, že tím hodně lidí překvapil. Na druhou stranu je celé hnutí postaveno hlavně na něm, což je vratké. Má to své výhody, ale v politice není možné uvažovat v krátkodobém horizontu. Pro dlouhodobější úspěch je třeba také ideové vymezení a osobnosti, které vyrostou vedle něho.

Kdy jste tedy začal věřit, že uspěje?

Dlouho jsem nevěřil, ale když mu preference vzrostly nad pět procent a změnil způsob prezentace, tak jsem věděl, že uspěje.

Co myslíte, že bylo tou hlavní motivací, že se rok před šedesátými narozeninami, když už několikrát prohlásil, že se chystá na důchod, opřel do politiky?

To je o něm. Já nevím. Potkalo se víc motivů, ale roz­hodně v tom nebyl byznys. Myslím si, že to rozhodnutí vzniklo spíš náhle, než dlouhodobě a nějak koncep­čně. Vím ale, že si vše od určité doby připravoval.

Řada lidí a především novinářů říká, že hnutí ANO může zopakovat neúspěch Věcí veřejných, že brzy skončí, protože to není strana s demokratickými principy. Jak to vidíte vy?

Já si myslím, že v současné době je velká šance, aby hnutí úspěšně pokračovalo a etablovalo se v naší politice jako stabilní politická strana. Srovnání s Věcmi veřejnými je chybné. K tomu, aby strana měla dlouhodobý úspěch, ale musí naplnit některé předpoklady. Jak už jsem říkal, je třeba stranu více ideově ukotvit. Dnes sdružuje hodně lidí s ideově zcela odlišnými názory. Dále vytvořit a stabilizovat regiony. A konečně se připravit i na dobu, kdy Babiš odejde. Prostě dát prostor pro kvalitní nástupce. Na tom je třeba začít pracovat už teď. Já se snažím o to samé. Vychovávám si mladé, aby moje práce neskončila v den, kdy mě srazí auto. Ty myšlenky se musí i po mně dostávat dál. Jenže problém je v tom, že v Česku je ohromná krize osobností. Myslím si, že v hnutí musí vzniknout prostor, aby někdo další by! schopen to vzít po Andreji Babišovi.

Mluvíte o možném konci Andreje Babiše. Jak dlou­ho myslíte, že v politice vydrží? Často prohlašuje, že to zabalí a nechá politiku na jiných.

Tomu bych moc nevěřil. Andrej má obrovskou vůli, vytrvalost. A nevzdává se. Kdysi říkal, že skončí v roce 2013, pak 2014, ale já vím, že když bude zdravý, tak neskončí ani v roce 2020.

A co vy? Jako uznávaný fyzioterapeut máte mezi lidmi skvělé jméno - neuvažujete o vstupu do politiky?

Zatím ne, i když do budoucna to nevylučuji. Jen nevím, zda mám pro politiku ty nejlepší povahové vlastnosti. I když třeba hodně přednáším, tak nerad vystupuju a je to pro mě stres. Jsem stydlivý člověk, plachý. Život mě sice donutil mít větší sebevědomí, ale i tak chodím do médií nerad, nerad vystupuju před hodně lidmi. Když to jen trochu jde, tak odmí­tám i rozhovory.

Byl za vámi někdy Andrej Babiš, aby vás zkusil přemluvit?

Bavili jsme se o tom ze začátku. Přemlouval mě hlav­ně k větší angažovanosti. Chtěl veřejnou podporu. Ale já mám svou medicínu, dělám, co považuju za důležité. Kdybych šel do politiky, tak musím opustit svou profesi. V oboru, který jsem si vybral, cítím ten dar a talent. A politika by mi brala spousty energie.

Několik let jste léčil i Václava Havla, také jste si byli blízcí. Myslíte si, že by si tihle dva lidé dokázali porozumět?

Bylo období, a já byl u toho, kdy se Havel a Babiš potkali, a myslím, že v určitých věcech si rozuměli. Ale to myšlení, pohled na svět, emocionalita jsou u obou hodně odlišné.

Podporoval by dnes Václav Havel Andreje Babiše?

To nevím. Spíš ne. Je něco jiného potkat se lidsky a něco jiného je reálná politika.

Václav Havel kdysi říkal, že jste ho hodně obohatil nejen jako lékař, ale i jako přítel. Dá se takto mluvit i o vašem vztahu s Andrejem Babišem?

Samozřejmě, Andrej Babiš mě hodně obohatil. Hod­ně. Naučil mě spousty věcí, díky němu se na svět čas­to dokážu podívat i optikou, která by mě samotného nikdy ani nenapadla. Nechci mluvit za něj, ale myslím si, že jsme se ovlivnili vzájemně.

Když ho dnes sledujete v politice, chybí vám na něm něco? Něco, co by měl zlepšit a ještě jste mu to neřekl?

Myslím si, že by bylo fajn, kdyby do té politiky vnesl trochu humoru a nadsázky. Ve společnosti je hodně napětí a vidět věci s nadhledem je také potřeba. Andrej se umí učit. Asi by to zvládl.

Myslíte, že pak by byl mezi lidmi ještě populárnější?

Určitě. Má charizma, vystupuje důvěryhodně, auten­ticky a lidé se s ním umí ztotožnit. Mluví jejich řečí. Kdyby přidal trochu humoru a nadsázky, určitě by to pomohlo. Ty vlastnosti, které má, ho nenechají to jen tak skončit. Není to jen o funkci, o tom, jestli bude premiérem, ale ta disciplína, vytrvalost, strukturovanost i odolnost jsou pro něj zárukou úspěchu.

* * *

Z knihy O BABIŠOVI BEZ BABIŠE – 14 rozhovorů z roku 2014, vydané k jeho 60. narozeninám.

J.Š. 22.5.2015

* * *

O Babišovi bez Babiše