Náš furiant v. Norsko - Dva týdny, které otřásly českou justicí - Norsko a Evropa - Jak se žije policistům - K intimní anatomii premierova poradce aneb Když je šídlo z pytle venku
… Pokud Evropská unie padne – a to se reálně může stát, je to strukturně mimořádně labilní uskupení, pro něž kupř. imigrační krise představuje smrtelné risiko – ve východoevropských zemích budou, obávám se, nastoleny autoritativní režimy nikoli nepodobné někdejšímu mečiarovskému, které lidem vezmou, pod záminkou posílení národní suverenity, i ten zbytek svobod, jež jim dosud z období změn přelomu 80. a 90. let jakýmsi nedopatřením zůstaly. Slibně našlápnuto k tomu má i Česká republika. … V kause hackerského útoku na účet premiera a dalších osob s ním spojených, který jsme tu stručně pojednali včera, se dodatečně objevil další, tentokráte právní aspekt. Jde o to, že několik ze zveřejněných e-mailů se týkalo intimní sfery poškozených, mj. toho, že premierův poradce Otto Novotný si objednal na dobírku (!) za bratru čtyři tisíce zvětšení penisu, nebo že své milence, toho času činné v jedné z renomovaných institucí, poslal e-mail s erotickým obsahem. Linkovat nebudu, koho zajímají podrobnosti, snadno si je sám vyhledá.
* * *
Jeden by neřekl, že hitem uplynulého week-endu a thematem mého blogpostu nakonec nebude poutavý a veskrze sympathický kandidátský projev na volebním mejdanu/kongresu Strany Zelených, nýbrž mediální plk Miloše Zemana ohledně pravomoci presidenta sjednávat mezinárodní smlouvy.
K závěru o takové pravomoci prý Zemanův team dospěl tvůrčím vnímáním Ústavy. Právní předpisy se arci nevnímají, nýbrž vykládají, a výklad může být gramatický, logický, systematický, doktrinární, teleologický, historický, analogický, komparativní, ba i opravný, tvůrčí však, žel, nikoli. Aplikací výkladu gramatického na čl. 63 odst. 3 Ústavy nezbývá než dojít k nezvratnému závěru, že jakýkoli úkon presidenta směřující ku sjednání mezinárodní smlouvy vyžaduje kontrasignaci premiera, tedy Zeman nesmí bez Sobotkova podpisu ani předložit norské straně svůj návrh.
Což je dobře, protože jeho představa o smlouvě jako formě nátlaku (on si to zřejmě nemyslí, ale počítá s tím, že to bude znít jeho primitivnímu voličstvu libě) by znamenala návrat kamsi do dob RVHP, kdy Moskva nařídila, například co kdo smí vyrábět, a ostatní uposlechli.
Norové si do svého systému sociálně-právní ochrany dětí mluvit nedají, a mají pro to dostatečné alibi ve formě Úmluvy o právech dítěte, přičemž výroky podobné tomu Zemanovu jsou v Norsku vnímány stěží jinak než jako humorná ilustrace toho, co je ještě ve východní Evropě možné.
* * *
Dva týdny, které otřásly českou justicí
Ty dva rozsudky, resp. řízení, která jim předcházela, překonávají vše, co jsem z hlediska obludnosti v místní justici zažil. Mám na mysli odsuzující verdikt v kause Petra Kramného a zprošťující u Věry Marešové.
V prvém případě soud shledal v kause takovou masu nepřímých důkazů, že obžalovaného poslal bezmála na 30 let do vězení, ve druhém obžalovanou po mnoha měsících ve vazbě zprostil obžaloby.
Skandální je už samotný akt uvalení vazby. Kramný žádnou další manželku a dceru k zavraždění neměl, a stejně tak neměla přístup k dalším pacientům Marešová, eventualita ovlivňování svědků je tu ryze hypothetická a možnosti, že někdo z obviněných uteče na Seychely, snad nevěřili ani státní zástupci, kteří návrhy podávali. Vazba byla v obou případech neomluvitelným excesem a alibismem pramenícím z obav před medii, a tedy selháním soudu.
Neméně arci šokuje průběh trestního stíhání, resp. dokazování. V případě Kramného OČTŘ hodily pod stůl vše, co vyšetřily k tomu příslušné egyptské úřady, které na rozdíl od těch českých měly bezprostřední přístup ke všem důkazům, a dovodily motiv vraždy, psychologicky naprosto nepravděpodobný, a její mechanismus, který se vymyká logice i fysice. S jistotou víme jediné, totiž že pokud Petr Kramný manželku a dceru zavraždil – a o tom mám poměrně silné pochybnosti – stalo se to jinak, a patrně velmi jinak, než jak nalezl ostravský krajský soud.
U Věry Marešové je zase neuvěřitelné, jak nedbale policie přistupovala k dokazování znaleckým posudkem. Ač to trestní řád výslovně nestanoví, v případě šestinásobné vraždy by mělo být samozřejmostí, že klíčová a potenciálně kontroversní znalecká zjištění musí učinit nezávisle na sobě nejméně dva znalci, tak aby se hlavní líčení nestalo arenou, v níž budou rohovat znalci obžaloby proti znalcům obhajoby a obžalovaný odejde podle výsledku klání buď na svobodu nebo na doživotí do vězení.
Nejen v sociálních vědách platí, že znalec nesmí být potulný šarlatán à la Ivo Svoboda ani flagrantní šejdíř a podvodník jako Michal Mazel, ale odborník, za jehož závěry stojí roky praxe a který cokoli z toho, co do posudku napíše, dokáže obhájit, protože to bude dokonale transparentní a přezkoumatelné.
Mezi případem Kramného a Marešové spatřuji souvislost, již se závěrem pokusím stručně nastínit:
Jedním z nejdůležitějších znaků, jimiž se liší orientální a okcidentální společnost, je přesvědčení o ceně lidského života. Pro východní společnosti není život jednotlivce zvlášť významnou hodnotou, vždyť lidí je mnoho a umírají tak jako tak z nejrůznějších příčin. Na Západě je fungování společnosti založeno na humanistické víře a respektu ke každé lidské bytosti v její jedinečnosti. V západní zemi si – stejně jako na Východě – můžete koupit nájemnou vraždu, ale nemůžete si koupit beztrestnost, protože spravedlnost, v onom ideálním smyslu, je zde imanentně vyšší hodnotou než bohatství. Pravidla jsou pro všechny stejná a lidé jsou jim bezpodmínečně podřízeni. Říká se tomu rule of law, neboli primát práva, právní stát.
To, co nám česká justice ve zmíněných dvou kausách předvedla, je dokonalou antithesí právního státu a je to, obávám se, silný argument pro ty, kteří v možnost poevropštění české společnosti pragmaticky nevěří a jen trpělivě vyčkávají, až anomálie posledních 25 let pomine a Češi se opět vrátí tam, kam patří a kde se cítí lépe než v Evropě, neboť jejich hodnoty jsou jiné než ony evropské; jiné právě v tom smyslu, v jakém nyní oni sami masově odsuzují imigranty, aniž by naznali, že rozdíl mezi Čechem a Západoevropanem je dosud v průměru větší než rozdíl mezi Čechem a příchozím muslimem.
* * *
Když jsem se na thema zločinného Barnevernu rozepsal naposledy, strhla se pod postem nevídaná debata. Žel, ostudná kampaň neustala a po Novém roce se zdá dostávat do vyšších obrátek. Jde už o jakousi mýdlovou operu: měsíc co měsíc přicházejí přívrženci sekty Evy Michalákové s dalším skandálním zločinem, jehož se norští úředníci dopustili, a pokud se ukáže, že ve skutečnosti to bylo jinak – což se stává dosud naprosto pravidelně – nevadí, kulometná palba kitschovitých příběhů pokračuje další salvou.
Příkladmo kausa rumunské rodiny Bodnariu. Podle michalákovských (smím-li označit přívržence oné sekty tímto lehce archaisujícím termínem) oběť zvrhlých norských úřednic, které ve svém multikulturně-neomarxisticko-atheistickém zápalu nenávidí náboženství a odebraly rodině děti jen proto, že ty byly vychovávány ve víře v Boha. Fakta jsou jiná: děti byly odebrány poté, co se zjistilo, že dvě nejstarší holčičky, ve věku cca 6–7 let, dostávaly od rodičů výprask. V Rumunsku, stejně jako v České republice, běžná věc, arci nikoli v Norsku. Norové své děti nebijí. Moje země, moje zákony.
Nebo dítě odebrané matce jen proto, že je hluchá. Skutečnost: matka je sice hluchá, ale vedle toho je také těžká narkomanka. Nebo nejnovější přírůstek: odebrané dítě na dialyse.
Příval tklivých lidských příběhů se valí dál a dál, lidé věří, dojímají se, odsuzují, na sociálních sítích lajkují a sdílejí, a veškerá racionalita se dávno vytratila.
Samozřejmě, že právně nebudou mít tyto kampaně sebemenší význam, avšak jsou důležitým prostředkem, jak ovlivnit národní emoce a vytvořit u Východoevropanů (všechny odebrané děti jsou odtamtud, přirozeně!) představu západní Evropy jako prostoru nesvobody, nesmyslné regulace a zvrácenosti. Tedy přesně to, co potřebuje jistá velmoc na východě, která se dosud nesmířila s oslabením svého vlivu v těchto zemích.
Pokud Evropská unie padne – a to se reálně může stát, je to strukturně mimořádně labilní uskupení, pro něž kupř. imigrační krise představuje smrtelné risiko – ve východoevropských zemích budou, obávám se, nastoleny autoritativní režimy nikoli nepodobné někdejšímu mečiarovskému, které lidem vezmou, pod záminkou posílení národní suverenity, i ten zbytek svobod, jež jim dosud z období změn přelomu 80. a 90. let jakýmsi nedopatřením zůstaly. Slibně našlápnuto k tomu má i Česká republika.
Možná nepotrvá dlouho, a budeme si spolu s Mariánem Labudou moci říct: Konečne je všetko, tak ako má byť, tam, kde som mal hlavu… – dál to jistě znáte sami.
* * *
V rámci akce Fénix, zdejším čtenářům dobře známé policejní operace, jíž policie s nasazením svých nejlepších specialistů zabránila zákeřnému žhářskému útoku levicových extremistů na vlak, a to dokonce – což kvalitu policejní práce podtrhuje – na úseku trati, kde žádné nejezdí, byl zadržen a posléze propuštěn aktivista V. M., dále jen neobviněný.
Neobviněný si to nenechal jen tak líbit a poslal policii žádost o informace, týkající se rozpočtu a platů policistů onoho elitního útvaru, ÚOOZ. Po počátečních obstrukcích policie informace poskytla, a my je můžeme předložit čtenářům ku potěše a poučení ([1], [2]).
Roční rozpočet útvaru není nijak malý, a neustále se zvyšuje, patrně s rostoucími úspěchy onoho v boji se zločinností. Překvapivě nerostou odměny ředitele ÚOOZ (momentálně Roberta Šlachty), ty naopak před pěti lety z roku na rok strmě klesly a nezdají se vykazovat tendenci k růstu.
Což je hrubá nespravedlnost: vždyť který jiný policejní útvar v této zemi kdy dokázal svrhnout vládu? A tohle má chudák Šlachta dělat za mrzkých 150 tisíc odměn za rok? Z takové gáže mu nezbyde ani na činky!
* * *
K intimní anatomii premierova poradce aneb Když je šídlo z pytle venku
V kause hackerského útoku na účet premiera a dalších osob s ním spojených, který jsme tu stručně pojednali včera, se dodatečně objevil další, tentokráte právní aspekt. Jde o to, že několik ze zveřejněných e-mailů se týkalo intimní sfery poškozených, mj. toho, že premierův poradce Otto Novotný si objednal na dobírku (!) za bratru čtyři tisíce zvětšení penisu, nebo že své milence, toho času činné v jedné z renomovaných institucí, poslal e-mail s erotickým obsahem. Linkovat nebudu, koho zajímají podrobnosti, snadno si je sám vyhledá.
Hackerský útok je trestný sám o sobě, bez ohledu na to, jaké informace byly zveřejněny. Jde o to, že se informací chopil bulvár (jmenovitě Blesk) a jeden z e-mailů reprodukoval. Čímž nastolena právní otázka, zda je vydavatel Blesku za tento zásah do poradcovy intimní sfery právně odpovědný.
Jelikož je Česká republika státem s rozloženou, dysfunkční justicí, není divu, že podobné případy se nežalují a není proto k disposici ani judikatura: bylo sice judikováno, že osočení z homosexuality je zásahem do (heterosexuálovy) osobnosti, nikoli však, že by jím byla i pravdivá informace o menšinové sexuální orientaci žalobce, a arci ani naopak, že by takovým zásahem nebyla. Lidé se bojí bulvár v takto nejasných případech žalovat, náklady prohraného sporu jsou vysoké a šance dočkat se rozsudku v horizontu několika málo let nízké, nemluvě o tom, že omluva ve znění Omlouváme se panu Novákovi, že jsme o něm před osmi lety zveřejnili pravdivou informaci, že je homosexuál, čímž jsme neoprávněně zasáhli do jeho práva na ochranu osobnosti, není, upřímně řečeno, satisfakčním prostředkem z pohledu žalobce zvlášť atraktivním.
Soudy, přesvědčené, že satisfakce nesmí plnit punitivní (sankční) funkci, ale musí zůstat pouhou reparací, tak v této oblasti konservují stav faktického bezpráví.
Což je škoda, protože podle našeho právního názoru by měl být každý, kdo šíří informace zveřejněné na Internetu, odpovídat za jejich difamační způsobilost. Není to volání po censuře, v titulku zmíněné příslovečné šídlo je skutečně z pytle venku a jak kdysi napsal Michal Ryška, co Internet schvátí, více nenavrátí, na druhou stranu sunt denique fines a pravdivá pikanterie, že si poradce předsedy vlády objednal prostředek na růst přirození, zveřejněná na relativně obskurním a marginálním serveru, nemá stejný difamační potenciál jako totéž zveřejněné na stránkách nejčtenějšího bulvárního deníku (nerad bych arci Blesku křivdil, ten zveřejnil pouze e-mail, kde poradce vyjevuje svou touhu být v pracovní době orálně uspokojen).
Vše tedy nasvědčuje tomu, že se autoritativní odpovědi na nastíněnou otázku od českých soudů jen tak hned nedočkáme, a bulvární media budou mít nadále v tomto směru zelenou, jak to má ve správné středoamerické zemi být.
* * *
Tomáš Pecina: Lidé věří tomu, co slyší z medií, skutečnost je nezajímá
JUDr. Jaroslav Anděl: „Moje století“ - trvalé poselství nám i světu!
J.Š.25.1.2016
Read more...