Spíláno mi, a to nejen od – na tomto blogu arci výjimečných – čtenářů, u nichž lze mít důvodné podezření, že jejich kognitivní funkce odpovídají nižším stadiím hlavonožce a příslušné k tomu uzpůsobené fysiologické ústrojí dorostlo rozměrů lískového ořechu, že prý zveličuji a situaci zbytečně dramatisuji, tvrdím-li, že v boji s extremismem platí princip slippery slope: rozsah toho, co je trestné říkat na veřejnosti, má tendenci k samovolnému rozšiřování.
Co se před pěti lety zdálo malováním čerta na stěnu, je dnes realitou: jako by se nám, minimálně v oblasti svobody projevu, vracela léta husákovské normalisace. Klára Samková tak musela na policii hájit svůj projev v poslanecké sněmovně. Dobře vědouc, že policista není placen za filosofické disputace se sprostým podezřelým, pojala svou obhajobu vstřícně, a poručíku Vojtěchu Motykovi, jenž se na její výslech zjevně intelektuálně nachystal lépe než na výslech, řekněme, notorického zloděje bicyklů (o čemž formulace jako ta z titulku mého postu nezvratně svědčí: ten dobrý muž se evidentně domníval, že vyslýchá-li právničku, musí tak činit slovy aspoň zdánlivě kultivovanými a jazykem prima facie právnickým; výsledek je arci více než směšný), připadla nevděčná role postavy, již v Přítelkyních z domu smutku výborně ztvárnil Michal Dlouhý: vyšetřovatele, který ví, že je jen vykonavatelem politické represe, hrubým nástrojem režimu, s jehož praxí se sám příliš neztotožňuje, avšak protože si chce zachovat všechny výsady příslušníka privilegované kasty, poslušně plní uložené zadání.
Snad jsem nespravedlivý, ale docela bych si uměl představit, že poručík Motyka si po výslechu Samkové musel svou frustraci vybít na dalším vyslýchaném.
http://paragraphos.pecina.cz/2016/07/podezrela-co-jste-svym-projevem.html
Read more...