Pavel Šámal je předseda Nejvyššího soudu, přirozeně bývalý komunista, a zřejmě vůbec nejvlivnější persona v této zemi v oblasti trestního práva. P. Šámal komunistou nejen byl, ale i zůstal, neboť jeho pojetí procesního práva se od chápání předlistopadového liší toliko v nuancích postřehnutelných než pod mikroskopem. Šámal hluboce nenávidí Ústavu a Listinu základních práv a svobod a byl by nejšťastnější, kdyby v trestním řádu stálo prostě obviněný nemá žádná práva; svými legislativními počiny ostatně činí vše k aproximaci tohoto žádoucího stavu, a ve svých snahách dosáhl pozoruhodných úspěchů. Nechápejte mne, prosím, chybně: tato právní filosofie není důsledkem Šámalovy zkaženosti nebo bezcharakternosti, toliko realistickou reflexí toho, že orgány činné v trestním řízení jsou natolik neschopné, že svážeme-li je povinností respektovat práva obhajoby, nedopadnou, neusvědčí a neodsoudí už vůbec nikoho. A jako každý komunista, Pavel Šámal raději uvidí deset nevinných ve vězení než jednoho viníka na svobodě (to mu možná křivdím: řekněme tedy devět nevinných…).
Cibulka aneb Příspěvek k aplikovanému šámalismu
Pavel Šámal je předseda Nejvyššího soudu, přirozeně bývalý komunista, a zřejmě vůbec nejvlivnější persona v této zemi v oblasti trestního práva. P. Šámal komunistou nejen byl, ale i zůstal, neboť jeho pojetí procesního práva se od chápání předlistopadového liší toliko v nuancích postřehnutelných než pod mikroskopem. Šámal hluboce nenávidí Ústavu a Listinu základních práv a svobod a byl by nejšťastnější, kdyby v trestním řádu stálo prostě obviněný nemá žádná práva; svými legislativními počiny ostatně činí vše k aproximaci tohoto žádoucího stavu, a ve svých snahách dosáhl pozoruhodných úspěchů.
Nechápejte mne, prosím, chybně: tato právní filosofie není důsledkem Šámalovy zkaženosti nebo bezcharakternosti, toliko realistickou reflexí toho, že orgány činné v trestním řízení jsou natolik neschopné, že svážeme-li je povinností respektovat práva obhajoby, nedopadnou, neusvědčí a neodsoudí už vůbec nikoho. A jako každý komunista, Pavel Šámal raději uvidí deset nevinných ve vězení než jednoho viníka na svobodě (to mu možná křivdím: řekněme tedy devět nevinných…).
Toto nazírání na právo, jemuž soukromě přezdívám šámalismus, nachází odraz mimo jiné v tom, že platný trestní řád nerespektuje čl. 4 Ústavy, jenž říká, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. To by mělo v praxi znamenat, že žádný zásah do základních práv jednotlivce nesmí procesně končit u státního zástupce, ale vždy musí existovat rekurs k soudu. To se týká mnoha aspektů trestního řízení, vazbou počínaje a pořádkovou pokutou konče. V šámalovsky pojatém trestním řádu je soud institucí, která má obviněného odsoudit, nikoli vstupovat do přípravného řízení, neřku-li obviněného před případnou zvůlí policie a státního zástupce chránit, a jakékoli výjimky z tohoto pravidla jsou proto pojaty s notnou legislativní nelibostí a vždy in favorem orgánů činných v trestním řízení, nikdy obviněného.
Pěkný příklad, co znamená šámalismus v praxi, ukázal Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 10 As 11/2016-153 (zkrácené znění na mém serveru). Rozsudek se týká policejního vyklizení squatu Cibulka v Praze 5, při němž si policie počínala dosti brutálně a, inter alia, zakázala průběh zákroku natáčet na video; ovšemže, jak tvrdí v procesním stanovisku ministerstvo vnitra, bylo to jen ve prospěch squatterů, aby nahrávkou nedošlo k újmě na jejich právech.
Městský soud v Praze většinu bodů petitu zamítl, avšak právě v otázce zákazu natáčení žalobcům vyhověl. Nejvyšší správní soud nyní rozhodl, že k zákazu došlo v souvislosti s úkonem podle trestního řádu a ten proto nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví. Žalobci se tedy měli obrátit – ano, přesně tam: na lampárnu, protože Šámalův trestní řád nedává osobám, do jejichž práv policie v trestním řízení neoprávněně zasáhla, možnost obrátit se na soud, a jedinou – hypothetickou – možností je využít prostředků daných zákonem č. 82/1998 Sb. Základní právo nebýt vystaven nezákonnému donucení není tak chráněno jinak než možností domáhat se za jeho porušení kompensace, což není ve světle čl. 4 ochrana dostatečná, neboť řádná ochrana základního práva musí být přiznána souběžně ve formě konstatace, prevence a kompensace. Přeneseno do jiného kontextu, představme si, že by policie přestala stíhat zloděje a okradeným sdělila, že se s nárokem mají obrátit na soud v civilním řízení a zloděje žalovat o vydání věci nebo o náhradu škody: přesně to názor Nejvyššího správního soudu říká ve vztahu k nezákonnému jednání policie, dojde-li k němu v rámci úkonů trestního řízení.
Doufejme tedy, že případ vyklizeného squatu Cibulka bude mít relevantní pokračování u Ústavního soudu.
* * *
Pomník
Národ by si měl vážit svých soudců, a při vhodných příležitostech by jim měl stavět pomníky. Činíme tak i my, virtuálně, vztyčujíce jako pomník pracovitému českému soudci tento rozsudek Okresního soudu v Chrudimi týkající se paní M. N. z vesničky K., jejíž sousedský spor rozhodly české soudy za 21 let, 3 měsíce a 25 dnů. Samotný rozsudek barvitě popisuje průběh průtahů i vytáčky ministerstva spravedlnosti, které by nejraději vyřešilo obludné průtahy konstatováním porušení práva, což je velmi účinný prostředek nápravy, oním universálně a s velkou oblibou aplikovaný, v přibližném významu tak jsme tedy udělali chybu, no co, a teď si, občane, laskavě trhni nohou.
Nevěnuji se právu tak dlouho, aby průtahy v mých řízeních dosáhly této dimense; nejstarší dosud neskončený spor byl zahájen v prosinci 2003, a soudy, jmenovitě soudkyně Městského soudu v Praze Dagmar Stamidisová, na něm spolu s nadřízenými soudy tudíž pracují pouhých 12 let a 8 měsíců, dobře vědouce, pro koho jest dobré všeliké spěchání.
* * *
KS Brno Ryšánkovi 2.8.2016: „Soudče Kurfiřte, skončíš v pekle!“ – část I.
J.Š.6.8.2016
* * *
Diskutujte: Český Absurdistán nezná hranic, aneb česká justice k neuvěření!
Štěřík Vladimír — 2016-08-07 14:11
Ústavní Soud ČR by byl, svým výkladem práva, schopen osvobodit i nacistické válečné zločince s konstatováním, že se ti dobří muži ničeho nedopustili, vždyť toliko striktně dodržovali platné Norimberské zákony, což jim z ústavně právního hlediska nelze klást k tíži. Výklad náhradových dekretů nálezem Pl. ÚS 21/05 /NÁLEZ KINSKÝ/ a komunistických náhradových znárodňovacích zákonů,vydaných po r. 1948 toto hledisko potvrzuje, stejně jako stanovisko, že restituční předpisy konstituovaly veškerý znárodněný majetek do výlučného vlastnictví státu, bez ohledu na nevyplacení zákonných náhrad, nezákonnost právních úkonů a zneužití práva, ex tunc, s pominutím ustanovení zákonů č.480/1991,198/1993, a právních předpisů souvisejících, spravedlnosti, dobrých mravů, demokratických principů a slušnosti. Zcela jistě tyto nehoráznosti politické objednávky v budoucnu vyřeší některý ze zahraničních, skutečně nezávislých soudů, k ostudě státu, kde se krade už i prostřednictvím Ústavního Soudu.
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.