Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

* * *

Palach a my

Jak se liší dnešní životní pocit Čechů, Moravanů a Slezanů od toho před půl stoletím? Změřit se to nedá. Některé skutečnosti ale naznačují, že oba pocity k sobě mají překvapivě blízko a nesou se na negativní vlně. Co s tím?

Ty doby se nedají srovnávat: tenkrát nesvoboda, dnes svoboda. Tenkrát podpultovky, dnes plné regály. Tenkrát vláda jedné strany, dnes vláda více stran. To, že začínající normalizace vzbuzovala v lidech nejistotu, strach a obavy, nám přijde logické. To, že podobnou nejistotu, strach a obavy zažíváme více než čtvrtstoletí po odchodu komunistů do opozice, jako by nám hlava nebrala. Vedle řady rozdílů je tu však jedna podstatná stejnost: rozdmychávač ohně našich nejistot.

Chcete-li v lidech probouzet obavy a strach, máte obvykle na výběr z více metod. Ďábelské na tom je, že ke stejnému výsledku mohou vést metody diametrálně odlišné. Tenkrát to bylo škrcení informací, dnes je to naopak jejich zahušťování. Ruskou cenzuru vystřídal ruský informační ohňostroj. Čím více vážných i nevážných zpráv napráská do našich hlav, tím jsme zmatenější. Z hlediska tvůrců ohňostroje skvělá práce. Překvapili nás. Zatímco jsme si hověli v síti zavěšené na stromech poznání a rozplývali se nad možnostmi globálního světa, oni nám chystali nemilé probuzení: možnosti globálního světa mohou být i jiné, než si myslíte, holenkové. Internetově hybridní.

Místo studené války tu máme kyberválku. Ti na druhé straně barikády začínají narušovat naši soudržnost. Dobře vědí, že nemusí tlačit na pilu, někdy stačí hrát na lidskou závist, jindy na přirozený strach z neznámého. Zaručenou cestou k růstu obav je zveličování některých negativních trendů ve společnosti. Dobře se dá pracovat s tím, že třetina národa trpí depresemi a pocitem vyhoření. Že vyděláváme víc než dřív, ale necítíme se lépe. Že nás zadání bavit se „tady a teď“ vzrušuje, ale nenaplňuje. Nezřízeně konzumujeme informace, které se nám nabízejí, a nedochází nám, že to může mít stejný účinek jako cenzura: pád do lokajství.

V těchto dnech si připomínáme 48 let od „vzplanutí první pochodně“. 16. ledna 1969 se na Václavském náměstí v Praze polil hořlavinou a zapálil student Jan Palach, tři dny poté zemřel. Jeho čin byl protestem proti cenzuře. Výzvou ke vzdoru. Pokusem probudit pasivní společnost. Nikdy po roce 1989 k nám Palach nemluvil naléhavěji než dnes. Nikdy v průběhu letošního roku nebudeme mít silnější příležitost odpovědět než na podzim u volebních uren.

* * *