…A tak mi dovolte požádat naše poslance jménem nás starousedlíků, kteří podporují NP Šumava, aby opětovně schválili novelu zákona o ochraně přírody a krajiny bez senátních pozměňovacích návrhů. Budu doufat, že novela zajistí ochranu šumavské přírody a NPŠ se postará o zajištění ničím nerušených přírodních dějů v rozsáhlých nezastavěných přírodních a přírodě blízkých územích Šumavy. Přeji nám všem, aby se Šumava dostala do klidných vod, abychom přírodě alespoň někde nepředepisovali, jak a co má dělat, ale přijali myšlenku, že příroda nás přesahuje, že je strašlivě mocná a umí žít daleko lépe bez nás než s námi. Ona nepotřebuje nás, my potřebujeme ji.
* * *
Názory podporující Národní park Šumava jsou často vnímány s despektem, obzvláště tady u nás na Šumavě. Na jejich autory jsou vynášeny přísné soudy typu: „Co ty o tom víš, když nejsi domorodec, případně když patříš k zeleným nebo k fanatickým vědcům!“ Bývají vydáváni za pomýlené jedince, kteří netuší, jak to má „správně“ na Šumavě fungovat. Neberou ohledy na lidi, kteří tu žiji, upřednostňuji před našincem kdejakého broučka či ptáka a já nevím co ještě. Myslím si, že každý má právo vyjadřovat se k tak celonárodně významné a cenné lokalitě, jakou Šumava je. Já jsem důkazem toho, že i domorodec s šumavskými kořeny může souznít s ochranou přírody v Národním parku Šumava.
Můj rod žije na Šumavě odedávna. Babička pracovala v jednom z nejstarších turistických zařízení v regionu, v lenorském Touristenhausu. Ten už tehdy ubytovával „nóbl lufťáky" a lákal je na šumavskou přírodu stejně, jako to dnes děláme my. Děda se na Šumavu přiženil z Tažovic, byl Čech. Díky tomu rodina nemusela do odsunu. Babička se s manželem a dětmi po válce přestěhovala z Lenory do Zátoně ke své matce a tady žili ve staré chalupě. Rodina však byla rozdělena. Babička měla tři dcery a jednoho syna. Syn Franz byl v té době již ženatý a musel do odsunu spolu se svou německou manželkou a maličkými dětmi. Odsun byl pro ně o to horší, že se Franz vrátil z války jako invalida bez nohy. V době, kdy si měla být rodina největší oporou, byli ti nejzranitelnější odtrženi od rodiny a vydáni napospas cizím lidem do cizí země. Musíme si uvědomit, že tady na Šumavě rozhodně nebylo takové to známé předválečné „heim ins Reich“. Tady žili lidé obou národností většinou v souladu a Češi i Němci byli hitlerovskou válkou zaskočeni stejně. Ale jak už to bývá, na dějinné převraty doplácí nejvíce obyčejný člověk.
Teprve v polovině padesátých let se situace začala stabilizovat. Do rodiny se přiženil můj otec. Pocházel z Čestic, kde jeho rodina vedla statek. Matka mu za války v pouhých 43 letech zemřela a na hospodářství zůstali s dědou sami. Ovšem ne nadlouho. V rámci kolektivizace jim statek zabrali a byli oba dosazeni na tehdejší státní statky. Děda do Strážného, táta do Horní Vlta- vice. A tady se otec seznámil s mou matkou. Do rodiny přibyl hospodář, uklidnila se i politická situace. Válka, odsun, únor ’48 i padesátá léta byly pryč a lidem se začalo dařit lépe.
Naše rodina je živoucí ukázkou nejdůležitějších mezníků československých dějin 20. století. Moje děti mají nejenom německé a české předky, ale z otcovy strany navíc i slovenské. Budou to dozajista praví Šumaváci, křísnutí ovšem důsledky poválečné migrace a nového osídlení Šumavy. Spojuje se v nich starý typický klostermannovský česko-německý živel s novým poválečným slovenským. V mé rodině se snoubí vše důležité, co se na Šumavě v posledním století přihodilo.
A tak mi dovolte požádat naše poslance jménem nás starousedlíků, kteří podporují NP Šumava, aby opětovně schválili novelu zákona o ochraně přírody a krajiny bez senátních pozměňovacích návrhů. Budu doufat, že novela zajistí ochranu šumavské přírody a NPŠ se postará o zajištění ničím nerušených přírodních dějů v rozsáhlých nezastavěných přírodních a přírodě blízkých územích Šumavy. Přeji nám všem, aby se Šumava dostala do klidných vod, abychom přírodě alespoň někde nepředepisovali, jak a co má dělat, ale přijali myšlenku, že příroda nás přesahuje, že je strašlivě mocná a umí žít daleko lépe bez nás než s námi. Ona nepotřebuje nás, my potřebujeme ji.
LN, dopisy redakci, 21.2.2017, Jaroslava Krnáková, starostka obce Lenora
J.Š. 24.2.2017