Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Nejnovější komentáře

  • 23.11.2017 12:44
    Ještě kdyby si ve svém úmyslném a pověstném mlžení srovnal ...

    Číst dále...

     
  • 23.11.2017 11:06
    Jaký je to rozdíl! V dny příjezdu prezidenta Zemana do Ruska ...

    Číst dále...

     
  • 22.11.2017 13:51
    Komunistické režimy si nikdy nedají pokoj, aby se mohly ...

    Číst dále...

     
  • 22.11.2017 10:27
    Správně, hlásit se to musí a ještě přitom zaučíte do řemesla ...

    Číst dále...

     
  • 22.11.2017 10:11
    Ale pane Pavle, kde je ta Vaše údajná týdenní "desetiminutovk ...

    Číst dále...

     
  • 22.11.2017 09:24
    Pan Šinágl je vytrvalý bojovník za právo a spravedlnost, díky!

    Číst dále...

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“ Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Interview – rozhovor s právním aktivistou Tomášem Pecinou o české justici, který si ve veřejnoprávních českých médiích nepřečtete...

Pecina Tomas paragrafyJustice je hodnotově bolševickou institucí, není to dáno jen těmi cca pětadvaceti procenty soudců-exkomunistů dosud ve funkcích. Na jejich odstranění není nikdy pozdě, ale nová generace soudců, tou předchozí zformovaná, již zůstane. Není tedy cesty k nápravě. - Česká justice je těžce nemocná a není, jak by se dala v horizontu příštích padesáti let vyléčit. - Bohužel, česká justice je naplněna – nebojím se toho výrazu – morálními zrůdami, mezi nimiž aby slušného člověka pohledal. - Čeští soudci jsou totiž nejen hloupí a bezcharakterní, ale nadto obludně, neuvěřitelně nepracovití a líní. - Tohle je do jisté míry výsledek stavu postkomunistické společnosti, kde není politická moc ničím korigována a omezována: media i represivní orgány jsou pod kontrolou a neplní svou funkci, a snadno je lze zneužít. - Nyní jsme v jiné situaci: komunismus tu není, ale společnost, kterou nám zanechal, je v troskách – bez elit, bez sdílených hodnot, bez vise. Je to tedy spíše doba budování než destrukce. - Katharsi do justice přinese jedině příští společenský převrat, a není vůbec jisté, že půjde o změnu k lepšímu. - S justicí se to má jako s příslovečným anglickým trávníkem: aby za něco stál, musíte mu věnovat  stovky let soustředěné péče.

… Děkuji za rozhovor. Stav naší společnosti je alarmující. Jsem rád že ještě existují lidé jako Vy, co jsou schopni ji legitimně kritizovat. 

Byl jsem požádán osobou vystupující pod facebookovým pseudonymem AM Poplar o rozhovor pro jeho dvě skupiny, na thema české justice. Rád jsem vyhověl. Tazatel se domníval, že by rozhovor mohl vyjít i jinde, leč mainstreamové Echo24 se po seznámení s jeho obsahem viditelně otřáslo odporem a Hlídací pes provedl do textu takové zásahy, že z něj zbylo pro čtenáře nezajímavé torso. Tudíž zbývá cesta samizdatu, na niž jsme ostatně dlouhodobě zvyklí a nijak kvůli tomu netruchlíme.


Rozovor přinášíme, samozřejmě in extenso, i na tomto blogu.

* * *

Rozhovor s Tomášem Pecinou, autorem blogu paragraphos.pecina.cz a právním aktivistou. 

AMP: Ve svých postech a na svém blogu Paragraphos se skepticky vyjadřujete k našemu soudnictví a stavu právního povědomí obecně. Vede vás k tomu denodenní praxe nebo je za Vaší skepsí i nějaký větší, koncepční důvod?

TP: Stav justice nepoznáte jinak než zevnitř, na základě pozorování – empirie. Za každým zjištěním jsou desítky, někdy stovky konkrétních soudních řízení a rozhodnutí. Detailní znalost toho, jak to u soudů chodí, mi dovoluje do určité míry zobecňovat, i když, samozřejmě, s tím, že z každého pravidla a z každého zobecnění existují výjimky.

Důrazně a opakovaně upozorňujete na skutečnost, že právní stát v naší zemi je fikce, kterou nedodržují ani ti, kteří by měli. Soudci, policie a politici. Vidíte cestu k nápravě nebo jde o justiční krizi, která bez širší společenské katarze bude permanentní?

Právní stát je široký a ne zcela jednoznačný pojem. Chápeme-li ho v tom nejzákladnějším významu, tedy jako rule of law, primát práva nad lidmi, pak je jeho kvalita v této zemi žalostná. Státní moc je zneužívána a prostředky právního řádu používány stejně instrumentálně a účelově, jako v režimu předlistopadovém, jen se všichni tváříme, že to tak není a že máme nezávislé soudnictví. Kdykoli čtu toto spojení v mediích, mám chuť hlasitě se zasmát – nic nemůže být dál od pravdy.

Chcete-li příklady, podívejte se na tři osoby, které vedly s mocnými této země spory a byly, minimálně v určité fasi, úspěšné.

1. František Oldřich kníže Kinský, který uplatnil důvodný majetkový nárok na základě nesprávné aplikace Benešových dekretů: aby se stát dostal k informacím o jeho procesní taktice, vymyslel thesi, že se Kinský, jeho advokát a rodinný přítel dopouštějí podvodu tím, že uplatňují nárok, který není důvodný, a tím uvádějí soud v omyl, a na to si policisté nechali povolit odposlech všech tří, Kinského, jeho advokáta i rodinného přítele. Vzniklo přes deset fasciklů s přepisy hovorů, ke kterým se Kinského advokát náhodou dostal. V normálním státě by to byl obrovský skandál, ale v České republice se nikomu nic nestalo, a navíc Ústavní soud vymyslel důvod, proč Kinskému jeho majetek, o který legitimně usiloval, nevydat, a to důvod právně naprosto směšný, jaký by se nikde jinde než v zemi s banánovou justicí a pokleslou právní kulturou nemohl prosadit.

2. Zdeněk Šťáva: vyhrál mezinárodní arbitráž, na což české státní orgány reagovaly trestním stíháním, pochopitelně rovněž nedůvodným,vycucaným z palce. Ale detaily této kausy neznám, tedy je po mně nechtějte: snad byl, matně si vybavuji, stíhán dokonce i jeden z rozhodců, který rozhodl jinak, než si Česká republika představovala.

3. Zdeněk Altner, to samé. Sociální demokracie, která mu dlužila obrovskou sumu, ho nechala trestně stíhat. Je země, kde smí politická strana na objednávku dát občany trestně stíhat, právním státem? Nemyslím si to.

Mne osobně znepokojuje množství soudců a soudkyň na našich soudech, kteří byli členy KSČ. Tito soudci dnes vychovávají novou generaci soudců a ti od nich přebírají staré návyky. Vidíte cestu k nápravě?

Justice je hodnotově bolševickou institucí, není to dáno jen těmi cca pětadvaceti procenty soudců-exkomunistů dosud ve funkcích. Na jejich odstranění není nikdy pozdě, ale nová generace soudců, tou předchozí zformovaná, již zůstane. Není tedy cesty k nápravě.

Několikrát jste uvedl, že našemu soudnictví by pomohl systém laických porot, které by nahradily současné soudce. Laik by si mohl myslet, že naši soudci jsou kompetentní a není to třeba… Co Vy na to?

Nejde o kompetenci, laický prvek vnáší do soudního systému cosi velice důležitého: pocit odpovědnosti. Soudce soudí denně, nevnímá jako něco povážlivého, pošle-li do vězení nevinného. Laik ano, a proto mají ty nejvyspělejší země, pokud se justice týká, dodnes porotní soudnictví.

Jak vnímáte nezávislost soudů, a to dokonce i na judikátech Ústavního soudu?

To je velmi důležitá otázka. Nezávislý soudce je pro demokratický právní stát fundamentální, esenciální hodnotou, protože jen ten, kdo se nebude muset obávat odplaty státu, bude rozhodovat v souladu se zájmy spravedlnosti, mnohdy i proti státu a jeho orgánům. To nejplastičtěji vidíme na správním soudnictví, kde je žalovaným orgán veřejné moci – tedy, v některé své formě, vlastně samotný stát.

Jenže nezávislost nestačí, druhým předpokladem je, že soudce musí být také kvalitní, charakterní člověk. Bohužel, česká justice je naplněna – nebojím se toho výrazu – morálními zrůdami, mezi nimiž aby slušného člověka pohledal.

Výsledkem jsou nespravedlivé rozsudky, úlitby moci, korupce, anebo prostě jen indiference, nezájem o osud lidí, kteří před soudce předstupují.

Česká justice je těžce nemocná a není, jak by se dala v horizontu příštích padesáti let vyléčit.

A pokud vás snad termín morální zrůdy pro označení většiny českých soudců uráží, zamyslete se nad tím, jaký člověk mohl v předlistopadovém období soudit: souhlas s okupací země cizími vojsky byl samozřejmostí, stejně jako schvalování masivního porušování lidských práv, a tito soudci se zároveň zavázali, že budou politiku komunistické strany prosazovat do praxe při své práci, což dělali, a mnozí s velkým enthusiasmem – vzpomeňme na soudkyni Městského soudu v Praze Evu Burianovou, která ještě v r. 1989 poslala do vazby Václava Havla, nebo jejího kolegu Petra Stutziga, který odsoudil několik účastníků tzv. Palachova týdne. No a teď tohoto člověka oblečete do taláru a tváříte se, že jeho osobní minulost neexistuje a tragické osobní selhání nic neznamená. Výsledkem je taková justice, jaké jsme svědky.

Pravidelně kritizujete soudní rozsudky a upozorňujete na absenci základních znalostí soudců z teorie státu a práva, právní logiky, semantiky a selského rozumu. Soudci jsou přitom dobře placeni a absolvovali vysoké školy, kde se toto vše už minimálně 25 let učí. Jak si vysvětlujete to, že přesto nejsou schopni tyto základní věci brát v potaz?

Nemusejí, tak proč by to dělali? Svou profesi chápou jako sinekuru, jako teplé místečko, kde se není potřeba příliš snažit, protože – paradoxně i díky nezávislosti, která je jinak důležitým předpokladem – špatný soudce se bude mít stejně jako dobrý, a spíš ještě lépe, protože se svými případy nebude muset hlouběji zabývat.

Čeští soudci jsou totiž nejen hloupí a bezcharakterní, ale nadto obludně, neuvěřitelně nepracovití a líní. Neznám jinou profesi, jejíž representanti by pracovali tak málo a tak pomalu, jako soudci. To vede k enormním průtahům, řízením často trvajícím i víc než deset let, což nikomu nevadí – jen účastníkům, ale to je pro soudce občanský plebs, jehož názor je irelevantní.

Dalším masivním společenským tematem je práce soudců a policie na zakázku politiků. To nás řadí vedle klasických banánových republik. Výsledkem je delegitimizace soudů a úřadů v očích občanů. Můžete toto okomentovat?

Tohle je do jisté míry výsledek stavu postkomunistické společnosti, kde není politická moc ničím korigována a omezována: media i represivní orgány jsou pod kontrolou a neplní svou funkci, a snadno je lze zneužít. Nejkřiklavějším příkladem tohoto selhání bylo svržení Nečasovy vlády: jasná politická objednávka. Těm, kteří to zavinili, se přitom nic nestalo: státní zástupce Ištvan je dodnes ve funkci a Šlachta má být po podzimních volbách policejním presidentem, ne-li přímo ministrem vnitra.

Dočkáme se někdy soudců, kteří budou právními a morálními autoritami, nebo bude naše soudnictví pouhým byrokratickým aparátem na vykonávání moci státu? A soudci jen bezmyšlenkové figury s formální autoritou talárů?

My dva určitě ne, a možná ani generace našich dětí. Justice v této zemi je beznadějně porouchaná, a nelze ji opravit.

Vidíte v našem soudnictví nějaké silné osobnosti schopné vést příkladem ostatní?

Takové se čas od času objevují, ale dav průměrných je rychle zašlape, anebo samy přistoupí na kompromisy a stanou se stejnými jako zbytek.

Vezměte Vojtěcha Šimíčka, kdysi progresivního, liberálního soudce. Když ucítil vábení moci, odhodil své zásady jako obnošený frak a potvrdil zvolení Miloše Zemana presidentem, ačkoli kampaň byla ovlivněna evidentně lživými inseráty hanobícími jeho protikandidáta, Karla knížete Schwarzenberga. Na Ústavním soudu, kam byl za odměnu za toto pokrytí povýšen, pak stál za několika hanebnými rozhodnutími. Z mladého, charakterního soudce se tak během pár let stál slouha v taláru, a lidsky prázdná, dunivá nádoba.

Jedním z okrajových témat je korupce soudců. Mně připadá jako další  logický krok po jejich nekompetentnosti. Chcete toto nějak okomentovat?

Víte, základní vlastností korupce je její neměřitelnost. Občas se něco provalí, často se leccos šušká, ale abychom mohli zjistit, kolik soudců ve skutečnosti bere, to je, abych tak řekl, mimo možnosti exaktních věd.

Přesto si myslím, že soudci se spíš dají ovlivnit obavami o svou budoucnost – a třeba i vidinou povýšení na předsedu soudu, ne nutně jen obavou z účelového kárného řízení – než úplatkem. Pokud peníze vezmou nebo si o ně řeknou, pak jen několikrát za celou karieru, v případech, kdy to stojí za to. Proto bych korupci viděl jako spíše jen korolár, koloraturní detail popisující stav české justice, nikoli jako pravidelný, její charakter určující jev.

Ok, ale lze se komunistické a postkomunistické justice nějak efektivně bránit?  Nebo alespoň uhrát remízu? Mně připadá, že intelektuální kontinuita (post)komunistického právního systému lze napadnout mj: (1) trváním na svých ústavních právech, (2) užitím práva na odpor a (3) společenským aktivismem zaměřeným právě na sektor soudnictví. Můžete toto, prosím, okomentovat?

Je to boj, ve kterém budeme často prohrávat, ale nesmíme na něj resignovat. Nejefektivnější je prostě postkomunistický marasmus práva ignorovat a chovat se tak, jako by se choval právník/člověk na Západě: argumentovat spravedlností, ústavními právy, která jsou pro velkou část soudců dodnes sprostým slovem, trvat na dodržování procesních pravidel.

Odpor má smysl jen tam, kde selhaly všechny ostatní prostředky, a co se společenského aktivismu týká, ten je účinný, ale zároveň působí kontraproduktivně: systém posttotalitní justice je totiž uzavřený do sebe, jak bychom řekli moderním anglicismem, enkapsulovaný, a má tendenci hájit své klienty za jakoukoliv cenu. Zkuste si stěžovat na státního zástupce nebo na soudce a podat návrh na kárné stíhání: nejspíš se dozvíte, že černá je bílá a rozhodně, ale rozhodně nemáte pravdu, protože soudce nebo státní zástupce je už ze své funkce neomylný zhruba ve stejném rozsahu jako římský papež. Bratrstvo justiční pracky, jak to kdosi trefně nazval, své věrné jen tak nedá.

Bojovat s tímto bratrstvem vyžaduje ohromnou zarputilost a trpělivost, a výsledky bývají přesto spíše rozpačité.

Pro mne je referenční kniha pro tyto příležitosti Jak chutná moc od Ladislava Mňačka a chování Chaima Rumkowskiego v Lodžském ghettu. Máte jinou literaturu, kterou můžete doporučit?

Nemyslím, že by byly knihy o tomto thematu již napsány: boj s postkomunistickým rozkladem společenských institucí je nové thema, které ještě nebylo umělecky uchopeno.

Mňačko píše o době, kdy se komunismus začal morálně hroutit, ale stále měl sílu, a podobné je to třeba u Solženicyna. Nyní jsme v jiné situaci: komunismus tu není, ale společnost, kterou nám zanechal, je v troskách – bez elit, bez sdílených hodnot, bez vise. Je to tedy spíše doba budování než destrukce.

Jasně, současný stav justice a praktická disfunkčnost státního aparátu ale je zároveň výrazně delegitimizující a to i v naší banánové republice. Není tam někde začátek společenské/justiční katarze?

Katharsi do justice přinese jedině příští společenský převrat, a není vůbec jisté, že půjde o změnu k lepšímu.

S justicí se to má jako s příslovečným anglickým trávníkem: aby za něco stál, musíte mu věnovat  stovky let soustředěné péče.


Děkuji za rozhovor. Stav naší společnosti je alarmující. Jsem rád že ještě existují lidé jako Vy, co jsou schopni ji legitimně kritizovat. 



AM Poplar je společenský aktivista a editor FB skupin #KdeDomovMůj a #ReferenceNaSoudce 

http://paragraphos.pecina.cz/2017/06/interview.html

 * * *

Osel měsíce opět NSS a neuznaná Doněcká ambasáda

 

J.Š.3.7.2017

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 3.80 (10 Votes)
Share

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Strojový překlad webu

Czech English French German

Reklama