Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Ruská vodka zřejmě tekla proudem a Zeman by ke svému  "pění" na Ruském velvyslanectví jistě přidal i "kazačka", kdyby mohl... Máme po Benešovi, Gottwaldovi, Zápotockém, Novotném, Svobodovi, Husákovi a Klausovi dalšího slouhu Ruska na Pražském hradě! Jsme stále národem služebníčků a slouhů bez trocha hrdosti! Jednou padal v ČT Zeman kvůli nemocnému palci, nyní po návštěvě Ruské ambasády padá kvůli chřipce při pohledu na korunovační klenoty? Obávám se, že brzy bude prezident „mnohonemocný“, aby se skutečná příčina jeho stále méně jisté chůze utajila a mohla „hodnověrně“ vysvětlit. Vskutku „reprezentační“ nový obyvatel sídla českých králů. Ještě že se toho nedožili!

… Je patrně velmi nepříjemné slyšet, že Edvard Beneš byl ze všech provinilců na osudech třetí republiky zřejmě největší a že jeho role je ostudná. Začíná již ve 30. letech, kdy de facto celou východní Evropu tiše, bezbolestně včlenil do zájmu budoucího sovětského impéria: podepsal československo-sovětskou smlouvu a velmi obratně bez jakýchkoli excesů podřídil budoucnost obnoveného Československa zájmům této velké země. … Doktor Beneš žil v iluzích o Sovětském svazu: ještě v roce 1947 přesvědčoval skotského novináře, že z Československa odjelo více než tři tisíce studentů budovat Sovětský svaz, přičemž pravda byla, že sice odjeli - ale stavět tábory gulagů. Dodnes zůstala nevyšetřena smrt bývalého poslance Schwarze, Prchalova přívržence, který přijel na osobní záruky československých poslanců, a přesto zemřel na Pankráci za neznámých okolností. Dodnes zůstává stín nad zatčením a smrtí bývalého prezidenta Háchy a tak bychom mohli pokračovat. Napsal jsem ve své minulé knize, že prezident Hácha alespoň ve svém prvním období několikrát pomohl českým vězňům zatčeným gestapem. O tom, že by prezident Beneš pomohl komukoli, kdo se ocitl ve spárech Sovětského svazu, není nic známo. Také nemůže být, protože nic takového neexistovalo. Edvard Beneš žil ve svém světě msty a využíval své funkce k drobnému, nízkému vyřizování svých účtů. Jistě bychom našli mnoho jiných jeho činů, které bychom mohli označit za trestné, ale ty už ponechme dalším badatelům. …

Nestává se každý den, abych dostal poštou dlouhý dopis, psaný rukou. Navíc psaný na prázdných stranách jakéhosi propagačního letáku, z čehož bylo lze usoudit, že pisatel hodlá šetřit i papírem. Obálka dopisu mi evokovala vzpomínky na dobu, kdy jsme si povinně dopisovali s pionýry ze Sovětského svazu. Také na ní bylo předtištěno „podatel“ a „polučatel“. Jenže na dolním okraji známky bylo napsáno BULGARIA a dopis napsala i odeslala 8 dubna 2013 jedna moje známá, která již delší dobu žije s manželem v Bulharsku. A psala mimo jiné:

Bitva kolem autorství amnestie je snad již definitivně dobojována, a po bojišti se pohybují káry odvážející raněné a mrtvé. Bez větší úhony nakonec vyvázl Zdeněk Koudelka, nadějný a ke všemu ochotný ústavní právník, o poznání hůř je na tom Pavel Hasenkopf, který skončil bez zaměstnání, s cejchem možného autora aboličního článku a s příliš mnoha nepřáteli, novými i starými. Bude dobře připomenout si, jaké chyby P. Hasenkopf udělal, pro budoucí poučení:

Nechal Edvard Beneš zavraždit generála Milana R. Štefánika…?!

Generál PhDr. Milan Rastislav Štefánik (*21. července 1880 Košariská – †4. května 1919 Ivanka pri Dunaji) byl slovenský politik, generál francouzské armády a astronom. Před 94 lety zahynul za dodnes nevyjasněných okolností. Jisté je, že byl čestný, charakterní, na rozdíl od Edvarda Beneše. Zaslouží si připomenutí jeho tragický osud stejně jako bezcharakternost Edvarda Beneše. Ta se projevila jeho abdikací na úřad presidenta, zbabělým útěkem do Londýna jako vrchního velitele armády, pokračovala nástupem do funkce presidenta bez zvolení, genocidou německého etnika na našem území a následného, snadného uchopení moci komunisty.