Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Bylo navrženo přejmenování (přesunutí) této stránky na nový název Vyhnání Němců z Československa. K návrhu se můžete vyjádřit na diskusní stránce.

… Policejní vyšetřování zahájené v roce 2006 přisoudilo vinu za masakr Československé armádě a policii a důstojníkům št. kapitánu Vojtěchu Černému a veliteli postoloprtské policie Bohuslavu Markovi. Podle vyšetřovatele Pavla Karase šlo podle tehdejšího práva o vraždy, které by ale dnes byly klasifikovány jako genocida.^[36] Přináším malý výběr. Na důkladné prostudování všech odkazů je zapotřebí cca 5 hodin…

Statistika o deportacích

Podle předválečného sčítání žilo v ČS 3,1 mil. osob, které se přihlásily k německé národnosti. Dle těchto oficiálních čísel se odvíjí i odhad počtu odsunutých Němců po 2. světové válce. Avšak i této skupiny obyvatelstva se dotkly válečné události. Odhaduje se, že zhruba 300 až 500 tisíc sudetských Němců padlo jako vojáků Wehrmachtu a SS na frontách 2. světové války nebo bylo zabito při válečných událostech.

Do konference vítězných mocností v Postupimi dne 2. srpna 1945 bylo z Československa vyhnáno 450 000 sudetských Němců.^[21] Dalších cca 300 tisíc uteklo samo před postupující Rudou armádou na základě tzv. Neronova rozkazu, který vydal Adolf Hitler 20. března 1945. Jednalo se zejména o Němce ze severní Moravy a českého sudetského Slezska. Dle údajů společné komise českých a německých historiků při něm zahynulo 19 až 30 tisíc Němců. Počet nezvěstných je odhadován na 200 tisíc.^] Mnoho lidí zahynulo nebo zmizelo až v Německu nebo Rakousku. Jsou známy případy, kdy se sudetští Němci stali obětí starousedlíků, kteří je považovali za příčinu války, při které o vše přišli.

Počátkem roku 1947 obdržel tehdejší prezident republiky Edvard Beneš výkaz - pamětní spis od zplnomocněnce pro odsun, ve kterém se psalo, že do 1. listopadu roku 1946 bylo z českých zemí odsunuto celkem 2 170 598 Němců, z toho počtu 1 420 598 osob do americké a 750 000 do sovětské okupační zóny Německa. Pro přepravu těchto lidí bylo použito 1 646 vlaků tvořených dohromady 67 748 vozy a tažených 6 580 lokomotivami. Dále bylo užito čtyř lazaretních vlaků, 960 automobilů a 12 lodí. (Tato čísla se týkají transferů, které byly prováděny podle tehdejších právních norem a dle Postupimské dohody.) Ve vánočním projevu roku 1946 Edvard Beneš řekl: Letošní Vánoce nabývají obzvláštního významu a charakteru také tím, že je v naší vlasti slavíme poprvé bez Němců. To je výsledek, na jehož nesmírný historický význam jsem již vícekráte poukazoval. (...) Touto skutečností byla zlikvidována jedna z velkých kapitol naší minulosti. Na území dnešního Česka zaniklo po roce 1945 cca 3000 obcí, mezi nimi i okresní města, například Doupov. Některé dnes připomínají pomníčky, jiné se nacházejí v nepřístupných VVP. Na internetu je těmto místům věnován například web Zanikleobce.cz. Zničení hospodářství v oblasti pohraničí se očekávalo, ale chápalo se jako nutná daň za osvobození půdy od Němců. Přednosta pražského osídlovacího úřadu v roce 1947 napsal: Celý národ si byl vědom toho, že odsun musí být proveden, i kdyby měl v pohraničí růst plevel. Některá místa byla přeměněna na vojenské újezdy.

Počet Němců, kteří museli odejít v důsledku poválečného odsunu, se pohybuje někde kolem 2,6 milionu osob, zbytek připadá na osoby, které byly donuceny uprchnout v důsledku válečných událostí. Stanovení počtu osob německé národnosti, které byly transferovány z území ČSR, komplikuje též přítomnost tzv. národních hostů na konci 2. světové války. Jednalo se o Němce, kteří utekli před postupující Rudou armádou z východních oblastí tehdejšího Německa i z oblastí obsazených Němci (nejednalo se tedy o Sudetské Němce).

Židé

Odněmčení Československa se nevyhnulo ani Židům nebo lépe lidem židovského vyznání, kteří se většinou hlásili k německé národnosti. Pro Hitlera to byli Židé, pro Čechy Němci. Komukoliv, kdo se dopustil toho zločinu, že se přihlásil k němectví, nesmí být vrácen dům, podnik a majetek. O většinu majetku přišla například rodina Rudolfa Jelínka ve Vizovicích. Některé restituční spory se táhnou dodnes. (Například kauza vily Tugendhat.) V některých případech Židé, kteří se vrátili z koncentračních táborů, sundali žlutou hvězdu a navlékli bílou pásku.^]

Do roku 1948 zmizelo z Československa 750 Židů neslovanské příslušnosti. Židů po holokaustu zbylo v Československu jen málo. V roce 1944 se Václav Kopecký nechal slyšet: S Židy, kteří se přihlásili k německé národnosti, se musí jednat jako s Němci. Bojovat proti antisemitismu neznamená připustit likvidaci národního a slovanského charakteru republiky. Někteří Židé byli odsunuti. Jeden z pamětníků Brněnského pochodu smrti vzpomíná, že to byl zvláštní průvod na svátek Božího těla. Ochrnutý židovský chlapec musel s námi. Jako Žid proklet, jako Němec vyhnán. Nenávist nezná slitování.^[22]

I když o cíli vyčištění Československa od neslovanských obyvatel se mluví ke konci války stále častěji, nakonec naplněn není. Pohraničí je po odsunu dosídlováno Cikány, Řeky, Rusíny, Čechy žijícími v zahraničí, Rumuny nebo Maďary ze Slovenska.

Diskuse

Deportace jsou vykládány jako akt spravedlivé odplaty za postoj sudetských Němců k předválečnému Československu, za kolaboraci s nacismem, za nepřátelský vztah vůči českému obyvatelstvu před válkou i během ní.

Kritici však poukazují na to, že takové pojetí je založeno na nepřípustném použití principu kolektivní viny a že jím v žádném případě nelze ospravedlnit brutalitu vůči civilnímu obyvatelstvu. Je však nutné odlišovat souhlas s odsunem a souhlas se způsobem jeho provedení. Ne každý, kdo schvaluje odsun, schvaluje násilnosti, které jej doprovázely. Zastánci poukazují na úpravy státního občanství v předchozím období, v jejichž rámci se většina českých Němců stala německými občany a místo kolektivní viny uplatňují koncepci „kolektivní odpovědnosti“ jako termínu širšího a nadprávního s významnými morálními přesahy (kolektivní trest by však měl být úměrný průměrné" míře provinění).

Česká republika vyjádřila v Česko-německé deklaraci lítost, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd (v německé verzi Unrecht - bezpráví) nevinným lidem, a Česká republika lituje nepotrestání excesů, které při vysídlování proběhly.

Z politického hlediska byly deportace výhodné zejména pro komunisty, kteří mohli rozdělováním konfiskovaného majetku uplatit své voliče a zároveň vytvořit umělého nepřítele, odsunuté Němce, proti nimž může československému obyvatelstvu zajistit obranu pouze pevné spojenectví se Sovětským svazem. V komunistické propagandě měl tento mýtus a vyvolávání strachu z revanšismu a revizionismu pevné místo a je dodnes jedním úhelných kamenů ideologie KSČM.^[zdroj?]

Průběh

Deportace Němců z Československa byly spolu s deportacemi souvisejícími se změnou hranic Polska (asi 5 milionů Němců) největším poválečným přemístěním obyvatelstva v Evropě. V letech 1945–6 musely Československo opustit víc než 3 miliony lidí, i když údaje o počtu odsunutých Sudetských Němců se různí; zůstat mohlo 250 000 Němců s omezenými občanskými právy:

• Všichni Němci byli oficiálně považováni za cizince, takže neměli žádná občanská a politická práva, např. volit, shromažďovat se a spolčovat se.
• Potravinové a ostatní lístky dostávali ve výši jako za války Židé
• Museli se policejně hlásit.
• Museli nosit viditelné označení své národnosti, zpravidla pásku s hákovým křížem nebo s černým písmenem N.
• Kromě povolených výjimek nesměli používat veřejné dopravní prostředky, navštěvovat veřejná prostranství, zařízení a sady.
• Nesměli opouštět bydliště za určitý vymezený okruh.
• Byli povinni dodržovat zákaz vycházení po 20. nebo 21. hodině.
• Někde nesměli chodit po chodníku.^[23]
• Někde museli zdravit připaženým postojem sovětské a československé důstojníky.
• Stejně jako Češi měli všeobecnou pracovní povinnost. Avšak v případě, že kterýkoliv Čech projevil zájem o místo, kde pracoval Němec, musel být Němec okamžitě propuštěn, pokud nebyl úředně prohlášen za nepostradatelného.
• Nakupovat v obchodech mohli jen 1 hodinu před zavírací dobou.
• Bez zvláštního povolení nesměli Němci vlastnit rádio, používat telefon nebo telegraf.
• Odevzdat museli veškeré automobily a dokonce i jízdní kola.
• Korespondence podléhala cenzuře.
• Byly zrušeny všechny vysoké, střední i základní školy, Němci byli vyloučeni z učebních oborů.
• Někde byly zakázány i německé bohoslužby.
• Byly zrušeny veškeré německé noviny a bylo zakázáno vydávání německých knih.
• Bylo zakázáno německy mluvit na veřejnosti. Od té doby němečtí starousedlíci při hovoru na veřejnosti mezi sebou jen šeptají.
• Antifašisté, kterým bylo vráceno Československé občanství, neměli volebni právo (např. v roce 1946), byli vyhazováni z práce.

Tisíce Němců byly před deportací uzavřeny v internačních táborech, z nichž některé byly zřízeny v objektech bývalých nacistických koncentračních táborů.^[24] V některých z nich panovaly úděsné podmínky, s internovanými se zacházelo na stejné úrovni, jako v někdejších německých koncentračních táborech: dostávali absolutně nedostatečnou stravu, byli vražděni a mučeni, ženy byly znásilňovány, malé děti umíraly hlady či na nedostatečnou péči.^[25][26]

Ze zjištěných 18 816 obětí bylo 5 596 zavražděno, 3 411 spáchalo sebevraždu, 6 615 zemřelo v koncentračních táborech, 1 481 při transportu, 705 bezprostředně po transportu, 629 na útěku a u 379 úmrtí nešlo příčinu zjistit. Přibližně 200 tisíc lidí se dodnes pohřešuje.

Z odsunu mohli být vyjmuti hospodářsky nepostradatelné osoby a aktivní účastníci odboje. I ti však byli ve 40. a 50. letech státem diskriminováni. Jsou doloženy četné příklady Židů a politických vězňů, kteří byli do odsunu zařazeni. Naopak nebyli odsunuti někteří bývalí nacisté, kteří pak byli užiteční StB a jiným složkám komunistického režimu.

Masakry Němců na jaře a v létě 1945

Veřejné proslovy Beneše z 12. a 16. května, v nichž prohlásil odsun Němců za absolutní nutnost, znamenaly rozhodný impuls ke zintenzivnění „divokého odsunu“, při němž docházelo k excesům a vražedným útokům proti Němcům. Mezi koncem války a přijetím Postupimské dohody (Protokolu) při těchto divokých odsunech uprchlo či bylo vysídleno podle převažujících odhadů 600 000 Němců,^[27] mnoho z nich do Rakouska. Na základě Benešova dekretu 108 byl veškerý movitý i nemovitý majetek německých obyvatel^[zdroj?] zkonfiskován a podřízen státní správě.^[28][29][30]

Aby bylo možno vyhnout se soudům za zločiny, byl v provizorním Národním shromáždění 8. května 1946 schválen zákon o beztrestnosti za činy spáchané v „boji za svobodu“ mezi 30. zářím 1938 a 28. říjnem 1945.^[31]

Pomník obětem pochodu smrti z Chomutova do Záluží (Mahlteuern) 9. června 1945 v Německé Nové vsi

• Krnov, první "divoký odsun" 22. června 1945. Pěší pochod z lágru Cvilín (Lager Burgberg) přes Vrbno pod Pradědem, Vidly (Gabel), Domašov, Jeseník, Vikantice, Staré Město pod Sněžníkem do Králík. Poté v otevřeném železničním vagóně do Teplic. Poté následoval další pochod až na saské hranice u Geisingu v Krušných horách.^[40]

Odpovědnost za odsun ze Žatecka

Odpovědnost nesou jednoznačně tehdejší funkcionáři ministerstva obrany a vrchního velení československé armády, zejména příslušní velitelé tzv. obranného zpravodajství (OBZ), kteří zajišťovali tzv. vyčišťovací akce v severočeském pohraničí zvláště v oblasti Postoloprt a Žatce za účelem dislokace velitelského stanoviště 1. divize 1. čs. armádního sboru. Spoluzodpovědnost za zacházení s německým obyvatelstvem nesou i příslušní funkcionáři tehdejšího ministerstva vnitra a národních výborů, kteří zodpovídali za zřizování a provoz internačních, sběrných a pracovních táborů, do kterých byly soustřeďovány osoby německého původu, určené k odsunu.

Na základě politické dohody signatářů Košického vládního programu z 5. dubna 1945 ovládli komunisté ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra, jejichž prostřednictvím uskutečňovali soustřeďování a odsun německého obyvatelstva z území ČSR se zřetelem na vlastní zájmy a cíle. Tyto zájmy a cíle vycházely z politické strategie SSSR, zaměřené na poválečné uspořádání Evropy. Neprostupnost západní hranice měla posílit doktrína pěstované vzájemné nenávisti Čechů a Němců.

Dílčí realizační hypotézy:

1. Již v době formování československé jednotky v Buzuluku na Ukrajině v roce 1942 uplatňovalo moskevské vedení KSČ v čele s Klementem Gottwaldem svůj vliv při výběru a přípravě velitelského sboru, a to v úzké spolupráci se stranickým vedením, armádními a bezpečnostními orgány SSSR. Do důstojnických funkcí byli jmenováni komunisté, kteří následně absolvovali sovětské kurzy pro politickou a zpravodajskou činnost v armádě. Tito absolventi byli v roce 1945 zařazeni do funkcí v OBZ československé armády.
2. Na území osvobozeném Rudou armádou byly zřizovány revoluční národní výbory jako územní orgány revoluční moci, jejichž členové byli většinou z řad komunistů. Bezpečnostní komise národních výborů byly základem budoucího bezpečnostního aparátu, řízeného ministerstvem vnitra. Tyto komise úzce spolupracovaly s orgány OBZ a podílely se na soustřeďování německého obyvatelstva v internačních, sběrných a pracovních táborech.
3. 3. V období od ukončení válečných operací na území ČSR dne 9. května 1945 resp. 11. května 1945 do konce září 1945 se uskutečňovaly tzv. divoké odsuny německého obyvatelstva, které byly výsledkem zneužívání pravomoci orgánů v působnosti ministerstva národní obrany, velení československé armády a ministerstva vnitra. Mnohdy se však jednalo o reakci příslušníků východní armády na jejich čerstvé vzpomínky z osvobozování ČSR, kdy viděli zejména na Slovensku vypálené vsi a zmasakrované civilní obyvatelstvo, což v nich vyvolávalo touhu po pomstě. Mezi těmito vojáky byli i Volyňští Češi, kteří byli svědky zvěrstev Němců na Ukrajině. Šlo o způsoby soustřeďování a věznění německého obyvatelstva včetně dětí v zařízeních táborového typu a nevyhovujících materiálních, režimových a zdravotních podmínkách s tragickými následky. Tyto praktiky ovlivnily československé vězeňství po roce 1948, kdy komunistická propaganda společenské msty přešla od národního nepřátelství k třídnímu.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Vys%C3%ADdlen%C3%AD_N%C4%9Bmc%C5%AF_z_%C4%8Ceskoslovenska

Jan Šinágl, 24.7.2012