Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Z básně Viktora Dyka DÁVNĚMU DRUHU: Nechci se smířit. V chvíli bez útěchy budoucnu náruč otvírám. Zkorumpované, letargické Čechy já popírám, já popírám. - Nechci se smířit. Hlava, jež se zvedne, skloní se záhy navěky. Ty Čechy lživé, malicherné, bědné, chci popřít navěky! - Však dokud sil je, povinnost si kladu před rodnou zemí, národem říc, že lež není branou k Eldoradu, nezačne úspěch podvodem. - A lidská moc mne mlčet nedonutí. Jdu, nečekaje ohlasy. Já, který žádal pouze vyslechnutí, nežebrám o hlasy!

"Sám proti sobě? Člověk musil být tak trochu sám proti sobě, když chtěl, aby lidé byli tak trochu pro něj. Sám proti sobě. Moc lidí umřelo za to, aby mohli být takoví. Lepších lidí, než jsi ty, náčelníku. Sám proti sobě? Ne, jenom nebyl chytrák, který se drží u zdi a šmelí se sádlem, zatímco ti lepší bojují. Ale mělo cenu teď, tady o tom mluvit? »To byste asi nepochopil, pane náčelníku,« řekl. To, že člověk musí toužit po životě bez zdí na porážení." Jan Beneš, Druhý dech

… Prožil si naplno trauma exulantů, vrátivších se po listopadovém převratu do vlasti. Velké plány, nadšení, naděje, touha pomoci... a zatím ta zem, které byste rádi s láskou říkali domov, vás odmítá, staví se k vám zády, dává nepokrytě najevo, jak jste cizí, a místo ocenění touhy pomoci vás obviňuje z touhy po moci.

Napsal jsem "zem", ale přesné to není. Život Janu Benešovi neukrátily zalesnéné vršky ani hlína polí, i ten dobříšský zámek a obořišťský klášter na dohled od jeho bydliště jsou v tom nevinně. To jen ty rozbředlé hlízy, vypučelé v ranách našeho kraje, ty jsou vinny. Ty davy lidí, které navzdory veřejným ujišťováním sebe samých o opaku převzaly komunismus plně za svůj životní postoj, urputně bráněný před jakoukoli změnou. Ty davy omezených závistivců ve všech patrech společenského žebříčku. Ty davy zaslepenců, dělajících našim vychytralým politikům ochotně a slepě tažná zvířata, kdykoli se jim zavelí – přesně těm politikům, pro které mají jindy jen slova opovržení. Stejné opovržení měly tytéž davy i pro něj, poněvadž byl divný: odmítal připustit, že marasmus je přirozený stav, odmítal to dalekosáhlé smíření s nebezpečným režimem a velkomyslný pardon pro jeho pohlaváry. Když zápasil za svá práva – a přeneseně i za jejich! – vysmívaly se mu, viděly v něm potížistu, věčného stěžovatele a chytrolína, přivandrovalého zpoza velké louže a rozdávajícího rady, o které nikdo nestojí. Když varoval před dlouho zažitými nepravostmi, byl mu odpovědí jen všechápající úsměv, kterým ti obratní a vševědoucí odměňují pošetilé donkichoty a popletené rýpaly.

A přitom stačilo tak málo: zařadit se, mávnout nad vším rukou a za své přijmout dvě životní kréda: "Nějak bylo, nějak bude" a "S plným břichem houby zle". Pak by mu hned zaznělo vstříc halasné: Tys bratr náš, tys vlastenec! …

http://neviditelnypes.lidovky.cz/vzpominka-za-janem-benesem-po-peti-letech-f10-/p_kultura.asp?c=A120530_200159_p_kultura_wag

P.S.

Znal jsem Jana Beneše osobně, mnohokrát jsem ho v Obořišti navštívil. Svým charakterem a svými postoji nezapřel v sobě syna legionáře. Znal českou povahu a společnost jako málokdo. Pro nápravu obojího konal jako málokdo – za cenu osobních obětí. Sloužil své rodné zemi, nezasloužila si ho a stále ještě nezaslouží. Je na nás, aby se to změnilo. Čest jeho památce a odkazu!

Jan Šinágl, 1.6.2012