Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt dub 11 @08:30 -
OS Kolín - II. kolo: Šinágl a spol. obžalován
čt dub 18 @17:30 -
Praha Americké Centrum: ETIKA UMĚLÉ INTELIGENCE
st dub 24 @08:30 - 11:00PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu
čt dub 25 @09:00 - 01:30PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu

Nejnovější komentáře

  • 27.03.2024 18:58
    ČR dostane z EU 73 miliard Kč na investice do dopravy či ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:44
    „Lockdowny mají závažnější důsledky než samotný covid“ Z ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 08:59
    Mezinárodní ratingová agentura Moody's dnes zhoršila ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 07:26
    Vážení přátelé zahrádkáři a sympatizanti ZO ČZS Pod Majerovic ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:28
    Universal supranational citizen Why does today's Europe face ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:26
    Univerzální nadstátní občan Proč dnešní Evropa čelí nebezpečí ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Sudetsti_Nemci_1Nejznámější počet 360 000 obětí nacistické okupace Československa od 15. 3. 1939 do 9. 5. 1945 zveřejnili Gustav Hajčík a Jaroslav Volejník v roce 1956. Rozlišili tři kategorie: v koncentračních táborech zahynulo 195 000 lidí, z toho 118 600 jako oběti rasového pronásledování, dalších 156 000 byly oběti nacistického teroru a padlí v bojích a nakonec 6342 osoby (proč najednou tak přesný počet?) zahynuly při náletech.

V zapomnění upadly předchozí pokusy o vyčíslení počtu obětí. První údaj 244 836 doložených obětí a 5331 nezvěstných pochází z podzimu 1945 a sloužil jako podklad pro reparační konferenci v Paříži. Z toho 200 000 lidí ztratilo své životy v koncentračních táborech. Státní statistický úřad v roce 1946 vyčíslil počet obětí následovně. Vedle „74 000 nežidovských a 138 000 židovských přímých obětí nacismu 100 000 osob zemřelo vlivem vyšší úmrtnosti podmíněné válkou a okupací“.

U všech těchto pokusů o vyčíslení ztrát chybí jak vymezení předmětu výzkumu (které okruhy obyvatelstva se do počtu obětí započítávají a které ne), tak teritorium, ke kterému se počty vztahují. Nejčastěji jsou zmiňovány údaje z roku 1956 zřejmě proto, že počet obětí byl nejvyšší.

Teprve po listopadu 1989 se pokusili čeští historici o serióznější odhad. Teritoriálně vymezili svá zkoumání na Československou republiku v předmnichovských hranicích (z roku 1937) - v době skončení 2. světové války byla Podkarpatská Rus de iure ještě součástí ČSR. Pod jejich zkoumání spadali všichni obyvatelé ČSR v hranicích 1. republiky, bez ohledu na národnost a státní příslušnost – Češi a Slováci, Rusíni, Poláci, Němci, Maďaři, Rumuni, uprchlíci z Německa a Rakouska, osoby jiné státní příslušnosti nebo bez ní v ČSR usedlé. Ze zkoumání se vyloučili němečtí, rakouští a holandští Židé deportovaní do Terezína. Jako oběti se nedefinovali pouze lidé, kteří ztratili život vlivem německé okupace, nýbrž i v bojích za osvobození Československa i mimo ČSR (např. na frontách, ale na straně spojenců), při bombardování (i čeští Němci), vlivem rasového pronásledování na územích československého státu pod neněmeckou správou (Slovensko, slovenské části připadlé Maďarsku, Podkarpatská Rus), včetně těch, kteří zahynuli vlivem strádání ve válce a jeho následkem v prvních několika poválečných týdnech (například při následné epidemii tyfu v Terezíně). Zkoumání jsou vymezena datem mnichovské konference (29. 9. 1938) a koncem války (8./9. 5. 1945). Nezahrnuty zůstaly ztráty Němců z bývalé ČSR v německých ozbrojených silách; u bojujících na straně spojenců německé ztráty započteny jsou.

V novější literatuře se udávají počty obětí rasového pronásledování mezi čs. Židy počtem mezi 233 000 a 277 000 obětí. Miroslav Kárný zkoumal jednotlivé hlavní kategorie obětí a došel k nejpravděpodobnějšímu rozdělení počtu židovských obětí podle zemí takto:

 

české země 80 000

Slovenská republika 70 000

slovenská území obsazená Maďarskem 42 000

Podkarpatská Rus 80 000

celkem 272 000

 

Značně složité je to u vyčíslení počtu obětí nacistické okupace českých zemí, neboť hrozí několikanásobný zápočet obětí mezi kategorií „rasově pronásledovaní“ (Židé a Cikáni) a kategorií „jinak pronásledovaní“ (odboj, záškodnictví, politické a hospodářské delikty). Na Slovensku je to obdobné. Bylo objeveno 211 masových hrobů s 5306 oběťmi ze Slovenského národního povstání. Kolik z nich bylo Židů? Odhaduje se, že asi polovina. Kam je přičíst? K obětem SNP (Slovenského národního povstání) nebo k rasovému pronásledovaní? Jak zajistit, aby nebyly započteny dvakrát?

Pavel Škorpil se pustil do problematiky zatím nejdůkladněji. V prvním přiblížení mu vyšlo 373 000 obětí. Problémy měl s vyčleněním kategorií a zejména s vícenásobným započtením obětí. Nechal se vést fakty, až se mu následující kategorie vynořily samy od sebe:

 

1. Přibližně 8500 čs. občanů bylo Němci popraveno.

2. Přes 20 000 lidí zahynulo v koncentračních táborech nebo při výsleších (bez osob rasově pronásledovaných).

3. Kolem 8000 osob přišlo o život při ozbrojených střetech v českých zemích, minimálně 1000 antinacistů na územích odstoupených Německu. 15 až 19 tisíc obětí si vyžádalo Slovenské národní povstání.

4. Přes 4000 lidí zahynulo při náletech (započteny oběti i v Sudetech).

5. Více než 3000 osob zemřelo při pracovním nasazení.

6. Na východní frontě padlo 5620 lidí, na západních frontách a v Africe je počet padlých odhadován na 1200.

7. Asi 7000 Cikánů z českých zemí (z toho 900 ze Sudet) zahynulo v koncentračních táborech. Oběti z řad slovenských Cikánů přičteny k obětem SNP.

8. Zahynulo přibližně 265 000 Židů.

Celkem mezi 337 a 343 tisíci obětí. Potud Pavel Škorpil.

 

Celkový počet obětí se nijak dramaticky od jiných odhadů neodlišuje, leč distribuce obětí je zásadně jiná. Pokud by se přičetly ztráty sudetských Němců v německých branných silách, zvýšil by se počet obětí o dalších cca 190 až 199 tisíc (odhad podle percentuálního podílu na celkovém obyvatelstvu a německých ztrát; dle Rozumět dějinám 207 tisíc). Že nejsou započteny, je hrubá metodologická chyba, protože v daném období zkoumání to byli čs. občané. Není jasné, zda ve výčtu jsou nebo nejsou zahrnuti padlí Češi z odstoupených území s říšskoněmeckým občanstvím, kteří museli sloužit v německých ozbrojených silách. Nejsou zřejmě též započteny osoby z řad civilního slovenského a rusínského obyvatelstva odvlečené do GULAGu a vojáci Slovenské republiky (téměř všichni slovenští vojáci skončili v GULAGu, Svobodovy jednotky je jako nepřátelské vojáky předávaly Rusům bez rozdílu). Slováků bylo asi sto tisíc, o počtu Rusínů neexistuje ani přibližný odhad. Kolik jich zahynulo do 8./9. 5. 1945? Jsou nebo nejsou započteni padlí vojáci slovenské armády v bojích na ruské frontě po boku Wehrmachtu? Jsou započteny oběti sovětského bombardování českých zemí 9. 5. 1945 ve výši asi 1300 lidí, spíše dvojnásobku?

Počet obětí odsunu

Sudetsti_Nemci_IINěmečtí historici používají v zásadě stejnou metodiku: počet sudetských Němců v odstoupených územích Německu podle sčítání lidu v roce 1939, plus počet českých Němců v protektorátu v roce 1940 (u obou skupin započten i vliv migrace v rámci říše), plus přirozený přírůstek těchto skupin do konce války (odhad), minus civilní válečné ztráty těchto skupin (odhad), minus jejich ztráty na frontě (odhad), minus jejich počty v roce 1950 v ČSR, SRN, Rakousku a v NDR (v ČSR a SRN podle sčítání lidu, v případě Rakouska úřední údaj, počet v NDR odhadnut), plus přirozený přírůstek mezi lety 1945-50 (odhad). Z toho jim vyšel nejnižší počet obětí 216 tisíc, nejvyšší 272 tisíc. Spolkový archiv v Koblenci udává 241 tisíc obětí. Novější odhady vycházejí z počtu kolem 270 tisíc i více. Ne všichni z tohoto počtu zemřeli na československém území. Má se za to, že asi 60 % sudetských Němců přišlo o život v ČSR a 40 % z nich zemřelo mimo ČSR strádáním následkem vyhnání, zejména sebevraždou, podvýživou, na nemoci kvůli nedostatečné lékařské péči.

Jenže tato metodika má několik úskalí, protože existuje několik skupin osob s říšskou státní příslušností, z nichž se po válce mohlo přejít zpátky Čechům. První skupinu tvořily sudetoněmecké rodiny, jimž sčítací komisaři při československých sčítáních lidu neoprávněně připsali čs. národnost. Ty obdržely po odstoupení území Německu německou státní příslušnost, pokud nebyli Židé, ale ti, kteří po válce na své německé národnosti netrvali, mohli bezprostředně po válce s poukazem na svou národnost podle posledního čs. sčítání lidu přejít opět k Čechům. Nebylo jich zřejmě málo, kdo by chtěl do neblahých životních podmínek v poválečném Německu. Takto definovaná skupina včetně dětí čítala zřejmě přes 300 tisíc osob, protože v prvních československých parlamentních volbách volilo sudetoněmecké strany o 220 tisíc voličů více, než bylo v českých zemí Němců s volebním právem. Kolik v této skupině bylo Židů hlásících se před první světovou válkou k německému obcovacímu jazyku a později k německé národnosti není známo.

Druhou skupinou, druhým úskalím odhadu jsou Češi, kteří žili v odstoupených územích Německu a v protektorátu, ale nedostali německou státní příslušnost a chtěli ji mít. Za tím účelem se museli přihlásit k národnosti německé. Po válce se mohli, pokud je nikdo neudal, opět vydávat za Čechy. Kolik takových případů bylo, není nikde podchyceno. Ví se jen, že tato skupina čítala jen v Říšské župě Sudety, použijeme-li odhadu Ernsta Müllera, alespoň 100 tisíc osob. I v protektorátu stoupal počet přenárodnělých - z 189 tisíc osob německé národnosti k 1. 3. 1940 na 235 tisíc v červnu 1940 a 245 tisíc k 1. 10. 1940. S první skupinou se spíše neprolínají.

Třetím úskalím je, zda 194 tisíc Čechů, kteří dostali automaticky přiděleno říšské občanství po odstoupení českých území Německu a neoptovali pro ČSR, bylo nebo nebylo jako celek přičleněno k československých Němcům a v případě začlenění započteno do sudetoněmeckých ztrát. Po válce byli považováni za Čechy. S první ani druhou skupinou se neprolínají.

Čtvrtým úskalím a čtvrtou skupinou jsou Hlučíňané, kterým bylo vráceno říšské občanství a optovat nemohli. Hlučíňané nebyli odsunuti a mohli, ale až ke konci 40. let, se prohlásit za Čechy. Kolik jich tak učinilo, není známo. Prolínají se všemi předchozími skupinami, nakolik, není známo.

Pátým úskalím, pátou skupinou jsou Slezané z polského záboru Slezska zařazení do DVL, Abteilung III. Tato skupina nebyla vyhnána. Ti se mohou s první a druhou skupinou prolínat, není však známo nakolik. Jako jediným jim byla z moci úřední měněna v prvních poválečných letech národnost na českou a vraceno občanství - ČSR si nemohla dovolit ochromení těžby uhlí rozbitím hornických part, kde byli hojně zastoupeni.

Je zřejmé, že pomocí těchto skupin se dá značně libovolně manipulovat s počtem obětí vyhnání. Občas se vyskytující česká premisa, že do počtu obětí byli započteni i Židé hlásící se v čs. meziválečných sčítáních lidu k německé národnosti, kteří později se stali oběťmi šoa, je lživá. Při sčítání lidu v odstoupených územích v roce 1939 a při registraci Němců v protektorátu v roce 1940, což jsou výchozí údaje pro odhad počtu německých obětí, nebyli započítáni k Němcům.

Společná česko-německá komise historiků tvrdila, že cca 91 tisíc sudetských Němců se prohlásil v roce 1946 za Čechy. To je nemožné. Za Němce a Maďara pro účely dekretů a vyhnání se přitom považovala každá osoba, která se přihlásila k německé či maďarské národnosti při jakémkoliv sčítání lidu po roce 1929 a toto přihlášení se k národnosti přitom nemohla žádná osoba vzít v roce 1945 zpět, natož v roce 1946. Mohli to být ale výše uvedení Slezané z DVL III, kterým stát udělil českou národnost a vrátil občanství. Jenže tolik Slezanů, bývalých československých občanů, kteří se po polském záboru přihlásili ne k německé, ne k polské, nýbrž ke slezské národnosti a později bylo na ně nazíráno jak na Volksdeutsche, nebylo. Pomineme-li nereálný datum přihlášení se k české národnosti, může onen počet odpovídat lidem ze všech výše uvedených skupin s výjimkou třetí.

České odhady po roce 1989 vycházejí ze záznamů o úmrtí nepřirozenou smrtí, kterých bylo nalezeno po matrikách přes 15 tisíc. Relativně četné sebevraždy celých sudetoněmeckých rodin na čs. území i mimo něj padají na vrub násilného vysídlení – oficiální počet sebevražd z řad sudetských Němců za rok 1945 na československém území byl 5558 (podle Rozumět dějinám: 6667). Odhadovaný maximální počet obětí z řad čs. Němců zemřelých následkem odsunu ještě na území ČSR je 30-40 tisíc (podle československých statistik 22 247). Protože metodikou bylo vyhledávání úmrtí v matričních záznamech na území Československa, nebude odhad relevantní, neboť když například vaši sousedé tehdy povraždili v lese nebo za chalupou skupinu Němců – Češi zabíjeli i jen tak z radosti, že si mohou zastřelit Němce – neběželi jste to zřejmě nejbližší matrice hlásit. Také bylo hojně rozšířeno falšování příčin úmrtí, zejména v českých koncentračních táborech a věznicích, což je údajně v oněch odhadech reflektováno. Úmrtí přirozenou smrtí následkem násilného vysídlení nad obvyklou mortalitu byla pominuta. Jména na úmrtních listech byla počešťována (hojně se jména sudetských Němců počešťovala i v retribučních procesech), navíc z některých jmen sudetských Němců nelze rozeznat národnost. Není též známo, kolik bylo sudetských Němců, kteří zemřeli, aniž jim kdo vystavil úmrtní list, pochováno v neoznačených hrobech, ubiti Čechy ze msty, pro majetek nebo jen tak z radosti: „Chlapče, tady máš pušku, běž na louku si zastřelit Němce!“. České odhady nezahrnují úmrtí následkem vyhnání mimo území ČSR. Němečtí dějepisci ve Společné česko-německé komisi historiků, vidouce úpornou snahu svých českých kolegů snížit za každou cenu počet obětí vyhnání, zcela rezignovali.

Dotyčná komise historiků dále uvedla, že v 50. letech minulého století se vycházelo z 3,7 milionu padlých německých vojáků, kdežto dnešní bádání prý naznačují, že počet padlých bude asi 5 milionů, což by se mělo promítnout také ve vyšším počtu padlých československých Němců (207 tisíc podle Rozumět dějinám, zatímco 190 až 199 tisíc podle Škorpila, tedy rozdíl cca 70 tisíc) a současně že německý odhad počtu čs. Němců v NDR v roce 1950 byl 914 tisíc, kdežto dnes již dostupná statistická data udávají jen 612 tisíc. Zahrneme-li i oněch 91 tisíc přenárodnělých osob a rozdíl v počtu padlých sudetských Němců podle Rozumět dějinám do odhadu ztrát německých historiků, zjistíme, že se počet obětí a nezvěstných z řad Sudetoněmců zvýší, použijeme-li údaj Spolkového statistického archivu, na 374 tisíc.

K dobrovolným odchodům do třetích zemí a ke změně identity, které dále zdůrazňují čeští historici, chybí jakýkoliv odhad. Proti nim hovoří zejména fakt, že českoslovenští Němci vyhnaní do americké okupační zóny byli Američany ihned na hranici identifikováni a místopřísežně vyslechnuti, což jim v podstatě pozdější změnu identity znemožnilo. Dalším argumentem proti takovému tvrzení byla rozšířená představa vyhnaných, že se později opět dostanou ke svému majetku v ČSR. A také, kdo by prchal do daleké ciziny bez rodiny nebo jen s její částí, aby se s blízkými pravděpodobně již nikdy neshledal?

V Rozumět dějinám se také tvrdí, že „nespecifikovaný počet sudetských utečenců“ se „z praktických důvodů“ vydával „za říšské, z Východu vyhnané nebo uprchlé Němce“. To je ale naprostý nesmysl, tímto postupem nemohli sudetští Němci nic získat. Pro odlišné německé pojetí vlasti jako malého území je nereálné předpokládat, že by se čs. Němec své vlasti vůbec někdy vzdal, třeba tím, že by ji zapřel. I jinak to nebylo proveditelné, protože původ každého Němce prozradí jeho dialekt, nebo, mluví-li zcela spisovně, oblastní akcent, mluví-li bez přízvuku, tak spisovné výrazivo charakteristické pro danou oblast, jinde nepoužívané. Němci se v tom velmi dobře orientují. A ČSR byla jedním z největších semenišť německých dialektů v Evropě. Jedná se o hrubou neznalost českých historiků, nebo o zlovolnou lež oficiální české historiografie.

Zkoumejme i hypotézu, že část československých Němců mohla být odvlečena do pracovních táborů v SSSR. V době obsazování českých zemí byl již nedostatek pracovních sil v GULAGu vzniklý zařazením vězňů do Rudé armády saturován odvlečeným maďarským, rusínským, slovenským civilním obyvatelstvem, Němci z Maďarska a z východních území říše. Nelze dost dobře předpokládat, že by Rusové na práce do SSSR odvlékali po válce sudetské Němce, převážně starce a ženy, když měli k dispozici německé válečné zajatce. Počet civilních osob z řad Sudetoněmců zabitých následkem vojenských operací do konce války je vyčíslen společně s dalšími čs. občany ve válečných ztrátách ČSR, přičemž celkový počet takových osob je o dva řády nižší než jakýkoliv německý odhad zahynulých sudetských Němců v souvislosti s vyhnáním.

Do výše uvedených počtů nejsou zahrnuti Němci, kteří se přistěhovali mezi roky 1938-1945 z oblastí mimo původní ČSR (asi 150 tisíc), a uprchlíci německé národnosti, kteří opustili své domovy na východě. Podle čs. údajů z roku 1953 bylo jen německých uprchlíků na území ČSR bezprostředně po konci války asi 600 tisíc. Jiné zdroje, například Rozumět dějinám, udávají počty vyšší, např. „asi 1 000 000 uprchlíků ze Slezska a další statisíce z celé východní části Německé říše“. Kolik jich bylo Čechy usmrceno, není známo, k tomu neexistuje ani přibližný odhad.

Češi taktéž mučili a zabíjeli zajaté německé vojáky před jejich předáním spojencům. Kolik jich pobili, známo není, neexistuje ani jediný odhad. Z tehdejších panujících protiněmeckých nálad a z toho, že vojáci byli zjevnými nositeli německé moci, plyne, že jich bylo zabito zřejmě hodně. Později jich přes 40 tisíc přidělila Rudá armáda Československu na práci. U této skupiny podle odhadu Tomáše Staňka činily ztráty na životě v roce 1945 asi 20 %, v dalších letech 2 až 5 %.

 

Tomáš Krystlík

 

 

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 5.00 (1 Vote)
Share

Komentáře

+5 #2 Karel Adler 2012-09-03 12:06
Tedy nechť se pan Krystlík vybaví krumpáčem, rýčem a lopatou a jde je hledat. Po nalezení ostatků bude ještě nutné nechat provést forenzní analýzu - určit totožnost, dobu a způsob úmrtí. V daných oblastech prošlo několik pochodů smrti vězňů z německých koncentračních táborů, bude tedy u každého takového mrtvého nutné prokázat, že nepocházel z takového pochodu. Nález ostatků několika desítek mrtvých pak prostě není dostačující pro tvrzení o dvou stovkách tisíc - to se pohybujeme v řádu desetin promile z daného počtu.
Nevěřím, že by všichni čeští Němci byli natolik hloupí, že by jim nebylo zavčasu jasné, že majetek je sice hezká věc, ale člověk musí zůstat naživu, aby si ho mohl užít a Beneš i další českoslovenští politici varovali předem, že trest přijde. Proto nevěřím, že by se alespoň část českých Němců nepokusila zachránit útěkem do vlastního "Reichu". Navíc, pokud dřívější odhady počítaly se třemi a půl miliony padlých německých vojáků a nové s pěti miliony, je jedině logické, že bude i větší počet mrtvých z řad sudetských němců v rámci ozbrojených sil. Rusové chycené "sudetské" Němce mohli likvidovat prostě jako "službu" svému spojenci, lágry Gulagu mohly "spolknout" mnoho lidí beze stopy. Nezanedbatelná část masakrů Němců na československém území pak jde na vrub ruské Rudé armády, co se smrti zajatých německých vojáků týká - jejich úmrtnost byla podobná, jako úmrtnost ruských válečných zajatců v německých rukou - jak se do lesa volá, tak bude hajnej nasr.nej...
+1 #1 Karel Adler 2012-09-03 11:58
Jak nepřekvapivé, je zde slátanina od předního nacisty Tomáše Krystlíka. Sice by významnou část textu šlo zkrátit na KPS (Kecy Prdy Spekulace), ale něco bych k tomu dodal.
Po šesti letech okupace nebylo vcelku přiměřené očekávat, že se bude s Němci na našem území zacházet nějak zvlášť laskavě, dostalo se jim obdobného soucitu a velkorysosti, jaký projevili vůči svým sousedům, tedy prakticky žádného. Prokázaných vražd bylo asi šest tisíc, to se mi jeví jako vysoké číslo, nicméně v intencích doby vymknuté ze svých kloubů (řečeno Shakespearem o pár staletí dříve). Podezřelých úmrtí třicet až padesát tisíc, z toho pravděpodobně velmi mnoho dalších vražd je také vysoké číslo, má jen jednu vadu, stále nedostačuje k tomu, aby bylo možné Čechy označovat za nějak extra vražedně založené. Na to je potřeba trochu těžší kalibr. Ten dodal se svými "hausnumery" Krystlík. Pokud by chtěl tvrdit, že k takovému počtu vražd (tedy dvěstě čtyřicet tisíc) skutečně došlo, bylo by nutné natolik urážlivou spekulaci něčím podložit - totiž fyzickými důkazy - ostatky oněch mrtvých. V Československu chyběla infrastuktura - velkokrematoria jako třeba v Dachau pro tovární likvidaci velkého počtu těl najednou. Takže tito mrtví musí někde ležet.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)