Pamatujete ještě na Křampulu? Tak se přece jmenoval facír, který tolik učaroval Kájovi Maříkovi. Chodil pravidelně čas od času k nim na myslivnu. Rád a hodně jedl. Nebo si možná vybavíte pohádku Facír Pipán. Facír Pipán byl veselá kopa. Toulal se krajem jako pták, od myslivny k myslivně a všude ho rádi viděli. Uměl pěkně vypravovat o tom, co ve světě viděl, dětem pověděl pohádku, myslivcové naštípal dřiví a byl i jinak užitečný.
V časopise Český lid z roku 1895 se píše:
Ještě jiný druh lidí „světem jdoucích" bývali „facírové". Dnes slovem „facír" vyrozumívá se každý řemeslnický chasník, který z vrozené lenosti pracovati nechce, a proto světem se toulá. Jindy býval facír myslivecký mládenec bez místa. Bývali tito facírové řádnými myslivci, lidé světa zkušení, kteří však pokojné službě již zvyknouti nemohli. Různé bývaly příčiny, jež takového myslivce z místa vypudily a „facírem" učinily. Obyčejně bývala to láska, méně často nějaký přechmat. Ve službě nebo poklesek proti povinné subordinaci naproti velmožnému panu vrchnímu nebo samé vrchnosti. Proto také obyčejně kolem hlavy takového facíra vinula se gloriola, spředená z romantických povídaček. Také facíry mívala každá krajina svoje. Chodili však pouze po myslivnách a zámcích, vybírajíce si zde malé cestovná; vypomáhali na podzim a v zimě též při honech, jsouce z pravidla výtečnými střelci. Zavítal-li takový facír do vesnické hospody, bývala zde pak večer vždy schůzka silná, neboť facír býval samý žert a šprým, znal též mnoho vypravovati ze svých zkušeností a byl-li občany pohoštěn, vykládal o novinách ve světě, a kde se nedostalo pravdy, nastavoval pověstné myslivecké „latiny.
O facírech napsal v roce 1999 do Zpravodaje vydávaného „Sdružením absolventů a přátel lesnických škol píseckých“ zasvěcený článek Ing. Jiří Neumann. Z článku vyjímáme:
Bývali mezi nimi skuteční lesníci, kteří opustili různé funkce, a sečtělí i jinak vzdělaní lidé, i ochotní „pracanti“, jak se v té dob říkávalo, většina měla i dobré vystupování a jednání! Na ty skutečně dobré facíry pak lidé obzvláště čekali a právem si jich vážili. Mnohdy chodili světem v darovaných lesnických uniformách. Na jednotlivých myslivnách a hájovnách-štacích- dostávali od hospodyně vždy dobré jídlo, a to i na cestu, ale i nějaké potřebné oblečení a obutí. Ti vždy vítaní měli ve svých notesech zapsané různé vzkazy a pozdravy od příbuzných nebo kolegů odjinud, které pochotně vyřizovali a zase odnášeli dál. Řada z nich měla ten svůj „ služební obvod“ po celých Čechách, Moravě i v tak zvaných alpských zemích – v Rakousku a v Německu. Někteří se na místě zdrželi jen jeden den, ale ty obzvláště oblíbené, považované za milé přátele, pozvali vždy na několik dní. Takový delší pobyt pak facíři využili k pomoci nejen v lesích, ale i v hospodářství, které patřilo nedílně k provoznímu lesníkovi, ale i k hlídání dětí a k jiné potřebné práci. Někdy na ně čekávali i se štípáním dříví pro zimní zásoby. Být facírem bylo v minulosti opravdu zajímavé povolání „bez živnostenského listu“, které je dnes již zapomenuté.
O čtyři roky později v témže Zpravodaji s odkazem na tento článek vzpomíná na facíra Ambrože Zdražilu pan Goliáš z Děčína. A ten nás zajímá, protože šlo vlastně o posledního facíra z Beskyd. Ale popořádku. Pan Goliáš vzpomíná:
Můj otec Josef Goliáš byl revírníkem u pražské arcibiskupské lesní správy Týn nad Vltavou. Byl říjen v roce 1939 – počasí velmi nevlídné, deštivé a silný vítr. Asi v 17 hod někdo zaklepal na vrata a maminka šla otevřít. Přišla si pro chleba, že před branou někdo žebrá. Ale jaké bylo pro nás všechny veliké překvapení, když se maminka vrátila s nepřijatým chlebem, a podávala tatínkovi vizitku od jeho spolužáka z lesnické školy v Písku Huberta Hubálka s touto zprávou: „Pepo, posílám k Tobě českého lesnického facíra a doufám, že jej přijmeš se všemi poctami patřícími českým lesnickým facírům. Tvůj Hubálek“.
A nyní nastalo vítání českého lesnického facíra Zdražily… Můj otec přikázal nosit k jídlu a pití vše, co doma bylo zarestované – koroptve, bažanty, uzené vepřové bůčky, vynikající svíčkovou na smetaně. K pití bylo vltavotýnské pivo z arcibiskupského pivovaru a hlavně dostatek cigaret. Bylo mi otcem vysvětleno, že facíři jsou v lesnictví živé noviny, které přinášejí zprávy o svých spolužácích z lesnických škol. Zdražilova roční trasa byla pěšky z Chebu, přes Moravu, Slovensko na Podkarpatskou Rus a zpět… Zdražila zalovil ve svém batohu a vyndal několik osmerkových sešitů, kde měl seznamy absolventů z lesnických škol a jednotlivých roků. A nyní nastalo povídání veselé i smutné o spolužácích. Všichni jsme naslouchali s velkým zájmem…. Zdražila byl absolvent hranické lesnické školy, byl vedoucím pily. Na facírování se dal z důvodu, že jej jeho velká láska opustila, byla z Prahy.... Jistě zůstává skutečností, „že mám nejlepší postel na světě – uléhám na měkkou českou zem, přikryji se modrou oblohou a hvězdy mi svítí na cestu do šťastných dnů“, to vyprávěl mojí mamince, která se Zdražila dotazovala na to, co když se při cestování nedostane hned někam na hájovnu nebi lesovnu. Povídání o osudech Zdražilových je krásné a dlouhé. Ambrož Zdražila putoval celkem 35 let jako živý posel od lesovny k lesovně a všude byl pro svůj humor a životní optimismus oblíben. V posledních letech omezoval své putování jen na Severomoravský kraj.
Tolik zpráva z dobového tisku z roku 1964. Ambrož Zdražila (na snímku vlevo) zemřel v 75 letech počátkem září 1964. Byl zpopelněn v ostravském krematoriu dne 5. září 1964. Dá se tedy bez nadsázky říci, že byl posledním facírem Beskyd. Vzpomíná na něj také bývalý polesný Miroslav Košťál, který si dnes užívá zaslouženého důchodu v Ostravici.
„ Od roku 1961 jsem bydlel v nádražní budově v Řečici. Do roku 1963 se u mne dvakrát zastavil facír Zdražila. Přišel vždy z Morávky údolím Řečice, což byla trasa nejméně dvacet kilometrů dlouhá. I tehdy měl pro mě vždy informace o působištích a funkcích mých spolužáků, maturantů písecké lesnické školy z roku 1954“.
Read more...