nemohu se s Vámi nepodělit o své dojmy z včerejší debaty s kandidáty na post prezidenta České republiky. Vystoupila jsem zde s otázkou na pana Zemana, byť mi podobné situace jsou z hloubi duše nepříjemné. Ale budiž, taková je doba. A toto si z debaty odnáším.
Neumím si představit vladaření člověka, který není schopen postavit se čelem ani k jednoduché otázce, který místo jasné odpovědi kličkuje, uhýbá, dehonestuje tazatele a dezinformuje. Od něhož jsem si na otázku „Jak jste si srovnal se svým svědomím, že jste se v rámci prezidentské kampaně obrátil o podporu na Komunistickou stranu Čech a Moravy, o podporu strany, jež se dosud nedistancovala od zločinecké KSČ“ vyslechla pouze to, že jsem svou medaili darovala Alexandru Dubčekovi. To pochopitelně vím a jsem na to patřičně hrdá. Hrdá už proto, že jsem se o tu medaili musela poctivě zasloužit a také, proto, že Alexandr Dubček v období Pražského jara měl pro náš národ nezpochybnitelný význam. Proto jsem položila otázku doplňující, na počet obětí popravených komunistickým režimem. Přestože znal pan Zeman číslo téměř přesně, nedokázal reflektovat a objasnit svůj příklon k organizaci, která z 241 popravených zavraždila i jednu ženu.
Nemusím zdůrazňovat, že jsem sama zažila zrůdnost komunistického režimu, a poslouchat tato slova právě z úst pana Zemana bylo, mírně řečeno, absurdní. Opravdu nechápu logiku tohoto člověka. Pokud komunistický režim tak dobře zná, a navíc, jak stále opakuje, byl z této strany za své názory vyloučen, nepovažuji za známku tolerance, že se k této skupině nečestných lidí znovu hlásí. Je to naopak známka zcela účelového a bezpáteřního přístupu k věcem politickým a k věcem veřejným. Prezidenta, který prokázané zločinné jednání určité strany jednou odsoudí a pak se účelově s odstupem času k reprezentantům téže ideologie opět přimkne, a to především z neukojitelné a zcela zjevné touhy po moci, se bojím. Bojím se ho, protože mi nedává žádné jistoty. Bojím se ho, protože cítím, že mu absolutně nelze věřit. Bojím se, že plíživě přizve k podílu na moci komunisty. Nedej bože, aby náš Hrad opět ovládli ti, které jsme před více než 20 lety odtud vyprovodili.
Opravdu je nutno bát se člověka, který bez skrupulí převléká plášť, který ostatními zle manipuluje ke svému momentálnímu prospěchu a v konečném důsledku nás všechny může znovu uvrhnout do morálního marasmu, zničit všechny naše naděje a chuť do života. Ptám se: „K čemu by pak byl listopad 89?“ A ještě s větším bolem v srdci se ptám: „Proč nám Jan Palach přinesl tak velkou oběť?“
Proto Vás prosím a apeluji na Vás pane Zemane, vraťte se zpět na Vysočinu. Bude to Váš největší dar našemu lidu.
Vaše Věra Čáslavská
25.ledna 2013
Komentáře
odkaz na příběh Odložila
Když se podíváte na současný svět, zjistíte, že např. i náš největší spojenec, USA, v nekonečných válkách zabije řádové více civilistů každý rok, než kolik jich zabili komunisti za 40 let. Z tohoto srovnání vychází komunisti vlastně jako úplný lidumilové.
jsem spíš emotivní člověk, tudíž Vámi vyslovená otázka na p. Zemana ve včerejším posledním duelu jsem obrečela. Pan Zeman nezklamal. Na přímou otázku nepřímá odpověď. Po dnešní pro něj vítězné volbě, byť demokratické, je mi hodně smutno. Přesto, že už nejsem nejmadší mám strach z budoucího. Mám strach, že komunisti budou mít na chod státu výrazný vliv. Obávám se dokonce toho, že nám nám zase budou vládnout. A nejen tady. Začnou se roztahovat i v ostatních postkomunistick ých zemích.
To zlo tady znova nechci!
Proto Vám tak dobře rozumím, ale bohužel nevím, co s tímto pocitem mám dělat.
Zvolením pana Zemana jsme se vrátili o mnoho let zpátky.
Děkuji, že jsem Vás ve svém životě potkala.
Květa Valtová