Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Toto je pravdivý popis toho, jak v r.1945 Západní mocnosti násilně předali bolševikům více než 100.000 Kozáků a jiných nesmiřitelných bojovníků proti bolševikům - Je těžko popsat tuto scénu: klečící dav v širém poli, patnáct tisíc lidí, obklíčení britskými tanky zpívají "Kristus vstal"…

Smrt sta tisíců Kozáků popravčími četami v r. 1932-33, v letech uměle vyvolaného hladu, strašný útlak během znárodnění majetků, tzv. "kulaků", nucená kolektivizace a jiné nápady a jiných nezákonných zákroků v kozáckých vesnicích Severního Kavkazu, vyvolaly v obyvatelích tohoto kraje rozhodnutí opustit svůj rodný kraj a následovat německou armádu a jít do neznáma. Po průlomu u Stalingradu, kdy Němci začali ustupovat ze Severního Kavkazu na konci ledna 1943 Kozáci a jejich rodiny opustil své domovy nejen v Kubánském kraji, ale i v Stavropolské Gubernií, též na Těreku a v Republice Horalů Severního Kavkazu. Tento odchod následkem komunistických represálií byl spontánní. Desítky tisíc rodin opustili své domovy a buď na svých vlastních, nebo v jiných vozech tažených koňmi, odcházeli s německým vojskem. Přes sto tisíc opustilo Severní Kavkaz, nečítajíc lidi z Donu.

Po příchodu na Ukrajinu tam byly z Kozáků utvořeny pluky a na jaře r.1943 dva Kubánské kozácké pluky, většinou svobodní muži, byly sestaveny u města Chersonu.

Ti Kozáci, kteří měli rodiny a kteří přijeli na několika tisících koňských povozů se ubytovali kolem Chersonu a jiných městech a vesnících Ukrajiny. Kromě Kubánských kozáckých pluků byly ovšem též Donské a Těrské pluky.

Později v Polsku ve městě Miavě byla z pluků dříve utvořených sestavena první kozácká divize, pod velením německého generála Helmuta von Pannwitze.

Německé Ministerstvo pro Východní Záležitosti mělo zvláštní oddělení pro Donské, Kubánské a Těrské Kozáky, vlastně pro všechny Kozáky a jejich rodiny, kteří odešli ze Severního Kavkazu s německým vojskem. Tato organizace měla sídlo v Berlíně a jejím šéfem byl Dr. N.Himpel, Němec původem ale pocházející z Petersburgu (Leningrad).

Poněvadž výborně znal ruštinu, mohl poskytnout značnou pomoc evakuovaným Kozákům a jejich rodinám a povzbudit staré i mladé k užitečné práci. Ihned se spojil s generálem P.N. Krasnovem a nabídl mu vedení Kozáckých záležitostí. By! to tedy vlastně Dr.Himpeí, který zařídil Ústřední Vedení přicházejících Kozáckých oddílů vzhledem k vydanému rozkazu generála, velitele dobrovolnických oddílů. Rozkaz z 31. března zněl takto:

Od Generála dobrovolnických oddílů. Organizace ústředního Vedení Kozáckých oddílů byla zřízena za účelem reprezentovat před Německým velením a hájit jejích zájmy, a skládá se z těchto osob :

Generál P.Krasnov – předseda

Generál V. Naumenko

Plukovník S.Pavlov

Plukovník Kulakov

Podepsaný Kestering,

Březen 31, 1944 Generál Jezdectva.

Tento rozkaz jasné ukazuje na to, že Hlavní Vedení nebylo zřízeno pro službu v německé armádě střežíc zájmy Kozáků, před armádním velitelstvem, po dobu své existence...

Koncem roku 1943 všichni Kozáci a jejich rodiny byli soustředěni v Západní Belorusiji v okolí mést Novogrudky a Baranoviči. Společný kozácký tábor byt pod vedením táborového Atamana plukovníka Pavlova. Starší důstojník T.Domanov byl náčelníkem štábu. Na jaře r. 1944 Velitelství táboru se nacházelo ve městě Novogrudky, kde byla soustředěna většina obyvatel tábora, kdy najednou 17.června byl zabit Ataman S.Pavlov. Po jeho smrti nastoupil Domanov, Donský Kozák, jako táborový Ataman.

II.

Tábor Kozáků nezůstal dlouho v okolí Novogrudek a Baranoviče. Německé vojsko utrpělo porážku na Východě a byio nuceno ustoupit. Když se Sovětská armáda přiblížila k Poísku, Kozácký Tábor se musel zvednout a ustoupit dále na Západ. Jeho vozy následovaly v řadě 15 až 20 kilometrů dlouhé.

V souhlasu s dohodou mezi Německou a Italskou vládou, příslušníci Kozáckého Tábora a rezervních pluků byli usídleni v Severní Itálii, v místě, kde řádily četné Italské anti-německé partizánské jednotky.

Jakmile Kozáci obdrželi povolení se usadit v okolí Trieste, velitel této oblasti Giobočník dal rozkaz bojovat proti italským partyzánům, Tisovcům, Garibaldovcům a jiným.

Podle Globočnikova nařízení, italští obyvatelé vesnic se zdáli být nespolehliví, museli se vystěhovat a do jejich domů se nastěhovali Kozáci, většinou z Donských oddílů. Ve vesnicích, kde byli Kubánští a Těrští Kozáci, italští obyvatelé vystěhováni nebyli, ale museli poskytnout Kozákům místo k bydlení.

Ačkoliv Ataman tohoto polního taženi by! podřízen vrchnímu velitelství kozáckých oddílů, v Itálii musei se podřídit rozkazům Giobočnika, od kterého byl též finančně závislý. Kancelář Atamana se zprvu nacházela ve vesnici Germona a pak byla přestěhována do Tolmezzo, kdežto rodiny Kozáků zůstávaly ve svých původních městečkách.

Ke konci dubna 1945 Oleso bylo bombardováno anglickými letci. Mnoho bezbranných obyvatel bylo zabito. Toto bombardování otřáslo tak zvaným "Kozáckým územím” v Severní Itálii. Rodiny Kozáků, bez jakéhokoliv svolení německých úřadu, začaly odcházet na Sever, ponechávajíc veškerý svůj majetek na místě. Zkrátka, po tomto bombardování začal "Velký Exodus" kozáckých uprchlíků směrem na Sever. Pochod začal v noci na koňských povozech a též i pěšky. Venku hodné pršelo, jak v noci tak i následujícího dne. Šlo se přes Tolmezzo do nového neznáma.

Po celé cestě jely a šly zbytky oddílů, ženy a děti, stáři a mladí, invalidi a nemocní a ranění, kteří byli schopni jit.

III.

Ke konci dubna a začátkem května 1945, byl tragický pochod kozáckých uprchlíků ze Severní Itálie do Rakouska ukončen.

Po celé cestě od města Poiuzze do vesnice Timau, poslední v Severní Itálii, se táhly koňské povozy a kráčely pěší směrem na Severo-Východ. Ten den lilo jako z konve. Zdálo se, že obloha otevřela všechna svá koryta a nemilosrdně polívala jdoucí a jedoucí několik dní bez přerušení. Za obcí Timau začal příkrý sestup trvající téměř 10 kilometrů. Ve výšce tisíc metrů déšť se změnil ve sníh, začal silný vítr a sněhová bouře. Po obou stranách cesty se tvořily hluboké závěje. Lidé a koně často padaly do jam skrytých pod sněhem a často přemožení namáhavou chůzi mizeli ve sněhu beze stopy, zůstávajíc navždy v nehostinných horách. Později Titovci odstraňovali mrtvé koně a lidi. Lidé, jdoucí po této dlouhé cestě, přestali vnímat cokoliv v okolí a s omamnou apatií kráčeli po cestě, která vedla... někam. Dlouhá řada jedoucích vozů, jdoucích a tlačících kočárky s malými dětmi se táhla několik kilometrů.

Všichni mířili k Italsko-Rakouským hranicím, jen aby ušli stalinsko-titovským hordám. Výrazy bezradností, nářky lidí a ržání koní, ječících na cestě a nadávky, bylo slyšet ve výšce 2509 metrů nad hladinou moře, ve sněhové bouří v tuto studenou noc 3.května 1945, v nezapomenutelnou tragickou scénou. Těsně před půlnocí došli na vrchol průsmyku, kde byla hranice s Rakouskem.

"O, Pane! Proč nás tak těžce zkoušíš? Čím jsme se provinili? Zasloužili jsme ten trest? O, Pane“, lamentoval jeden Kubánský Kozák.

Pojednou skrz skučení fujavice, se rozlehl hlas Kozáka: "Bratři! Vždyť dnes Je Zelený čtvrtek!". Všichni se najednou zastavili. Tentýž Kozák vyskočil na vůz, sejmul čepici a zanotoval církevní píseň "Moudrý zbojník" svým zvučným basem. Další dva se ihned objevili, vyskočili též na vůz a připojili se k zpívajícímu.

Zdálo se, že i bouře se utišila jakoby poslouchala církevní píseň, pouze sněhové vločky pomalu se snášely na obnažené hlavy, stojících lidí ve zbožné tichosti... Opravdu, je těžko popsat tento výjev, který zůstává neznámý světu. Několik tisíc Kozáků, kterým se podařilo vysvobodit ze spárů bolševických řezníků v Kozáckých zemích, v sněhové bouři vysoko v Alpách, v temnu zimní noci naslouchajících písni o Moudrém zbojníkovi...

V tom okamžiku bylo všechno zapomenuto i neštěstí, které snad jilm připravil osud, vlastně utrpení a nejistou budoucnost. I ti, kteří sprostě kleli, ztichli v tuto temnou noc, před nimi povstal Ten, který, aniž by se něčím provinil, byl týrán a popraven vlastními lidmi...

Začalo silně sněžit a bouře se zesilovala. Zdálo se, že se všechno změnilo. Lidé začali pomáhat těm, kteří tlačili své vozíky, nabízeli svezení unaveným a vyčerpaným ženám, jdoucím pěšky. Někteří, kteří mysleli, že unavený kůň neutáhne náklad, slézali z vozu a nabízeli místo ve vozu jdoucím. Šlo se se skloněnými hlavami.

Všichni vzpomínali na tu velikonoční mši tam doma. Chtěli by se vrátit domů, kdyby věděli, že se nemusí ničeho bát, ani se schovávat, anebo utíkat.. A teď tito lidé jsou na cestě do neznámého Rakouska, utíkající od nemilosrdného nepřítele, ale stále doufající, že přijde den, kdy bude možno světit tento svátek zase, ale doma ve své vlastní zemi svobodné od rudých katů.

Byla půlnoc 4. května 1945. Zelený čtvrtek předvelikonočního týdne. Byla to smutná noc utrpení pro uprchlíky ze své kozácké země, kteří odešli dobrovolně nebo nucené. Ale v tento okamžik lidé netušili, že větší tragedie je čeká v nedaleké budoucnosti.

IV.

Po evakuaci ze Severní Itálie, příslušníci Kozáckého Tábora byli shromážděni v blízkosti města Lienze v Rakousku. Kozácké pluky a jejich vozatajstvo, jakožto i některé z Kavkazskych Horalů se usadily podél levého břehu řeky Dravy, na jihovýchodě od Lienze až k městu Oberdrauburgu. Ti, kteří měli rodiny, a též i zaměstnanci, ranění a nemocní se umístili v početných barákách lágru. Přes patnáct tisíc uprchlíků ze severního Kavkazu a jejich rodiny, též i Kavkazští Horalové, Kalmyci, Ukrajinci a jiní, se umístili v lágru Pegetz. Kozáci a jejich rodiny až do polovice května byli pod vedením svých Atamanů a žili bez jakýchkoliv omezení. Ale najednou 27. května v neděli v poledne, bylo vydáno nařízení, aby důstojníci a jiné osoby mající střelné zbraně, je ihned odevzdali pod trestem smrti, kdo tento rozkaz nesplní. Během jedné hodiny byl splněn. Tento rozkaz byl vydán Britským Velitelstvím.

Ve štábu plukovníka Domanova se mluvilo o tom, že důvod tohoto odzbrojení by) výsledek chování některých "hrdlořezů". Důstojníci přijali toto nařízení klidně, říkajíc: „Vždyť jsme váleční zajatci Britů, a jak může zajatec mít u sebe zbraně? Ovšem většina souhlasila s tímto důvodem“.

28. května podplukovník byl Andrej Škuro odvezen Angličany bez jakýchkoliv vysvětlení, neznámo kam. Později bylo známo, že byl zatčen na žádost Sovětů... Ale v ten den odzbrojení nikdo nic o tom nevěděl.

Ten samý den anglický major z anglického Hlavního Štábu v doprovodu svého pobočníka, se dostavil k plukovníkovi Domanovi a žádal, aby všichni důstojníci následujícího dne zůstávali ve svých ubikacích o jedné hodině odpoledni, že pojedou na konferenci s Velitelem Britské armády, s generálem Alexandrem.

28. května, přibližné v poledne, Hlavní Stan Domanova vydal rozkaz pro Lager Pegetz, že důstojnicí musí jet podle příslušnosti k těm kterým Kozáckým plukům, Donským, Kubánským a Těrským, že asi o jedné hodině odpolední budou odvezeni v britských nákladních autech na „konferenci" kdesi asi 20 kilometrů na jih od Lienze. Prý velitel osmé Britské armády chce osobně mluvit s kozáckými důstojníky.

Když někdo měl určité podezření a ptal se důstojníka, který přijel ze Štábu, zda je to bezpečné jet na konferenci všem, dostal odpověď: "To je rozkaz a všichni důstojnici a zaměstnanci musí jet...". Dokonce i Petr Krasnov říkal důstojníkům, že „ … důvěřuje britskému důstojníkovi, jako sám sobě. Jeho Veličenstvo, Král Velké Británie nemůže dát v šanc své čestné slovo, jestli Britské Velitelství považuje za nutné mít tuto konferenci, to znamená, že to musí být a není potřeba rozšiřovat absurdní šeptandu o nečestnosti Britů."

Když tedy "starý pán", jak mnozí nazývali generála Petra Krasnova, říká toto, pak není důvodu. Zvláště mnozí Donští měli Petra Nikolajeviče ve velké úctě.

Mnozí důstojníci přijali tuto zprávu za velkou čest a oblékli své nejlepší stejnokroje. Kubánští a Těrští Kozáci oblékli své národní kavkazské kroje a beranice, které dlouho uschovávali. Donští oblékli své kozácké stejnokroje. O jedné hodině po poledni všichni důstojníci a zaměstnanci (ti téměř všichni), se shromáždili na táborovém náměstí v Pegetau a pochodovali směrem k severní bráně, kde na ně čekala britská nákladní auta.

První šlí Donští důstojníci následovaní Kubánskými pod velením plukovníka Lukjaněnka, pak šli Těrští pod velením plukovníka Zimina, který si zvláště přál, aby jeho důstojníci byli dobře oblečeni a uvedli se jako výborné vojenské oddíly.

Přes dva tisíce důstojníků a vojenských úředníků se umístilo v britských nákladních autech a za doprovodu britských kulometů jeli na "konferenci". jejich rodinám a těm důstojníkům, kteří zůstali v táboře, anglický důstojník řekl, že „ … odvezení k večeru se vrátí“. Ale ti se nevrátili aní k večeru ani následujícího dne. Znepokojující zprávy se začaly šířit v táboře: "Angličané nás zradili. To nebyla konference nýbrž léčka."

Následujícího dne bylo známo, že dopisovatel Tarusský, který byl mezí těmi na "konferenci", spáchal sebevraždu. "Ale proč?" - ptal se jeden druhého. "Byli by vydáni bolševikům?" - bylo tomu tak,

Auta, která vezla kozácké důstojníky na ”konferenci", zastavila se asi 50 kilometrů na jih od Lienze a byla obklíčena britskými tanky, za jejích doprovodu důstojníci byli dovezeni do města Špitálu, kde byli umístěni v barákách obklopených vysokým trojnásobným ostnatým drátěným plotem, a silnou stráží. Teprve teď důstojníci pochopili, že byli polapeni. Večer tlampač oznamoval v Ruštině: "Zítra v šest hodin všichni pojedete do své vlasti.“ Všichni se zhrozili. Nikdo nechtěl věřit, že by byla možná taková podlost. Ale nikdo z nich nevěděl, že jejich vydáni bolševikům bylo ujednáno už v Jaltě na schůzi třech velmocí, Spojených Států, Velké Británií a Sovětského Svazu.

Autor poznamenává, že toto vydání bylo z táboru Pegetz. Bylo mnoho vydáno bolševikům z hlavního Stanu Domanova a z jiných míst. Ale později bylo známo, že na schůzi "Třech Velkých", bylo rozhodnuto repatriovat pouze sovětské občany a staří emigranti, kteří žiji již 25 let v různých zemích a mnozí dokonce jsou občany těchto zemí, byli z repatriace vyjmuti.

Někteří důstojníci ze starých emigrantů pokusili se oddělit od sovětských a chtěli připravit seznam starých emigrantů, ale Petr Krasnov to nedovolil. On příliš věřil čestnému slovu britského důstojníka. Dokonce tehdy, kdy všichni byli za ostnatým drátem, Petr Krasnov říkal: ”Nemohu věřit, že je to zrada se strany Britů. Nevšímejte si šeptandy rozšiřované panikáři. To se dalo čekat vzhledem k naší účasti ve válce. Dnes na konferenci všechno se vyjasní.”

Ale, vzdor této pevné víře generála Petra Krasnova a jiných generálů s důstojníky Jeho Britského Veličenstva, tragedie kozáckých důstojníků se neodvrátila.

Kdyby si uvědomili, že v té době se nemůže spoléhat na "čestné slovo", byla by situace jiná. Ale už bylo pozdě něco podnikat. Ani petice generála Krasnova Jeho Veličenstvu, psaná francouzský nebyla k ničemu.

29. května 1945 všichni „staří" i "noví", byli hnaní pažbami pušek do nákladních aut, nelidsky biti, pod silnou ochranou byli převezeni na místo obsazené sovětským vojskem v Judenburgu za mostem. To byl tentýž most, na kterém kozáčtí důstojníci byli podvedení a zrazení ”čestným slovem“ Angličanů a předáni bolševikům.

Mezí těmi důstojníky byli takoví, známí antibolševici, jako generálové Peter Krasnov, Semen Krasnov, Andrei Škuro, T.Domanov, Sotomachin, Vastijev a stovky vyšších důstojniků Kozáckých pluků. Byla přehlédnuta i ta okolnost, že generál Andrej Škuro byl vynamenán anglickým králem nejvyšším britským vyznamenáním. Západní mocnosti si vážili více přátelství a "dobrou vůlí” Stalina. Cokoliv, jen nepohněvat vládce Kremlu.

Při přejezdu mostu někteří důstojníci skákali do řeky nalézajíc smrt na kamenném dně. Někdo, podle bolševických zvyků, byl popraven už v Judenburgu. Jíní bylí posláni na nucené těžké práce, kde většina starších osob zemřeli vyčerpáním, hladem a nelidským zacházením.

Generálové, P.Krasnov, S.Krasnov, T.Domanov, A.Škuro, Von Panwitz, který se připojil v Judenburgu, Sultán Girej, Kyč, po mučeních dlouhou dobu v moskevském vězení na Ljubljance, byli odsouzení k smrti oběšením a v lednu 1947 byli popraveni.

V.

Vydání důstojníků bylo provedeno Angličany s úmyslem zbavit Kozácký Tábor vedoucích osob. To byl zásah jejich tvrdé justice vůči rodinám a vůbec vůči všem, kdo se dostal ze spárů bolševiků a připojil se ke Kozákům.

Dva dny po tom co důstojnici byli odvezení z Tábora, se v lágru objevilo velké zakryté nákladní auto, doprovázené dvěma lehkými tanky a tlampač oznamoval strašnou zprávu: "Pozítří všichni nastoupíte cestu do vlasti." Všichni, kdo slyšel toto oznámení zakřičeli v odpověď: „My jet nechceme!"

V okamžiku, aniž by někdo dal k tomu povel, všechno osazenstvo lágru se shromáždilo na náměstí lágru. Jednohlasně se usnesli vyhlásit hladovku. Jídlo dovezené Brity, bylo odmítnuto a nahromaděno u plotu. Černé prapory vyly vyvěšeny na všech barákách, na branách a dokonce i na hromadě odmítnutých potravin. Nadpisy v Angličtině říkajíc jako: "My dáváme přednost smrti před návratem do Sovětského Svazu", byly umístěny všude, kde mohly být dobře viděny.

Jíní důstojnici, v náhradu za odvezené na "konferencí", byli zvoleni a jeden moudrý mladík, Donský Kozák, Kuzma Polonin, byl zvolen jako prozatímní zástupce Atamana. Svolával schůzi, několikráte za den a vyzýval shromážděné: "Musíme se držet“. „Budeme, budeme" - odpovídali všichni zborem.

Kuzma pokračoval: ”Oni chtějí nás zastrašit, ale nenechte se. Britové jsou civilizovaný národ a jistě nás nevydají do rukou bolševikům proti naši vůli. To jsou výhružky aby nás zastrašili, ale později budou nás rádi vidět nepoddajnými a budou nám za to vděčni...“

„Naši důstojnici ze Špitálu nám vzkazují, abychom se drželi a nikdo nás nevydá. A naší důstojníci se mohou každou chvíli vrátit…"

Zda Kuzma sám věřil tomu co povídal, anebo byl pod vlivem provokatérů, kteří se potloukali v lágru, anebo vykonával rozkaz někoho jiného? Kdož ví? Toho dne, kdy takto mluvil, důstojníci ve Špitálu byli vydáni bolševikům, o čemž příslušníci lágru nevěděli.

Ve velkém lágru byl kostel - den a noc byla sloužena mše. Tisíce osazenců šlo ke zpovědi a přijímání. Lágerní duchovní, otec Vasilij Grigorjev, mluvil několikráte od oltáře: "Poslali jsme petici anglickému Králi a možná právě v tento okamžik, kdy stojíme zde, on čte naši petici a jistě nepřehlédne naši žádost. Jak víte, v petici píšeme, že jsme proti těm, kteří zastřelili jeho příbuzné, Císaře Ruska, Nikolaje Aleksandroviče s rodinou. Nejen následující dnem, ale snad následující hodinu přijde příznivé rozřešení naši situace....”

Petice se četla v kostele. Byla napsána dobře a pravdivě, ale bylo zřejmé, že se nedostane z Lienze, anebo, možná, dokonce ani z kanceláře Lágru Pegetz.

A co by to pomohlo, kdyby petice skutečně byla doručena Králi Georgu VI.? V té době všichni západní potentáti opěvovali "Velikého Strýce Joe". Manželka anglického premiéra Churchilla dokonce napsala o Stalinovi malou elegantní knížečku a darovala mu zlaté péro v pouzdře se svými iniciály a při té příležitosti napsala: ”Doufám, že Vy, náš milý příteli, tímto pérem napište mému manželovi mnoho přátelských dopisů" …

Dne 31. května major Davis, britský důstojník - velitel, prohlásil oficielně: ”Zítra všichni musíte nastoupit cestu do vaší rodné země.” Naprosto ignoroval hlasité výkřiky davu protestujícího proti jeho prohlášení.

V noci 31. května na schůzi Kozáků bylo rozhodnuto, že druhý den v 5 hodin ráno všechno osazenstvo lágru se shromáždi na náměstí k slavnostní mši. Nikdo nesmí zůstat v barákách. Staří a mladí, nemocní a invalidi musí být na mši přítomní. Zdraví Kozáci musí pomoci nemohoucím a nemocným. Při schůzi se jeden starý Kozák objevil na pódiu a rozčileně křičel: "Před sedmí sty léty, když tatarské hordy okupovali Rusko, nikdo z nich neobtěžoval lidi při modlení. Čekali až se skončí modlitba a pak teprve útočili. Zda je to možné nyní ve dvacátém století, aby zástupcové civilizovaného anglického národa byli divočejší než Tataři ve třináctém století? Ze by přerušili naše modlení? Nikdy!...”

Všichni byli naprosto jistí, že Britové nikdy nepoužijí násilí proti mírumilovným neozbrojeným lidem, jen aby se zavděčili krvežíznivému tyranovi Josefu Džugašvilimu (Stalinovi).

1. června 1945 v 8 hodin ráno v kostele modlení pokračovalo. Zpívaly dva velké sbory, dvanáct kněží za vedení pátera Vladimíra N. a tří diákonů sloužili mši. Všechno obyvatelstvo lágru, do posledního muže se shromáždilo kolem narychlo postaveného pódia, na němž uprostřed byl postaven oltář, na kterém byly všechny potřebné při mši relikvie. V tom pochodovala kolona Kozáku s koňmi a povozy, kteří byli ubytovaní podél řeky Dravy vjeli na náměstí lágru. Přijeli se svými kněžími a církevními korouhvemi a připojili se k přítomným.

V 7 hodin několik tuctů vojenských nákladních aut vjelo na náměstí lágru a zastavilo se v blízkosti davu. Všichni pochopili, že auta přijela pro ně. Kozáci držíc se za ruce udělali primitivní ochranný řetěz kolem davu, aby zabránili Britům vzít někoho z davu a též ukázat svůj pevný postoj v této situaci. Skupina neozbrojených Kozáků byla na stráži na mostu přes řeku Dravu, aby zabránila malodušným útěk do lesa, který byl nedaleko za mostem.

V 7 h.30 min. Britský major Davis a Ataman Kuzma vjeli na náměstí a zastavili! se před davem. Chvíli se dívali na modlící se a pak odjeli. Patrné podplukovník Maicholm, velitel posádky v Lienzu, který byl pověřen vydáním uprchlíků, měl jiné instrukce. Asi deset minut po odjezdu majora Davíse a Atamana Kuzmy dvě čety anglických vojáků, ozbrojených kulomety, automatickými puškami a tlustými holemi se objevili v severo­východní bráně lágru a přiblížili se k modlícím a spolu s vojáky, kteří vstoupili přes severo­západní bránu a obklíčili dav, který právě zpíval "Otče náš", začalo přijímání. Najednou výkřiky, ječení a řev. Vojáci v uniformách Veličenstva rozběhli se z obou stran k davu a začali mlátit napravo a nalevo, ženy a děti, svými klacky a pažbami pušek. V ten okamžik kulomety umístěné v rozích náměstí začaly střílet přes hlavy lidí. Oltář byl převrácen, svaté obrazy a korouhve válely se na zemi. Vojáci sráželi k zemi nejbližší k nim stojící muže, ženy a děti, pak házeli je jako kusy dřeva do nákladních aut, které ihned odjížděly. "Ochranný" kruh mladých Kozáků kolem patnácti tisíc lidí byl proražen a který z nich se bránil byl zbitý do bezvědomí a dokonce i bodaný bodákem, a též odvážen pryč.

Lidská lavina se hnula k plotu, který nevydržel nápor a zřítil se. V takové rychlosti ženy a děti padaly na zem, ale dav nedbal ničeho a neslyšel křik pošlapaných. (Tato scéna je vyobrazena na první stránce obalu knihy.)

Rozvodněná, řvoucí reka Drava tekla v blízkosti Lágru. Zde byl též úzký dřevěný most, za kterým byl les a dál hory, které mohly poskytnout záchranu. Ale cesta k mostu byla odříznuta palbou britských střelců. A tu stovky lidí v panice začali skákat do běsnící rozvodněné řeky. Dábelské víry rozvodněné reky Dravy pohlcovaly své oběti. Lidé chtěli běžet vzhůru do příkrého břehu a pak skákali dolů a zákeřné víry je přijímali do svých smrtelných náručí. To jsou nezapomenutelné scény. Jedna mladá žena se dvěma malými dětmi přiběhla ku břehu. Povzbuzující šťuchanec a jedno děvče letí do řvoucího proudu. Druhé děvče se tiskne k sukni matky. Žalostně naříká: “Mami, ne, mami já se bojím... Neboj se, já jdu s tebou“, křičí matka jako beze smyslů. Šťuchanec a druhé děvče letí do běsnící vody. Pak žena zvedá ruku, dělá kříž a říká: „O, Bože, smiluj se nad mou hříšnou duší" a než dokončí kříž, skočí za dětmi. A řvoucí řeka pohltila ji též.

„Dáváme přednost smrti před návratem do Sovětského Svazu”. To nebyla planá slova na plakátech ale rozhodnutí každého.

Britšti vojáci přestali střílet, se zájmem sledovali výjevy sebevražd. Dala by se popsat nekonečná řada takových výjevů. Katolická katedrála v Lienzi vyvěsila černou vlajku a zvon začal zvonit. A najednou, jako na povel se rozezvučely zvony ve všech kostelech. Zvonily jako na poplach.

A řadu tanků jedoucích na levém břehu Dravy, pozoroval dav. Lidé utíkali zpět, ale i zde byly tanky (proti ženám a dětem). Pozorujíc, ze jsou obklíčeni, zastavili se a nevěděli co teď'. Někdo zakřičel „Kleknout!" a všichni v okamžiku klekli. Někdo zanotoval "Kristus vstal z mrtvých" a celý mnohatisícový dav se připojil zpívajíc Velikonoční chorál.

Je těžko popsat tuto scénu: klečící dav v širém poli, patnáct tisíc lidí, obklíčení britskými tanky zpívají "Kristus vstal"…

Tento zpěv a klečení poněkud uklidnilo lidi. Vojáci též stáli v určité vzdálenosti, pozorujíc všechno se zájmem a žádného neobtěžovali. Lidé se už nepokoušeli jít k řece a s úžasem se rozhlíželi po tankách, jejichž kulomety byly na ně namířeny.

Nikdo nevěděl kolik lidí z Lageru Peget stalo se obětí řeky Dravy. Podle některých informací utonulo 400 osob, ale Rakušané tvrdl, že vylovili přes 600 mrtvol u druhého mostu asi 5 kilometrů na jih od Pegetau. Mrtvoly obojího pohlaví a různého stáří.

Dav zůstával obklíčen tanky až do druhé hodiny odpoIední. Do té doby se nikdo nesměl vzdálit. Slunce hřálo a všichni trpěli žízní. Mnozí omdleli následkem horka a bití, které dostali.

Některým ženám se podařilo uprosit vojáky obstarat vodu. Některé osoby s lékařským vzděláním poskytli pomoc podle možnosti těm, kteří to potřebovali. Dr. Věra Kasinová-Razuvajová zvláště byla schopná poskytnout pomoc potřebným. Po druhé hodině odpolední, začaly tanky jeden po druhém odjíždět.

Sem tam postávali ještě vojáci se svými automatickými puškami, ale zdálo se, že si lidí už nevšímají a nebrání nikomu se vzdálit z náměstí, A lidé se začali pomalu rozptylovat. Někteří dokázali zmizet v lese, někteří do vzdálených hor a někteří se vrátili do svých baráků. Tělíčka dvou nemluvňat ušlapaných k smrti při masakru na náměstí ležely zde až do večera. Mezinárodní červený Kříž nedovolil je pochovat kvůli "vyšetřování". Někdo řekl, že to bylo kvůli novinářům, kteří chtěli mít snímky pro své noviny.

Kadeti, kteří byli umístěni nedaleko od lágru Pegetz, byli obklíčeni a repatriováni do Sovětského Svazu. Ti, kteří se vrátili do svých baráků byli násilně repatriováni do své "domoviny" několik dní po tragedii 1. června. Lidé se stávali apatičtí, bylo jim už všechno jedno a vůbec se téměř ničemu nebránili. Přes patnáct tisíc Kozáků, věrných a spolehlivých spojenců Západu, bylo deportováno do Sovětského Svazu. A nikdo tehdy ani slovo na jejich obranu, ani Rusové, žijící v Americe, ani organizace a ani se nepsalo nic o nich v novinách.

V době kdy britští vojáci píchali své bajonety do bezbranných lidí a házeli je zakrvavěné do nákladních aut a odváželi, Churchill byl "unesený" svým přítelem Stalinem, vynášejíc jej do nebes. Na počest Džugašviliho po celé Anglii byty pořádány dýchánky a paní Churchillová psala chvalozpěvy nezapomenutelnému ”strýci Joeovi" a darovala mu zlaté péro...

Vždyť i lidé v Anglii odsuzovali Churchillovo "podlézání" Kremlu a při volbách zvolili jiného premiéra. Vítěz byl odmítnut vlastními voliči. Proč ???

Britové jednali velmi surově s Kavkazskými lidmi, kteří bylí umístěni trochu na jih od Lienze. Stejným podvodným způsobem byl chycen a deportován 15-tý Kozácký jezdecký sbor pod velením německého generála Hetmuta von Panwize, který odmítl použít své přednostní právo, jako Němec a rozhodl se spojit svůj osud se svými Kozáky. Byl oběšen v Moskvě s jinými Kozáckými generály.

A kolik Kozáků zahynulo v Alpách, když se jim podařilo ujít z dohledu britských vojáků? Kromě toho, Červený Kříž zaznamenal více než sto oběšených, kteří spáchali sebevraždu v lese. "Raději smrt než návrat do Sovětského Svazu!"

Šest let po britském zločinu u Lienze emigranti z Ruska, žijící v okrese Pegetz v Rakousku postavili pěkný pomník obětem 1. června 1945. A deset let později Kozáci, kteří žili v Rakousku tam postavili ještě impozantnější pomník s nadpisem: ”Kozákům - obětem 1. června 1945."

Nejen z Rakouska, ale též z Německa a Itálie a jiných států stejně brutálně a násilně byli antikomunisté vydáni rudé Moskvě na jistou smrt. Jména těch, kteří tento zločin spáchali byla známá. Proč nebyli pohnáni k odpovědnosti ?...

* * *

(Pozn. překladatele: Autor knihy vytýká též ruským emigrantům a jejich organizacím, žijící ve Spojených Státech, že nic nepodnikli k záchraně deportovaných. Patrně nevěděl, že téměř všichni ruští emigranti ve Spojených Státech (ne Kozáci!) byli nadšení vítězstvím Stalina, že téměř všichni požádali o Sovětské občanství. Mnozí se diví, že úřady Spojených Států neodebraly jim americké občanství!!!)

V.K.

V anglické řeči napsal Fedor Gorb - přeložil Ing. Viktor Karpuschkin, v USA, 1990.

* * *

Opis z časopisu “ZAPAD". který vycházel v Kanadě, někdy v roce 1987 můj otec napsal článek s nadpisem: "Ještě ke Kozákům”.

Můj zeť Eduard Ingriš, mně dal č. 1/87 vašeho časopisu a upozornil na článek "Setkání s atamanem“. Bohužel, neočekávané onemocnění mí zabránilo reagovat na tento článek z pera p. Oty Filipa. Jako účastník války Kozáků proti ruským bolševikům a spolupracovník Vasilije Glazkova, s kterým jsem se několikrát setkal v Praze, chci článek pana Filipa radikálně opravit.

Především, Vasilij Giazkov není žádný ataman všech Kozáků, protože Kozáci ho za atamana nevolili, ba naopak, z kozácké organizace jej vyhodili; není žádný doktor, není generál, protože nebyl ani první důstojnická šarže a rovněž není ani inženýr Atamanem všech Kozák. Nemůže být už proto, že stará generace jíž téměř vymřela a mladou nedovedli Kozáci vychovat. Tedy, Vasilij Giazkov byl kdysi zvolen předsedou Kozáckého nejvyššího zastupitelstva v cizině a byl členem KNOD (Kozácké Nacíonální Osvobozovací Hnutí), ale 4.září 1980 byl zbaven funkce předsedy a z KNOD vyhozen pro svoje až zločinné přestupky vůči Kozákům a kozácké organizaci. Vystudoval v Praze dvouletý kurs pro geometry a když ministerstvo školství svým výnosem dovolilo absolventům tohoto kursu po dvouleté praxi dodatečně dělat zkoušky z určitých předmětů a tak získat titul Inženýra, V.Glazkov toho nevyužil a tedy titul inženýra nezískal.

Že V. Giazkov v r. 1921 s několika tisíci Kozáků opustil Rusko je pohádkou. V r._ř1920 mu bylo asi dvanáct let a patrně byl studentem kadetky, která byla v tom roce evakuována zprvu do Egypta a pak do Jugoslávie, odkud on po absolvování kadetky, přijel do Československa na studie na vysoké škole. Proto též pochybuji velice, že ta šavle je pradědovou relikvií, poněvadž nikdy při mých návštěvách u něho v Praze o té šavli nemluvil a nechlubil se s ní. Atamanská "bulava“, odznak prezidentské hodnosti, je patrně z Prahy, kde jsme tu bulavu nechali dělat pro našeho předsedu.

Chtěl bych se ještě zmínit o tom, že v červnovém čísle 3/S7 Západu Miroslav Kolář citoval "Kozácké dějiny" z Ottova naučného slovníku. Musím panu Kolářovi připomenout, že Ottův naučný slovník, co se týče kozáckých dějin je hodně zastaralý a to, co je v něm o kozáckých dějinách, je přesná kopie z učebnice dějepisu pro střední školu starého Ruska, sestavené profesorem llovajským, přijaté ve starém Rusku jako evangelium, většinou vylhaná fantazie. Zde ve Spojených Státech, na Arilngtonském hřbitově, kde se pochovávají prominentní americké osobnosti a hrdinové, je pochován i se svou manželkou donský Kozák generál major Turčin, jehož pravé jméno je Turčaninov, který před válkou Jihu proti Severu byl jako plukovník vypovězen z Ruska za to, že napsal skutečné kozácké dějiny.

Chci ještě podotknout, že Kozák, podle českého pravopisu, jako příslušník národa se píše s velkým „K“. Má na to historické právo, uvedu několik příkladů,

1) K tisíciletému výročí sv. Václava jeden římskokatolický kanovník vydal knížečku "Svatováclavské Milénium” a v ní doslova napsal toto: "První ze všech Slovanů byli pokřtění Kozáci", což se stalo koncem desátého století. Byli to záporožští Kozáci, pokřtění kyjevským knížetem Vladimírem a jeho manželkou Olgou. A také Kozáci napsal s velkým „K“.

2) Viděl jsem "Dějiny evropské", vydané ještě za dob Rakousko-Uherska pro české střední školy, mapku z 11. století, na které v místě, kde vždy žili donští Kozáci, bylo vytištěno "Don Kosaken“.

3) Oficiální pramen ruské vlády, vydaný vojenským ministerstvem v roce 1834 v St. Peíersbisrgu "Vojensko- encyklopedický leksíkon”, tom 6. str. 372 zaznamenává: "Starý původ Kozáků, jako národa, se ztrácí v dobách poluhistorických naší vlasti. Poluhistorické doby - to jsou doby, kdy východní Slované, později Moskovité a ještě později Rusové, ještě nepozvali ”Varjagy", aby "jim přišil vládnout“, jak začínají oficiální ruské dějiny. A skutečně, historické dokumenty a zápisy potvrzují existenci Kozáku v letech 858, 878, 920 s pod., jak uvádí Kozácký historický kalendář z roku 1951“. Viktor Karpuschkin, USA - konec citátu.

* * *

V den 106. narozenin svého otce, 24. listopadu 2007, v Brně, ČR, opsala Nina Ingris. Doplňuji, že vedu stálý boj s českými novináři, kteří urputně upravují moje texty a zmínku o původu mého otce jako Kozáka psaním Kozák s malám „k”. V každém slovníku kozák s malým "k” znamená druh hřibu v lese a ne národnost Kozák! Tak jako Ukrajinec, Bělorus, Rus, Čech atd. N.l.

* * *

Nina Ingris Brno, ČR

PŘEPIS 2 ORIGINÁLU MÉHO OTCE

Ing.Viktor Karpuschkin

South Lake Tahoe. CA-USA                                                 

31. 7. 1990

Vážená Redakce, (Nedělní Hlasatel – USA)

Zasílám překlad z knížečky Kubanského ”Pomník na řece Drava“. Myslím, že první část ”Na rozkaz rudého Kremlu", není třeba uveřejňovat, ježto metody rudých jsou všem Moskvou porobeným národům známy. Můj překlad nevypadá skvěle, omlouvám se, ale to je vliv mého “debaklu" s vředy, který měl velký vliv na oči, psal jsem téměř slepý. Mám anglický psací stroj, ke kterému jsem nechal dodat francouzské a španělské znaky jako axent grave, axent tegue a axent sircomflex francouzské a vlnovku španělskou. Všechny tyto znaky jsou zasazeny odděleně, tak se někdy stávalo, že se na čárku nebo na háček zapomnělo ťuknout neb opačné se ťuklo když nebylo toho potřeba. Háček ovšem je obrácený, ale myslím, přece pomáhá.

Zároveň přikládám kopii obálky mého dopisu Kubanskému. Dopis se vrátil s poznámkou, že je na té adrese neznámý. Pokusili jsme se s dcerou spojit s tel. společností v tom městě, zda je Kubánský v seznamu, ale řekla, že není. Konečně je možné, že už nežije. Předpokládám, že on proti tomu rozhodně neměl by námitek, poněvadž je to v zájmu všech Kozáků, aby o tom věděla veřejnost. Já osobně beru na sebe zodpovědnost, když se rozhodnete to uveřejnit.

Upozorňuji na jednu věc. Píši Kozák podle českého pravopisu pokud se týče názvu národa. Musím říci, že Kozáci jsou tak starým národem jako ostatní. Na důkaz toho uvedu několik důkazů, ovšem ne z pramenů kozáckých, aby nebyly tendenční, nýbrž, pravé z pramenu českých. Tedy - K tisíciletému výročí Sv. Václava, římsko-katolický kanovník (jehož jméno si bohužel nepamatuji) v Drahotuších na Moravě, vydal knížečku pod názvem "Svatováclavské Millenium. Tuto knížečku četl jsem osobně a v ni psal doslova: "První ze všech Slovanů byli pokřtěni Kozáci“. Měl pravdu, poněvadž to byli Záporožští Kozáci, kteří tehdy žili v Kyjevském knížectví, území nynější Ukrajiny. Tehdy nebylo ani Ruska ani Moskevského carství, jen několik knížectví jako Kyjevské, Suzdalské, Pskovské, Novgorodské a Moskevské. Později je Moskva připojila všechny k Moskevskému! carství. Dále: Profesor František Přikryl vydal pojednání “Životopis Solunských bratří Sv.Cyrila a a Metoděje" a tam se zmiňuje o tom, že v Řecku v Athénském klášteře byly nalezeny spisy, ve kterých se uvádí, že oba Solunští bratři navštívili Donské Kozáky, dále: Nejmladší bratr mé manželky, Jan Brychta, navštěvoval v Brně reálku, prohlížel jsem jeho učebnici dějepisu, která byla sice vydána za Rakousko-Uherska, ale v Češtině pro České střední školy. V této učebnici jsem našel, v pojednáni o Východní Evropě, mapku z jedenáctého století. Na té mapce, v místě kde vždy až do nynějška žili Donští Kozáci, bylo vytištěno: Don Kosaken. Kromě toho, Kongres Spojených Států, vydal hodně dávno zákon č.86 o Porobených národech a v tomto zákonu je Cossakía jako území Kozáků a jejich vlajka.

V polovině šestnáctého století se Kozáci připojili k Moskvě, poněvadž neměli jiné východisko. Na Západě bylo Polsko katolické, se kterým byli Kozáci stále ve válkách, na Jihu mocné Turecko, Mohamedáni, se kterými Kozáci též stále válčili. Moskva byla pravoslavná a Kozáci též. Ale Kozáci si zachovali autonomní práva, jako volbu svých Atamanů, mít svoje vlastni zákony a zavázali se sloužit jen Moskevskému Carovi, ne Moskevské vládě ani národu. V Rusku jen Kozáci a Finové měli autonomní práva. Tato úmluva s moskevskými Cary, každý rok na slavnostní parádě, byla veřejně čtena až do revoluce 1917 v potvrzení určitých práv Kozáků. Petr I. tzv. "Veliký", který byl samovládcem a jednal s poddanými jako nynější Sověti, za což je pochvalován i v Sovětech, zrušil právo Kozáků volit své Atamany a ustanovoval je sám. Toto pravidlo zůstalo až do revoluce, ale i přes tato ustanovení zůstali Atamani kozáckými občany.

Poněvadž úmluva Kozáků byla jen s Carem, po odstoupení ruského Cara, byli Kozáci zproštěni svých povinností a mohli jednat podle svého uváženi. Proto prohlásili svá území v roce 1917 za samostatné republiky, vyčistili svá území od bolševiků, ale Atamanově a ruští generálové, kteří se uchýlili ke Kozákům, přemlouvali Kozáky jít osvobozovat Rusko od bolševiků. Kozáci o tom nechtěli ani slyšet, ale konec konců poddali se propagandě a po týdenním odporu na to přistoupili. Ovšem Atamanové předali vrchní velení ruskému generálovi Danikinovi, který začal hospodařit jako doma, dokonce nechal rozehnat Parlament Kubánských Kozáků a dokonce nechal pověsit několik nejvíce aktivních členů Parlamentu - i jednoho kněze v kněžském oděvu. Tehdy Kozáci byli už blízko Orla a bolševici už evakuovali Moskvu. Když se Kubánští Kozáci dozvěděli o tomto činu Denikina, naštvali se a řekli, že takto se ruský generál odvděčil Kozákům za jejich ochotu osvobodit Rusko od bolševiků, opustili frontu a šli domů. Tím se fronta rozvalila a následek toho byl pak s pomocí Spojených Států, komunismus po celém světě. Kozáci byli téměř úplně vyhlazeni i ženy a děti.

Ale nebudu Vás unavovat s tím co bylo a už se nikdy nevrátí.

S přátelským pozdravem

(podpis: Viktor Karpuškin)

* * *

Děkuji Vám moc za tu práci !!!

Když to rozešlete na "patřičná" místa-adresy, budu Vám strašně vděčná a doufám, že si to opravdu ti dotyční přečtou. Každý rok se u toho pomníku setkávají lidé, také Kozáci ze zahraničí a slouží se tam "panichida"-zádušní bohoslužba za ty oběti toho "zvěrstva" Angličanů v roce 1945. Ono se to ale také dělo i v jiných okupačních zónách Německa, kde byli "spojenci" a vyhověli Stalinovi. A co zde v ČSR??? Sovětská vojska - KGB měla seznamy připravené!!! - ihned po příchodu do Protektorátu Čech a Moravy všechny, i "staré emigranty" z roku 1921, často občany ČSR odvezli do "sběrny" a poslali je do Sovětského svazu, do Gulagu. Někteří se dokonce vrátili zpět (vím to od pravoslavného kněze O.Fejsaka, on je pohřbíval). S podlomeným zdravím brzo na to umírali!!! (N.I.14.5.2015)

* * *

Podklady mi zaslala paní Nina Ingris, manželka Eduarda Ingriše (autor slavné trampské písně NIAGARA). Ing. Viktor Karpuschkin byl její otec. Je také z rodu Kozáků. Prosím o šíření tohoto článku ve jménu úcty ke statečným Kozákům. Bohužel jsem do Lienzu nemohl odjet poklonit se památce obětí tohoto barbarského masakru za účasti Britů a vyjádřit svoji úctu a obdiv Kozákům a jejich statečnému národu.

Jan Šinágl, 1.6.2015

* * *

Tento běs by se měl objevit v našich sdělovacích prostředcích!

Goebbelsi vstávej z hrobu aneb srpnovští páni

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)