Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Milan Hulík: VĚTŠINA PROTI VĚTŠINĚ

Snad o ničem se z komunistické minulosti nevede takový spor, jako o odbojové skupině bratří Mašínů. Měli právo zabíjet obránce komunistického režimu - vraždit, jak tvrdí jejich zásadní protivníci? Ponechávám zatím stranou jednotlivé akty jejich počínání spojené se smrtí jiných, a hledám, co spojuje jejich boj, za jaký své počínání považova­li, se situací první poloviny padesátých let (v době největšího komunistického teroru), s dobou nacistického protektorátu a hrdinstvím jejich otce generála Josefa Mašina a s jejich mládím, ideály a životními cíli. A nakonec i s dnešním postojem, kdy odmí­tají Českou republiku i jen navštívit, právě pro setrvávající komunistickou minulost v polistopadovém dnešku.

* * *

Neznámé pojmy      

Nikdy a nikdo nás nenaučil se nebát. Jak za nacistického tak sovětského protektorátu jsme sebou nechali orat a velké procento Čechů, kteří za nás v cizích armádách bojovali a umírali jsme po jejich návratu denunciovali, degradovali, nechali v novinách pomlouvat. Dokonce vděčné Rusíny, kteří jako jediní Čechy milovali a prolévali za nás dobrovolně krev jsme postoupili totalitě, kde jejich inteligence šla do gulagu. Národ byl připraven prolévat krev před rokem 1938. A to, že jsme si proti Hitlerovi ani nevystřelili a včetně zbrojovek vše poskytli o tom Rusové dobře vědí i jinde vědí. Protože nemáme oběti jako jiné národy které za nás bojovali a ve statisících umírali, nemáme ani hrdiny. A ty co byli odsuzováni v divadelních procesech byli utraceni zase jenom Čechy. Český nacionalismus který prosadil po první světové válce samostatný stát, se chvíli udržel jen díky osobnosti TGM. Na nejtěžší formu vládnutí, demokracii, česká společnost neměla a dodnes nemá. Chtělo a chce to společnou zodpovědnost, statečnost, semknutost, chrabrost, uvědomělost, čestnost, charakternost. Dnes pro většinu neznámé pojmy.

K.Mrzílek, 21.10.2015

* * *

VĚTŠINA PROTI VĚTŠINĚ

Milan Hulík

Snad o ničem se z komunistické minulosti nevede takový spor, jako o odbojové skupině bratří Mašínů. Měli právo zabíjet obránce komunistického režimu - vraždit, jak tvrdí jejich zásadní protivníci? Ponechávám zatím stranou jednotlivé akty jejich počínání spojené se smrtí jiných, a hledám, co spojuje jejich boj, za jaký své počínání považova­li, se situací první poloviny padesátých let (v době největšího komunistického teroru), s dobou nacistického protektorátu a hrdinstvím jejich otce generála Josefa Mašina a s jejich mládím, ideály a životními cíli. A nakonec i s dnešním postojem, kdy odmí­tají Českou republiku i jen navštívit, právě pro setrvávající komunistickou minulost v polistopadovém dnešku.

JUDr. Milan Hulík: VĚTŠINA PROTI VĚTŠINĚ, z knihy CESTA NA SEVEROZÁPAD

S aktivním odporem českých odbojářů proti nacistickým okupantům, pokud měl za následek smrt protivníků, byl již problém za protektorátu. Tehdejší odbojová činnost pozůstávala převážně ze zpravodajské činnosti a sabotáží, a ostatní „odboj“ byla typická česká rezistence - švejkování a řeči u piva v hospodách. Nedala se vůbec srovnat s tím, jaký odboj za cenu tisíce obětí vlastních a také v řadách německých okupantů, vedla třeba v Polsku Zemská armáda (Armija Krajowa). Tím samozřejmě nechci snižovat vý­znam desítitisícovek obětí pasivního odporu v českých zemích; připomeňme si ale, že první pokus o zajetí atentátníků Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka bezprostředně po útoku na Reinharda Heydricha učinili jejich čeští spoluobčané, kteří se vyhrnuli z tramvají dojíždějících v momentě atentátu na místo činu. Jsou to taková malá česká tabu, o kte­rých se nehovoří. Stejně jako o českých udavačích, kteří ve stejné době přivedli desítky či stovky svých spoluobčanů na popraviště pro schvalování atentátu na Heydricha.

Zcela zapomenut zemřel v roce 1999 v Dílech u Domažlic legendární odbojář Jan Smudek. Ten 7. června 1939 zastřelil v Kladně německého policistu, aby pak při svém útěku těžce zranil příslušníka gestapa. Poté zastřelil dva příslušníky německé finanční stráže (Zollgrenzschutz) a postřelil jednoho českého četníka, když ho pronásledovali. Podařilo se mu nakonec uniknout i z Protektorátu Čechy a Morava, bojoval potom jako pěšák ve Francii a posléze ve Velké Británii létal u československé noční stíhací perutě jako radista. Po válce se vrátil domů, aby po únoru 1948 znovu uprchl a mohl se definitivně vrátit opět do svobodné vlasti teprve po roce 1989. Jeho statečnost a ne­uvěřitelné příhody, které prožil, vedly v zahraničí k natočení dvou filmových snímků. První byl slavný americký film Casablanca. Ten druhý Nepolapitelný Jan, jak zní jeho název, o něm za války paradoxně natočili sovětští filmaři. Smudek byl tak výjimečnou osobností, že v konfrontaci s českým kultem mučednictví a averzí vůči občanské vál­ce nebo ozbrojenému odporu vůči okupantům, musel být zapomenut. Nepodařilo se však, aby zůstali zapomenuti i legendární odbojáři zvaní „Tři králové“, Josef Balabán, Josef Mašin a Václav Morávek.

Nebo vzpomeňme Radomíra Lužu, syna generála Vojtěcha Borise Luži. Ten pomstil smrt svého otce popravou českých četníků, kteří z přílišné horlivosti ve službě němec­kým okupantům 2. října 1944 v Hřišti u Přibyslavi zastřelili jeho otce, dalšího legen­dárního odbojáře vedle Tří králů.

Z toho všeho mi vychází, že u nás odboj se zbraní v ruce v moderní historii ni­kdy nebyl v oblibě. Ano, legionáři bojovali na frontách I. světové války, ale nestříleli doma, stejně tak jejich následovníci, piloti stíhaček a bombardérů v Anglii nebo vojáci u Tobruku, na Středním východě či na východní frontě ve II. světové válce. Byli to až komunisti, kteří začali po roce 1948 vraždit své spoluobčany v české a slovenské zemi. Někteří z nařízené povinnosti, druzí v excesu z třídní horlivosti, jiní pro své sadistické potěšení. A někteří žijí ještě mezi námi. Jedna paní, která jako prokurátorka pomáhala vrahům zavraždit dr. Miladu Horákovou, musela dokonce do vězení, věc v popřevratovém Česku nevídaná.

A v době, kdy totalitní komunistická moc mučila a věšela své protivníky, střílela na hranicích jako zvěř politické uprchlíky a členy jejich rodin, neboje na desítky let zavírala do žalářů a zabavovala jim majetek, bratři Ctirad a Josef Mašinové založili odbojovou skupinu a vzali do ruky zbraně. A také z nich stříleli, když byli napadeni, když se cítili ohroženi. Zabili i nožem, když se obávali, že je zajatý protivník poznal a prozradí je. Bylo to kruté, tak jako je krutý každý boj, kde jde o přežití jednoho či druhého. Jejich protivníci, většinou obránci režimu v uniformách, ale i bez nich, možná nebyli komu­nističtí fanatici, byli to možná i hodní manželé a tátové od rodin a dětí, a je možné i to, že komunismu ani nijak nefandili. Stáli ale na jeho straně, reprezentovali ho a postavili se na odpor vůči těm, kteří proti němu bojovali.

Jejich dnešní protivníci, již v demokracii a mezi nimi i ti, kteří tehdejší demokracii pomáhali zardousit, jim vytýkají, že k ozbrojenému boji neměli právní důvod - nebyla válka, a pokud se argumentuje válkou studenou, tak ani ta podle nich nelegitimuje po­zvednutí zbraně proti totalitnímu režimu. A protože dnes již menšina národa pamatuje padesátá léta, zejména jejich počátek, tak této argumentaci přitakává většina ostatních, kteří zažili již jiný komunismus - komunismus let šedesátých s jeho „kulturním obrozením“ a cestou k Pražskému jaru, léta sedmdesátá s pivní a bůčkovou normalizací a léta osmdesátá s nastupující perestrojkou a glasností. Proti těm směšným „komoušům“, jejichž projevy zněly jako šumění vysavače, proti Jakešovu kůlu v plotě, proti těm komickým figurkám z papalášských tribun tleskajících sobě samým, by se melo střílet? Ano, komunismus končil jako jedna veliká česká sranda, začínal ovšem jako vraždící monstrum neznající slitování, ani u starců, žen a dětí. Vraždil studenty, vojáky ze Západu a piloty z anglického nebe, vraždil důstojníky, podnikatele, spisovatele, umělce, ale i své třídní druhy - dělníky a rolníky. Vraždil kdekoho, jen pro vyjádření nesouhlasu nebo pro vyjádření solidarity s trpícími. Tyto vraždy byly jen pokračováním největších lží a krádeží, které české země zažily.

Ani pobělohorské konfiskace, ani konfiskace konfiskátora Albrechta z Valdštejna, a dokonce ani konfiskace židovského majetku nacisty nebo německého majetku po válce, nepostihly všechen soukromý majetek, jak to dokázali komunisté. Ruku v ruce s tím šly obludné lži, z nichž některé, např. ta o měnové reformě, se staly legendami. Ale komunisté neukradli jen majetek poctivých, podnikavých a spořivých občanů, vzali jim i jejich vlastní dějiny. V orwellovském duchu vytvářeli dějiny nové, které se odehrály jen v jejich ideologické fantazii, zavedli kádrové dotazníky a pohovory, ve kterých znásilňovali myšlení druhých, prohlásili se za tvůrce a garanty míru na celém světě a sami připravovali válku proti svobodnému světu, a demokratické západní státy vydávali za pekla stvořená imperialisty. Z nevzdělanců a primitivů vytvářeli novou „elitu“ národa, nejen ministry a generály, ale i soudce a prokurátory, kteří měli rozhodovat o spravedlnosti pro jiné - o „spravedlnosti“ na základě takzvané socialistické zákonnosti.

Tu vyjádřil jeden transparent na jediném jimi povoleném majálesu (jehož organizátoři byli ovšem potom pozavíráni a vyhozeni ze škol) „Rudé právo - moje právo“. Dodejme ještě, že na tom alegorickém voze stál kat v rudé kápi se sekyrou u špalku. Bylo to výstižné, ve své šílené zvrácenosti se začali komunisté vraždit navzájem a třást se strachy sami mezi sebou. Vyhlásili válku všem - nejen vlastnímu národu se zbytky buržoazie, agentům imperialismu, úchylkářům, třídním nepřátelům, ale i dělníkům, rolníkům a členům vlastní strany a samozřejmě i nepříteli za hranicemi - imperialistům, mezinárodní reakci a všem cizim centrálám - kdo kam patřil, rozhodovali bez odvolání jen ti, kteří byli momentálně u moci, než je vlastní soudruzi poslali do vězení, nebo ti, kteří se z nich vrátili jako oběti vlastních „nezákonností“. Výstižným dokladem je kniha Artura Londona Doznáni, ve které autor, sám oběť oněch „nezákonností“, lituje všech svých postižených soudruhů a nenajde ani slova lítosti, nad dříve (jeho soudruhy) likvidovanými a pronásledova­nými nekomunisty. A tento svět byl nejšílenější právě počátkem padesátých let, kdy se bratři Mašinové, bez ohledu na to, zdali již vypukla válka mezi Západem a Východem, mezi demokraciemi a bolševismem, chopili zbraní.

Rozdíl v hodnocení jejich jednání, existoval již tehdy. Jak prohlásil jeden z účast­níků televizní debaty, exkomunista a jejich dnešní oponent, na Kolínsku, kde skupi­na bratří Mašínů působila, prý lidé jejich činy odsuzovali. Je to možné, zejména asi členové z komunistických rodin, do které patřil i tento jejich kritik. Já jako Kolíňák mám jiné vzpomínky, jak s nimi lidé z jiných rodin sympatizovali a jak byli rádi, že se někdo komunistů nebojí a něco proti nim dělá. To jsou tzv. úhly pohledu. Mnozí z těch, pro které byli Mašinové úhlavními nepřáteli, se sami stali později nepřáteli komunistického režimu a podepisovali proti němu různé petice. Ale bratři Mašinové patřili mezi první a bojovali nikoli perem, ale zbraněmi. Aby si sami zachránili život, zabili jiné. Byli mladí a možná naivní, věřili, že se národ pozvedne za nimi. Že uděla­jí revoluci a vyženou komunisty ze země. Nebyli jediní, odbojových skupin bylo více, vzpomeňme na vojenskou skupinu kpt. Karla Sabela a mjr. Miloslava Jebavého, mno­hokráte vyznamenané vojáky ze Západu, kteří za sebou měli boje ve Francii, v sever­ní Africe, u Královského vojenského letectva v Anglii nebo se Svobodnými Francouzi generála Charlese de Gaulla. Jako důstojníci čsl. armády chtěli po únoru 1948 vyvolat vojenské povstání a svými tanky obsadit Prahu. Spolu s dalšími byli popraveni v roce 1949. Takových odvážných, kteří chtěli použít zbraně, bylo více. Jenže byli odsouzeni „dříve, než mohli srdce k boji vytasit“, jak napsal jeden mladý komunistický básník a byli popraveni nebo umučeni v kriminálech. Ale Mašinové s Milanem Paumerem přežili, komunisté popravili, „jen“ jejich strýce Ctibora Nováka a další dva členy jejich skupiny - Václava Švédu a Zbyňka Janatu. A desítky dalších, kteří byli toliko příbuz­nými, nebo se s nimi jen znali, odsoudili na dlouhá léta do vězení; přesně tak, jako to dělali nacisté. Jenže ti se hrůzy kolektivní viny a kolektivního trestu, odporujících všem civilizačním zásadám, naučili od sovětských bolševiků.

Nikdo tehdy nevěděl, jak dlouho bude KSČ u moci. Jejich odpůrci věřili, že to brzo „praskne“. Nikomu se nechtělo věřit, že tak šílený a krutý režim, který po třech letech vystřídal režim nacistický, by mohl trvat dlouho. Tak do švestek, nebo těch dalších. I Ma­šinové si myslili, že Američané čekají jen na příležitost nás osvobodit, a oni že jim tu příležitost vytvoří. Je možno se nad tím dnes usmívat, ale daleko naivnější byli mnozí tehdejší fanatičtí komunisté, kteří, jak o tom píše Milan Kundera ve svých knihách, tan­čili ruku v ruce častušky za svět lepší a krásnější, aby později bojovali proti komunismu podepisováním petic a prohlášení včetně Charty 77. Jejich disidentství čest, boji Mašínů ale sláva. I oni totiž přemýšleli o titulcích v Rudém právu, nejdou přece jen slepou cestou, nevzpírají se dějinám? Nejsou ten socialismus a komunismus opravdu spásou lidstva? Tyto úvahy však vzaly vždycky za své, když si v titulcích druhý den přečetli: „Další proces s představiteli duchovenských řádů v ČSR“, „Tresty smrti vyneseny“.

Jejich dnešní kritici se smějí, že bratři Mašinové chtěli porazit komunismus zapa­lováním stohů. Dějiny však znají ještě větší příklad odbojové naivity. Případ, který ale díky odlišné mentalitě národa dopadl úplně jinak.

Všichni jsme to mnohokráte slyšeli: „Dnes svět už jméno Johna Browna zná, zní jako polnice a trubka vítězná, v záři táborových ohňů zas a zas, tahle píseň zdvihá hlas.“

Co chtěl John Brown? Obsadit armádní arzenál, zmocnit se tisíců zbraní, dát je čer­ným otrokům a s tímto vojskem se vydat na cestu Virginií a osvobozovat další otroky. Jeho akce v Harper's Ferry dokonale ztroskotala. Černí otroci z okolních farem se ne­dostavili, protože se k nim informace o obsazení arzenálu vůbec nedostala. Zbraní se ale chopili obyvatelé městečka, když ráno po probuzení zjistili, co se stalo - ne však na pomoc Johnu Brownovi, ale proti němu. Prvním mrtvým, zastřeleným Brownovými muži, byl nádražní zřízenec, který chtěl varovat projíždějící vlak. Zbytečná smrt ne­vinného člověka. Pak padli další. John Brown byl jat a zvony v Charlestonu zdáli zněly, když ho vedli k šibenici. U táborových ohňů zní ale legenda. John Brown byl nešika a pětinásobný vrah. Ohlas jeho akce byl ovšem mimořádný. Ralph Waldo Emerson prohlásil, že „Brown učinil popraviště stejně slavným, jako kříž“. Jedny noviny tehdy napsaly: „Hrdinství onoho muže je stejně vznešené, jako hrdinství mučedníka.“ A ne­dlouho poté vypukla americká občanská válka, která do dějin vstoupila jako válka „Se­veru proti Jihu“, jež přinesla svobodu černým otrokům.

„Nešikové a vrahové“ Ctirad a Josef Mašinové s kamarádem Milanem Paumerem mu­seli uprchnout ze svírajících se kleští. Prostříleli se východním Německem přes dvacet tisíc volkspolicistů a sovětských vojáků až do Západního Berlína. Nikdo se k nim ne­přidal a válka „Západu proti Východu“ vzdor jejich očekávání také nevypukla. Při této cestě zabíjeli, aby nebyli zabiti. S jedním rozdílem. Ti, co stříleli na ně, byli obránci totality reprezentované východoněmeckým komunistickým režimem. Mašinové stříleli jako obránci svobody a demokracie.

Jejich protivníci dnes tvrdí, že neměli právo bojovat se zbraní. Dokonce jeden z nich napsal, že měli počkat, až se bude moci volně cestovat a mohli se vyvíjet jako tehdejší sympatizanti komunismu a stát se jednou disidenty. A po listopadu 1989 dokonce někteří z nich ministry. Na štěstí to neudělali, i když se z nich nestali prezidenti, slavní spisovatelé a žurnalisté, ale dali příklad, že zlu a násilí se má odporovat hned a třeba i násilím, nebo terorem, jde-li o kontra-násilí nebo kontra-teror. Ne zlo spoluvytvářet a teprve po desetiletích mu začít pasivně odporovat. Ve středověku odbojní šlechti­ci, zejména ti, kteří byli ohrožováni mocnými feudály, jim vypovídali válku. Protože ti, co měli moc, si osobovali vždy i právo své protivníky stíhat hrdelním právem (ko­munisté socialistickou zákonností), když chtěli žít volněji a spravedlivěji. To chtěli i Mašinové, synové generála Josefa Mašina, nejstatečnějšího ze statečných odbojářů v protektorátu.

Nebyla prý ani právní norma, která by jejich ozbrojený boj dovolila. To je ve sku­tečnosti argument, který paradoxně odkazuje na pravou podstatu komunistického režimu. Již 10. prosince 1948 byla Valným shromážděním OSN přijata Všeobecná de­klarace lidských práv, která garantovala všechna moderní politická a občanská práva. Především právo na život, svobodu a osobní bezpečnost, stanovovala, že nikdo nesmí být podrobován mučení nebo krutému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu, nikdo nesmí být svévolně zatčen, zadržen nebo vyhoštěn. Každý měl podle ní právo na nezávislý a nestranný soud, nikdo nesměl být vystaven svévolným útokům na svoji čest a pověst, každý měl právo na právní ochranu proti takovým zásahům nebo útokům. Právo na svobodu pohybu a opuštění i své vlastní země bylo zaručeno. Je jas­né, že komunistický totalitní režim byl výsměchem této deklaraci. Je příznačné, že se československý zástupce při jejím schvalování zdržel hlasování a její prosazení nepod­pořil. Stejně se zachovali jen zástupci Běloruska, Jihoafrické unie, Jugoslávie, Polska, Saudské Arábie, Sovětského svazu a Ukrajiny. Deklarace sice výslovně nestanovovala právo na ozbrojený odpor vůči tomu, kdo garantovaná práva porušoval, to však jasně vyplývalo z práva přirozeného. Po tisíce let se přece lidé chápali meče, když uzurpátor překročil hranici teroru, který bylo možno ještě snášet. A tuto hranici vytyčil režim nacistický, jeho opakování ve formě režimu komunistického, bylo pro bratry Mašino­vý nesnesitelné, tím spíše, že je otec svým ukrytým dopisem ve své cele na Pankráci zavázal k tomu, aby bojovali proti každé další totalitě, která by měla přijít. O ona při­šla - tři roky po režimu nacistickém.

Zabili nevinné, zavraždili spoutaného, vyčítají jim jejich protivníci. Ano, zabili, aby nebyli zabiti. To je první zákon boje. Je možno v boji zabít zajatého a spoutaného? Z principu jistě ne. Jestliže však i tento nepřítel může přispět informací k dopadení bojovníků, stojíme před jinou otázkou. Může nám na ni odpovědět obyčejné tričko, T-shirt. Není na Západě prodejny suvenýrů, aby v ní neprodávali tričko s portrétem Che Guevary, legendárního latinskoamerického revolucionáře. Aspoň pro levičáky. Jinak vraha zajatých bolivijských vojáků. Byli to ovšem vojáci diktátora René Barrientose. Jak známo, co je dovoleno (zleva), není dovoleno zprava.

Kdyby stržm. Jaroslav Honzátko přežil, nepřežili by bratři Mašinové. Otázka zda jsou Mašinové hrdinové nebo vrazi, by neexistovala. Nikdo by o nich nevěděl, možná, že by jejich sestra Zdena Mašinová převzala na Hradě vyznamenání in memoriam, stali by se jen zapomenutými příslušníky protikomunistického odboje jako Václav Švéda, Zbyněk Janata a Ctibor Novák, kteří ve skutečnosti nikoho nezabili. Zavraždil je komunistický režim. Jejich poslední dopisy nepředaly komunistické orgány jejich rodinám, stejně tak nedostali oni jejich dopisy, ani od svých dětí. Byli popraveni dne 2. května 1955 zřejmě proto, aby si ještě mohli užít oslavu 1. máje. Kdo o nich dnes ví?

To ve Francii své vlastenecké „vrahy“ oslavují dodnes. Poté, co byla Francie poražena Hitlerem a upadla do pookupační letargie, zastřelil mladý francouzský komunistický odbojář Pierre George, nom de guerre, plukovník Fabien, na nástupišti stanice metra Barbés na Montmartru německého námořního aspiranta Alfonse Mosera. Nebylo to v boji, Pierre George, člen FFI, jen k němu přistoupil a vystřelil. Aspirant neměl jedinou šanci k obraně. Dokonce mohl být i nepřítelem nacistů, kterých bylo mezi příslušníky německého námořnictva mnoho, ale měl smůlu, Fabien se rozhodl zahájit odboj jeho soukromou popravou. Proto dodnes vedlejší stanice nese jméno Colonel Fabien.

To bylo ve Francii, zemi s tradičně levicovými intelektuály. Vzpomeňme jen Jean-Paula Sartra, který považoval Sovětský svaz za nejsvobodnější zemi na světě. V té Francii, která dodnes nezavrhla jméno Stalingrad v označení náměstí, bulváru a shodou ná­hod i stanice metra, která předchází stanici plukovníka Fabiena. Proč Francie pova­žuje vraha Fabiena za národního hrdinu? Asi proto, a v tom je hlavní problém bratrů Mašínů - že okupace Francie byla krátká a protivník stále stejný, ba horší - v roce 1944 již proti němu nejen Fabien, ale i další vlastenci bojovali znovu. Totalitní režim u nás trval dlouho, desetkrát déle než ve Francii. Komunistický režim se během něj měnil, chvílemi vystrkoval i obličej s lidskou tváří. A dvacet let po něm jej v souvislosti s Ma­šiny mají hodnotit příslušníci generací, kteří jej prožili v různých fázích. Většina z nich se již narodila až v jeho nevraždících formách. Je proto pro ně těžké chápat jednání bratrů Mašínů a jejich boj. Naštěstí (a jaký paradox, že to byl spisovatel - komunista) Jan Drda napsal vynikající povídku Vyšší princip, která se dočkala filmové verze rovněž s vynikajícím Františkem Smolíkem. Jako středoškolský profesor říká svým studen­tům, jejichž dva kolegy odvedlo gestapo na popraviště: „Z hlediska vyššího principu mravního není vražda na tyranu zločinem. Také já souhlasím s atentátem na říšské­ho protektora Reinharda Heydricha.“ A jeho pomocníků, jakkoli nevinných a osobně třeba hodných lidí, je-li oním tyranem komunistický režim? Bylo by možné snadno napsat, že platí to stejné. Lze to však napsat jinak. Obráceně a symbolicky. Jak to napsal francouzský spisovatel Albert Camus v dopise komunistickému příteli, když geniálně vystihl podstatu komunistického myšlení: „Já budu vždy bojovat za vás, až budete stát před puškami popravčí čety. Zato vy budete muset souhlasit s mojí popravou!“ A bra­tři Mašinové nesouhlasili s popravami politických odpůrců KSČ, jak souhlasili mnozí z těch, kteří je dnes prohlašují za vrahy; chtěli žít jako svobodní lidé a zabránit tomu, aby komunisté popravovali nevinné a vraždili jimi zotročené. Bojovat bylo třeba teh­dy a bojovat je možno jenom zbraněmi. A někteří z těch, kteří podepisovali petice za smrt dr. Milady Horákové a nadšeně aplaudovali komunistickým vrahům, jim dnes jejich ozbrojený boj vyčítají. A většina národa s nimi. Většina? Ano, i nepoučení, ne­znalí a tehdejší dobu nechápající - mohou tvořit většinu. Ale je i většina jiná. Taková, kterou definoval někdejší prezident USA Andrew Jackson: „Jeden muž s odvahou vy­tváří většinu.“ A dva? Ještě větší většinu!

Případ bratrů Mašinových, jejich druha Milana Paumera a popravených kamará­dů Václava Švédy, Zbyňka Janaty a strýce Ctibora Nováka pokračoval i po sametovém převratu v listopadu 1989. Pokračoval stejně, jako pokračovalo komunistické právo, teď již ,jen“ postkomunistické. Kontinuita tohoto práva jde ruku v ruce s povolenou existencí komunistické strany, která jako jediná si ponechala z bývalého „tábora míru a socialismu“ svůj původní název. To jsou dvě největší překážky skutečné demokracie v České republice. S komunistickým právem, na rozdíl od práva demokratického, se vždy dalo manipulovat. Proto také i právní posouzení jejich boje proti komunistické totalitě neslo znaky manipulace - mnohdy ovšem poněkud zoufalé. Jak by bylo všechno jednoduché, kdyby byli popraveni jako jejich druzi. Vyřídilo by se to nějakou medailí, spíše však úctyhodným zapomněním, možná třeba i nějakým věncem u nějakého po­mníku bezejmenných obětí komunismu. Oni ale přežili. A nejen to - nepřijeli, aby se omlouvali, dokonce prohlásili, že nepřijedou, dokud budou pokládáni za omilostněné vrahy. Nakonec i ta rehabilitace padla. Městské státní zastupitelství v roce 1995 zrušilo předchozí rozhodnutí Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, které zastavilo trestní stíhání bratrů Mašinových a Milana Paumera z důvodů promlčení a rehabilitace, a jako důvod zastavení ponechalo jen to promlčení. Takže jejich „trest­né činy“ jsou promlčeny, a mohou být vůbec rádi, že nejsou odsouzeni. Ale kontinuita si přišla ještě více na své. Václav Švéda, Zbyněk Janata a Ctibor Novák mohli být reha­bilitováni, protože už nikomu nejsou živou výčitkou - vždyť byli popraveni. Pikant­ní tečku za jejich rehabilitací však učinil fakt, že je rehabilitoval soudce, který se po převratu ocitl na seznamu Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných pro odsouzení politických odpůrců komunistického režimu v období „normalizace“. Byl ale jen na seznamu, soudil a soudí dál, jako mnozí jiní, kteří svými nespravedlivými rozsudky nad nevinnými si vybudovali kariéry až k nejvyšším metám justice.

A poslední kontinuální tečku učinil policejní orgán, který odložil trestní oznámení Zdeny Mašinové, sestry bratrů Mašinových na soudce, prokurátora a funkcionáře věz­nice, kteří zamítli žádost její umírající matky odsouzené k pětadvaceti letům (!) vězení o propuštění, když chtěla zemřít doma. Musela zemřít v komunistickém vězení a být pohřbena na neoznačeném místě. Ta samozřejmě s činností svých synů neměla nic společného. Bratři Mašinové žijí v USA, na místě posledního odpočinutí jejich matky se podařilo instalovat náhrobek, popravení druzi jsou zapomenuti a celý spor o jejich boj, tak jako život, jde dál. Jen ta demokracie v České republice umírá na úbytě.

* * *

Jan Šinágl, 25.10.2015

* * *