Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt dub 11 @08:30 -
OS Kolín - II. kolo: Šinágl a spol. obžalován
čt dub 18 @17:30 -
Praha Americké Centrum: ETIKA UMĚLÉ INTELIGENCE
st dub 24 @08:30 - 11:00PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu
čt dub 25 @09:00 - 01:30PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu

Nejnovější komentáře

  • 28.03.2024 15:57
    Číslo 13 ‧ 28. března ‧ 2024 Týdeník Echo AD Rodina, nebo ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:58
    ČR dostane z EU 73 miliard Kč na investice do dopravy či ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:44
    „Lockdowny mají závažnější důsledky než samotný covid“ Z ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 08:59
    Mezinárodní ratingová agentura Moody's dnes zhoršila ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 07:26
    Vážení přátelé zahrádkáři a sympatizanti ZO ČZS Pod Majerovic ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:28
    Universal supranational citizen Why does today's Europe face ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Yustitia… Jelikož ve sporné věci jde o „miliardový tunel“ orgánů VS ČR a z „procesní obrany“ žalovaného je patrné pohrdání platnými zákony a zakrývání katastrofální reality českých věznic, jako důsledek systémového tunelování státního rozpočtu ze strany vrcholných orgánů VSČR, lze dojít k závěru, že jde o „zlý úmysl“ na straně původce neoprávněného zásahu a soud I.stupně měl svůj odsudek nad tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě citelným (odstrašujícím) určením peněžité kompenzace. … Žalobce je „vězeň“, což je objektivní fakt, ze kterého vyplývá, že „je držen v rukou státu“. Z tohoto titulu považuje větu, jež je uvedena v napadeném odstavci, a která zní: „Soud připouští, že výkon trestu odnětí svobody a věznice není hotelem, kde by si vězni mohli diktovat co chtějí a co nechtějí“, za zbytečnou až předsudečnou, když spor stojí na vědomém porušování platných zákonů ze strany státu.  

* * *

Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Městského soudu v Praze, Slezská 2, 120 00 Praha 2

Věc: Odvolání žalobce proti rozsudku MS v Praze ze dne 8.4.2016, č.j. 34C 112/2007-335 (doručeno 11.5.2016)

Žalobce podává tímto vlastnoruční odvolání, které opírá o ustanovení § 205, odst. 2, písm. g – O.S.Ř. – „Rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, kdy své odvolání směřuje do výroku I. a II. napadeného rozsudku.

Zjednodušeně řečeno, žalobce rozporuje „VÝŠI KOMPENZACE“, jež mu byla přisouzena, kdy polemiku staví proti obsahu 1 – odst., str. 6 napadeného rozsudku – resp. 20 odst. odůvodnění. Ke svému odvolání snáší následující argumentaci:

Argumentaci žalobce lze rozdělit do dvou základních rovin.

-          PRVNÍ ROVINA: - irelevance „Osobního statusu žalobce – vězně“

-          DRUHÁ ROVINA:nepřezkoumatelnost určení „výše kompenzace“ v kontextu procesních povinností žalobce

A

PRVNÍ ROVINA

Žalobce je „vězeň“, což je objektivní fakt, ze kterého vyplývá, že „je držen v rukou státu“. Z tohoto titulu považuje větu, jež je uvedena v napadeném odstavci, a která zní: „Soud připouští, že výkon trestu odnětí svobody a věznice není hotelem, kde by si vězni mohli diktovat co chtějí a co nechtějí“, za zbytečnou až předsudečnou, když spor stojí na vědomém porušování platných zákonů ze strany státu.  

V tomto ohledu – ve vztahu zákonu č. 379/2005 sb. – jehož porušování ze strany státu je fakticky přiznáváno – je žalobce – „vězeň“ – ve zcela rovném postavení, jako každý jiný „člověk“.

Věc získá zcela jiný rozměr, když se znovu zdůrazní, že Vězeňská služba ČR za 10 let účinnosti „zpronevěřila“ prostředky ze státního rozpočtu, jež na implementaci zák. č. 379/2005 sb., dostala.

Vězeňská služba ČR (žalovaný stát) utratila za roky 2006-2016 okolo 80-100 miliard korun ze státního rozpočtu.

Vybudování „oddělených prostor pro kuřáky“, je otázka investic ve výši „pár set tisíc korun v každé věznici“.

Takže, na vnitrostátní úrovni se žalobce dovolává ustn. čl. 3, odst. 1 a čl. 37, odst. 3 zák. č. 2/1993 sb. - LZPS

Pokud pak jde o mezinárodní autority, žalobce odkazuje na přiléhavý autoritativní rozsudek ECHR ve Štrasburku ve věci Cambell a Fell v. Spojené království, ze dne 28.6.1984: Spravedlnost nekončí před branami věznice a subjekty práv a svobod jsou též odsouzení, i když nutnost jejich omezení z důvodů připuštěných Úmluvou se posuzuje z hlediska normálních a přiměřených potřeb detence. Soud odmítá tezi, že detence sama o sobě obsahuje implicitní omezení práv nad rámec připuštěný Úmluvou.“

Volně pak lze upozornit na Evropskou pentenciární doktrínu („Vězeň je ve vězení za trest nikoliv proto, aby trest přijal.“), jež je obsažena v bodu 102 – Evropských vězeňských pravidel.

Závěr k „A“:

Z rozsudku není zřejmé do jaké míry se „osobní status žalobce – vězně“ promítá do výše přiznané kompenzace, zejména když setrvalé zdůrazňování, ze strany veškerých orgánů státu (soud I. stupně nevyjímaje), tohoto statusu vyvolává dojem „nerovného postavení vězně před zákonem“, jež však platí pro všechny subjekty práva (včetně žalovaného státu) stejně.

B

DRUHÁ ROVINA

Tato část se týká „nepřezkoumatelnosti“ určení výše kompenzace, v kontextu procesních povinností žalobce. Ve své podstatě se tak týká:

-          principu proporcionality, zásady rovnocennosti, dispoziční zásady,

Jakož I. – kompenzace újmy, sankčního a preventivního účinku kompenzace.

Žalobce ve svém závěrečném návrhu požadoval aplikaci principu proporcionality na interval kompenzace ve výši: 8-10 milionů korun, když jako „komparátor“ označil částku 80-100 miliard korun utracených Vězeňskou službou ČR od roku 2006, aniž byla jediná koruna investována do implementace zák. č. 379/2005 sb. „V budovách státních orgánů – věznicích“.

Žalovaná pak postavila svoji „procesní obranu“ na nesmyslu – „že budovy věznic nejsou budovy státních orgánů“, ačkoliv na bráně každé věznice je umístěn „státní znak“ a často i „vlajka ČR a EU“.

Žalobce tak požadoval jednu desetitisícinu ze zbůhdarma utracených prostředků. K tomu pak výslovně zdůrazňoval zásadu rovnocennosti, jakožto procesní zásadu práva EU, jak byla vtělen např. do rozsudku ESD v Lucembursku ze dne 13.3.2007, UNIBET, C-432/05SB.ROZH.s.I-2271, bod 43, kterou nelze ignorovat v kontextu existence vnitrostátní implementace „antidiskriminačních“ směrnic Rady EU v zákoně č. 190/2009 sb. v němž ustanovení § 10je třeba podrobit tzv. „eurokonfornímu výkladu“, a v němž v tu chvíli se ve hře zjevují kromě „kompenzace nemajetkové újmy v „morální“ rovině“, též tzv. „sankční a preventivní účinek kompenzace“, což byl důvod, proč žalobce, právě kvůli „eurokonformnímu výkladu“ – odkazoval na rozsudek ESD v Lucemburku ze dne 10.4.1984. von Colson a Kanann. 14/63, Recueil s. 1991, bod 23., kde je sankční účinek zmíněn.

Bohužel vnitrostátní právo a judikatura posuzují oceňují „sankční a preventivní účinek kompenzace zejména v režimu tzv. „ochrana osobnosti“, o to víc, jde-li o spory s vertikálním vzestupným konfliktním účinkem práva.

Jestliže na vnitrostátní úrovni existuje „inkviziční řízení“, zde myšleno řízení trestní (viz. Důvodová zpráva k ustn. § 2, odst. 5 tr. ř. k novele č. 265/2001 sb.), v němž „stát může sankcionovat občana za porušení zákona“, pak zásada rovnocennosti implikuje nezbytnost existence inkvizičního prvku v řízení, v rámci kterého „oběť státu může požadovat sankci za porušování zákona ze strany státu“.   

Pak ovšem zcela oprávněně nastupuje žalobcem použitý odkaz na rozsudek ESD v Lucemburku ze dne 2.8.1993, Marshall. C-271/91, Recueil, s.I-4367: „Kompenzace musí mít odstrašující účinek na narušitele práva.“

Jestliže pak soud I.stupně ve svém ústním odůvodněné svých výroků ze dne 8.4.2016 zmínil tzv. „preventivní účinek“, lze tento kvitovat s povděkem, nicméně toto se v písemném odůvodnění neobjevilo, navíc požadavek odstrašující sankce zůstal zcela pominut.

Zbývá jen dodat, že v kontextu žalobcem uvedeného „komparátoru“, přiznaná výše kompenzace postrádá jakýkoliv odstrašující účinek.

Důkazem je, že v současné době orgány Vězeňské služby ČR hromadně šikanují kuřáky ve svých věznicích (ať již z řad personálu, tak vězňů), na místo urychlené výstavby „oddělených prostor pro kouření“, které mají již 10 let existovat…

Žalobce se tedy dostává k problematice dispoziční zásady.

Dispoziční zásada znamená, že účastník řízení disponuje řízením a dále pak předmětem řízení. Žalobce má procesní povinnosti „tvrdit“ a „dokazovat“, kdy v tomto sporu měl věc značně zjednodušenou „přiznáním žalovaného o neschopnosti implementovat zák. č. 379/ 2005 sb.“, kdy tato neschopnost je zarážející v kontextu toho, že stát přijímá zákony, které od nabytí jejich účinnosti odmítá dodržovat, i po 10 letech hledá výmluvy, proč ho neimplementoval a jeho ustanovení užívá jednostranně pouze k šikaně oběti (bez ohledu na to ať již „nekuřáků“ tak i „kuřáků“). Pak ovšem přiznaná výše kompenzace nemá ani sankční, natož preventivní účinek, což je způsobeno její „mrzkostí“.

Dané funkce náhrady škody jsou evropským právem vnímány jako:

  1. – potrestat žalovaného za protiprávní jednání, kterého se dopustil ve vztahu k žalobci,
  2. – odstrašit žalovaného, nebo jakoukoliv třetí osobu na opakování takového jednání v budoucnu,

Jistě, jestliže judikatura ESD využívá jazyk, že „sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující“, pak používá jazyk, který se týká v ČR v podstatě nezmapované otázky. Vnitrostátní judikatura se tak, dle znalostí žalobce, dotýká „Podpůrně preventivní role materiální satisfakce“ snad jen v rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 30Cdo 4431/2007.

Jestliže se však žalobce dovolává dispoziční zásady, může byť jako právní laik, projevit trochu odvahy, a v rámci své procesní povinnosti „tvrdit“, argumentovat judikaturou ESD v Lucemburku, jak toto učinil.

Namítá-li pak, „nepřezkoumatelnost rozsudku“ v tom rozsahu, že postrádá soudní posouzení jaká část kompenzace představuje „náhradu újmy“, jaká část „sankční účinek“, a jaká část „preventivní účinek“, nastalo-li, v rámci požadované aplikace principu proporcionality, natolik významné snížení požadované kompenzace, jež považuje za extrémně disproporcionální v kontextu požadavků a úrovně práva v EU, je žalobce přesvědčen, že jeho odvolání je důvodné.

Jde zde opět o zásadu rovnocennosti, neboť, „s unijním právem má být zacházeno stejně, jako v obdobných situacích s právem vnitrostátním. Pokud má soudce členského státu povinnost znát a zabývat se z úřední povinnosti právem vnitrostátním, pak má znát a zabývat se u úřední povinnosti i právem EU, zejména – jestliže žalobce svůj nárok o toto právo opřel.  

Žalobce je přesvědčen, že má nárok na odpověď v tom smyslu, zda byla jeho argumentace právem EU, obsahují „procesní zásady evropského práva“, relevantní či nikoliv. O to víc, že jde o spor s vertikálním, vzestupným, konfliktním účinkem práva, byť zahrnující „prostý civilní delikt“, a jde ve skutečnosti o dodržování mezinárodních závazků ze strany členského státu EU a Rady Evropy.

Zásada rovnocennosti je vlastně zákaz diskriminace s ohledem na nároky plynoucí z unijního práva oproti nárokům vznešeným čistě na základě práva vnitrostátního. Ve své nejjednodušší podobě by jej bylo možno vnímat jako požadavek, aby vnitrostátní právo nestanovilo pro vynucování práva EU zvláštní, diskriminační lhůty, procesy a podmínky. Toto se pak týká i „procesních podmínek“.

Soud ve svém odůvodnění uvádí, že „stanovil objektivní hledisko, žalobce netvrdil, a ani neprokázal rozsah způsobené škody“, kdy je zjevné, že došlo k aplikaci užších kritérií, plynoucích z vnitrostátního práva, kdy žalobce namítá, že: na úkor kritérií práva EU.

V kontextu jde o hluboké pokrytectví orgánů žalovaného státu, které si z členství v EU vybírají jen to, co je líbivé, pro ČR „výhodné“ a na čem mohou získat „politické body“.

Z obyčejných lidí pak žalovaný stát dělá hlupáky a vysmívají se jim stejně jako to dělají orgány Vězeňské služby ČR. Ať již ve vztahu k vězňům, tak i ve vztahu ke svým zaměstnancům.

10 let úmyslného popírání nutnosti implementace zák. Č. 379/2005 sb. představuje takový „výsměch“.

Jestliže pak soud I.stupně fakticky vytýká žalobci, že „neprokázal rozsah způsobené újmy“, pak žalobce opravdu neví, jak by měl prokazovat, že až zemře na rakovinu v budoucnosti, že to bylo způsobeno dlouholetým pobytem v „plynových komorách“, která podle zákona fakticky nemají existovat.

V tomto ohledu je zajímavý „dvojí přístup“ žalovaného státu ve vztahu k vězňům. Na jednu stranu „chrání“ osoby ve vězení, protože jsou na svých právech omezeny tak, že „tito nesmějí darovat krev, kostní dřeň, či jiné tkáně“, neboť si (prý) lze představit možné zneužití jejich „závislého“ postavení, kdyby tyto osoby, aniž by to byla jejich skutečná vůle, mohly na základě nátlaku, nebo příslibu výhod, souhlasit s dárcovstvím.  

Na druhou stranu jsou vězni drženi v nezákonném prostředí, plném jedů a šikanováni ze strany orgánů státu, praktickým „výsměchem.“ Lze si představit, že uvedená „ochrana“, je ve skutečnosti snaha po tom, zabránit zjištění, že vězni jsou ve skutečnosti pomalu tráveni a že by ani jejich orgány nebyly použitelné k transplantacím…

Jestliže však soud I.stupně pracuje s „objektivním hlediskem“, pak i vnitrostátní právní teorie pracuje s „okolnostmi subjektivní povahy“, které existují na straně původce neoprávněného zásahu. Konkrétně jde o to, že soud by měl přihlížet i k formě a stupni zavinění původce neoprávněného zásahu. V sázce se tak ocitá pojem „zlý úmysl“.

Zástupce žalovaného před soudem tvrdil:

-          „věznice nejsou budovy státních orgánů“

-          „zák. č. 379/2005 sb. se nevztahuje na věznice“

-          „Zák. č. 169/1999 sb. neupravuje otázky kouření ve věznicích“

-          „vyhláška č. 345/1999 sb. je podzákonní předpis a je pro VSČR nezávazný (§ 23, odst. 6, je nevymahatelný“)

Tato „procesní obrana“ není diletantství, ale má zakrýt fakt, že peníze ze státního rozpočtu, určené na implementaci zák.č.379/2005 sb. (jež je „LEX SPECIALIS“ k zák. č. 163/ 1999 sb.), byly zpronevěřeny.

Jinými slovy, vězni jsou drženi v zamořených věznicích v důsledku „zlého úmyslu“ orgánů žalovaného státu.

Lze tedy v souladu s vnitrostátní judikaturou, včetně judikatury ÚS ČR, dovodit, že soud při svém rozhodování o výši peněžitého zadostiučinění by měl přihlížet i k tomu, zda např. původce neoprávněného zásahu – spoléhaje se na obecnou difamaci o „věčně nespokojených vězních“ – zasahují do osobnosti fyzické osoby jen z nedbalosti, či zda lze k nepříznivému následku přičíst i úmysl, popř. dokonce i „zlý úmysl“.

Jelikož ve sporné věci jde o „miliardový tunel“ orgánů VS ČR a z „procesní obrany“ žalovaného je patrné pohrdání platnými zákony a zakrývání katastrofální reality českých věznic, jako důsledek systémového tunelování státního rozpočtu ze strany vrcholných orgánů VSČR, lze dojít k závěru, že jde o „zlý úmysl“ na straně původce neoprávněného zásahu a soud I.stupně měl svůj odsudek nad tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě citelným (odstrašujícím) určením peněžité kompenzace.

Tato situace však nenastala. Eklekticky se lze vrátit k vnitrostátnímu sytému ochrany osobnosti, který hovoří o „sankci“, avšak v tomto ohledu je napadený rozsudek „argumentačně slabý“ a fakticky „nepřezkoumatelný, což žalobce považuje přinejmenším za „nešťastné“.

ZÁVĚREČNÝ NÁVRH

Žalobce navrhuje, aby Vrchní soud v Praze změnil rozsudek ze dne 8.4.2016 tak, že ve výrocích I. a II. zvýší kompenzaci s přihlídnutím k úrovni a charakteristikám implementací, jak jsou určeny nejen právem vnitrostátním, ale především právem EU.

 

V Praze dne 18.5.2016

 

Albert Žirovnický vlastní rukou.

 

Přílohy:

MS Praha: Protokol o jednání ze dne 8.4.2016

MS Praha: Rozsudek ze dne 8.4.2016

* * *

Z rukopisu přepsal J.Š. 6.6.2016

P.S.

K informaci jsem článek níže přeposlal nejvyšším ústavním činitelům země. Tedy i předsedovi Senátu Milanu Štěchovi. Dnes přišla reakce.

* * *

Z dopisu „vraha“ Alberta Žirovnického z Mírova – otřesná fakta o stavu českého práva!

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 1.00 (1 Vote)
Share

Komentáře   

0 #2 Bergmann 2016-06-17 12:08
Dnes opět osvobozující rozsudek, dokazující že i u českých soudů panuje rozum v tzv. kabelkově-zprav odajské aféře pro Nagyovou a tři roky starý policejně zamaskovaný a Zemanem dodatečně schválený v hradním pohovoru s Ištvánem půlnoční přepad ve formě únorového puče 1948 předsednictva vlády jako ve správné banánové republice dokazuje, že olomoucký štvanický a chorobný ištvanismus vyjímečně jednou nevyšel.Ty velké ryby se svými supermajetky po světě /např.z manka v samoobsluze do Monaca/ si mohou mnout ruce, nemusí se nikdy bát, jen krást.
-1 #1 k7cz3 2016-06-14 17:41
Dle českých soudů:
Psát stížnosti na české a zahraniční instituce = být velmi problémový, nebýt schopen vůbec akceptovat autority a sžít se s prostředím.

zdroj:
Doktor Barták zkrotl a začal být uctivý, napsali z vězení k soudu
liberec.idnes.cz/.../...

„Došlo k výraznému posunu. Když nastoupil v roce 2011 do věznice, byl hodnocený jako velmi problémový, nebyl schopen vůbec akceptovat autority a sžít se s prostředím. Už po dva roky je ale uctivý, zachovává pořádek, účastní se aktivit ve vězení. Už nepíše a nestěžuje si na všechny státní instituce v České republice i v zahraničí, jak tomu bylo v minulosti,“ uvedla soudkyně Eva Drahotová.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)