„Volme lidi, ne kandidátky stran. Teprve potom bude naděje na skutečnou demokracii.“ J.Š.
Dočetl jsem se, že Demokracie je trvalý problém. Její problematičnost: vždy se zdá mnohem méně dokonalá, než bychom si přáli. Nespokojenost je jedním z hlavních průvodních jevů demokracie. To je mechanizmus, který udržuje demokracii v provozní teplotě a zabraňuje – před ustrnutím.
Autor těchto vět, Bohumil Kartous, pokračuje dál různými tvrzeními, které dělají z demokracie podezřelou a nepostižitelnou záležitost, žijící si svým životem, jakoby nezávisle na lidech. Je to od pana Kartouse objev – ona má hodnotu, kterou musíme ctít a směřovat k ní, což se nám nikdy nepodaří. Opravdu! Tak to dnes je.
Ale jinak. Ten článek – podle mne – je diskuse o ničem. My tu máme systém, kterému říkáme všichni demokracie, myslíme si, že jsme v demokracii, ale je to iluze, či spíše lhaní sami sobě. Hlavní demokratický orgán, který tu podle pravidel demokracie, hlavně podle ústavy a zákona o volbách máme, je Parlament. Potud máme i demokracii. Jenomže chybička se vloudila. Politické strany si vzaly volby do svých pracek, a samy sestavují kandidátky. To je konec demokracie. Ony ještě nechají zvoleného poslance složit poslanecký slib s varováním: ne abys jej dodržoval! Všichni zvolení poslanci vědí, na co je poslanecký slib. Na …
Mechanizmus, který řekne poslanci, jak se má nedemokraticky chovat:
1. Výše poslaneckých platů, jež se tyčí do čtyřnásobné výšky, než může zvolený poslanec, s pravděpodobností na 99 procent, dostat v jiném povolání.
2. Poslanecké kluby, do nichž poslanec vstupuje, poslanci (kdyby toho bylo třeba) vysvětlí, že tady se hlasuje – když o něco jde – podle přání předsedy strany. „Pokud chceš být i příště na kandidátce s tímto krásným platem, sám víš jak máš hlasovat a diskutovat.¨ Toto je demontáž demokracie. Víc už není třeba.
Nanejvýš ještě podotknout, že naše nepodařená, ale sametová revoluce, dovolila buď do ilegality odcházející organizaci StB, nebo nějakým spřáteleným pravdoláskařům, přlpravit nám, „co to ještě neumíme“, ústavu a tento volební zákon.
To je jádro problému pane Bohumile Kartousi, toto jste měl napsat. Samozřejmě byste musel počítat se zacházením, jaké si odnesl třeba pan Libor Michálek. Tož jste to napsal vlastně dobře, všichni máme rádi především sebe a svou rodinu. A těch 130.000 měsíčně za poslušnost, a další výhody, kde to najdeš? Je to mana nebeská!
1. 10. 2016 Vrbík, Zlín
* * *
Zde začíná řešení: Reforma školství může být i reformou života
Principy Montessori pedagogiky
Základní principy pedagogiky Montessori text k poslechu v mp3
Pedagogika M. Montessori je ucelený a propracovaný výchovně vzdělávací program. Má své principy, které Kamila Randáková, uznávaná pedagožka v Montessori prostředí, přirovnává k základním kamenům stavby. Jakmile některý odstraníme, stavba se sice nemusí zřítit, ale může se naklonit, popraskat a přestat být zcela bezpečná. Základní myšlenky Montessori metody, její principy, jsou provázané. Ačkoli je celý systém starší než sto let, vnímáme ho jako velmi nadčasový. Není nutné dogmaticky lpět na všech principech. Naopak, takový přístup by byl příliš omezující a mohl by dítěti nakonec spíše uškodit. Důležité je umět se přizpůsobit. Jak prostředí, ve kterém pracujeme, tak dětem. Ty samy nám dají najevo, když děláme něco špatně. Berme proto základní myšlenky jako doporučení, jak by to mělo v Montessori třídách fungovat.
Partnerský přístup
Jedním z klíčových pojmů pedagogiky Marii Montessori je partnerský přístup, vzájemný respekt a úcta. K dětem bychom se měli chovat tak, abychom nezraňovali jejich lidskou důstojnost. Základním vodítkem při tom je nedovolit si k nim nic, co nechceme, aby si dovolili oni k nám. Cesta k vhodnému chování dítěte vede přes společné vytváření pravidel pro soužití ve třídě i ve škole. Když jsou tato pravidla vytvořena společně učitelem a dětmi, děti se jimi ochotně řídí a samy dohlížejí na jejich dodržování. Respektující přístup umožňuje dětem vytvářet si vysokou sebeúctu. Budou snadno dodržovat dohody, dokážou si samostatně hledat informace a podle nich se rozhodovat, spolupracovat s ostatními, vcítit se do druhého a pomoci, když je třeba. Zároveň umí vyjádřit svůj názor, a to i nesouhlasný, a zastat se druhého i vůči dospělému.
Osobnost učitele
Učitel by měl podporovat nezávislost dítěte, je to první krok v jeho svobodném vývoji. Má-li dítě nad sebou neustále dohled, nenaučí se samostatnosti, sebedisciplíně a odpovědnosti za svá rozhodnutí. Učitel dále připravuje vhodné prostředí, ve kterém se dítě cítí bezpečně, a vybírá podněty odpovídající jejich potřebám. Respektuje individuální vývoj každého dítěte. Dítěti nevnucuje nové činnosti či poznatky, neruší ho při práci, pomoc poskytuje pouze v případě, je-li o ni žádán. Chová se přirozeně, upřímně, trpělivě, hovoří klidným a tichým hlasem. S dítětem komunikuje empaticky, neposuzuje, neodsuzuje, nehodnotí.
Systém hodnocení
Při učení je nutná zpětná vazba, nikoli však známka. Zpětná vazba je zaměřená na průběh celé práce a jejím účelem je dát směr dalšímu snažení. Je poskytována během činnosti, učitel jejím prostřednictvím konstatuje současný stav, ve kterém se dítě nachází. Zpětná vazba nás nezahanbuje, netrestá, ani neodměňuje. Známka však přichází až po dokončení práce, a to bývá pozdě. Navíc hrozí, že bude subjektivní. Vede k veřejnému srovnávání dětí ve třídě a v podstatě jimi děti učíme nahlížet na spolužáky jako na potenciální soupeře, ne jako na možné spolupracovníky. Montessori systém není založen na veřejném srovnávání a děti naprosto přesně vědí, ke komu si mohou dojít pro radu. Učitel popisuje individuální pokrok dítěte ve znalostech, dovednostech, jeho osobní úspěchy a co se dítěti nepodařilo. Vychází ze školních prací a svých záznamů o dítěti, které si po celý rok vede.
Více:http://www.montessoricr.cz/principy-montessori-pedagogiky/
* * *
Artur A. Clarke: „Jest-li najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nikam nepovede.“
J.Š. 2.10.2016
Read more...