Okresní soud v Hodoníně 21. 10. 2016
… Státní zástupce i obhajoba se vzdali práva stížnosti, a tak rehabilitační rozhodnutí nabylo ihned právní moci. Předsedkyně senátu nato prohlásila, že by v takovém případě mohla vyhotovit zjednodušující usnesení bez odůvodnění, ale přesto odůvodnění vypracuje, „aby si příští generace dobře zapamatovaly“, jak se máme stavět k tehdejším nezákonnostem a jak projevit úctu k těm, kteří byli nevinně perzekuováni. …
* * *
Dne 21. 4. 1951 byly ze svého domova v Mistříně násilně vysídleny rodiny Metoděje a Antonína Hlobílkových. Stalo se tak v rámci akce „K“ (kulaci), přičemž nebyl vydán žádný právní akt, který by vystěhování opodstatňoval.
Metodějův 19letý syn Milan bydlel tehdy na internátu při Vyšší rolnické škole v Opavě. Tam pouze dostal zprávu, že se domů už nemá vracet. Na Krajském národním výboru v Ostravě mu pak oznámili, že studium se mu přerušuje a má nastoupit do práce na Státní statek ve Studnici u Osoblahy. Krátce nato pak byl povolán do PTP.
V roce 2008 odložil Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu oznámení o podezření z trestného činu proti rodinám Hlobílkových, neboť funkcionáři, kteří se na nezákonnostech mohli podílet (celkem připadlo v úvahu 39 osob), až na jednoho už zemřeli, a proti tomu, který zbýval, nebyly potřebné důkazy.
Nicméně 21. 10. 2016 se k věci vrátil Okresní soud v Hodoníně. S přihlédnutím k doporučujícímu stanovisku státního zástupce vyslovil účast Milana Hlobílka (nyní 84letého) na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb.
Předsedkyně senátu Mgr. Lenka Králíková vysvětlila, že ačkoli zákon o soudní rehabilitaci přímo o násilném vysídlení nemluví, je třeba ho ve smyslu nálezů Ústavního soudu ČR vykládat extenzivně ve prospěch poškozených osob.(+) V případě Milana Hlobílka je třeba přihlédnout i k tomu, že v důsledku nezákonného počínání tehdejších orgánů přišel i o svůj majetek (včetně postele, na které doma spal).
Státní zástupce i obhajoba se vzdali práva stížnosti, a tak rehabilitační rozhodnutí nabylo ihned právní moci. Předsedkyně senátu nato prohlásila, že by v takovém případě mohla vyhotovit zjednodušující usnesení bez odůvodnění, ale přesto odůvodnění vypracuje, „aby si příští generace dobře zapamatovaly“, jak se máme stavět k tehdejším nezákonnostem a jak projevit úctu k těm, kteří byli nevinně perzekuováni.
---
(+) Viz například: „Záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem. Ustanovení rehabilitačních předpisů je právě s ohledem na jejich smysl a účel zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob.“ (Nález ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 187/2000 ve věci Jana Marešky, svědka Jehovova, který byl za minulého režimu odsouzen za odepření vojenské služby.)
---
23. 10. 2016
Zapsal: L. Müller
Komentáře
Vlastně měl člověk pořád smůlu. Už někdy v roce 1947 jsme přešli s matkou lesem při sbírání hub u Vízu-Wiesu, pěkné vesnici s krásným tanečním sálem , kterou pak bdělí ochránci zbourali stejně jako nedalekou Loretu s křížovou cestou nevědomky hranici a teprve podle asfaltky nad lesem jsme se vraceli zpět a ejhle závora, hranice, američtí vojáci. No nic, pokuta finanční stráži 20 korun i s houbami za překročení čáry, ale už tehdy v 10 letech jsem vlastně utekl na Západ a nikdo to neocenil.
"svobody"¨. Mám dojem, že dodnes nenašel tento čin, který by jinak skončil oprátkou dostatečného zhodnocení i ztvárnění např. ve filmu.Jistě byl i útěk dakoty do Erdingu /film Únos/ ale vlak, který byl unášen přes 20 km českým územím a šťastně dojel do západoněmeckého Hofu beze ztrát na životech byl velkým činem.
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.