V+W: "Za větrem plesnivět nechcem a nebudem."
Nedávno jsem shlédl anglický film o zkušeném rozvědčíkovi. Nastrčili na něj ve východním Berlíně milé děvče, které v něm našlo posluchače i příjemného člověka. Svěřovalo se mu svými sympatiemi ke komunistické straně, jak chodí na schůze a vypráví si tam o nadějné společné krásné budoucnosti. Richard Burton protagonista filmu, herec, který snad ani nemusí mluvit, protože dokáže říct mnoho očima a pouhým výrazem, dívence při schůzkách naslouchal. Jejímu laskavému, milému a nadšenému vyprávění o soudruzích, krásné budoucnosti spojené s ušlechtilými činy. Jednou se neudržel a tlumený smích, dušený kašlem, aby neurazil přemáhal, že si kapesník zakryl tvář. Nedokázal se ovládnout vzhledem k hrůzným skutečnostem, při kterých několikrát unikl smrti, při ozbrojených střetech a několikaletému neustálému napětí, před prozrazením při své náročné činnosti. Zároveň ho dojímala vroucnost mladé ženy s jakým zaujetím vyprávěla o vztazích mezi lidmi a soudruhy a lásce, která to vše zúrodní a zkrášlí.
Jel jsem v metru a propadl podobnému záchvatu, když jsem četl o duchovní autoritě Čechů. Začal jsem kašlat ukryl se kapesníkem, aby osazenstvo nemělo pocit, že vedle sedí cvok, který se bezdůvodně hihňá. Duchovní autorita u Čechů. U ateistického národa, který jakékoliv návody, příkazy, pokyny, upozornění v demokracii většinou obchází.
Přemýšlím co to vlastně je duchovní autorita? Církev jako posel věřícím, kterou na ni přenesl Ježíš? Žít podle Ježíše. Podle desatera? Duchovnost? Vnitřní morálka? Duchovní názory by měly ovlivňovat náš viditelný svět a ukazovat cestu k něčemu vyššímu? Masaryk říkal morálka a charakter jednotlivce je základ dobré společnosti. Podobně Lenin nabádal zničte morálku v národě a je váš, můžete si s ním dělat co chcete. Co se týká duchovní autority samotné u nás Čechů my poslouchat moc nechceme, ale dovedeme, když není jiná možnost. Za Habsburků, nacistů, komunistů. V Protektorátě jsme vyráběli zbraně proti těm co bojovali a umírali za naši svobodu. Tehdy posloucháme a potichu kritizujeme. Dotáhli jsme to takhle až k převratu v roce 1989, který už nastal všude kolem a totalitní autorita mizela. Přišla svoboda a s demokracií autorita vnitřní, zodpovědnost. Sami ručit za sebe. A dobrovolně dodržovat pravidla.
Tenkrát v roce 1918 přišel sjednotitel, osvoboditel, zkušená statečná a odvážná duchovní autorita, nejen president také státník. Hlásal morálku, sjednocoval, mluvil o charakteru v konání a myšlení. Většinou byl uznáván i jako autorita duchovní. Říkal: „Ježíš ne Cézar“. Byla zde osobnost, kterou brala i většina neustále nespokojených a kritizujících. Mimo komunisty, kteří ústy Gottwalda se v parlamentu vyjadřovali: „My se jezdíme do Moskvy učit jak vám zakroutit krk“.
Současný president rád mluví, rád se poslouchá. Někdy mluví sprostě, protože může. Někdy provokativně a hrubě, protože to taky může, zdědil takovou mentalitu. Říká se, že má sloní paměť a tak ji používá, když se chce mstít těm, kteří ho kdysi kritizovali. S duchovnem je asi ve pří a pro národ duchovní autoritou jak by smet. Vždy se snažil rozdělil národ, povedlo se mu to. Také naše česká poslanecká sněmovna se vyznamenala, když anonymně 75% většinou zvolila člověka se závazkem od 15.dubna 1986 dodávat zprávy komunistické státní bezpečnosti, jako prvního místopředsedu poslanecké sněmovny. Přitom poslanci by měli být duchovní autoritou národa, být příkladní v morálce a hlavně charakterem.
A co my občané? Pieta k mrtvým. Zájem o pohřbívání zesnulých klesá každým rokem. Posvátná úcta k dětem se snižuje jak stoupají porody nemanželských dvojic. Plní se psycho poradny s manželskými problémy. Také ústavy s obtížně vychovatelnými mladistvými. Odkládání robátek do „Baby boxů“, jako těch pejsků a koček když přestanou bavit. A v tom zmíněném článku se někdo rozpovídal, že by Češi měli uznávat a mít úctu k duchovní autoritě a žít více duchovně. Brusel čeká co zase z Čechů vypadne za výtky. Vysegrad mele svoje proti. Dodržování pravidel na veřejnosti či na silnicích? Stačí pozorovat. A justice rozhoduje často jen podle paragrafů a spravedlnost vychází naprázdno.
Ten film co jsem zmínil skončil smutně. Rozvědčík měl děvče rád, jako táta. Při tajném přechodu přes zeď zpět do západního Berlína, když už šli oba, přátelé mu vyjednali několikavteřinové zdržení otáčení světlometů sledujících zeď, aby mohli přelézt. Muž se ocitl nahoře zdi, z druhé strany se již ozývalo, aby seskočil. Čekal až taky vyleze dívka. Nestačila. Po zásahu spadla. Muž nahoře, zhnusený a otrávený ze všeho co za léta prožil, vida zhroucené děvče slezl k ní. Věděl, že skončí stejně.
Smutný krásný film s neúprosnou fyzickou hrubostí, absencí duchovní autority lidí, kteří sloužíce totalitnímu režimu potratili lidskost. Lhostejnost, nezájem, absence svědomí a duchovní autority je předzvěstí totality příští.
Tak jako po protektorátní pasivitě, jsme připustili totalitu druhou.
K.Mrzílek, 4.4.2017