Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

… Nakonec ale bude záležet na tom, - až se vzbouří voliči v zemích, které budou muset platit za krachující ekonomiky. To donutí politiky dělat to, co je rozum­né. Ukáže se ekonomická pravda, které se dnes banky a elity vzpírají. Nakonec dojdeme k poznání, že eli­ty vůbec nepotřebujeme k tomu, abychom poznali, co je správné. Sta­čí prostí lidé a jejich zdravý rozum. .. Projekt eurozóny nebyl z ekono­mického hlediska smysluplný od samého počátku. Jednalo se o ryze politické rozhodnutí. … Poli­tici dnes nebojují za to, co je dobré pro evropskou ekonomiku. Bojují za zachování vlastní tváře a slouží bankovnímu systému.

V Evropě již zkrachovalo několik unií

Boj o záchranu Řecka před bankrotem není ekonomicky racionální a škodí celé eurozóně, pro politiky je ale nejjednodušší cestou, tvrdí ekonom Petr Robejšek. který působí převážně v Německu jako nezávislý poradce firem.

LN Evropští lídři si lámou hlavu, jak naložit s krachujícím Řec­kem a také s dalšími státy, které se ženou do dluhové pasti. Mají snahy zachránit v podstatě již zbankrotované Řecko vůbec ně­jaký smysl?

Samozřejmě že ne. Navíc se ne­jedná o záchranu Řecka, ale o sle­dování finančních zájmů velkých nadnárodních bank. Peníze, které daňoví poplatníci zaplatí, půjdou přímo do bank. Řecká situace se tím nijak nezlepší. Spíše naopak, zhorší se. A navíc se tím zhorší i si­tuace v zemích, které dávají.

LN Politici v celé Evropě přesto zdůrazňují, že je nezbytné stabili­zovat eurozónu...

To, co dnes evropští politici děla­jí, je zásadní strategická chyba. Po­litici se bojí ztráty tváře a roli hraje také nepochopení ekonomických zákonitostí. Snahy ochránit součas­nou podobu eurozóny ale vedou k tomu, že dochází ke zpochybnění její budoucnosti. Zoufalé snahy po­litiků mohou vyvolávat zdání smys­luplné akce, resp. toho, že eurozóna funguje. Ale v konečném důsled­ku je tato politika zničující. Jsem přesvědčen, že historici v budouc­nosti budou o současném dění ho­vořit tak, že Evropa byla vedena eli­tou, která byla neschopná.

LN Znamená to, že krize v Evropě se může prohlubovat nejen kvůli insolvenci jednotlivých států, ale také kvůli obavám politiků euro­zónu redukovat, resp. nechat jed­notlivé státy zbankrotovat?

Přesně tak. Jediná možnost, jak skutečně euro zachránit, spočívá v konsolidaci eurozóny. Země, kte­ré nedokáží držet v eurozóně krok, by z ní měly vystoupit, anebo být vytlačeny. K tomu by ale bylo zapo­třebí rozhodné jednání špičkových evropských politiků.

LN Tvrdíte, že kromě nedostatku, rozhodnosti či odvahy chybí mno­hým politikům i chápání ekono­mických zákonitostí. Co přesně nechápou?

Nechápou principy fungování bankovnictví. Je nutné si uvědo­mit, jaké banky potřebujeme za­chránit a jaké můžeme nechat pad­nout. Mýtus, že každé bance musí­me pomoci za každou cenu, je abso­lutně chybný.

LN To ano. Jenže v podmínkách eurozóny se nejedná jen o banky, ale o státy, o velké skupiny lidí. A ti nejsou připraveni na to, že se jim ze dne na den dramaticky změní životní podmínky...

Z nepříjemných věcí není nikdo nadšen. Na druhé straně ale občané jednotlivých zemí musí vzít v po­taz reálné možnosti své země. Moc dobře vidí, jaké obtíže jejich země mají. Nemohou proto být šoková­ni, že je nutné na negativní vývoj re­agovat. To, že se jim to ne vždy líbí, je věc druhá. Z ryze ekonomic­kého pohledu je ale běžné, že dob­rá ekonomická politika není mezi lidmi populární.

LN Politici se ale musí přizpůso­bit mínění lidí...

To, co evropští politici momen­tálně dělají, je, že se snaží jít pro sebe nejsnazší cestou. Nejtěžší ces­tou by bylo nechat některé státy zbankrotovat a zúžit eurozónu. Lídři bohatých zemí ale stále věří, že jejich voliči a daňoví poplatníci budou ochotni i nadále jejich poho­dovou strategii financovat.

LN Není zoufalá snaha zachránit Řecko motivována i tím, že kdy­bychom nechali padnout Řecko, museli bychom později možná ne­chat padnout i Španělsko nebo Itálii, což by bylo sociálně i eko­nomicky stěží akceptovatelné?

Tato argumentace se skutečně používá. Nebere ale v potaz, že stá­vající výše dluhů se jednoduše ufinancovat nedá. Je v podstatě jen otázkou času, jak rychle budou země bankrotovat. Kdybychom ne­chali padnout Řecko, vyslali by­chom zároveň finančním trhům jas­ný signál, že již nemohou dále spo­léhat na to, že evropští daňoví po­platníci budou platit všechny jejich další spekulace spojené s obchodo­váním se státními dluhopisy. Když necháme padnout Řecko, nezname­ná to, že automaticky musíme ne­chat padnout také Španělsko nebo Irsko.

LN Kdybychom tedy nyní nechali padnout Řecko, jaký vývoj by­chom mohli následně očekávat ve Španělsku, Portugalsku nebo Itálii?

Vše záleží na tom, kdy k bankro­tu dojde. Dosavadní strategie EU spočívá v oddalování tohoto stavu a voliči to zatím tolerují. Tím se ale zhoršuje situace v celé eurozóně. Čím dříve z ní vypadnou jedna či dvě ekonomiky, které do ní nepat­ří, tím je větší pravděpodobnost, že se eurozóná uchová.

LN Nevyvolá ale první bankrot spíše dominový efekt, tedy že začne postupně vypadávat jeden člen eurozóny za druhým?

To se také může stát. Koneckon­ců, za posledních 170 let bylo v Ev­ropě sedm měnových unií a z nich přežilá pouze jediná, ve Švýcarsku. Není zde žádný patent na to, že v Evropě musí měnová unie fungo­vat.

LN Z toho ale vyplývá, že zpo­chybňujete smysluplnost projek­tu eurozóny jako takového...

Projekt eurozóny nebyl z ekono­mického hlediska smysluplný od samého počátku. Jednalo se o ryze politické rozhodnutí.

LN Jsou si podle vás evropští lídři vědomi, že projekt eurozóny v současné podobě není ekono­micky racionální?

Jsem si jistý, že když ne oni, tak jejich poradci ano. A v tom vidím největší selhání politiků. Přestože jsou si vědomi veškerých rizik, je­jich politická rozhodnutí nejsou ekonomicky optimální, ale pouze nejpohodlnější.

LN Jaké jsou v současnosti největ­ší přínosy jednotné evropské měny?

Dnes se již nedá hovořit v první řadě o ekonomických výhodách. Nyní hrají hlavní roli náklady, kte­ré nekontrolovatelně narůstají. Poli­tici dnes nebojují za to, co je dobré pro evropskou ekonomiku. Bojují za zachování vlastní tváře a slouží bankovnímu systému.

LN Jak by měla eurozóna zeštíhlit, aby byla životaschopná?

Na to neexistuje jednoznačná od­pověď. Vývoj v eurozóně je závis­lý na procesech, které se skládají z akcí a reakcí. V průběhu času se situace mění. Důležité je ale vyslat signál bankám a finančním speku­lantům, že Evropané nebudou pla­tit za ohrožené země za jakoukoliv.

LN Pomohlo by k záchraně euro­zóny zavedení dvoj rychlostní Ev­ropy, resp. rozdělení eurozóny na nejvyspělejší jádro a periferní země, které by měly odlišné mo­netární politiky?

V současné situaci je dobré; coko­liv, co oddělí ty, kteří na euro mají, od těch, co na ně nemají. Nebyl by to ideální stav, ale bylo by to určitě menší zlo.

LN Není pro menší země, např. pro Česko, vlastně jedno, jestli euro má, nebo ne? Srovnáme-li ekonomický vývoj v Česku se Slo­venskem, které eurem platí, vý­razné rozdíly nespatříme...

K objektivnímu posouzení by bylo potřebné porovnat vývoj zhru­ba v desetiletém horizontu. Je ale zřejmé, že země, které dnes euro ne­mají, mají výhodu minimálně v tom, že se nemusí podílet na fi­nancování bankrotujících členů eu­rozóny. I Češi by se bouřili, kdyby museli přispívat na Řecko nebo jiné země. Důležitější než sociální aspekt je ale aspekt ekonomický, tedy že země bez eura mohou ovliv­ňovat svůj měnový kurs a tím pá­dem ovlivňovat konkurenceschop­nost svých podniků. To je k neza­placení.

LN Nebyla prapříčinou součas­ných problémů právě jednotná úroková sazba stanovená Evrop­skou centrální bankou, která chudším zemím umožňovala dlouho skrývat své žití na dluh?

Určitě. Jedna úroková sazba představuje jakousi konfekční veli­kost. Jenže evropské ekonomiky nejsou stejně velké a silné. Jedna velikost nepasuje všem.

LN Jeden z nejkrizovějších scéná­řů počítá s tím, že by ECB mohla nakoupit dluhopisy bankrotují­cích zemí, kdyby už je investoři odmítali nakoupit. Je to způsob krizového managementu?

To by bylo příšerné. ECB by se zpronevěřila své úloze dbát o stabi­litu eura. ECB se ale stále více stá­vá nástrojem politiky.

LN Do čela ECB nastoupí v listo­padu Ital Mario Draghi. Itálie je přitom ohroženou zemí. Nemůže to dále prohloubit politický pří­stup ECB k řešení eurokrize?

Samozřejmě ano. Nakonec ale bude záležet na tom, - až se vzbouří voliči v zemích, které budou muset platit za krachující ekonomiky. To donutí politiky dělat to, co je rozum­né. Ukáže se ekonomická pravda, které se dnes banky a elity vzpírají. Nakonec dojdeme k poznání, že eli­ty vůbec nepotřebujeme k tomu, abychom poznali, co je správné. Sta­čí prostí lidé a jejich zdravý rozum.

* * *

Školil generály

Petr Robejšek

Politolog a ekonom, působí jako nezávislý poradce německých firem. Jeho analýz a doporučení využila například automobilka Daimler Benz, nebo benzinová společnost Deutsche Shell. Podílel se na vzdělávání vedoucích pracovníků ve společnostech Siemens či Airbus a také na vzdělávání důstojníků generálního štábu německé armády na Führungsakademie der Bundeswehr v Hamburku. Vystudoval ekonomii na Karlově univerzitě a na univerzitě v Hamburku.

LN, 15.7.2011, rubrika „Peníze a byznys“, František Bouc

P.S.

Zkuste tento rozhovor nalézt na internetu? Už chápete, proč si podobné osobnosti a odborníky nezve Václav Moravec do svých OVM…?! J.Š.

- - - - - -

Banky v testu moc neuspěly

Pokud by se evropské ban­ky podrobily přísnějším zá­těžovým zkouškám, než jaké absolvovaly, ukázalo by se, že jim dohromady chybí zhruba 80 miliard eur (asi dva biliony korun). Upo­zorňuje na to přední analy­tik investiční banky JPMorgan & Co Kian Abouhossein, který výsledky přepočí­tal za použití jiných para­metrů. Oficiální výsledky přitom ukázaly, že bankám chybí jen asi 2,5 miliardy eur. Ev­ropský úřad pro bankovnic­tví v zátěžových zkouškách hodnotil 90 bank z 21 evrop­ských zemí. Cílem bylo zjis­tit, zda by ustály i dvoule­tou recesi. ČTK

- - - - - -

Evropské dotace fatálně pokřivily naši morálku

TEREZA KAKOSOVÁ

Jako jedovatý plyn zamořily evropské dotace naši společnost. To, co se původně jevilo jen jako účinný marketingový nástroj k přesvědčení obyvatelstva o výhodnosti našeho členství, se nakonec stalo největším zabijákem naší morálky, rovné tržní soutěže, podnikatelského úsilí a paradoxně i sounáležitosti s regionem (místem), ve kterém žijeme. Prvního května to bylo sedm let, co jsme členy Evropské unie. Nemám chuť nyní bilancovat, co jsme ztratili a co získali. Volila jsem proti našemu členství, takže můj názor na přínos Evropské unie je už předem predikovatelný. Ani já jsem však před těmi sedmi lety netušila, jak ničivý vliv bude mít naše členství na celkovou morálku společnosti. Mnohdy si kladu otázku, jak je možné, že naše babičky a dědečkové neviděli ve své době zrůdnost komunistického systému a přitom jsem sama svědkem téměř totožných změn ve společnosti. Přicházejí plíživě. Nenápadně. A o to víc jsou zrádnější. Stačí si prolistovat denní tisk, otevřít stránky jakéhokoli našeho ministerstva nebo se seznámit se škálou produktů našich bank pro podnikatele. Evropská unie se scvrkla na jediné. Jak vyždímat peníze z druhých. Už to zdaleka není dobrý podnikatelský nápad, odvaha, šikovnost nebo pracovitost, co vzbuzuje obdiv, ale pouze dovednost (prohnanost), jak urvat svůj díl z evropských (či lokálních) dotací na úkor druhých. Ti, kterým se to povedlo, se stávají příkladnými a obdivu hodnými. Fakt, že parazitují na penězích, které stát (EU) „jedněm bere“ a „podle vlastních (vesměs zkorumpovaných) pravidel pak „druhým přerozděluje“, je zcela zastřen.To, že se dotacemi naprosto pokřivuje tržní prostředí, že se trh „přesunuje“ do oblasti lobbingu a korupce „přerozdělovačů dotací“ je nasnadě. Ale nikdy mne napadlo, že tyto dotace budou mít tak ničivý efekt i na náš postoj k regionu, místu, ve kterém žijeme. Jak je možné, že se oslavují města a vesnice, které pro sebe ukořistili dotace na výstavbu čističek, cyklostezek, chodníků nebo dětských hřišť? Jak je možné, že nejsou terčem posměchu a opovržení, že nedokázali vybrat dostatek peněz mezi svými? Kde jsou zvony, které mají vytesána jména místních patriotů, kteří se složili na jejich obnovu. Jak je možné, že jsme tak snadno dopustili, aby se z našich dějin vytratil morální apel, kterým byla například rekonstrukce Národního divadla, kdy lidé z celé České republiky sami (bez donucení výběrčích daní) posílali peníze na jeho obnovu. Proč nejsou oslavováni ti, kteří sehnali místní sponzory, ale pouze ti, kteří urvali z daní jiných, anonymních? Kde je naše hrdost? Nevím, jestli výše popsané bylo záměrem „otců zakladatelů Evropské unie“. Možná ano. Od socialistů málokdy čekám něco dobrého. www.fragmenty.cz

P.S.

Podle mých informací, se dostatečné množství peněz na Národní divadlo v Praze mezi obyvatelstvem nevybralo. Nejvíce na jeho vybudování přispěl císař Franz Josef. J.Š.

- - - - - -

Z komentářů na mém webu:

Nadpis položky obsahu: Kontrolní otázka: Zákaz KSČM? Jasné každému normálnímu člověku, ne Petru Nečasovi, ani MV – CHUCPE soudruzi „demokraté“!

Vodičko, Vodičko, zkoušíte vybrat zatáčku na poslední chvíli ale Vaše úvahy už jsou poněkud ve smyku. Je jasné že jsou komunisti v ODS, ČSSD a jiných stranách, to ale svědčí o jejich bezpáteřních charakterech. Je potřeba je ničit bezohledně jako plevel, tedy i s kořeny. Neexistuje jiné řešení, protože jinak se budeme plácat v tomhle politickém marasmu na věčné časy. Stále doufám, že jste pod něčím tlakem a blekotáte z mrákot, jinak si to neumím vysvětlit. Pokud ale vědomě hlásáte to, co tady čtu, potřebujete se léčit. Komunisti vybudovali sanatoria, doporučuji 24. patro v Lešeticích.

Nadpis položky obsahu: Jaké to je, být učitelem v romské škole?

Řešení mám, není složité, ale je trestné. A nemám na mysli žádné represe. Židé měli vždy problémy, byli vražděni a pronásledováni po celou svoji existenci. Nyní mají Izrael a po všech stránkách si vystačí. Pokud by se Palestina necpala kam nemá, nebyl by problém. Navrhuji - dejte cikánům území, aby mohli rozvinout svůj talent, nemuseli spoluexistovat s ošklivými gádži a EU pozná co to je blahobyt. Sami si vybudují školství, bankovnictví, postaví moderní města a budeme rádi jezdit na návštěvu do ráje na zemi. Pokud ovšem nezavedou víza, nic jiného si nezasloužíme. PS-lehounká ironie, snad to projde.