PŘEDMLUVA

Právní stanovisko známého českého právníkaa někdejšího generálního prokurátora České republiky JUDr. Jiřího Setiny stvrzuje zákonnost dokumentů, jež zakládaly převod Baťovy světové organizace z jejího zakladatele Tomáše Bati sr. na Jana Antonína Baťu. Kupní smlouva a její náleži­tosti beze zbytku naplňovaly zákony platné v Čes­koslovensku ve třicátých letech dvacátého století (1931-36). Předložený Dovětek svým rozsáhlým doklado­vým materiálem a analytickými úvahami zřetelně objasňuje, jak byly platné zákony demokratické země ignorovány a pošlapány ve prospěch Tomá­še Bati jr. a jeho matky Marie Baťové justičními orgány Spojených států a některých dalších zemí.

Podrobně a střízlivě zde popisujeme propojení mezi jednotlivými osobami, výrobními jednotkami a holdingem Baťovy organizace a právními kan­celářemi. Všechno to, co bylo zneužito k dosažení hlavního záměru - odstranění Jana Bati z řízení a vedení Baťovy světové organizace.

Je potřeba zmínit se o mimořádné příležitosti, o kterou se připravil brazilský stát nevyslyšením nesčetných apelů, žádostí a proseb samého JanaBati a později i jeho potomků a rodiny, aby mu země, která ho přijala za svého občana, poskytla také právní a politický týl, s nímž by býval mohl prosadit svá nezpochybnitelná práva.

Brazilské úřady se nechaly přesvědčit prázd­nými argumenty amerických a švýcarských auto­rit a přijaly tezi, že šlo o prostý rodinný spor. Vý­sledkem toho bylo, že technologický, ekonomický a finanční majetek největší světové obuvnické or­ganizace se ocitl mimo dosah této země a jejího obyvatelstva. Je to nevyčíslitelná újma, pokud bereme v úvahu ztrátu pracovních míst, daňových odvodů, cizích valut a průmyslového rozvoje.

Ačkoli mu nebylo takové zázemí poskytnuto, ačkoli byl fyzicky a ekonomicky oslaben, přesto nám Jan Baťa ukázal velkolepý příklad podnikání v oblasti, která je dodnes zdrojem potíží a sporů. Mluvíme zde o agrární reformě.

Tento brazilský občan o mnoho roků předběhl svou dobu, když vytvořil kolonizační projekty ve státech Sáo Paulo a Mato Grosso do Sul. Založil města a usadil tisíce brazilských občanů, aniž by použil jediný haléř z veřejných peněz. Jak fantas­tické projekty by mohl vykonat, kdyby se mu do­stalo odpovídající vládní podpory. Do své smrti se ale něčeho takového nedočkal.

* * *

KDYŽ SE V PRAZE NĚKDO PŘÍLIŠ DOTKNE REŽIMU BENEŠ – GOTTWALD

FAZ (Frankfurter Allgemeine Zeitung) 18.duben 2000, č.92, strana 3. Johann Georg Reissmüller – šéfredaktor Süddeutsche Zeitung.

Dobrý jeden rok - v letech 1992 a 1993 – byl JUDr. Jiří Setina v Praze generálním prokuráto­rem. Krátký čas. Mohl to předvídat. Na co od převratu z konce roku 1989 sáhl, to nemohlo skončit jinak než velkou srážkou. Zkušenosti někdejšího žalobce Šetiny se státním tabu.

Nejprve pracoval právník Jiří Šetina v novém Úřadu na ochranu Ústavy a demokracie, bylo to něco jako v Německu Úřad na ochranu ústavy. To ještě celkem šlo. Potom ale začal budovat úřad podobný německému Gauckovu institutu, který měl pátrat v archivech komunistické tajné policie s ohledem na konkrétní osoby. Tím si žádné přá­telé Šetina nezískal. Nová politická vrchnost jej podporovala jenom velmi málo. Schválila mu pou­hých šestnáct lidí; on byl jediný právník. Jeho návrhy na organizaci úřadu byly zamítnuty. Ale něco se mu přece jen podařilo. Šetina odkryl spis agenta československé tajné služby, vyslaného do mnichovského Radia Svobodná Evropa k přípravě atentátu na její sídlo. Agent byl zatčen a v Praze odsouzen. To nemohlo Šetinovi prospět, protožemnoho agentů z komunistických dob ještě sedělo ve státních institucích.

Ale osudným se mu stal hned další krok. Když se stal Jiří Šetina generálním prokurátorem, zří­dil ve svém úřadu Koordinační centrum pro dokumentaci a vyšetření zločinů v době od 8. května 1945 do 30. listopadu 1989. Jakže? Politicky motivované zločiny v Československu již před komunistickým převratem, před 25. únorem 1948? Již v době, kdy v čele státu stál buržoazní Beneš jako president a v Československu vládly buržoazní strany a sociální demokraté společně s komunisty? Tím se dotkl státního tabu jménem Benešovy dekrety.

Generální prokurátor v Praze mohl takové roz­sudky napadat před Nejvyšším soudem formou stížností pro porušení zákona. Tak se stalo také v případě podnikatele Jana Antonína Bati', od­souzeného dne 2. května 1947 Národním soudem v procesu zjevně odporujícím zásadám právního státu k 15 letům vězení. Proti Baťovi, majiteli ce­losvětového průmyslového a obchodního podniku, byla pořádána politická štvanice již od roku 1945. Komunistický vůdce Gottwald nemusel říci ani slovo, protože již monsignore Hála, ministr z ka­tolicky orientované Lidové strany, označil Baťu za zločince a kolaboranta. Kolaborace (s německouokupační mocí) nebyla obžalovanému prokázána ani Národním soudem v květnu 1947; k odsou­zení se přesto nějaké důvody našly. Komunisté dosáhli svého cíle: rozsudkem padl obrovský Ba­ťův majetek do rukou státu. I takovými prostředky bylo Československo již ve třech letech před Gott­waldovým pučem v únoru 1948 bolševizováno.

¹ - Francisco M. Arcanjo: Svět porozumí. Příběh krále bot Jana An­tonína Bati (Marek Belza, 2004, text podané stížnosti pro porušení zákona s. 188-191)

Šetinův pokus ztroskotal. V roce 1994 shledal Nejvyšší soud, že období, v němž byl Jan Antonín Baťa odsouzen, je nutno považovat za právně uza­vřené a neplatí pro něj kritéria platného práva. To je možno změnit jedině zákonem. (¹ Předsedou Nejvyššího soudu byl v roce 1994 dnešní český mi­nistr spravedlnosti (pozdější ombudsman Otakar Motejl - pozn. M. B.).

Stížnost generálního prokurátora Jiřího Šetiny z roku 1993 proti Baťovu odsouzení v roce 1947 alarmovala politické síly v Praze. Hodlá snad ten­hle generální prokurátor napadat ještě další poli­tické rozsudky z doby mezi koncem války a ko­munistickým uchopením moci? Jan Antonín Baťa byl odsouzen na základě Benešova dekretu číslo 16. Nemířil tedy Jiří Šetina proti Benešovým de­kretům samotným? Snad dokonce i proti tomu, kterým byli v Československu Němci zbaveni práv a vystaveni útisku? Nebo dokonce i proti zákonu z 8. května 1946 o právoplatnosti jednání v souvislosti s bojem za opětné nabytí svobody Čechů a Slováků, který nejenže zbavil trestnosti odporné činy vůči Němcům - včetně hromadného vraždění- spáchané do konce války, ale zcela je zahladil? Nemířil tedy Setina proti vrcholům státního bez­práví Beneše a Gottwalda? Ano, přesně tak to myslel; sebezáchovný instinkt pražské politické garnitury neselhal.

¹ - Francisco M. Arcanjo: Svět porozumí. Příběh krále bot Jana An­tonína Bati (Marek Belza, 2004, text usnesení a odůvodnění Nej vyš­šího soudu s. 192-195)

Proti Šetinovi se zvedla bouře. Komunistická strana, sociálně demokratická strana, katolicky orientovaná Lidová strana - ti všichni proti němu agitovali. Distancovala se od něj i velká pravicově liberální strana. Noviny na něj útočily, předhazo­valy mu kdeco a požadovaly buď jeho odstoupení nebo sesazení z úřadu. President republiky Havel Šetinu veřejně vyzval ke složení funkce; úřad by prý mohl opět vykonávat, pokud by se výtky proti němu ukázaly jako neodůvodněné. Nezvyklé po­čínání hlavy státu.

Koncem roku 1993 bylo zahájeno proti Šeti­novi trestní stíhání s odůvodněním zvláštním jak v rovině právní, tak ve skutkové: porušování stát­ního tajemství, urážka orgánu státní moci, ohro­žení devizového hospodářství. Soud první instan­ce Šetinu osvobodil ve všech bodech v řízení, jež se táhlo po tři roky. Přesto v květnu 1997 ohlásil dříve komunistický ústřední orgán Rudé právo, že Šetina půjde před soud znovu. A tak se i stalo. Druhá instance zrušila předchozí výrok v řízení, kterého se nesměl zúčastnit ani obžalovaný, anijeho obhájce. Od 1. ledna 1998 byla zrušena dvě trestní ustanovení, jejichž porušení bylo Šetinovi připisováno k tíži. Třetí bylo změněno tak, že ne­může zakládat žalobu proti Šetinovi. Trestní stí­hání přesto zrušeno nebylo. V jakém stadiu se dnes nachází, co justice České republiky zamýšlí se Šetinou dále, to on sám netuší. V roce 2000 stojí proti trestní justici zrovna tak, jako kdysi v roce 1994.¹

Na sklonku roku 1948, když bylo Čechu Jiří­mu Šetinovi šestnáct let, odsoudila komunistická justice jeho otce kvůli pokusu o útěk z republiky k pěti letům vězení. Ve vazbě a ještě potom musel pracovat v kaolinových závodech. Kaolinový prach mu zničil plíce tak, že roku 1957 zemřel. Syn směl studovat právní vědu, chtěl být advokátem, ale musel jít prokuratuře (státnímu zastupitelství- pozn. M. B.). Tam byl jedním z mála bez komu­nistické stranické legitimace. K politickým trestním kauzám ho proto nikdy nepustili.

(Trestní stíhání JUDr. Jiřího Šetiny v České republice trvalo pl­ných 12 roků v letech 1993 - 2005. Dne 31. bře2na 2005 vynesl Vrchní soud v Praze rozsudek sp. zn. 2 To 84/2004, který JUDr. Šetinu definitivně zprostil všech obvinění. Ve zdůvodnění se uvádí: „... že se vůbec nestal skutek v žalobě uvedený, nebo, že takový skutek nebyl trestným činem“. Po dobu dvanácti roků bylo tímto způsobem JUDr. Šetinovi znemožněno aktivní profesní i politické působení, což bylo zřejmě cílem od samého počátku.V posledním odvolání k Vrchnímu soudu v Praze JUDr. Šetina napsal, že „... nepřetržité dvanáctileté trestní stíhání vyžadovalo hodně neznalosti a hodně zlé vůle české justice“. V roce 2004 podal JUDr. Jiří Šetina žalobu na Českou republiku k Evropskému soudu ve Strasbourgu. (M. B.)

Roku 1966 z prokuratury odešel s prohlášením, kde jako dů­vod uvedl, že nechce dále sloužit trestní justici, která nakládá s právem takovým způsobem. Na to tři prokurátoři požadovali jeho zatčení. Nastával už ale soumrak stranického šéfa Novotného a re­žim povoloval své sevření. A tak mohl Šetina na­stoupit jako tajemník do Svazu malířů, grafiků a výtvarných umělců. Jako jediný bezpartijní ta­jemník kulturního svazu. V roce 1967 se spolupodílel na uspořádání první necenzurované výstavy maleb v sovětském bloku, která se stala tématem debat politického byra. Druhou necenzurovanou výstavu v roce 1969, rok po sovětskému vpádu, uzavřela tajná policie. Setina se záhy ocitl na ulici a dál se protloukal jako dělník. Dnes si ke svému důchodu 410 marek (asi 205 euro - pozn. M. B.) přivydělá něco jako advokát - zastupuje zejména osoby poškozené z politických důvodů; často od nich ani nepožaduje žádný honorář. Tak si žije v Praze Jiří Setina, který se jako generální proku­rátor chtěl dotknout režimu Beneše a Gottwalda.

Johann Georg Reissmüller

Frankfurter Allgemeine Zeitung, 18. dubna 2000 Spolková republika Německo

* * *

FAZ

Prodaných výtisků:

255.198 ks, (IVW III/2016)

Dosah: 
AWA 2016: 1.005.000 čtenářů
MA 2016/II: 687.000 čtenářů
LAE 2016: 315.000 čtenářů
Elite-Studie 2015: 637.000 čtenářů

Vychází v pracovních dnech

* * *

O Baťovi psal už Klement Gottwald v článku VARUJEME ze dne 11.7.1932, tedy den před tragickou smrtí Tomáše Bati sn. I Julius Fučík za první republiky „Přijímám pozvání, pane Baťo!“. Okrádání bratří Baťů o jejich odkaz a majetek pokračuje dodnes jejich ideologickými pohrobky a následovníky!

„Tajemství společného majetku spočívá v tom, že spolupracovníci byli spolupodnikatelé. Ti dostávali svůj podíl na zisku právě tak, jako majitel podniku a nakládali s ním jako se svým. Majitel používal svůj podíl na zisku i  k rozšiřování podniku ve svém vlastnictví, ke stavbě měst, prodejen, továren, atd., ve světě i doma. Ten majetek (spolupracovníků) rostl stejně rychle, jako majetek akcionářů v případech akciových společností. Byl vyplacen v roce 1939 a ve Zlíně a po celé republice vyrostlo tisíce vil v těch letech. Pokud nebyl zhmotněn ve vilách a vesnických domech, propadl několika měnovými reformami. Majitelův majetek byl Janu A. Baťovi znárodněn za náhradu podle zákona, tuším č. 100 z roku 1945. Náhrada nebyla dosud vyplacena! O majetku spolupracovníků se v dekretu nejednalo, nebyl znárodněním dotčen. Protože už neexistoval a nebylo ani součástí stranické politiky, sahat na majetek dělníků. I když Baťovci dělníky nebyli. Komunistická politika to nehodlala uznat. Už Tomáš Baťa, přeměniv je na podnikatele, vymazal dělnickou třídu ze společnosti a zesměšnil tak levičácké teorie o nutném boji dělnické třídy proti kapitalistům. Komunistická argumentace proti Baťovi měla i takové perly: "Baťa schválně platí dělníkům tak vysoké mzdy, aby je mohl tím víc vykořisťovat." A československý lid tento sebevyvracející argument bral jako opodstatněný! A ještě bere!“ Stanislav Vrbík.

Geniální podnikatel Tomáš Baťa sn. a jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa, vytvořili dělnickou „aristokracii“. Prokázali nesmyslnost „marxismu a leninismu“. Vždy je třeba vycházet z přirozenosti člověka. Komunisté ji popřeli a nutně vytvořili zločinný systém, popírající vše přirozené. U moci se mohl udržet jen primitivním násilím a bezprávím, vedoucím ke vládě mravní lůzy. S následky se budeme potýkat generace. 

Potomci Jana Antonína Bati jsou dodnes okrádáni českou justicí o svůj majetek a právo na spravedlivý proces. Právě byla podaná další ústavní stížnost. Komunisté a jejich pohrobci ve státní správě si zachovali svůj vliv a moc dodnes. Pro většinu obyvatelstva tak zůstává jeden z největších hrdinů země - Jan Antonín Baťa, neznámou osobou, v tom lepším případě – v tom horším kolaborantem a zločincem.

JUDr. Jiří Šetina dnes žije na své farmě, kterou nazval „Farma svobodných živočichů“ – viz obrázek – cca 170 km západně od Prahy.

Jan Šinágl, 4.11.2016

* * *

Dopis Jana Antonína Bati Edvardu Benešovi ze dne 20.6.1942